by 
.
Občas mi zní v hlavě Gershwinova „Rhapsody in Blue“ – toto je její nejlepší provedení (doporučuji kvalitní sluchátka). Slyším tam americké velkoměsto ušima Antonína Dvořáka…
.
12.3.2025
…Babánek odešel.
Čas se zastavil –
…a začal plynout po okamžicích.
Zachycení plamínku
zemětřesení v misce.
Zapálím svíčku a kalíšek ožije.
Budiž světlo…
Sirény sanitek
fanfáry velkoměsta.
Ulice vábí, viď čičinko,
ale teploučko hřeje.
Právě prolétla „městská“ volavka
obloukem nad Nisou
od radnice k nádraží.
Začínám si broukat –
a už přicházejí holubi.
Pěšky.
Prázdná refýž…
Jen manipulační jízda tramvaje
zarachotí.
Krkavci, prý zpěvní ptáci.
Každé ráno začínají hádkou.
Půlnoční trylek ze sadu…
Probudili slavíka.
Kam ses to vydala octomilko?
V 7. patře hledáš ocet?
…A možná tu něco najdu.
Není ošklivého pejska.
Jen zaujatý pohled.
Tichá ulice zrána.
Chodítko rachotí.
Ozvěna dlažby mě zdraví.
Stařenka o holích…
Nakupuje až večer.
Tma bezpečnější než lidé.
„Drž hubu!“ nadávají mladí,
„Zmlkni!“ dospělí,
stáří mlčky uhýbá.
Kdes byl tak dlouho čmeldo?
Mé balkónovky už vonějí o pomoc.
Svatý Vít – dvojité varhany.
Zvukové a skleněné.
Kamenický Šenov hudby.
PS. Tak a jsem definitivně přestěhovaná. Už je ze mě městská holka. Zase. Po pětačtyřiceti letech. Teď už i bez pejsánka… Mám vlastně štěstí. Všechno nedůležité se mi vyplnilo. Mých 30,5 m2 k životu je akorát dostačující pro mé koníčky. Mám 123 sousedů a všichni na sebe máme čas. Zázrak. Tedy když zrovna nejsme u doktorů… Pořád se učím. Být sama, neplýtvat časem, dělit se o to dobré. To opravdu důležité ale odešlo. Na dvakrát, a v obou případech napořád… Jiřička.
Tolik smutku!
Ládíku, díky, ráda Vás vítám u svého hajkování a omlouvám se za ten přecpaný perex. Nikdy to neumím sama upravit a moc mi s ním pomáhá Alef. S tím smutkem je to ještě trochu jinak. Hlavně je mi smutno po manželovi a pejsánkovi. Své způsobilo také moje náhlé „přesazení“ z domova na venkově do města, kde si domov teprve tvořím. Ale vše úplně smutné rozhodně není. Je to jen a jen má volba a teď už vím, že zcela jistě dobrá. Mám naprostou volnost rozhodování a kolem sebe nejen mnohem blíž rodinu, která mě navštěvuje sama od sebe a ráda, ale spoustu lidí, kteří tu bydlí z rozhodnutí jejich dětí, které žijí úplně jiným tempem a o své rodiče se bojí. Proto se jich většinou neptali a zajistili jim tady technicky pohodlné bydlení.
Tito mí vrstevníci se ale trápí moc, strašně se jim stýská po minulém prostředí a mě se daří směrovat je k různým zájmům. Pomáhá celé vedení pronajímatele areálu. Zájmových kurzů je tu hodně a já s nimi každou středu poslouchám klasickou hudbu v knihovně, kterou se snažím žánrově srovnat a případně poradím co číst. A když to nezabere, mluvím s nimi, pijeme na střídačku u nich nebo u mně kafíčko a po čase, když si zvyknou všichni, ráda jim hlídám pejsky. Tak si vlastně užívám spoustu malých Babánků. Staří lidé nepotřebují luxus, ale aby jim někdo naslouchal. A já mám trpělivost i čas. Co se týče mě osobně, jsem hluboce přesvědčená, že můj Zdeněk na mě nepřestává dávat pozor. Už mám celou šňůru situací, kdy mi jeho „dohled“ usnadnil začátky a ochránil mě před maléry. To víte, optimismus se vrací pomaličku, ale vrací se. Je paradoxní, že teď mám daleko víc společenský život a méně času pro sebe (což je stále ještě pro mě dobře), než když jsem žila na venkově. Stále mě nepřestává překvapovat, že i těžkosti a nezdary se po čase ukážou z jiného úhlu pohledu, jako prospěšné. Díky moc za Vaši přítomnost teď u mně. Vám a všem diskutujícím. Vždycky jsem zde načerpala sílu a jsem za to vděčná.
Už se taky připravuji.
Buď to bude pomalá stahovačka nebo se to „urve“. Protože Stará Dobrá Kočka už není.
Odešla za řeku Styx.
A z kocoura je najednou jen takový zbytek.
Nepotřebný.
Pro Starého dobrého kocoura: Styx, to je strašidelně ponurý výraz. To už radši přejít přes „duhový most“. Ráda bych vyslovila soustrast, anebo aspoň zařídila nějak citlivě, jak dobře chápu, jak asi se teď cítíte, ale ještě si dobře pamatuji, jak jsem se snažila sama vyhýbat se těmto chvílím. Zvlášť když má člověk spoustu známých a přátel, kteří ji prostě chtějí co nejrychleji vyslovit. Má nejlepší kamarádka uměla účinně pomáhat a namísto kondolence mi chodila pomoct balit věci, učit pejsánka jak se chovat ve městě, a vozila mi autem potřebné věci, abychom ušetřily čas. Byla to moc účinná pomoc. A tak raději jen jednu radu – toho, co pokládáte stále za svou největší zálibu si užívejte co nejvíc. U mě je to hudba a teď se vracím pomaličku i k malování (asi po 20 letech a nově zkouším pastel) – a pochopitelně sem. Ze všech sil držím palce a věřte, bude lépe…
Já pořád něco dělám, Jiřičko.
Vše, co se odkládalo na později. Co vlastně ani není potřeba. A vysvětluji každý večer kocourovi, že panička už nepřijde.
Ale nikdy jsem netušil, že ze mě zůstane jenom půlka. Není komu udělat radost. Není s kým o něčem promluvit. Syn přijel, zařídili jsme vše nutné a zase odjel. Je tu ticho, jenom zvenku doléhají zvuky Colors.
Naštěstí za pár týdnů zase začne fungovat divadlo a budou nejspíše něco potřebovat.
Rapsodii v modrém mám moc rád. Večer si ji pustím. Nahlas.
Pro starého, dobrého a určitě nezdolného kocoura: nikdy není pozdě povídat si s lidmi, obzvlášť ve městě. V tuto dobu je tady docela vedro a naučila jsem se, ještě s Babánkem, chodit na nejdelší procházky ještě hned po ránu před snídaní. Když mi to jde, dojdu až na trh a nakoupím si tam nějaké dobrůtky. Ale přitom potkávám spoustu lidí, kteří chodí venčit pejsky. Úplně cizích, kteří ani nebydlí v našem bloku. Mám v chodítku kouzelnou krabičku, která obsahuje drobné pamlsky pro menší rasy pejsánků, a když nějakého potkám, tak se vždycky pánička dovolím a nějaký jim dám. Teď už jsem situaci, kdy znám daleko nejvíc pejsků jménem ačkoliv o páničkách nevím nic. Věřte mi zdraví mě půlka Liberce a je to moc hezký pocit.Liberce a já vlastně ty lidi neznám. Ale pocit je to moc hezký pocit. Způsobů, jakými začít komunikovat s lidmi, se najde určitě spousta. Zkuste to, uvidíte sám… 👍👍👍
Omlouvám se, v závěru je vidět, že neumím ani pořádně po sobě smazat opakující se slova. Už jsem holt stará. A ťukám to na mobilu. 😏🧑🦳
Pro všechny, kterým připadá tento blog nesnesitelně smutný:
je jako ta Rapsodie v bluesu… (myslím, že Gershwinovi vypadlo „s“). Zkraje nehostinná, útočící na duši. Ale brzo začne probleskovat slunko mezi mraky a nakonec velkolepě vítězí… Totéž pochopí každý, kdo si dokáže pustit a poslechnout na jeden zátah Dvořákovo Stabat Mater… https://www.youtube.com/watch?v=papt9Yba8B0 . Napsal ho v nejhorších chvílích, ale od 8. části až do závěru roste už nepochybně světlo v jeho díle. Věřte, je to tak.