by „Tady píšou v recenzi,“ pronesla má žena hlasem, který naznačoval zájem, „že Stará Novalja je leda tak pro starý. Není tam, píšou, prý vůbec nic – prostě tam chcípl pes.“
Otevřel jsem si mapu, projel jsem si to místo v přiblížení, a nakonec zapnul i letecký pohled. „Opravdu. Podle mapy to sice vypadá, že ta recenze bude trochu nadsazená, ale jo… já bych to zkusil.“
A jeli jsme.
—ﬡ—
Součástí letošního podzimního lenošení u moře byl mimo jiné taky cestovní experiment. Tentokrát jsme nejeli přes Rakousko a Slovinsko (nerad, opravdu velmi nerad jezdím přes Rakousko), ale zvolili jsme trasu přes Slovensko a Maďarsko. Rozdíl v délce tras byl v jednotkách kilometrů (nebo minut času jízdy), o zajížďku tedy nešlo.
Maďarsko mne velmi příjemně překvapilo. Přestože trasa nevedla výhradně po dálnicích, ale střídavě i po silnicích nižších tříd, jelo se rychle a pohodlně. A to zejména z toho důvodu, že v Maďarsku – alespoň tedy v místech a čase naší cesty – byly silnice prakticky prázdné. Tak nízkou hustotu provozu jsem na našich silnicích zažil snad ještě před rokem ’89.
Dalším příjemným překvapením byl charakter krajiny, kterou jsme projížděli. Ano; Maďarsko je placka, která se dopustí mírné elevace až okolí slovinských a chorvatských hranic… projížděli jsme vesnicemi, a mezi nimi liduprázdným krajem. V naší vlasti nic takového nemáme, nebo snad jen ojediněle. Při jízdě krajinou u nás projíždím stále tu hustším, tu řidším osídlením, ale pořád je vidět „od domu k domu“. V Maďarsku tomu tak není, mezi vesnicemi žádná osídlení vidět nebylo; země působí klidně, vlídně a spořádaně. Vesnice charakterem výstavby připomínají jihozápadní Slovensko z doby před několika desítkami let, jsou čisté a upravené. – Myslím, že kdybych se nějakým nepochopitelným řízením osudu naučil maďarsky, možná bych tam i uměl bydlet.
Průjezd do Chorvatska byl naprosto plynulý – vlastně jsem ho zaznamenal až ve chvíli, kdy na mě cedule u cest začaly mluvit srozumitelnou řečí.
—ﬡ—
Ostrov Pag, podobně jako i jiné chorvatské ostrovy, je s pevninou spojen mostem. Doprava na místo určení je proto možná i autem a není nutno využívat trajekt. Ostrov se táhne od zadarské oblasti severozápadním směrem a od pevniny je oddělen Velebitským kanálem. Výrazně mu dominuje délkový rozměr, a jak je u chorvatských ostrovů zvykem, i Pag je mimořádně členitý. Na svém severozápadním konci se větví do dvou výběžků (Lun a Jadra); ty ve svém paždí svírají zátoku Stara Novalja, na jejímž břehu leží stejnojmenná vesnice – cíl naší cesty.
Kdybych seřadil klady a zápory našeho pobytu do uspořádané posloupnosti, největším záporem by bylo ubytování. – To, prosím, není ani výčitka, ani stížnost. Apartmán byl příkladně čistý, vybavený, ale bohužel – jako poslední volný apartmán, který na nás zbyl – výhled z balkónu byl do dvora a na sousední staveniště. Tak to prostě je – kdo poslední přijde, poslední taky mele. Paní hostitelka byla vstřícná a laskavá, a pokud bychom si napřesrok vzpomněli včas, jistě bychom bydleli tak, že by z balkónu nebyla vidět stavba, nýbrž moře. – Ostatně, v apartmánu jsme vlastně jenom přespávali.
Na Pagu je jistě mnoho krásných pláží, ale není v silách cestovatele za týden objevit všechny. My jsme rychle prozkoumali nejbližší okolí Staré Novalji a lunský výběžek. Čtyři kilometry od místa ubytování, poblíž pláže Jadra, objevili jsme místo, které nám naprosto učarovalo.
Uprostřed hrotitých, rozervaných, solí a sluncem vybělených skal, kterými je tamní pobřeží lemováno, našli jsme skoro vodorovnou, hladkou kamennou plošinku. Na dosah od ní – několik přírodních kamenných stupňů, svažujících se do otevřeného přírodního bazénu, či vlastně akvária. Voda? Absolutně čistá, průzračná, i podle mých měřítek teplá, a hluboká.
Nikde nikdo, jen občas v dálce člun, a vlny. – A to je všechno; a není to málo.
—ﬡ—
Podle obrázků nádhera.
—-
O dnešním Maďarsku toho vlastně vím málo – a býval to náš soused…
Jako mládě jsem jím projela autobusem do Chorvatska a zpět, utkvěla mi placatá krajina, vahadlové studny a převládající typ vesnických domků.
Příště, pojedeme-li do HR někam „níž“, zase to vezmu přes Maďarsko. Ten klid a pohoda v průběhu cesty byl úžasný.
—
Recenze se nakonec ukázala jako pravdivá, ve Staré Novalji opravdu „chcipl pes“, možná i dva. Ideální destinace 😂
Tvl, mi to stačí číst a vidět fotky a nemusím nikam jezdit. Já letos nebyl ani v lese. Nejdál jsem byl na Děvičkách a na Macoše, ale to nebyl cíl, nýbrž odpadní produkt cesty. Ani jsem neseděl na kole a nestál na kolobce, ač jsem namontoval nosič na střechu. Ani jsem nic pořádného neudělal, ani veverce ten výpočet, na který pořád myslím. Připadá mi, že mám dovolenou celý rok.
Když jsem uviděl nápis PAG, hned mě napadl Alefův ostrov v Jadranu, aniž jsem ho znal. Žádnou zkratku jsem nehledal. Jen jsem čekal plaveckou trasu a nějaké maso na roštu, zapíjené vínem. Ale to přijde…
Letos to plavecky moc nevyšlo. „Jarní“ pobyt v HR se (mně osobně, jiným ano) ne úplně vydařil, i když se nakonec vše v dobré a ještě lepší obrátilo – ale ten pobyt sám (byl to zase Medulin na špici Istrie) pro mě nebyl ani tak o odpočinku, jako spíš o starostech. Ani jsem o tom pobytu nepsal, nebyla chuť. Pag, to byla taková… náhradní dovolená.
Příští rok, pokud se zadaří, by to na jaře zase mohl být Medulin, naplánoval jsem po tamních ostrovech dálkovou plavbu. Na Pagu jsem došel k rozhodnutí opatřit si nějaké vybavení na focení pod vodou, rybičky kolem pažských skal by mohly být ozdobou kdejakého akvária, a nebyly ani plaché. Já se moc hluboko nepotápím, ale ty moje 3-5 m na pěkné fotky budou akorát.
Tak uvidíme za rok, vlastně ani ne za rok, už jen 3/4 roku 🙂
Ládiku,
už tehdy dávno jsem Vám napsala, ať naše kamna pustíte z hlavy. Empiricky jsme nakonec k celkem vyhovujícímu způsobu topení došli, stačí.
Ono by to bylo pod Vaši odbornou úroveň; až zase naberete sil, věnujte je, prosím, něčemu buď důležitějšímu nebo aspoň příjemnému.
Pag…
Tak tam jsem také nebyl.
Loni tam byla manželka a rostou tam tisícilété olivovníky a všude ovce.
Ty tam nerostou, ale pasou se.
Ano, ty olivovníky tam opravdu jsou: pokroucené, bizarních tvarů, obrovsky tlusté. U některých je cedulka, kterou si přišedší turisté čtou a pokyvují u toho hlavami.
Ovce (i kozy) se tam nejen pasou, ale z toho pasení i rostou.
Pažský sýr a hovězí pršut.
Krásný článek Alefe, moc jsem si početla a hodně mi připomíná krajinu,hlavně to Maďarsko, která je vlastně když se jede ze Zlonic směrem na Mšené Lázně a k Terezínu. Jsou tam pořád ještě nekonečné lány obilí a vůbec ani noha, nikde nikdo. Ideální místo na rozjímání, na zamyšlení, na to, jak dál . Vždycky si tam vzpomenu na Pana Woldyjwského, kterého jsem četla jako dítě, a slyším jak vrzají studniční vahadla. A to mi připomnělo zas Maďarsko. Tak vidíte, takové vzdálenosti, ale vzpomínky jsou zvláštní věc Děkuji. Bylo to krásné.
🙂
Děkuji. Bylo to krásné, děkuji… vzpomínku svou Ti věnuji, i když mi sbohem dáš.
Tohle se mi vynořilo z paměti, když jsem dočetl Vaši poslední větu. Je to tak intenzivní, že si tu píseň musím pustit.
—
Ano, je tam klidno a vlídno. Kdo ví; je to způsobeno jazykovou bariérou?
Já budu asi v naší populaci výjimka, protože cedulím v Rakousku rozumím úplně stejně jako cedulím v Maďarsku (to znamená vůbec).
Jediné maďarské sdělení, které jsem pochopil, byla směrovka s nápisem BALATON.
Jediná cedule, které rozumím v Rakousku, je cedule s nápisem AUSFAHRT – dnes už vím, že to není název blízké obce, nýbrž patrně obdoba toho, co světu sděluje maďarský nápis KIJÁRAT. Ale z doslechu vím, že lidi u nás rozumí rakousky docela dobře.
Maďarsky umí málokdo, cizojazyčných nápisů v Maďarsku je poskrovnu. Nepochybuji o tom, že jazyková nekompatibilita chrání domácí prostředí proti pronikání cizích vlivů podobně, jako rozeklané skály na pobřeží Pagu odrazují turisty od pohazování vajglů a plechovek od piva.
Proniknou jen málokteří.
Nevesely, truchlivy jsou ty jižní kraje,
byť tam chutné vínečko a klobása zraje.
😀 😀 😀