Omulový soudek

Tento příběh se odehrál velmi dávno. Stal se v dobách, kdy Rusové na Bajkalu už lovili omuly a v rybářských dovednostech vyrovnali se domorodcům od Slavného moře, Burjatům a Evenkům.

Jednoho rána, kdy měli po úspěšném lovu, posnídali unavení rybáři tučnou polévku z omula a silný čaj, a potom usedli k odpočinku na břeh moře. Řeč byla o všem možném – došlo i na omula a jeho zvyky, a také na různá tajemství mořských hlubin.

Když se dědeček Savelij odmlčel, Garanka se zeptal:

„Je pravda, že zdejší větry mají moc nad rybami?“

Dědeček Savelij hned neodpověděl. Jenom se na Garanku podíval a po chvíli se zeptal:

„… a o soudku jsi už slyšel?“

„O jakém soudku? O žádném zvláštním soudku jsem ještě neslyšel,“ podivil se Garanka.

„Je takový sud, soudek,“ pravil dědeček Savelij, „říká se mu omulový soudek. Je to zvláštní sud, protože je kouzelný.“

Garanka samou zvědavostí zatajil dech a přisedl si blíž:

„Tak vyprávěj, dědečku! Vyprávěj mi o tom, prosím!“

Dědeček Savelij se tajuplně usmál. Nespěchal; nacpal si dýmku tabákem, připálil žhavým uhlíkem, a když viděl, že nejen Garanka, ale i ostatní rybáři naslouchají, začal s vyprávěním:

…

„Je to vlastně všechno kvůli naší bajkalské rybě. Ale jak se o tom příběhu svět dozvěděl, to věru nevím. Prodávám, jak jsem koupil – vyprávěli mi to staří, a ti věřili, že tak, jak vám teď povím, se to opravdu seběhlo.

V dávných dobách vládli nad rybími revíry větrní obři, Kultuk a Barguzin. Zpočátku byli dobrými přáteli. A oba byli strašní – slovy je nelze popsat! Husté vlasy měli rozcuchané, pěnu stříkali jako démoni, a když se vydali na procházku mořem, padla tma a den se změnil v noc!

Kultuk a Barguzin se rádi navštěvovali, aby si spolu hráli, bavili se a dováděli. Pro zábavu měli různé hračky, a jedna z nich byla kouzelná – byl to omulový soudek. Ten vypadal docela obyčejně, úplně jako jiné sudy, které dodnes vyrábějí bednáři, ale měl zvláštní sílu: kudy plaval, tam se k němu omulové v obrovských hejnech stahovali, jako by chtěli dovnitř, do sudu. A to byla pro obry veliká zábava. Barguzin dorážel na Kultuka, rámusil, pohazoval sudem a chlubil se:

– Podívej se, kolik jsem chytil ryb! Mám teď takovou spoustu ryb! Zkus mě překonat!

A Kultuk čeká na správou chvíli, zvedne sud na hřebeni vln a se smíchem ho pošle zpět:

– Ale kdež! Podívej se na moje hejna ryb, jsou daleko, daleko větší!

Této hře se věnovali s velkým zápalem a zaujetím. Ne že by ryby k něčemu potřebovali nebo že by je považovali za něco vzácného, oč je nutno usilovat, ale prostě jen rádi trávili čas vášnivou hrou. A možná by si takhle hráli s omulovým soudkem dodnes – ale stalo se něco, čím jejich zábava nabrala docela jiný směr.

Oba naši bohatýři se totiž zamilovali do Sarmy, horské bohatýrky, paní Malého moře. Malé moře je menší část vodní plochy Bajkalu, kterou od rozlehlého jezera odděluje ostrov Olchon.

Sarma si ve vlnách Malého moře počíná po svém, a když zdivočí, nevzejde z toho nikdy nic dobrého. Povahu má tvrdší než Barguzin s Kultukem dohromady, a taky má větší sílu. – Kdo by nechtěl mít tak mocnou ženu?

I pravil Barguzin Kultukovi:

– Chci se oženit se Sarmou a pošlu dohazovače…!

To Kultuka nejen že nepotěšilo, ale přímo bodlo do srdce. Ale nedal na sobě nic znát a řekl se smíchem:

– To záleží na ní! Nejsem o nic horší než ty, a chci, aby se Sarma stala mojí ženou. Pošlu taky své dohazovače – a pak se uvidí, koho si Sarma vezme!

A tak bylo rozhodnuto – bez hádek a urážek, po vzájemné domluvě. Zanedlouho přiletěl kormorán, mořský pták, a přinesl od Sarmy odpověď:

– Nic mě sice nenutí se vdávat, ale vyhlédnout si ženicha je potřeba. A vy se mi oba líbíte – jste hezcí a veselí. Ale kdo z vás je lepší, to posoudím, až uvidím, kdo splní mé přání dříve. A moje přání zní: dejte mi svůj zázračný sud, chci, aby mé Malé moře bylo plné ryb. Koho uvidím se sudem dřív, toho si zvolím za manžela!

Nevěstin rozmar se bohatýrům zdál snadno splnitelný. Stačí, když se zmocníš sudu, hodíš ho do Malého moře – a slavíš vítězství, stal jsi se ženichem.

Jenže to nebylo tak jednoduché!

V bouři, kterou větrní obři okamžitě vyvolali, když kormorán odletěl, nedalo se určit, kdo koho přemůže. Jen se Barguzin chopil sudu, Kultuk ho okamžitě odkopl a snažil se mu uniknout, ale za okamžik byl sud opět v rukou Barguzinových. Ani jeden z nich za žádnou cenu nechtěl ustoupit. Byli tak rozzuření, že bylo slyšet po celém Bajkale, jak se předhánějí a řvou. A sud také dostával pořádně zabrat – jen skřípal a létal z místa na místo.

že to byl on, kdo jim sud vzal a ukryl ho ve svých hlubinách. Omulový soudek byl dar Bajkalu větrům, a když Bajkal viděl, že kvůli podivuhodnému sudu mezi nimi vznikl nesvár a že nechtějí svou záležitost v klidu vyřešit, zase jim ho vzal. Bylo mu jedno, že kvůli tomu Kultuk a Barguzin přišli o nevěstu.

Sarma nejprve trpělivě čekala, jak souboj o soudek dopadne. Když ale zjistila, jaký to vše vzalo konec, poslala svého věrného kormorána, aby bohatýrům sdělil, že si žádného z nich nevezme. A nemá v úmyslu vdát se ani za někoho jiného, je jí lépe samotné. Vyčetla jim: co jste to za hrdiny, když neudržíte v rukou ani sud! Já jsem mnohem silnější než vy, a ten soudek si nějak opatřím sama.

Kultuk a Barguzin stále nechtějí znát jeden druhého, každý jde svou cestou. A pokud podle starého zvyku dělají nájezdy směrem k tomu druhému, pak střídavě, každý ve svůj čas, aby se nepotkali: stydí se, že se kdysi se sudem udělali takovou chybu. Stále bloumají všemi směry a hledají, zda se někde nenajde ta podivuhodná ztracená věc. Tak se Kultuk, Barguzin i Sarma rozběhli každý jiným směrem, a kde je teď omulový soudek, nikdo neví.

Od chvíle, kdy slyšel ten příběh, nedokázal ho Garanka pustit z hlavy. Pořád se obíral myšlenkami na podivuhodný omulový soudek, který kdesi v hlubinách ukrývá Bajkal. Dokonce se mu o něm i v noci zdálo.

Rybářům se v Barguzinském zálivu přestalo dařit. Pracovali usilovně, ale tentokrát měli smůlu: úlovek nestál za nic. Znovu hodili do sítě – znovu neúspěch: vytažených ryb bylo poskrovnu.

„Takhle to nepůjde,“ mračil se dědeček Savelij. „Žádné ryby tu nejsou a asi ani nebudou. Neměli bychom plout k Malému moři, do Kurkutské zátoky…? Třeba zrovna tam budeme mít štěstí…!“

Rybáři souhlasili.

Dopluli do Kurkutské zátoky, na břehu postavili stan a připravili se k rybolovu.

Tentokrát našli místo, že krásnější si ani nemohli přát. Mohutné a vysoké skály, neprostupná tajga, nad vodou poletují a křičí rackové a kormoráni. Slunce svítí z azurové oblohy a něžně hřeje. Vzduch je tak opojný, že se skoro nedá dýchat.

Ale dědeček Savelij se při pohledu na oblohu zamračil.

„Dnes se nám moc dařit nebude. Vidíte? – Nad roklí se objevily bílé prstencové mraky jako mlha, a nad nimi na jasné obloze stojí nehybně ty stejné. Jistě brzy přijde Sarma.“

Garanka se zachvěl:

„Opravdu se dočkáme té velké paní?“

„Však uvidíš,“ řekl dědeček Savelij a nařídil všechno uklidit. Nařídil všechno schovat do skal a strhnout stan, Sarma by ho zničila. A zrovna když rybáři úklid dokončili, udeřil od zamračených hor silný vítr a kolem se setmělo.

Malým mořem se hnala řvoucí vichřice, lámala věkovité stromy a ze skal shazovala obrovské balvany.

Garankovi sice z takového dopuštění nebylo právě veselo, ale zvědavost ho přemohla, opatrně vykoukl zpod přístřešku.

A uviděl: nad mořem se vznášela obrovská ženská hlava, strašidelná a košatá, jako by byla z kouře. Vlasy měla popelavé a rozcuchané, tváře jako rosol, ústa se jí chvěla a rty byly jako měchy kovářské pece, vlny na vlnách hnaly se proti sobě.

„Ó, jaká síla!“ podivil se Garanka a spěchal zpátky do úkrytu.

Dědeček Savelij se na chlapce usmál:

„Tak co, Garanko? Co Sarma, líbila se ti?“

Garanka se zachvěl: „Ach, dědečku…! Kéž bych ji nikdy neviděl a nepotkal!“

„Ano, Garanko, každý chápe krásu po svém. Pro tebe je děsivá, ale pro Kultuka nebo třeba Barguzina je nejkrásnější. Tak to prostě je.“

Ale neodvažovali se to vyslovit – dívali se na dědečka Savelije a čekali, co řekne on.

Jen Garanka neměl tu trpělivost: „Dědečku…! Je to ten soudek, že?“ Savelij mlčel a zamračeně se díval na břeh. Nakonec se rozhodl: „Pojďte za mnou,“ a vedl rybáře k mělčině.

Racek, když uviděl přicházet rybáře, zamával křídly, něco po svém vykřikl a vznesl se do vzduchu. A pak náhle odněkud přiletěli další rackové, a také kormoráni, a bylo jich tolik, že obloha nebyla vidět. A všichni se začali potápět do moře pro ryby a chytat je.

„Dobré znamení!“ řekl si dědeček Savelij. Když potom přišel a podíval se na sud zblízka, neměl už žádné pochybnosti: určitě to byl ten kouzelný soudek! Byl dobře udělaný, vypadal lépe než kterýkoli jiný sud, a vystupovala z něj ostrá kořeněná vůně.

„No, Garanko, teď už budeme mít štěstí,“ řekl dědeček Savelij a podíval se na moře. Obrátil se k rybářům a vesele řekl:

„Myslím, že teď budeme mít bohatý úlovek!“

Rybáři měli starost: co se sudem, kam ho dát, jak ho uchovat?

„Zatím ho tu necháme ležet, nebudeme ztrácet čas,“ rozhodl dědeček Savelij.

Rybáři se pustili do práce: naložili své rybářské náčiní a vyrazili na lov.

Pluli pomalu a postupně házeli sítě do vody. Když dědeček Savelij poznal, že se sítě naplnily rybami, dal pokyn k vytažení. Ale stalo se něco divného: sítě se vytáhnout nedařilo, jako by byly někde zaseknuté. Rybáři se o to pokoušeli bezúspěšně znovu a znovu, až nakonec zjistili příčinu: v sítích bylo tolik ryb, že nebylo v silách člověka je vytáhnout!

Co mohli rybáři dělat? Bylo jen jedno jediné východisko: uvolnit síť a pustit ryby na svobodu. A tak také učinili.

Dědeček Savelij byl tvrdohlavý a rozhodl se, že další den zkusí štěstí ještě jednou a uvidí, co se stane. Rybáři nic nenamítali, ale podruhé to dopadlo stejně.

Další den se dědeček Savelij neodvážil vyrazit na moře – obával se, že i třetí pokus by dopadl jako dva předchozí. Ale něco se udělat muselo: kdo by se chtěl vrátit z rybolovu s prázdnýma rukama?

Rybáři se poradili a děda Savelij navrhl:

„Měli bychom kouzelný sud vrátit moři. Pak se všechno vrátí do normálu. Souhlasíte?“

Ale Garanka vyskočil a zvolal:

„Jak můžeš zahodit takový sud, dědečku? Štěstí nám samo pluje do rukou, a my ho odmítáme! Vždyť tolik ryb ještě nikdo nikdy nechytil! S takovým sudem bychom mohli naplnit rybami celý svět! Copak ho zahodíme?“

Dědeček Savelij Garanku klidně vyslechl a pak stejně klidně řekl:

„Nebuď blázen, Garanko! Jaképak je to štěstí, když je v síti spousta ryb a ty si je nemůžeš vzít? Je lepší mít jich méně, ale i tak jich pro nás bude dost. Nebuď chamtivý, chlapče, jako byla chamtivá Sarma!“

Garanka si stál za svým a odporoval, ale dědeček Savelij řekl pevně:

„Pojďme, chlapci!“

Rybáři se zvedli a Garanka se smutkem šel za nimi. Zastavili u vody, ještě jednou si obdivně prohlédli sud, a strčili ho do moře.

„Ať plave po celém Bajkalu, ne jen na jednom místě,“ řekl Savelij a mávl rukou. „Tak se ryby dostanou do celého Velkého moře a pak jich bude všude plno. A my? Dokud máme své ruce, vždycky si můžeme ryb nalovit dost.“

Garanka se cítil tak nešťastně, když viděl, že vlny zvedly kouzelný omulový soudek a odnesly ho daleko do moře!

Náhle moře ztratilo svou azurovou barvu a ztmavlo. Obloha také potemněla, zakryly ji mraky a všechno kolem začalo hučet a točit se dokola. A vlny se zvedly tak mohutné, že sud zakryly a už ho nebylo vidět.

Dědeček Savelij se zamračil: „Barguzin se rozfoukal, teď věru není vhodný čas vyplout na moře. Tak ať si to Barguzin užije…“

Když Garanka uslyšel o Barguzinovi, přiběhl k dědečku Savelijovi:

„Opravdu toho bohatýra uvidíme?“

„No, jen se podívej,“ ukázal pohledem dědeček Savelij na moře.

Garanka se podíval – a trochu se i bál: v dálce za vlnami, tam, kde se moře sbíhá s oblohou, zvedla se strašná hlava s obrovskýma kalnýma očima a rozcuchanými bíle zpěněnými vlasy, z nichž v klikatých proudech stékala voda. A pak se nad vodou roztáhly silné, obrovské paže, a po celém moři zaznělo jako hrom:

„E-he-hééj!!!“

Moře se rozbouřilo ještě víc a Garanka se cítil nesvůj: „To je ale příšera! Není to sice jako Sarma, ale…“ a díval se na moře a pozoroval Barguzina.

A ten si dělal, co chtěl: „Hej, hej, hej!!!“

A pak si Garanka všiml, že Barguzin drží kouzelný omulový soudek. A vzápětí, než bys mrknul, odhodil jej bohatýr do daleka. V té chvíli se moře uklidnilo: mraky se rozestoupily, nad vodami zazářilo slunce a Barguzin byl pryč.

Dědeček Savelij se usmál:

„Myslím, že to byla nabídka ke smíru. Kultuk teď určitě zareaguje.“

„A uvidíme ho?“ byl Garanka zvědavý.

„Myslím, že ano.“

A sotva starý rybář dořekl, moře z azuru opět potemnělo, stejně tak obloha, a všechno kolem začalo hučet a točit se kolem. Vlny po celém moři se zvedly tak mohutné – jako už jednou. Nejdříve za nimi nebylo vidět nic; po chvíli se však objevila zelenorudá hlava další obludy, a nad celým mořem se rozlehl hromový řev:

„E-he-hej!!!“

Garanka sice příchod Kultuka očekával, ale přesto ho ten řev tak překvapil, že se nezmohl na slovo. A ještě víc ho překvapilo, když v rukou Kultuka uviděl kouzelný omulový sud, který obr po chvíli odhodil: teď se bude určitě něco dít!

Ale nedělo se nic. Moře se rozjasnilo, zklidnilo, a vše kolem bylo zase prozářeno sluncem. Kultuk zmizel a s ním i jeho podivuhodná hračka – omulový soudek.

„Mír, chlapci,“ řekl dědeček Savelij. „Zdá se, že Barguzin a Kultuk si teď budou hrát s kouzelným sudem tak, jak to dělávali, než se rozkmotřili. Určitě mezi nimi byla uzavřena dohoda. A ryb budou mít všichni dostatek.“

Mořská hladina se zase proměnila. Objevily se na ní různobarevné pruhy: teplý – světle modrý, studený – modročerný. Ale tato změna dědečka Savelije nezneklidnila.

„Budeme lovit ryby jako dřív,“ řekl. „Když budeme pilně pracovat, budeme mít ryby – a když ne, budeme si utahovat opasky. V poledne rozhodíme sítě…“