14. 7. 2024

Sv. Ludmila potřetí

Je polovina srpna 921.
Lidmila sedí na vyhlídce nad řekou Mží, na malém hradišti na Tetíně.
Po smrti svého muže, knížete Bořivoje, je Tetín jejím sídlem.
Vypráví o starých časech a má dva pozorné posluchače.
Vnuky Václava, 14 let, a Boleslava, 6 let.
Dostala za úkol jejich výchovu po smrti jejich otce Vratislava, který byl Lidmily druhorozený syn.
Lidmila už ví, že její čas se krátí. Je jí 61 let a trpí už různými neduhy.
Má vážné rozepře se svojí snachou Drahomírou a nemá jistotu, že nebude v mocenském boji odstraněna.
Učí Václava, jak správně vládnout, a malý Boleslav také dychtivě naslouchá.


Dnešní pohled na Berounku z Tetína. V pozadí Beroun

Lidmila se zadívala na Mži a zasnila se. Zdálo se jí, že její milovaný Bořivoj si jen na chvilku někam odskočil a každou chvíli se musí někde tady objevit.
Představa Bořivoje se jí stále vrací, až si říká, že se asi blíží čas, kdy se znovu potkají.

Kde jsem to jen přestala…
Na Velké Moravě, babičko, říká Václav.
Ach ano. Svatopluk, váš minulý slavný příbuzný, byl veliký král.
Sjednotil naši zemi se svými sousedy a moudře panoval.
Byl také silným bojovníkem, který vyhrál mnoho válek, ale také poznal, kdy je lepší dočasně se podřídit silnějším nepřátelům, třeba jim i něco zaplatit, než země zesílí a bude moci vzdorovat vojensky.
Kupoval si tím to nejcennější – čas, že, babičko, řekl Václav.
Já bych nikomu nic nedal, bojovně se ozval Boleslav. Když mi chtěl Jiřík vzít dřevěného koníka, dal jsem mu jednu do zubů!
Ano, jsi statečný, Boleslave, říká Lidmila, ale když přišel starší bratr Jiříka, Božej, byl jsi rád, že tě tvůj bratr Václav ochránil.
No to jo, ale až budu velký, tak budu Václava zase ochraňovat já, babičko.
To je dobře, to jsem ráda, protože musíte držet jako bratři pospolu.
A Václav nemá úplně v pořádku zdraví, bude se muset, až bude jednou vládnout, trochu šetřit. A ty mu budeš pomáhat.

Svatopluk Moravský, můj švagr, měl dva syny. Ti nedrželi až tak úplně spolu. Když pak Svatopluk zemřel, hádali se o to, kdo bude v zemi vládnout.
Právoplatně vládl starší z nich, Mojmír, ale mladšímu, Svatopluku II., který vládnul jen v Nitranském knížectví, se zdálo, že celé zemi by vládl lépe on, protože si myslel, že je chytřejší.
Trochu se tenkrát i pobili, tedy jejich vojska, krve moc neteklo, bylo to takové ukazování svalů, kdo z nich je silnější.
Když pak napadli Velkou Moravu Maďarští kočovníci, to bylo rok před tím, než ses narodil ty, Václave, bránili ji už oba bratři společně, bok po boku.
Maďarů bylo ale jako kobylek, a tak ji neubránili.


Velká Morava za Svatopluka

Od té doby je Morava slabá a my jí pomáháme, když potřebuje chránit.
Pamatujte si, že když se dva perou, třetí se směje.
Jeden panovník proti sobě intrikami vmanipuluje do boje dva jiné.
A když se bojem oslabí, pak je oba snadno přemůže.
A proč se neschovali do hradišť a do lesů babičko, ozval se Boleslav, ta by je přece uchránila.
Víš, Boleslave, Morava je jiná, než Čechy.
Jsou tam rozsáhlé roviny, které jsou pro jezdce na koních výhodou.
A mnohá pole a pastviny.
Není to tam jako tady na Tetíně, samý kopec a les.
Tam na Moravě tě hradiště na dlouhou dobu neochrání.

Co ty, Václave, jak bys postupoval, pokud by se k Tetínu blížili nepřátelští jezdci?
No, ženy, děti, starce a pár vojáků bych nechal, aby byli v hradišti a bránili ho.
Já s vojáky bych číhal před hradištěm v lese. Tam, jak jde cesta mezi Mží a lesem a je hodně úzká.
Před hradištěm za zatáčkou bych udělal zátaras ze stromů. Až by k němu přijeli, nechal bych spustit připravené stromy na zátaras za nimi.
Jezdci do hustého lesa nemohou a byli by v pasti.
Až by byli v pasti, rozstříleli bychom je z úkrytů z luků.
Dobře, Václave, dobře. V Praze tě učil i starý opat Theodorix, že?
Ano, babičko.
Říkal, že my tady v Čechách máme velkou výhodu v tom, že jsme obklopeni hraničními horami, zarostlými hustými lesy. Přes ně vedou úzké stezky, které se snadněji brání.
Proto naši předkové došli až sem a zůstali tady. Dál už nešli.
A také říkal, že naše země má od nepaměti magickou ochranu.
Spojením našich slovanských a keltských předků vznikl národ, který to nikdy nebude mít jednoduché, ale když vytrvá, bude požehnáním pro celý svět.
Říkala to i kněžna Libuše ve svých proroctvích.
On to opat Theodorix říkal učeněji a delší, ale takhle jsem si to zapamatoval.

Také k němu půjdu do učení? – ptá se Boleslav.
Ano, říká Lidmila. K němu, nebo k některému z jeho žáků.
Musíš mít stejné vzdělání jako každý panovníkův syn i dcera.
Musíme znát všichni minulost a pochopit ji ve všech souvislostech, abychom mohli tvořit budoucnost, která bude pro nás a náš lid nejlepší.
Až budete jednou vládnout našemu knížectví, pamatujte, že když se bude mít dobře náš lid, budete se mít dobře i vy.
A čím víc lidu budou Čechy mít, tím větší bude vaše moc a větší šance ubránit se různým nepřátelům.

Už se připozdívá.
Musíme se vrátit do hradiště k večeři.
Dnešní noc, tak jako každý rok, budou padat z nebe hvězdy. Budou létat ze souhvězdí Persea.
Nezapomeňte – když padá hvězda, můžete si něco přát.
Já si budu přát, povídá Václav, abych, až vystřídám svou matku Drahomíru na knížecím stolci, vládl dlouho a moudře a aby naše česká země vzkvétala.
A já, připojil se Boleslav, si budu přát, abych byl brzy veliký a mohl Václavovi pomáhat.

A co ty, babičko, jaké máš přání?
Mně už se v životě všechna přání splnila, říká Lidmila, a můj život se chýlí ke konci. Přeji si jen, abych se tam, kam jednou všichni odejdeme, setkala se svým Bořivojem.

Přání Lidmily se splnilo, když ji o měsíc později, 15.9.921 nechala na Tetíně uškrtit její snacha, kněžna Drahomíra.


Lidmilu na Tetíně připomíná kostel

Jan z Helvajzu

Bývalý lesník, současný skorodůchodce. » Medailon autora

View all posts by Jan z Helvajzu →

7 thoughts on “Sv. Ludmila potřetí

  1. Když tak člověk při Bílé sobotě čte o tom, co (možná) bylo tak ho napadá, že se na tom světě mezi lidmi toho tak moc nezměnilo. Tenkrát se škrtilo, stínalo, dneska se střílí, shazuje z oken padá pod vlaky metra…
    Máme víc možností, Ale pořád platí „Až budete jednou vládnout našemu knížectví, pamatujte, že když se bude mít dobře náš lid, budete se mít dobře i vy.“ Naopak to ovšem neplatí!
    Proč někdo nenatočí české i světové dějiny tak přehledně, jednoduše, aby to mohli vnímat i děti ve školce? V tom věku, myslím, vzniká skutečné vlastenectví. To vnitřní, neagresivní.

    Mimo mísu: Podíval jsem se na mapku Velké Moravy a konstatuji, že její střed byl kdesi u Olomouce. Ostrava byla tehdy zcela bezvýznamná dřevěná vesnice v lesích na Jantarové stezce. Osídlení území, na kterém dnešní Ostrava leží, je poprvé doloženo už ve starší době kamenné. Asi před 25 tisíci lety měli na vrchu Landek svá tábořiště lovci mamutů, což dokládají četné archeologické nálezy. Nejvýznamnějším objevem byla v roce 1953 nalezená 5 cm vysoká soška, torzo ženské postavy z krevele, kterému se říká Petřkovická (Landecká) Venuše.
    Na bájném vrchu Landeku vybudoval v 8. století jedno ze svých početných hradišť slovanský kmen Holasiců. Někdy ve druhé polovině 13. století tady založil kamenný hrad český král Přemysl Otakar II.
    A už přestanu opisovat. Na Landeku jsem byl mockrát, při výročí 600. let od založení města jsem s kolegy vylezl na Starou radnici po fasádě, horolezeckým způsobem. Když teď jdu okolo nestačím se divit, jaký jsem to tehdy byl šílenec.
    Ze Slezskoostravského hradu jsme v posledních 30 letech udělali něco jako lunapark, Disneyland: Veselice, divadlo, koncerty, stánky… Jako kluk jsme tam do ruiny se kamarády chodili za dobrodružstvím. Když se prošlo banou ve věži, byl tam najednou úplně jiný svět.
    Na nádvoří se pásly kozy jediného místního obyvatele, havířského důchodce, na polozbořených hradbách se vyhřívaly užovky. Podvečerní návrat do tepajícího, zakouřeného a zaprášeného města byl vstupem do reality. Ostrava černá, milenka věrná…
    ===
    A ani to už neplatí. Je tady jakési nepopsatelné bezčasí. Ostrava stále na něco čeká. Netuším na co.

    1. Mi se víc líbí Lądek – Zdròj.
      Ostrava je Ostravou pro uhlí a ocel. To pominulo, může být opět osadou na stezce lovců mamutů.
      Hradů v lůně Čech je strašně moc. Začaly mě zajímat až ve 40 letech, dříve jsem se o českou historii moc nezajímal. Hodně hradů a zřícenin jsem navštívil (více zřícenin a pozůstatků) a hodně načetl (nemám už dlouho knihy kam dávat).
      Historie Slezska mi není tolik známa, jako historie Čech. To je divné. Asi proto, že mě zatím nezajímala polská a německá historie.

    2. Ano, Starý Kocoure, také bych řekl, že se nezměnilo nic.
      Jediné, co se mění je technika.
      A daně.
      Kde jsou ty (zlaté časy), když se platilo 10% desátek.
      Dříve se panovník musel tak nějak starat i o lidi, protože chtěl vládnout dál a pak jeho potomkové.
      Proto se více-méně snažil.
      Dnešní vládci ví, že to mají jen na jedno volební období a tak se snaží nakrást si co nejrychleji a co nejvíc, aby měli ulito, nejlépe někde v daňovém ráji.
      A navíc nerozhodují, jen plní pokyny protektora.

      1. To Jan z Helvajzu:
        Chamtivost je jedná základní lidská vlastnost – a nejen lidská. Příliš dlouho jsem strávil fotografováním u výběhů primátů než abych si nevšiml mnohých shodných vlastností těch tvorů, kteří jsou na pomezí lidství. Takže to, čemu říkáme civilizace nebo kultura vlastně tak nějak znásilňuje tu pudovost.
        Ta pudovost je selektivní. Opičí máma brání svého potomka i proti obrovské přesila – protože vlastně nic cennějšího nemá než ten chlupatý chomáček, v němž jsou obsaženy její geny. Čili přežít jako druh. A týká se to i jiných zvířátek, třeba i ptáků. Samička brání své hnízdo třeba i proti traktoru, který orá pole kde má ona hnízdo.

        A někdy to není jen ta spřízněnost rodem. Viděl jsem video, kde lvice chránila mládě antilopy před útoky jiných lvů, kteří toho kolouška chtěli posvačit. Viděl sem video, kde kachna krmila z misky nad vodou barevné kapříky ve vodě. Kvočna zahřívala koťata a kočka zase kuřata. Nebo malé ježky. V přírodě je to svár mezi „našimi“ a „cizími“ tvory. Někdy se ty pudy perou mezi sebou. Lovecký a mateřský třeba.

        Jenže člověk by tyhle instinkty měl rozpoznat a ovládnout. To je kultura, civilizace.
        Poslední dobou, tak jak se mění společenské uspořádání, kulturnost v průměru slábne. Pro zisk jedněch se zabíjejí lidé, kteří spolu žili dlouho v míru. (Ukrajina.)
        Ti, kteří mají možnost tak okrádají ostatní a neznají míru. (Monopolní výrobci něčeho, obchodníci, politici…)
        A nakonec i v drobnostech: V internetových diskuzích stačí s někým nesouhlasit a verbální napadení je téměř jisté. Nevyvracejí vám vaše názory, neargumentují, ale prohlásí vás za pitomce.
        A politika – opravdu je dnes o tom, co nejvíce si nakrást za dobu, kterou mají k dispozici. Na budoucnost nemyslí. A dokonce vyhrožuji „koncem světa“. Jenom (naštěstí) mají strach a svůj vlastní život.

        Proto mám v dnešních dnech pocit nějakého bezčasí. V jedné diskuzi jsem položil otázku: „Zeptejte se sám sebe, čeho chcete v životě dosáhnout – a poctivě si na to sám odpovězte.“
        Bylo mi řečeno, že je to moc těžká věc.

        Ale otázka je to dost podstatná. Pro všechny.

  2. Oprava:
    Jako kluci jsme tam do ruiny s kamarády chodili za dobrodružstvím. Když se prošlo branou ve věži, byl tam najednou úplně jiný svět.
    Račte prominout ale těch překlepů tam bylo už moc.

  3. Tužka napíše,….dík za pokračování. Byla to klidná chvíle vhledu do naší historie. Příspěvky pod textem jsou taky zajímavé.
    Ze severní části Moravy jsem víckrát navštívila Jeseníky. V létě i v zimě. Beskydy rovněž, ale už bez sněhu, od jara do podzimu.
    Města málo, jen na několik hodin. Vyjímkou je Jeseník, tam jsem byla víckrát, abych se dobře seznámila s léčebnými postupy Vincence Priessnitze.
    Tužka.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *