by Obecně se má za to, že s příchodem jara je vhodné pustit se do úklidu.
Tentokrát se dostalo na krabici, která pochází z pozůstalosti po manželčinu strýci. Strýc nás opustil asi před sedmi či osmi lety, a při odchodu člověka je, kromě smutku a zjitřených citů, kolem toho i dost starostí. Laskavé úřady tak dbají, aby pozůstalí měli nějakou hodnotnou náplň svých dní a neměli čas v tom smutku příliš se utápět. – I ležela krabice s písemnostmi kdesi v tichu, vzdálena chvatu všedních dnů, a dostalo se na ni teprve letos.
V krabici byla spousta písemností a drobného haraburdí; byla to taková svého druhu časová schránka. Obsah vesměs soukromě rodinného charakteru, ale přece jen se našel poklad, který dimenze rodinných vzpomínek přesahuje: útržek, celá jedna stránka z novin.
Stránka pochází z časopisu Náš domov. Datum vydání na stránce nikde není, ale pečlivým studiem všech textů na stránce se mi podařilo odvodit, že jde o tiskovinu ze září roku 1979.
Dovolím si předložit k zamyšlení, pobavení a koneckonců i poučení jeden z článků – jaké to měli před sedmačtyřiceti lety lidé starosti:
—ﬡ—
CO BY BYLO,
kdyby nebyla televize
Ztráta času vzniklá vysedáváním před televizní obrazovkou je zřejmě problémem pálícím mnoho lidí snad na celém světě. Západoněmecký ilustrovaný měsíčník PM položil čtenářům otázku: Co by se stalo, kdyby nebyla televize? Odpovědi jsou opravdu zajímavé.
Např. Joachim Ernst z Laupheimu mj. napsal: „Zaprvé, po devíti měsících by bylo v porodnicích asi hodně těsno. A po pětadvaceti letech by ony děti byly dospělými a rozumnými lidmi. Mnoho z nich by bylo bezesporu vědci, inženýry, vynálezci. A někdo z nich by asi vynalezl televizi. A jiné děti by se staly novináři, kteří by opětovně pokládali otázku, co by bylo, kdyby nebyla…“
Z Düsseldorfu napsal Bernd Grabowski odpověď krátkou a hutnou: „Měl bych dost času, abych odpověděl na položenou otázku.“
Helmut Seiwert z Geisenkirchen byl s odpovědí rovněž rychle hotov: „Moje žena se na ten okamžik již dnes velice těší.“
V haldě dopisů, které zmíněný západoněmecký časopis obdržel, byla rovněž odpověď žáků ze základní školy v Engstingenu: „Chodili bychom do školy vyspaní a odpočatí.“
Helga Adamcziková z Übach-Palenbergu napsala: „Asi bychom se velice podivili, že nejen slavní lidé, ale i naši manželé, děti či známí jsou velice zajímaví.“
Naproti tomu Heidemarie Spannringová je jiného názoru: „…znamenalo by to návrat do doby kamenné.“
A Kerstin Pohlmann se dokonce obává: „…mohlo by to být příčinou ještě většího vzrůstu alkoholismu.“
Žák Udo Beier ze základní školy napsal: „Moji rodiče by se asi velice podivili, jak jsem vyrostl.“
Wolfgang Marz z Hannoveru se domnívá, že kdyby nebyla televize, pak by asi „oční lékaři a optici měli nejméně o polovinu méně práce.“
„Pro ten případ navrhuji, aby televizní antény byly využity k sušení prádla,“ uvádí ve svém dopise Edmund Heinrich ze Sendenu.
(ovs)
—ﬡ—
Článek sám je na stránce umístěn tak, že nevzbuzuje pochybnosti o svém skutečném účelu – vyplnit místo, což koneckonců dotvrzuje i jeho obsah: informační hodnota nula. Vlastně i já sám předmětný článek tímto způsobem zneužívám – múza je stále velmi zdrženlivá, a text, podepsaný značkou (ovs), je pro mne nyní široko-daleko jediný dostupný impuls k psaní.
Ale přesto: když si odmyslíme dobový kolorit a dosadíme konstanty, odpovídající dnešku – co se za těch čtyřicetsedm let změnilo?
Zdá se mi, že toho zase až tak moc není.
—ﬡ—
To je otázka „na tělo“. Ale každé tělo je jiné. Kdybych měl odpovědět já, tak bych musel po pravdě říct, že nic. TVP doma sice mám – relikt po mé ženě – ale od jejího odchodu (přesně to popsal Alef – úřad se stará, abchom moc netruchlili a dává nám k vyřizování spoustu úkolů a úkonů abychom se zabavili) jsem ji zapnul jednou na 10 minut, abych se ujistil, že je technicky v pořádku. Je.
To, že mi vadí o čem, jak a proč své diváky „informuje“ je naprostro jasné. Je se třeba zamyslet nad tím, co říká, proč to říká a proč to říká právě v daném okamžiku. A hlavně co neříká.
Zprávy nejsou zprávy, ale infomace o tom, jak bychom původní informace měli chápat. Pokud mohu soudit, v „našem světě“ od východu k západu je to stejné. Stanice provádí propagandu 24/365, mezitím se (tu a tam) objeví i nějaká informace. Problém je v tom, že někdy těžko rozeznáte, které to jsou. Záleží na majiteli stanice – koho píseň zpívá, toho chleba jíš!
Jinak je obsahem vysílání opakování seriálů, thrillerů a občas i jiných žánrů. Držitelé autorských práv postupně slevují ze svých finančních požadavků a je to v programovém spektru velmi znát.
O politických debatách se nebudu raději zmiňovat, psát o tom v neděli je opravdu nevkusné.
Shrnutí (abych nebyl takový žvanil jako AI) je prosté. Kdyby přestala TV existovat, asi bych na to nepřišel. Nebo za dlouhou dobu, až by se lidé začali chovat normálně, ne jako „pod vlivem“ propagandy.
O žvanění právě píšu článek, tak si nemohu dovolit vyplácat tady všechny své myšlenky.
Nemám jich tak moc.
Pan Joachim Ernst to myslím vystihl: nával v porodnicích – v případě, že už existující TV náhle z jakéhokoli důvodu zmizí. Jinak jen otázka času, kdy ji lidé vynaleznou nebo její existenci obnoví.
Kdyby TV opravdu nebyla, možná by se víc četlo – míním knihy, ne mobily apod. Pokud by bylo čím si na to čtení posvítit.
Ve dne přece bývá světlo…
A naši předci dokázali číst knihy i ve světle svíček. Pak petrolejek a až potom žárovek.
Číst ve dne?! Kdepak, za denního světla nutno zajišťovat přežití.
Svíčky a petrolejky: záleží na tom, na jaký civilizační stupeň bychom se vrátili. Knihy mohou přežít (pokud se jimi nezatopí), ale svíčky ani petrolej pračlověk v jeskyni či pod skalním převisem neměl.
Jo, a ještě taky brýle… asi by zánik televize přečkaly.
Svítit se koneckonců dá i rojem světlušek 🙂
A přesto: Museli si sice nalovit maso nebo vypěstovat jinou potravu a přesto malovali hlinkou na stěny jeskyň obrázky z lovů a plácali z hlíny věstonické Venuše. A ryli do hliněných destiček klínové písmo.
Ostatně jakékoliv zdobení keramiky nebylo pro funkčnost nádobí nutné – a zdobilo se někdy dost bohatě. Nejsou to, pravda, knihy, ale předstupeň. Jsou věci, které se nedochovaly a vědomosti, které lidi zapoměli. Kumránské svitky od Rudého moře. Dějiny?
Já jsem televizi vyhodil z domu před cca 35 lety. Mně nechybí a kdyby mávnutím kouzelného proutku zmizela, neplakal bych. Mé rozhodnutí nebylo politické – sledování a poslech mluvících hlav mně nedělá dobře, raději čtu.
Ale to žehrání na média, ať už je to televize nebo internet, je stabilně stejné, co pamatuju. To mně na tom článku přijde jako nejzajímavější.
Něco číst znamená volbu, čtenář musí chtít číst. Co číst, kdy číst.
TV tyto volby anuluje. V určitý čas se v ní objevují ony „mluvící hlavy“ a něco říkají. Není normálně možné změnit téma, změnit rytmus, vrátit se o dvě věty zpět. Na to ověřit si pravdivost není čas. Vše je dáno.
Že je to provázeno obrázky je o to horší. Málokdo uvažuje o tom, zdali jsou to obrázky toho, o čem se mluví nebo jsou to obrázky, které téma „reportáže“ jen připomínaji, čili jsou „ilustrační“ – nebo přímo nafalšované. Jenže člověk přijímá všechny ty informace současně a spojuje si je v hlavě, takže pravdivost informace zdaleka není zaručená. A to je princip manipulace. Už kdysi byly takové případy, kdy pouhý zvukový efekt změnil vyznění, informaci.
Promítaly se dvěma skupinám diváků filmy z nějakých demonstrací (TV ještě moc nefungovala.) Text byl neutrální. Do stejného záběru se v druhém případě pořidal zvuk střelby. A ty dvě skupinu diváků měly říct, zda viděly, jak se do protestujících střílelo. Jestli byli nějací zranění nebo mrtví. Odpovědi byly jednoznačné. Tam, kde byl přidán zvuk střelby, diváci jednoznačně „viděli“ mrtvé a raněné. Kde byl pouze originální zvuk, sejmutý při demonstraci žádné oběti neviděli.
===
Tohle je téma, kterému rozumím a které mám mnohokrát ověřeno v praxi. Je to nakonec moje profese. Ta „komplexnost vnímání“ je skvělým polem pro manipulace.
Ostatně divadlo je jedna velká manipulace. Divák ví, že nikdo nepřijel autem, že to byl jenom zvuk auta. Ví, že Othello Desdemonu neuškrtil, že toje jenom „jako“. Ž e na děkovačce bude živá. Ví to, protože v divadle za tyhle manipulace dokonce platí. To je dohoda diváka a divadla.
Taktéž filmy. Tyranosaurur v Jurském parku nikoho nesežral, jenom trikaři to udělali tak dobře, že to vypadá, že sežral.
Jenže v TV rozdíl mezi předkládanou realitou a fikcí není rozlišený.
Iluze, použitá většinou pro propagandu.
====
Proto se už dlouhá léta nedívám na TV. Žena se dívávala, ale jenom na krimiseriály a někdy filmy. Pro ni to bylo něco jako se dívat na akvárium. Některé seriály viděla snad třikrát. Pohyblivé barevné obrázky. Kaleidoskop.
Ale zprávy a besedy vypínala.
A dneska se mi podařilo prodat tu „kouzelnou desku“ a v bytě je o něco víc místa. A TV někde bude sloužit (podle zvukového pozadí při telefonátu s paní, kteráhokoupila, dětem) a ne jen tak stát v rohu.
TELEVIZE? To je, jako když se dívám z okna na ulici a nikdo nejde,“ řekl Miroslav Horníček v Československé televizi v 60. letech XX. století.
Stručnější i trefnější charakteristiku TV jsem už nikdy neslyšel, ani nečetl. Jeví se být kuriózním , že pan Horníček měl tenkrát v ČST u části diváků úspěch se svým debatním pořadem Hovory H, kam si zval sobě milé vypravěče – přihrávače a šprýmaře.
To je pěkné!
Pokusím se to zapamatovat a při vhodné příležitosti použiju. Nádhera.
Moje imobilní Labuť by byla bez televize nešťastná. Ona je nešťastná i s ní, ale ne tolik.
Přijde muž do lékárny a požaduje antidepresiva.
„A recept od lékaře máte?“
„Ne….. a oddací list by nestačil?“
Při vojně 1968 – 1969, nakažen zápalem slovenského spolubojovníka Eugena z Velkého Šariše jsem byl obluzen možným studiem „historie, teorie a filmová kritika.“ Čítával jsem časopis FILM&DOBA. Zajímal mě vztah diváka k účinkům filmu a televize. V číslech 10, 11/1968 F&D byla otištěna stať „Televize: plachý obr,“ což byl díl z proslavené knihy Understanding Media: The Extensions of Man publikované r. 1964 (česky pod názvem Jak rozumět médiím, 1991) kanadského teoretika médií Marshalla Mc Luhana.
V 1. kapitole knihy autor založil rčení „medium is the message“ – médium je poselství. McLuhan slovo „message“ užíval k hravým obměnám: „mass age“(věk masy) „mess age“(věk nepořádku) a „massage“- masáž.
McLuhan rozlišil média dvou typů: chladná a horká.
Chladná média – mluvené slovo, manuskript, karikatura, telefonování, televize… obsahují málo dat (informací), jsou tzv. nízko-definiční. Uživatel se musí ve vysoké míře spolupodílet na doplnění; žádá se přímá spoluúčast konzumenta.
Horká média – tisk, kniha, rozhlas, fotografie, film …jsou tzv. vysoko-definiční, což je stav naplněnosti informacemi a daty. Je pro ně charakteristická nízká úroveň participace (uživatel nemusí médium tak doplňovat jako v případě chladných médií). Dalším znakem horkých médií je to, že jsou extenzí pouze jediného smyslu. Např. fotografie (na rozdíl od karikatury) „přetéká“ informacemi.
Podle McLuhana lze též dělit společnost na chladnou nebo horkou podle média, které v ní převažuje. Například prý „mechanická minulost“ byla spíše horká a „lidé televizní doby“ jsou chladní. I jednotlivé vynálezy mohou společnost ohřát nebo ochladit. Například technologie knihtisku v době renesance společnost silně ohřála.
Platné je pravidlo, že chladné médium má v horké kultuře úplně jiné účinky než v kultuře chladné a opačně.
Prosím, promiňte mi rozsáhlejší vstup.
Není co promíjet, je to zajímavé.
Musím si promyslet.
Zdeňku, tohle nečti, to není pro Tebe, zamhuř zrak a přeskoč na další komentář.
—
To mě opravdu fascinuje. Zdeněk je nabitý vysokokapacitní zdroj informací; co řádek textu, to námět přinejmenším k zamyšlení. Ani slůvko v jeho příspěvku není zbytečné, a on se omlouvá za rozsáhlejší vstup. Jaký to kontrast s jinými příspěvky na jiných webech, které zaplevelí diskusi několika obrazovkami bezobsažných žvástů, a jak jinak – bez omluvy.
Ne, lidé si nejsou rovni – o tom mě už nikdo nepřesvědčí. Ten diametrální rozdíl není ani v národnosti, ani v barvě kůže, ani v jazyku, jímž je mluveno či psáno. Rozdíl spočívá v tom, jestli je lebka vyplněna mozkem nebo paštikou, jde o vzájemně různé živočišné druhy, tvořící nesourodý celek, souhrnně nazývaný lidstvo.
Taky jsem si přečetl páně Hossmanovy řádky, uvědomil jsem si, že s „chladnými“ a „horkými“ řečmi je to pěkně popsané – ale nemám tendenci na to nějak odpovídat.
Já jsem spíš člověk instinktu.
McLuhan v té knize mj. vtipně tvrdí, že i vystřelený projektil je médium, protože přenáší nějakou informaci, minimálně o vztahu střelce a cíle. 🙂
Vyučoval na univerzitě v Torontu, prohlížel jsem si tam pamětní desku na jeho domě.
P.S.: Vyšlo i česky.
Nemám teď žádné názory. Ponořil jsem se do doby, kdy televize nebyla. Roky 1870-80. Ruční práce, knihy v kůži, žádný spěch. Fotografie z té doby. Také pozůstalost. A obrazy mnohem starší. Lidé 80-90 vzpomínali na své dětství – kreslili profily svých prarodičů a já si je promítal do dnešní doby, plné pokrytectví, prospěchářství a podlosti.
https://postimg.cc/gallery/MnPwPJp
Fyzicky jsem se dostal na 5%, bylo to těžké a daleko.
Televize mě provázela skoro celý můj život. Jako malá jsem byla okouzlována českými pohádkami. Večerníčky jsme sledovaly nejen my děti, ale i naši rodiče s velkým potěšením. Později mě braly i seriály pro mládež. Stále si vybavuji napětí, s jakým jsme si sledovali boje na Stínadlech, a Zemanova Cesta do pravěku je dodnes klasika nejen pro mě, ale pro celý filmařský svět. Občas se ještě teď vracím k seriálu Taková normální rodinka, baví mě dodnes, ale dnes už ČT1 v tomto případě pouze tím že ho zařazuje mi připomene, že kdysi byl. V době, kdy jsem se starala o rodinu a chodila do práce, byla pro mě televize vyloženě zábavné médium, občas, večer, když jsem potřebovala vypnout. Za celá ta léta jsem se ale naučila vybírat si. Dopomohl k tomu i vývoji elektroniky přijímačů. Když začali vyrábět modely s HBB funkcí, která mi otevřela televizní archivy nejrůznějších stanic zajásala jsem, protože jsou tam opravdové poklady minulosti. Zejména v multiplexu ČTV. V poslední době je ovšem televize opět blokuje kvůli autorským právům, které údajně pro internetové vysílání nemá. Ani nechci přemýšlet nad tím, kdo už by je měl mít. V závěru svého života jsem si zavedla systém, kdy po ránu rychle projdu své oblíbené kanály a vypíši si na papírek to, co mě skutečně ten den zajímá. I z tohoto seznamu mám kliku, když se dostanu tak asi ke 30% pořadů. Naprosto jsem vzdala, koukat se na televizi jako zdroj informací o zprávách. Je to jedna lež přes druhou a v podstatě to připomíná handrkování na tržiště té nejnižší úrovně, jaké jsem si kdy uměla představit. Pak se jdu před snídaní projít tak asi na hodinku, a to jsou nejhezčí chvíle mého dne, protože není nic krásnějšího, než časné ráno, kdy ještě lidé nevycházejí do ulic, město je prázdné a potkáte nanejvýš popeláře a lidi venčící pejsky. Po návratu přijde druhá nejhezčí chvíle dne, ohřeji si snídani a pustím si k ní z ČT sport Panoramu, většinou z HBB internetového vysílání, znělku stáhnu na naprosté minimum, jenom abych jí někde na pozadí zaznamenala, a to je chvíle, kdy medituji. Zajímavé je že mě v tuto chvíli nejčastěji napadají hajku. Pochopila jsem, jak důležité je, občas se jenom tak zamyslet. Pak už nadchází můj běžný den plný návštěv spolubydlících mé generace, často jim pomáhám s mobily, práce v naší knihovně, účast na akciích, které pořádá ubytovatel. Během celého dne pak se občas dostanu k některému pořadu, který jsem si ráno vypsala. Posledních 10 let už jsou to především dokumenty. Velmi dobré jsou některé na ČT2 a na Prima ZOOM. Občas se vyskytnou vynikající kupodivu na televizi Noe a na Mystery.cz, i když tam už je to spíš podbarvené senzacechtivostí. Nekoukám zde na ně často. Poslední dobou mě překvapil na Noe krásný pořad o planetáriích a historii jejich vzniku a vývoje, a moc ráda sleduji outdoorové filmy také odsud. Jen velmi zřídka mě překvapí zábavný seriál. V poslední době je to cesta Žlutou žábou do Mongolska. Atmosféra party lidí, která to vymyslela a realizuje, je tak nakažlivá, že se na ně dívám po dlouhé době s potěšením. Už budu končit abych to shrnula. Potenciál televize je obrovský, ale čím jsem starší, tím víc si ho svým vlastním výběrem zužuji. Možná že nejdůležitější bude pro lidi, kteří už jsou stářím omezování tak, že se nemohou snadno pohybovat. V tuto chvíli je pro ně velká radost, dívat se prostřednictvím televize do končin, do kterých už se nikdy nedostanou. Paradoxně mi toto každé ráno umožňuje pořád Panorama, se kterým živě obejdu všechna velká hraniční pohoří naší domoviny. A za to jsem vděčná. Obávám se ale, že do budoucna daleko větší potenciál převezmou sociální sítě, které nemám a ani nechci mít. Společně s AI je považuji za největší hrozbu dnešní doby, zejména pro jejich anonymitu.
Existuje krásná povídka o pánovi, který telefonovává do velkoměsta a má jedno přání – aby volaný položil sluchátko na okno a nechal do mikrofonu volně proudit zvuk velkoměsta.
A starý pán poslouchá ruch velkoměsta a vzpomíná …
Až jednou přitom umře.
Divili byste se, ale existuje web, který tohle zrostředkovával ještě nedávno. Můžete si poslechnout denní i noční Tokio, Paříž, Chicago…
Zvláštní druh nostalgie.
Nemohu si teď vybavit ani autora ani název. Jen odhaduji, že autor je Ray Bradbury.
Co je zajímavé… Zkusím si to najít a chvíli poslouchat a vzpomínat.
Doufám, že při tom neumřu, aspoň ne hned.