by 
Stalo se to kdysi dávno na Bajkalu.
Po veliké bouři, která ohlašuje zimu, všichni ptáci už odletěli na jih. Šono, starý rybář, byl za úsvitu probuzen hlasitým a neobvyklým volání racka.
Nikdy předtím neslyšel Šono tak teskný ptačí křik. Vyšel ven z jurty, a na obloze spatřil letět zvláštního, obrovského racka, jakého ještě nikdy neviděl.
Neobvykle velikého racka přivála na Bajkal prudká podzimní bouře. Pták od chvíle, kdy se objevil, toužil po rodném Severním ledovém oceánu, protože to byl polární racek, který nikdy neopustil sever. Tito rackové tráví všechna roční období ve své domovině a na jih neodlétají.
Z ptačího křiku na Šona dolehl stesk, ale vůbec ho nenapadlo, že by se racek něčím trápil. Chvíli pozoroval, jak létá, a pak se vrátil domů.
…
O podivném racku, který svým křikem v lidech vyvolával stesk, dozvěděli se nejen rybáři Slavného moře, ale dokonce i lovci až z bajkalské tajgy a hor. Protože to byl racek neobvyklý, dali mu také neobvyklé jméno.
Racek se rusky řekne чайка, „čajka“ – začali mu tedy říkat чайка – необычайка, „čajka – něobyčajka“ – neobvyklý, podivný racek.
Netrvalo dlouho a šamani a věštci začali říkat, že nešťastný pták je ztělesněním zla, truchlivá předzvěst blížících se neštěstí a katastrof.
Bajkalské moře je bohaté rybami, je prostorné a svobodné, ale racek snil o plamenných záblescích vzdálené polární záře, o polárním sněhu, o severní vánici, o štěkotu a běhu modrých lišek, o mohutném burácení chladných vod oceánu a hrozivém šumění putujících ledových ker.
Ze všech sil se snažil vrátit do své vlasti. Stále však zuřily prudké bouře, které ho nakonec vždy zahnaly zpět za hřebeny bajkalských hor. Racek sebral poslední síly, ještě jednou se vznesl k nebi a přeletěl nad opuštěnou zátokou. Křičel tak teskně, bolestně a srdceryvně, že to starý Šono nevydržel, popadl pušku – a na racka vystřelil.
Racek padl na písek, zalitý krví zmlknul.
Šono došel k zraněnému ptáku, a když se na něj podíval, pocítil v srdci lítost a bol. V očích racka, průzračných jako pramenitá voda, spatřil slzy. Na okraji nehybných očí jako by spatřil zamrzlé duhové záblesky polární záře…
A tehdy si Šono uvědomil, jak strašně pochybil, když uvěřil šamanům a zabil racka – tuláka. Stál nad ním, litoval ho a nevěděl, co má dělat.
Potom si ale vzpomněl, že v některých místech na břehu jezera Bajkal vyvěrají zázračné, horké léčivé prameny. Vyvěrají z hlubin země chodbami, které podle starých pověstí spojují Bajkal se Severním ledovým oceánem. Vedou pod zemí a voda se v nich ohřívá – možná, že voda z rodného oceánu přivede racka k životu!
Šono nasedl do člunu a přes zátoku doplul i s rackem na ono kouzelné místo.
Nabral dřevěným hrnkem trochu vody a vylil ji na snad už mrtvého racka. A voda byla skutečně živá! Hluboká rána se zacelila, racek se začal hýbat, začal se vrtět.
Náhle zamával křídly a vzlétl – vzlétl silně, rychle a mocně. S vítězoslavným výkřikem se vznesl k obloze a odletěl na sever. Překonal vítr a brzy zmizel z dohledu.
Šono se za rackem díval, jak odlétá, a srdce mu poskočilo radostí. Tiše a šťastně se usmál a vrátil se do své jurty.
Po delším čtení těch většinou nenávistných sebestředných výroků na některých blozích je tenhle citlivý překlad pohádky pro mě jako ta živá voda. Udělal bych asi totéž, co Šono.
Díky.
Tato pohádka byla zatím největší překladatelský ořech, protože klíčem k pointě pohádky je slovní hříčka, kterou se mi nepodařilo přeložit tak, aby zůstala slovní hříčkou a ponechala si původní smysl: чайка-необычайка.
Tak jsem to vzdal a celou věc jsem se pokusil okecat, pokud možno tak, aby to nepůsobilo rušivě. Do jaké míry se to povedlo… nevím 🙂
Zachoval jsi Alefe tu skvělou atmosféru dálky a naděje i znovuzrození.
Já bych nechal původní, jen bych jej převedl foneticky na latinku.
Vysvětlení jako podtitul – a dále ať se čtenář namáhá.
Ostatně – není to přece o slovní hříčce.
Ostatně – myslím, že skoro každý ví, co je to za ptáka, ta čajka.
A kdo neví, takové články většinou nečte.
Nemusí vědět. Moje děti s výjimkou nejmladší, která si ruštinu vzala jako další jazyk ve škole, rusky nerozumí ani co by se za nehet vlezlo.
Co k tomu Vaši dceru přimělo? Vlastní zájem / tatínkův vliv + snaha jít proti proudu / nebo?
Co na to spolužáci? Dali jí to spapat nebo se našlo víc zájemců? Má to vůbec kdo učit, když všechno ruské je dnes fuj?
Důvod? Vlastně ani nevím. Mají to na střední škole jako normální vyučovací předmět. – Někdy se jí na to zeptám. Na jazyky je docela dobrá, angličtinu válí velmi slušně; jedna z variant, kam po maturitě, je nějaké studium jazyků.
Jejich škola mně přijde docela rozumná, zdá se mi, že progresivistické pitomosti tam nikdo moc netlačí.
Pohádka s dobrým koncem – ano, jako doušek vody živé, pohlazení.
A taky povzbuzení – neztrácet naději. Dobře to může dopadnout nejen v pohádce.
Byl jsem vtažen do děje.
Já bych ale nevystřelil….
Taky tě nestrašil žádný šaman. – Je fakt, že vůči různým kecům, slibům a strašení našich „šamanů“ jsme tady dost imunní.
Zajímal by mě původ slova bajkal. Určitě to není od turkického “bait”. Tuším, že to bude baj-kal z čínštiny – a to jsem vedle.
Od “bajka” to taky nebude.
Zajímavá myšlenka, zajímavá otázka. – Mimochodem, myslím, že to vůbec nemusí být z čínštiny, já bych odhadoval ruštinou zkomolený pomístní název, původně v nějakém lokálním nářečí. Těch různých kmenů na Sibiři, o kterých se neví nic nebo jen málo…‘
Bajk – Al. Hliníkové kolo, třeba můj Trek X-caliber.
🙂
Al-adin: jeden hliníkovej
To jste mně připomněla jeden politicky nekorektní. Omluva všem, kteří ho už znají:
—
Zbožný muslim si připravil modlitební kobereček a právě provádí předepsané úkony víry, modlí se a uklání. Jde kolem bača, chvíli pozoruje zbožného věřícího na koberečku, a pak s účastí povídá:
– Čo, Aladin… neštartuje, neštartuje?
🙂
Neznala jsem.
Jo, hliníkové kolo. To jsem měl vždycky v Číně. Lehoučké jak pohádka; blbé je, že tam neznají, resp. běžně neužívají klipsny. Já jsem na klipsny odedávna zvyklý. Tady mám kolo sice s klipsnami, ale s ocelovým rámem. O poznání těžší, tak to beru jako trenink.