by Inspirováno povídkami Vlastislava Tomana z knihy Příchod bohů
Prolog
V pradávných, velmi dávných dobách, kdy ještě věřil lid i knížata, že nebe visí na železných skobách a Zem je jako koláč placatá, panovalo všeobecné přesvědčení, že vytvořit něco z ničeho je zhola nemožné – a pokud přece ano, je to vyhrazeno jen bohům, obývajícím svět pověstí a bájí. Tento předsudek projevil pozoruhodnou životaschopnost – udržel se ještě i v období jaderné energetiky, kosmických letů a hvězdných válek. Objevem Bartlettových membrán vzal ovšem definitivně za své.
Objev Bartlettových membrán byl vedlejší a zpočátku zcela nezamýšlený produkt zběsilé miniaturizace hardwaru, na který byly kvůli překotnému rozvoji AI kladeny naprosto protichůdné požadavky: maximální datový (a tedy i energetický) tok na straně jedné, a maximální hustota informace, a tedy minimální objem jejího nosiče, na straně druhé. Tento extrémní technologický tlak nakonec vyústil k vyvinutí skladebných prvků hardware o subatomárních velikostech.
A potom se začaly dít věci: dvě čarodějky, Věda a Technologie, utrhly se z řetězu a zmocnily se kvantového vakua.
Bartlettova membrána je subatomární struktura, která umožňuje oddělit od sebe dvojice vhodných virtuálních částic. Prvním praktickým využitím bylo vytvoření elektron-pozitronových článků (tzv. EP-článků), které se staly zdrojem nevyčerpatelné elektrické energie. Tak se zhmotnil dávný sen o perpetuu mobile prvního řádu, ale to byl teprve začátek. Ukázalo se, že princip Bartlettovy membrány je za dodržení určitých podmínek nesmírně elastický a umožňuje čerpat z kvantového vakua energii a tedy i hmotu v jakékoli myslitelné podobě.
Nedostatek se stal minulostí a před lidstvem se rozklenul netušený prostor dříve nepředstavitelné hojnosti. Materiální hojnost sama o sobě ovšem neřeší základní dilema, vtělené od počátku věků do samé podstaty lidství: dekadence plynoucí ze sebeuspokojení, nebo rozvoj, poháněný nutkáním k expanzi?
—ﬡ—
Coromandel
Slunce zapadlo a ohlušující zpěv cikád utichnul jako na povel. Z korun stromů se ozval noční pták a z trávy kolem pobřeží se rozezněly ostré hlasy cvrčků. Vítr přivál kořeněnou vůni novozélandského pralesa a v písku pláže se rozlehly kroky: žena a dítě.
Matka usedla na kámen a přivinula synka k sobě. Ukázala na oblohu:
„Vidíš? To je ta hvězda, o které jsem ti vyprávěla. Z našeho domu není vidět, je schovaná pod obzorem. Zamávej!“
„Tam je táta?“
„Ano, tam. Na cestě k ní.“
„A vidí nás?“
Z matčiných očí skanula slza. Synek, pohled upřený k obloze, to ale nezaznamenal.
„Ne, nevidí. Je tak daleko, že vidět nemůže,“ řekla matka, „ale ví to. Pozná to v srdci,“ dodala s jistotou v hlase.
„Proč nás nemůže vidět, když my vidíme hvězdu?“ zamyslel se nahlas malý výzkumník. Matka se usmála. „Vzpomínáš, jak jsme byli u strejdy na chatě?“
„No jasně! Pluli jsme na lodi až na druhou stranu přehrady!“
„A vzpomínáš, jak jsme se dívali dalekohledem, když strejda štípal dřevo?“
„No jasně! Byla to legrace. Trvalo strašně dlouho, než rána sekyrkou přeletěla celou přehradu. Bylo to jak legrační film…“
„Ano,“ řekla matka, „bylo to tak. A s pohledem ke hvězdám je to podobné. Až táta uvidí, jak máváš, bude ti sedm let a budeš školákem. Tak dlouho trvá jeho pohledu, než k nám doletí.“
Chlapec odvrátil zrak od oblohy. Jeho prsty rozehrály starou známou hru – aby si udělal představu o tom, kolik je sedm.
—ﬡ—
Deník
Má lásko!
Před časem prošli jsme Bodem obratu, od té chvíle rychlost Apostola klesá se zpomalením 1g a vesmír zvolna rozkvétá. Až pominou relativistické efekty, které stlačily okolní vesmír do rentgenového kužele před lodí, rozvine se pomyslná kytice vesmíru do podoby, kterou oko člověka dosud nikdy nespatřilo. Náš včerejšek palubního času konečně zaznamenal dlouho očekávanou událost: Actis zaparkoval na orbitě planety Fictia a přijali jsme jeho první zprávu.
Zpráva č. 1
Actis uveden na nízkou oběžnou dráhu planety.
Následuje souhrn výsledků měření.
Astronomické a fyzikální parametry:
– Poloměr (R): Přibližně 8 918 km (cca 1,4 × poloměr Země)
– Hmotnost (M): 1,95 × hmotnost Země (cca 1,166 × 10²⁵ kg).
– Hustota (ρ): 3 933 kg/m³ (odpovídá hustotě Marsu). Předpoklad: Planeta obsahuje obrovský podíl lehkých křemičitanů, síry a vody vázané v minerálech.
– Povrchové gravitační zrychlení (g): cca 9,81 m/s² (identické se Zemí)
– Rozloha povrchu: 1,96 × větší než povrch Země (vytváří obrovskou plochu pro pevniny i oceány)
– Úniková rychlost (ve): cca 13,3 km/s (o 19 % vyšší než na Zemi z důvodu pomalejšího slábnutí gravitačního pole s výškou)
– Vzdálenost od hvězdy: 1,11 AU
– Místní rok: Přibližně 427 pozemských dní.
– Sklon osy k ekliptice: cca 25° (větší než Země 23,5° )
Proběhne analýza povrchu planety a výběr místa výsadku automatické sondy.
Pročítám ty strohé údaje a přemítám o podobě světa, v němž se náš šestinohý robot už nepochybně pohybuje, ačkoli zpráva o tom ještě k nám nedorazila: kamenná planeta o hustotě Marsu, velikostí převyšující Zemi – zvláštní kombinace parametrů, jejichž výsledkem je, že po planetě budeme kráčet stejně, jako bychom kráčeli po zemském povrchu – možná. Planeta je proti Zemi obrovská. Jaká bude její tvářnost? Hory i moře tam jsou, to už tušíme. Představuju si, jak stojím na mořském břehu a plachta lodi ne a ne zapadnout za obzor. A hory – budou to Himaláje, nebo pahorkatiny? Planeta má i roční doby, byť o něco delší než u nás doma. Vzhledem k hmotnosti, rozměrům a sklonu k ekliptice bude počasí o dost divočejší než na Zemi, Coriolisova síla dá vznik mocným hurikánům.
Ještě rok palubního času potrvá, než na orbitě planety zaparkuje také Apostolos. A potom…?
Náš syn roste a tvůj čas je rychlejší než můj. Až se znovu setkáme, budeme stejně staří, Ty a já.
—ﬡ—
Sonda
Stříbřitě opalizující oblaka, unášená větrem, tančila po obloze a předváděla bizarní divadlo. Lo-moo si přitáhl vestu a přes ramena si přehodil kožešinu: jaro je ještě chladné, touto dobou Ata svou sílu ještě neukazuje. Ata se bude Lo-moovi schovávat za mraky ještě mnoho dní, a teprve za dalších mnoho dní bude tak silný, že naopak Lo-moo bude se schovávat před Atou. Pak se mraky ztratí a kobaltově modrá obloha bude plná Atovy oslepivé záře.
Trochu Atovy nebeské hřejivé síly by se hodilo už teď, ale Lo-moo věděl, že ještě nepřišel ten čas.
Vstal, aby se prošel, zahřál a trochu se protáhl. Oheň rozdělat nemohl, aby nevyplašil gudu, na které čekal. Guduové, když zima skončí, v obrovských stádech táhnou na jarní pastviny, a před hlavním stádem jako předvoj postupuje býk a několik krav. Když první malé stádo projde bez nesnází, hlavní stádo ho během několika dní v dalších vlnách následuje. Až Lo-moo spatří procházet první stádo, vrátí se pro ostatní lovce – potom bude dost masa pro všechny.
Zatím všude vládlo ticho, jen vítr ševelil v okolním porostu. V údolí, jímž protékala říčka, byl klid. Nic nenasvědčovalo tomu, že zanedlouho se tudy bude valit mnohohlavé stádo zvěře – tak, jak to Lo-moo zažil už několikrát.
Když se guduové valí údolím, je jich nepředstavitelně mnoho. Kdyby si Lo-moo ke každému prstu na své ruce přivázal právě tolik guduů, kolik na ruce má prstů, vůbec by jich neubylo. A kdyby ke každému přivázanému guduovi přivázal ještě znovu zase tolik guduů, kolik na ruce má prstů, taky by to asi nebylo znát. Možná, domýšlel se Lo-moo, kdyby to celé zopakoval ještě jednou – ale pak se v tom množství zvěře úplně ztratil a raději se soustředil na praktické záležitosti.
A udělal to v pravý čas: v místě, kde říčka tvořila zákrut a údolí se mírně rozšířilo, z porostu se vynořila rohatá hlava mohutného býka gudu.
Býk chvíli stál a větřil. Lo-moo si vybral dobré místo – vítr vál proti němu, a tak býk necítil nic podezřelého. Zato ovšem k Lo-moově nosu doputoval známý pach. Býk se po chvíli ohlédl, potom zvolna došel k říčce; napil se, zvedl hlavu a zase větřil. Nakonec krátce beknul a z porostu za ním vyšlo k říčce celé stádečko.
Guduové se napili a stádo se pohnulo vpřed. Když býk v čele stáda došel údolím téměř na Lo-moovu úroveň, zastavil, otočil se, pohodil hlavou a opět krátce beknul, trochu jinak, než předtím. Lo-moo to už znal a věděl, co přijde. A opravdu: od stáda se oddělil jeden kus a rozběhl se zpět. Posel, že vše je v pořádku, pomyslel si Lo-moo. Gu-du, gu-du, gu-du, duněla kopyta, a jejich zvuk se vzdaloval.
Lo-moo náhle zpozorněl: do dusotu kopyt jakoby se mísilo vzdálené hřmění. Bouře – teď, v tuto dobu? To se ještě nikdy nestalo!
I guduové se zastavili a poplašeně se rozhlíželi. Býk neklidně pohazoval hlavou a klusem obíhal své stádo. Hukot sílil – už nepřipomínal hrom, spíš vodopád – ale to by musel být vodopád všude kolem, pomyslel si Lo-moo.
A pak se mračna protrhla a oblohou se rozlila oslepující záře. Za strašlivého řevu a hukotu jako by sám Ata padal z oblohy, snad přímo do údolí s říčkou. Lo-moo ztuhl děsem.
Guduové však neztuhli a dali se na zběsilý útěk; k Lo-moově smůle bohužel zrovna jeho směrem.
Když si to Lo-moo uvědomil, bylo už skoro pozdě. V poslední chvíli uskočil za vzrostlý ogh, vmáčkl se mezi jeho křivolaké a trnité haluze, přitiskl se k jeho kmeni a doufal, že kamení a větve, které úprk guduů poslal do povětří, aby létaly všude kolem, ho minou.
V lomozu pádícího stáda zanikl a poté i utichl hukot Aty, který, jak se zdálo, zapadl někam za hřeben nad údolím.
Ale stále byl den a Ata pořád byl na svém místě. Nasvěcoval opalizujicí oblaka jako vždy, jako by se před chvílí nic nestalo. Kdyby nebylo zdupané vegetace všude kolem, mohl by si Lo-moo myslet, že se mu to jen zdálo. Co se mu však rozhodně nezdálo, byla okolnost, že tentokrát z lovu nebude nic.
Lo-moo vzal kožešinu, která se jako zázrakem udržela ve zlámaných větvích oghu, a vykročil zpátky k osadě.
—ﬡ—
Od štíhlé siluety hvězdoletu na oběžné dráze se oddělil přistávací modul. Jeho vejčité tělo, přizpůsobené pohybu v husté atmosféře, se od mateřské lodi vzdalovalo zpočátku váhavě a pomalu. Když vzdálenost mezi oběma plavidly narostla dostatečně, přistávací modul zažehnul brzdné motory a zahájil strmý sestup. Oku člověka by se zakrátko ztratil v mracích, ale široko-daleko nebyl nikdo, kdo by proces přistání takto vnímal.
Spojení mezi hvězdoletem Actis a přistávacím modulem bylo stabilní.
Povrch planety se přiblížil a motory zvýšily výkon. Modul klesal k místu přistání v auře žhavých plynů jako burácivá pochodeň a zpomaloval sestup. Nízko nad zemí se na okamžik zastavil, podepřen ohnivým sloupem, aby vysunul trojici přistávacích vzpěr. Vzápětí měkce dosednul a hřmot motorů ustal.
Když vítr odvál prach a dým, na vyvýšené planince uprostřed kruhu ožehlých kamenů a spálené vegetace stálo na třech nohách veliké stříbrné vejce. Vzduch nad ním se vlnil teplem, kamení kolem vychládalo a rozpadalo se na jemný štěrk.
Kolem bylo ticho a svět se vracel k rovnováze, ze které byl nakrátko vychýlen.
(pokračování)
Nejdřív jsem si našla, co je Fermiho paradox.
S Bartlettovou membránou to bylo poněkud obtížnější, neporadila si s ní ani Wikipedie, ani UI; kupodivu stačilo porozumění textu.
Povídky Vl. Tomana jsem nečetla, ale nejspíš to nebude tolik vadit.
Na Alefovo pokračování se těším.
Paráda, Alefe!
Jestli tu nebude pokračování dost brzy, začnu se upomínat!
😎👍👽
Je těžké být Bohem?
Není to zrovna lehký úděl, myslím.
Scifi moc nemiluju, ale tohle se četlo hezky. Povedené.
Vzpomínám, že kdysi dávno v dětství jsem četl cosi o tom, jak mezi pralidi na nějaké hvězdě přistálo cosi, čemu místní říkali TO. Neuměli to pojmenovat. Byl to robot, který je učil různé nové věci. Detaily si vybavit neumím, ani jak to končilo, ale asi to bylo působivé, když si to pamatuju nějakých 65 let nebo tak nějak.
Takže jsem zvědavý na pokračování.
Smutek bohů I. jsem si s potěšením znovu přečetla a vrátila jsem se i k některým starším Alefovým textům – Nibiru, Pokrok nezastavíš, Případ tichých střelců. Z posledně jmenovaného mi šel mráz po zádech úplně stejně jako při prvním čtení.
Alefe, měl byste publikovat někde / tak, aby se Vaše dílka dostala k širšímu okruhu čtenářů. Návod nemám, ale je škoda, když to tady v Kovárně čte jen pár lidí. Vždyť jsou to skvosty!
Rozhodně Vám nechci klást med kolem úst, ale tady vidím dokonalé spojení základní myšlenky, příběhu, jazyka vyprávění a HUMORU.
Vědecko-technickou stránku věci bohužel nedokážu ocenit, ale určitě jste si i na ní dal záležet.
—–
Věc ryze osobní: kdyby hlava a paměť fungovala, nemusela jsem teď hledat Fermiho paradox – v Nibiru je vysvětlen úplně srozumitelně.
Musím upřímně přiznat, že Váš komentář se mi četl nadmíru dobře, opravdu nad míru. – Mimochodem, u vás se med kolem úst klade? U nás se k tomu tradičně a odedávna užívalo mazání. Tak či onak, med je příjemně sladký a já si musím dát sakra dobrý pozor, abych nezpychnul. Jste na mě málo přísná, to bude tím.
U předchozích povídek to zatím nebylo aktuální, ale u Smutku bohů si uvědomuji, že odrazovým můstkem k tomu příběhu jsou povídky Vlastislava Tomana, a tudíž je to tak trochu i cizí peří, zvláště když v povídce své používám doslovný úryvek z jeho textu. Při úvahách o předložení tohoto příběhu většímu počtu čtenářů by asi bylo potřeba uvážit i autorská práva k Tomanovým textům. Kdyby pan Vlastislav Toman žil, jistě bych ho kontaktoval a požádal o svolení, ale pan Toman zemřel v roce 2022. V tomto směru jsem, přiznávám, naprostý laik, tabula rasa.
—
Pokud jde o Tomanův Příchod bohů, jde o sbírku sci-fi povídek, a já jsem si vypůjčil kousek úvodní povídky, Příchod Malého boha (šestinohý robot, Godot si vzpomněl – TO). Původní sbírka pak končí povídkou, která navazuje na první – Zářící snese opět „vejce“, z něhož vystoupí lidé, sundají přilby skafandrů a nadechnou se místního vzduchu.
Z Tomanových povídek trochu čouhá onen „budovatelský étos“, typický pro dobu, kdy Toman své příběhy psal; ale není to na škodu. I naznačovaná technická řešení jsou – pochopitelně, jinak to být nemůže – poplatná tehdejší úrovni vedecko-technických poznatků.
Dneska jsme technologicky o dost dál (lidsky nikoliv – „…ale svět je stále stejný, lidé se nezmění“). Pokouším se o dvě věci: jednak dát Tomanově příběhu vědecko-technický rámec, odpovídající soudobým techologiím a/nebo perspektivě jejich rozvoje, jednak se podívat na věc z druhé strany: nejen očima Gron-c-chů, okouzlených setkáním s „bohy“, ale také očima těch, které by události do role „bohů“ postavily. – Co bude dál, zatím přesně nevím; myslím, že už jsem psal, že postavy mých příběhů jednají autonomně a neptají se na to, co bych si přál.
Snad mi to pan Toman odpustí. – V jednom z našich literárních seminářů jsem se přiznal, že jako dítě jsem byl okouzlen leporely, které měly v obrázcích průhledy k dalším stranám, překrývaly se, a obrázky dostávaly význam podle toho, ze které strany se čtenář podíval. Bavilo mě hodiny hledět na rozevřené leporelo a představovat si, co se asi skrývá tam, kam žádný průzor leporela nevede, a co bych asi viděl, kdy tam nějaký průhled byl. Ne každé leporelo mělo tu vlastnost, a později jsem ji objevil i u knih, které leporelem nebyly. A opět: ne každá kniha byla tou kouzelnou vlastností obdařena, ale Tomanovy příběhy rozhodně ano. Pomyslně ležím před rozevřeným „leporelem“ od pana Tomana a sním.
Snad mi to pan Toman odpustí.
Alefe, klidně zpychněte, máte proč. Ostatně to samé si myslím o vyprávění starého dubu pana Jana z Helvajzu, tomu by taky VELMI slušela například podoba knížky, kde by se všechny příběhy soustředily.
Ani Godot by neměl být tak skoupý a své vzpomínky starého zbrojnoše by měl trochu rozmnožit; zatím alespoň tady u Alefa.
Ad med: no dobře, sám jste si o to řekl: i u nás se maže med kolem huby. Chtěla jsem být zdvořilá.
🙂
:-*
—
Fakt je, že devět povídek už by na nějaký paperback stačilo. Musel bych dořešit ta autorská práva, a kdyby to neklaplo, povídku předělat. A ilustrace, samozřejmě. Ty bych si možná udělal i sám, nebo bych požádal svou nejmladší – pokud by se jí chtělo ilustrovat sci-fi.
Nemám já náhodou už jednu knihu skoro nachystanou k vydání?
Koncovka je mé slabé místo, a vždycky byla.
Možná Starý dub zase k vánocům ukecám na nějaké pokračování.
Snad.
Alefe, možná raději moc nevysvětluj. PIŠ!
Protože – …tam to všechno je!
(Jestlipak víš, z které písničky a kterého filmu jsou vytržena ta čtyři slova?)
Tak to teda opravdu nevím! Prozraď!
—
K tomu psaní – napadla mě taková věc… jestli jsi četl povídku Pokrok nezastavíš, jedna z postav je emeritní galaktický funkcionář Ossesseh Imespac. Ta povídka je postavená hlavně na dialogu, možná by z toho mohlo být nějaké audio. V takovém případě by se mi líbilo, kdyby Osseseha Imespace namluvil Miloš Zeman. Já ho v duchu slyším mluvit právě jeho hlasem, co Ty na to jako zvukař?
Pochybuji, že by byl ochoten tu roli namluvit. I když – zeptat se můžeš vždycky . Někteří lidé jsou zcela nečekaně ochotni „ke každé špatnosti“. Pokud ano, zajedu za ním s mikrofonem a natočím ho. Protože já taky!
Ale povídku jsem nečetl. Kde ji najdu?
A ten útržek? Tady! Já vím, jsem zatížený na V+W. Osvobozené divadlo se vyjadřovalo k celé tehdejší situaci a – to je snad nejhorší – dá se to použít i dneska.
Pochybuji, že by byl ochoten tu roli namluvit. I když – zeptat se můžeš vždycky . Někteří lidé jsou zcela nečekaně ochotni „ke každé špatnosti“. Pokud ano, zajedu za ním s mikrofonem a natočím ho. Protože já taky!
Ale povídku jsem nečetl. Kde ji najdu?
A ten útržek?…Tady! (Odstranil jsem odkaz)
Já vím, jsem zatížený na V+W. Osvobozené divadlo se vyjadřovalo k celé tehdejší situaci a – to je snad nejhorší – dá se to použít i dneska.
Tady:
https://www.litterator.cz/pokrok-nezastavis/
To je ten selektivní Alzheimer.
Já s ním žiji už dlouho, důvěrně jej oslovuji „Blb-na-jména“. Táta ho měl v mladším věku než já, ale nesmál jsem se mu, ani za zády. Nějak jsem tušil, že mě může časem taky navštívit.
A taky že jo.
Takže četl – a zapomněl jméno. 😉
Kocoure, já to mám od dětství. – A jaký je Tvůj názor? šlo by to udělat jako audio? Bylo by ještě potřeba obsadit vypravěče, Rorse Trendana (ten, co je pozván k k prefentovi) a taky možná do závěru jako štěk – Timmernans.
Určitě, všechno se dá udělat jako audio – tedy jako rozhlasová hra. Tři herci, ale stačili by i dva. Jenom toho Miloše Z. by bylo těžké nahradit. Snad by připadal v úvahu Míla Holub* – ale ten už léta hraje na onom světě.
*/ Král Šumavy např.
A co ten imitátor, jak on se jen jmenuje? Jméno jsem tradičně zapomněl.
Petr Jablonský, internet poradil.
I Zdeněk Barnett je dobrý, intonace skvělá, jen ve srovnání s předlohou hovoří příliš rychle, musel by zpomalit. S rozkoší poslouchat sebe sama.
Jablonský by byl fajn, ale asi bude dost drahý (je oblíbený) a Zeman je basbaryton, zatím co Jablonský je baryton.
Nebo najít herce, který dokáže věrně imitovat sebeuspokojení ze sebe sama. Rád se poslouchá.
(Někteří herci, jak je znám, by to ani nemuseli imitovat…) 😉
Nebo říct umělé inteligenci „Namluv tento text hlasem podobným hlasu Miloše Zemana… ?
Nápad je to zajímavý, ale nevím, jestli by nás pak náš kamarád Kocour za to nezatratil…
Zatratil. AI mluví krásně česky, ale naprosto bez emocí.
Aspoň já to nemůžu poslouchat…
😀 😀 😀
…já jsem si to myslel.
A toho Zdeňka Barnetta jsi slyšel? Co ten?
Poslechnu.
Tak ano, je fakt dobrý. Lepší než Zeman osobně!
Takže pokud by nevadily slabé názvuky jiné orientace (veřejně dostupných zdrojů nejsou žádné informace o tom, že by byl český imitátor a bavič Zdeněk Barnett ženatý), což by v dané roli nejspíš nevadilo, je to už jenom otázka ceny a ochoty to zkusit.
Aha, tak to nebylo tím „klíčovým slovem“, ale odkazem. Podruhé by se to stát už nemělo.
Příběhy Gron-c-chů vycházely v Abíčku jako komix.
Nutil jsem babičku, aby mě to četla ještě v době, kdy jsem neuměl číst a babička absolutně nechápala co to je.
Bylo tam úžasný, jak Malý Bůh dělal Gron-c-chům kino a posouval jejich vývoj od doby kamenné po dobu železnou během jedné generace. Ale hutnit kovy Gron-c-chy naučili až bohové, kteří přišli za Malým Bohem.
O Tomanových povídkách jsem slyšel, ale nikdy se mě do ruky nedostaly.
Těším se na pokračování !
Článek po úpravě je stejný – až na scénu přistání na planetě. Původně zařazený úryvek z Tomanovy povídky jsem nahradil vlastním textem.
Proč, o tom zmínka zde.
Klidně starou verzi smaž Alefe.
Máš samozřejmě dost fantazie a nemusíš se uchylovat k „výpůjčkám“ od jiných autorů. Ale pokračuj dalšími kapitolami!
Poznámka SF fandy:
Ony jsou si ty příběhy stejně tak jako tak podobné. Někteří literární teoretici tvrdí, že je těch „koster“ jakýchkoliv příběhů sedmnáct, jiní napočítali skoro třicet. Jako princip je to dost zajímavé – Homo Sapiens asi má v mozku zadrátované možné příběhy, které jenom opatří jinými kulisami, artefakty a kostýmy. Ty, které nejdou napasovat na nějakou kostru příběhu se obvykle nelíbí. Platí to o dramatické literatuře, SF, detektivkách, pohádkách, bájích… Ty slovanské se mi zdají méně rigidní.
Prostě o všem, co sdělujeme jiným lidem. 😸
První nástřel:
„Pozemská a „nepozemská“ část na sebe lépe vážou. Jak jmény, tak dějem. Celkově to je kompaktnější.
Někdy tak uvažuji, jestli se už něco podobného kdysi neudálo na Zemi. 😁😸
Däniken to předpokládal – ale i jiné prameny o tom spekulují. Některé znalosti tzv. primitivních národů jsou jiným způsobem jen stěží vysvětlitelné.
Úchvatné! Četl jsem to jedním dechem a ještě několikrát přečtu.
(jen nevím, proč jsem si nových 2 článků všiml až dnes, když PC pravidelně procházím)
Mám doma knihu komixů, kde jsou i Gronchové, ale pokud bys to neuvedl, ani by mě to nenapadlo.
Vývoj jde dál po spirále a nevrací se v kruhu, tak to jako Toman ani napsat nemůžeš.
Je to (bude to) příběh který se ve vesmíru už mockrát opakoval a ještě opakovat bude.
I na Zemi se už (opakovaně) udál.
Bytosti které jsou vývojově dál, pomáhají těm, které ještě nejsou.
Ale také je mohou sežrat k obědu. Záleží na morálněvolních vlastnostech civilizace.
Nebo mohou na planetě zat pár bacilů, které život zlikvidují nechtěně.
Už se těším na pokračování.
Těší mě, že se to líbí.
Já jsem to ani jako Toman psát nechtěl (to ani nejde; jako Toman by to mohl napsat zase jen Toman). Úplně původně jsem se jen zamyslel nad technickou stránkou věci – co všechno by muselo být splněno, aby Tomanův příběh dostal reálný (nebo aspoň realistický) rámec. – Nakonec z toho vyšla taková trochu vědecká alefovina 🙂
Nikdo nepřekročí svůj stín.
Pro Kocoura – navazuju na naše úvahy o audiu; tam, kde jsme přestali, už není místo na pokračování vlákna.
Mně by se líbilo následující obsazení:
– Osesseh Imespac: Miloš Zeman, alternativně Zdeněk Barnett
– Rors Trendan: Michal Gulyáš
– Frans Timmermans: Michal Gulyáš
– vypravěčka: Martina Kociánová
– zvuková režie, zvuk: Starý Kocour
Jen nevím, jaký vztah má Zdeněk Barnett k dezolátům. Miloše vynechme, ostatní ho mají, myslím, docela vstřícný.
Dobrý výběr představitelů postav.
Teď to jenom realizovat. Hudební předěly bych vymyslel po natočení textu. Někdy jen ruchy z vlastního archivu. Mám v zásobě zajímavé ruchy, osobně realizované na koncertním křídle.
(Pak ho naladili, ale nebylo to „proto“! Při natáčení nebyl zničen ani poškozen jediný klavír!) 😉
Ach, to bych si věru užil! Úplně si to představuju…