by 
Předlouhý až nekonečný, tak zní úvod koncertu,
než se ozvou prvně housle, než dají znát: „Teď jsme tu.“
Ozývá se zpoza stěny tiché, temné dunění,
zatímco housle zpívají, přinášejí vzkříšení.
Vysoko se klene oblouk, k nebi stoupá něžný zvuk,
trylek střídá tmavé tóny, motiv pne se jako luk.
Váhavě se noří struny do tůní a jezer vod,
až k okraji propasti, kam míří k zemi silný proud.
Pod tím vším se tříští noty, rozstřikují vějíře,
dopadají do nicoty, vytvářejí to, co vře
skladbou v divokém crescendu. Náhle všechno utichá…
Ostrá pentle zvuku houslí do soumraku proniká.
Zas o patro výše letí, divukrásný flažolet,
zase proti nebi kreslí ornament a ptačí slet,
naklání se, jak po schodech sestupuje k divákům
cestou tvoří krajku tónů, sladce padá z oblaků.
Tato část je varování, a také připomínkou,
před hraním s Osudem lidstva, pokora je podmínkou,
aby lidé pochopili, co nás může všechno stát
furiantství, pýcha, snaha celý svět sám ovládat.
Připomínka, jaké krásy, poklady tu necháme,
jak se stále někam ženem, co máme, co neznáme.
To už ale druhá věta krásy světa odkrývá,
připomíná štěstí, zdraví, jež se často rozplývá…
V našem dnešním společenství málo jsme si vědomi,
že nikdo z lidí před námi, nežil si tak jako my.
Připomíná skvostné chvíle, lásky, štěstí, vzácných chvil,
kdy dokonce i čas stojí, aby člověk pochopil,
že slova o něze, kráse, věrnosti a soucitu,
nejsou jenom pouhé klišé, které zazní bez citu.
Vrací nás do svých vzpomínek, navrací se všechny sny,
které jsme už kdysi sami tvořili – a ztratili.
Smutné je to putování do krajiny dětských snů,
malovaly krásné plány, zapadly do zákopů,
ve kterých si chráníme své vlastní špatné svědomí,
stavíme si bariéry, za nimi jsme zas jen MY…
Třetí část, jak u pohádek i zde je tou poslední.
Od samého počátku, snad až do konce našich dní,
taneční nám nese téma, optimismus v náruči,
doufá, že se s kusem štěstí člověk Bohu poručí.
Rozmarné a vířivé je téma této věty vět,
pobízí nás hledět vzhůru, radostně a vždycky vpřed.
Umět hledat různé cesty, které vedou k úspěchu,
nebrat si života dary jen k vlastnímu prospěchu.
Sdílet radost, tančit lehce, jak se tančí rejdovák,
naučit se žit svůj život pro ostatní vždy, jen tak,
aby oči našich milých byly plny zázraků,
srdce společně se vznesla nad výšiny oblaků.
Dozněl koncert, Mistr svoje housle tiše ukládá,
každý poté chvátá domů, myšlenky si poskládat.
Vychutnat si sklenku vína, popřemýšlet nad skladbou,
autorem i interprety. Jak stíny kolem nás jdou.
Vzpomeňme na velekněze hudby velké klasiky,
co on všechno musel snášet, bez jediné námitky.
Ani slůvko pohoršení, v tvorbě hledal pravdu svou,
tři století je tu s námi, s stále dnešní myšlenkou.
Nelehké to byly časy, nejsou lehké ani teď,
zdi stavěli lidé vždycky i nyní stavíme zeď.
Stále proti pandemiím, válkám, bídě, porobám.
Ach já „moderní syn doby“, jak jen se všem podobám!
Juan Gris: Komposition mit violine, 28×31 cm, tužka a kvaš na přebalu knihy.
Photo free: http://6b.cz/CULs.
Ludwig van Beethoven, Houslový koncert, Op. 61, s Kreislerovou kadencí hraje Yehudi Menuhin, spolu s Berlínskými filharmoniky pod taktovkou Wilhelma Furtwänglera, dne 8. dubna 1953. Jde o nahrávku na vinylové desky, která je součástí série Excellent Music of Furtwängler Memories, část L.V.Beethoven Series. Koncert má tři části – 1. Allegro ma non troppo (D-dur) zde s Kreislerovou kadencí, 2. Larghetto (G-dur) a 3. Rondo. Allegro (D-dur). Je to jediný houslový koncert, který mistr pro tento nástroj zkomponoval. Použil housle – Stradivárky „Princ Khevenhüller, Menuhin“ z r. 1733, které Menuhin v r. 1932, ve svých 16 letech obdržel za přednes houslového koncertu Edgara Elgara, britského komponisty k jeho 75. narozeninám v tehdy začínajícím studiu Abby Road, kde tento nástroj byl cenou od bankéře a sběratele nástrojů Henry Goldmana (bankovní dům Goldman Sachs). Oba hudebníci si přes velký věkový rozdíl okamžitě porozuměli, a nastala dlouholetá spolupráce s nahrávacím studiem HMV (His Masters Voice), které posléze přetransformovalo v dodnes gigantickou nahrávací společnost EMI. Mimochodem pes na emblému nakladatelství skutečně existoval, byl z Bristolu a jmenoval se Nipper.
Pravda, je-li i posluchač dobře naladěn, může hudba přinášet mimořádně silné emoce.
Za všedních dnů je pro mne hudba (všech žádnrů) čistě spotřební zboží. Doprovází mě v autě, při jídle (což je moje specialita), při cvičení, při vaření….
A pak jsou okamžiky vzácné, kdy mě hudba osloví tak silně, že je třeba jakoukoliv jinou činnost odložit a jen poslouchat. Naposledy to bylo v úvodu filmu Il divino boemo o Josefu Myslivečkovi. Úžasná árie:
https://www.youtube.com/watch?v=VqlPDXPTXg0
K nevíře!
Sexapeal v hlase? Nebo suverenita zvládnutí hlasu?
Já mám ráději „velká plátna“. Pouštěli jsme si to se ženou k Vánocům pod stromečkem. Celé!
Mám nahrávku se Smetáčkem. Je několik jiných, ale Smetáček je nejlepší.
Druhá volba byly „Kartinky“ od opilce Musorgského. Geniální opilec! Velká brána Kyjevská!
Jinak u nás (z pochopitelných důvodů) hudba nehrála. I když jsme „měli přístroj“. Docela kvalitní.
Asi zapomenuté lomítko u konce tagu. Pardon…
A abych nezapomněl: Popis koncertu je stejně dobrý jako koncert sám. Umělecká práce!
Slyšet takovou pochvalu od mistra zvuku a pána nad akustikou je pro mě velká radost. Ta přiložená nahrávka byla historická, takže se nedá říct, že by byla technicky ideální na poslech, ale výkony všech interpretů byly vrcholné.
Co se týče Orffovy skladby Carmina burana, s tou mám zrovna nedávno zkušenost. Většinou jsou uváděny jednotlivé části, kterých má celá kantáta i s Prologem 26. Proto se většinou hrají na přeskáčku jednotlivě. Asi před třemi týdny jsme se rozhodli v našem úzkém kroužku, že si v obvyklé úterý, kdy posloucháme klasiku, tuto kantátu pustíme celou a naráz. Byl to pro mě objev a jedinečný zážitek protože z jednotlivých dílů nepoznáte myšlenku celku. Navíc jsem objevila části, které se téměř nehrají, možná proto, že těm, kteří kteří rozhodují o tom, co se pustí nebo nepustí na veřejnosti do rádia, nestály za pozornost. Výsledný dojem podobný jako u Dvořákova Stbat Mater – vždycky se vyplatí udělat si čas a pustit si celek. Děkuji za kompliment Kocoure.
Technická kvalita opravdu není to nejdůležitější u muziky.
Co, kdo a jak se podílí na výsledku mnohem více. Kolegové si ze mě dělali legraci kvůli mé hlášce „Mám raději dobré mono než podprůměrné stereo!“, ale jak stárnou, dávají mi za pravdu! Nějaké ty šumy a praskoty si člověk odmyslí, neumětelské nebo mechanické hraní z not jen těžko.
I když: Enrico Caruso nebo Maria Callas by s dnešními interprety prohráli na body. Pro dnešního posluchače jsou spíš muzejními kousky.
Ale třeba černý před i poválečný americký soul je pro změnu nenapodobitelný. A ten praskot desek a zkreslení mikrofonů k tomu zážitku tak jaksi patří…
Asi jsem staromilec, ale jsem z rodiny, kde můj tatínek tak miloval klasickou hudbu a vlastnil poměrně velkou diskotéku, že si na zadní stranu obálek desek drobným písmem poznamenával data, kdy je přehrává. Byl krásným šílencem, který si do dřevěného gramofonu z 50 let z bambusových třísek vybrušoval sám hroty jehel. Smál se a měl radost, že může použít rukojeti s košťat. Pozdější hroty safírové ještě u nás neexistovaly. O tu diskotéku jsem bohužel přišla, ale za celý svůj život jsem si stačila vybudovat svou vlastní a jsem podobný blázen, protože desky šelakové a pozdější LP desky si přehrávám stále a s velkým potěšením. Nevadí mi šumy a dokonce mi ty desky i voní. Mají magickou moc přenést mě do doby, kdy vznikaly…
Váš tatínek měl šelakové desky?
Ty se přece používaly pro nahrávání v dřevních dobách v rádiu. Materiál to byl měkký, každým přehráním se deska ničila. Měli jsme na půdě stroj na rytí šelakových desek, ale nikdy jsme ho už nepoužili – nikomu se nechtělo lít šelak na hliníkové kotouče a ve vhodnou chvíli nahrávat. Pak už totiž šelak příliš ztvrdl a nahrávat se moc nedalo. A ještě jednu zvláštnost šelaky měly: Drážka začínala u středu desky a končila na kraji.
Objevil jsem na půdě kdysi pár šelakových desek, která moje matinka nahrála v ostravském rádiu jako členka jakéhosi dívčího tria. Tak to bylo napsáno na etiketě. Když jsem je přepisoval na pásek, tak abych je nedevastoval diamantovým hrotem, musel jsem používat jako jehly konce trnů z růží. Ty se lepily za horka kalafunou na chvějku přenosky a vydržely tak dvě desky. (Šelakové desky byly jednostranné.) Pak se zvuk stával nezřetelným a musel se na přenosku nalepit nový trn.
Jak to tak po sobě čtu, vypadá to, že jsem současníkem Tyranosaurů…
Ale je fakt,že jsem během života poznal obrovský vývoj zvukové i obrazové techniky a mohl (musel) jsem si všechno „osahat“.
O několika příhodách píšu na svém blogu „KOTEK“ – Kocourův technický koutek. Pokud by se někdo chtěl ponořit do dávnověku…
https://ko-te-k.blogspot.com/
Váš komentář mi mnohé objasňuje. Vůbec jsem netušila, že přehrávání desek mělo na těch opravdu starých tak devastující účinek. Určitě proto si tatínek zapisoval data přehrávání. Když jsme si o tom spolu povídali, bylo mi tak asi 9 let a to mě poprvé vlastně zkusil přehrávat nejkrásnější věci s klasické hudby zejména pěveckých výkonů mistrů. Asi od tehdy miluji operu a klasiku vůbec. On už měl tehdy rozsáhlou sbírku gramodesek a zřejmě byla cenná, protože se na něj občas obraceli lidé, kteří spravovali v Československem rozhlasu archivy a zapůjčovali si od něj unikátní nahrávky. Konkrétně si pamatuji třeba jedny z prvních nahrávek pěvkyně počátku minulého století Nelie Melby. Škoda že už mi další jména vypadla, ale Caruso a Destinová už byly vlastně novější v té době z něho sbírce.
Teď jsem si přečetla všechny tři díly o gramofonování z vašeho odkazu a úplně mě okouzlil návod na dálkové ovládání zásuvky (se zástrčkou) s dálkovým ovladačem, kterým, aniž byste se musel zvedat odkudkoliv, vypínáte celou soustavu, nejen pouhých gramofon, ten se nepřenáší, protože to máte nainstalované před ní. To je nádhera a už plánuji, že si to taky tak zařídím. Umožní mi to, takto si přehrávat věci přímo z postele před spaním v úplně jiné kvalitě než doteď, kdy používám mobil. Je mi líto že jste se nepotkal s mým tatínkem a s mým manželem. Tatínek byl v mých očích odborník na poslech a přehrávání věcí a manžel byl odborník přes elektriku a přes takovéhle krásné vychytávky na základě selského rozumu. Porozuměli byste si, ale bohužel jste se nikdy nepotkali… Díky za ten odkaz.
Kocoure, „Sexapeal v hlase? Nebo suverenita zvládnutí hlasu?“
Nevím. Erotika mě při poslechu nenapadla a techniku zpěvu neznám. Prostě mi to nějak sedlo…..
Není většinou třeba rozpitvávat zážitek. Je-li silný a kmplexní, stejně to nejde.
Nechme to mluvícím hlavám, komentátorům, kritikům a vůbec kecálkům. Když člověk čte takové hodnocení a ví o co jde, protože to třeba dělal, tak se jenom vnitřně ušklíbne/usměje.
„Jó, hochu kdybys ty tak věděl…“
Godote velmi krásné provedení, koloratura je náročná technicky i pocitově, mistrovsky jí vždycky uměla paní Magdaléna Kožená.
Godote,
dokázal jste zhlédnout film až do konce? Já ne, i když hudba byla nádherná a kostýmy úžasné.
Ano, do konce, ale není to film, k němuž bych cítil potřebu se vracet…. až na tu árii.
Krásná slova. Nemám více slov. Přečtu znova. Nehlučný let sov.
Proč vnímat neumí každý? Zmizly by ze světa vraždy.
Ládíku každý opravdu vnímat je schopen,ale vždycky záleží na okolnostech, které tu zmiňoval už i Godot. Na chvíli, která je jedinečná. Na ochotě a dostatku času skutečně naslouchat a také na tom, jestli skladba, která v tu chvíli zní něčím posluchače osloví. Prvotně záleží už na žánru. Z toho všeho nejdůležitější je asi skutečné přání posluchače zastavit se a poslouchat sám pro sebe. Ano bylo by mnohem méně násilnosti a vražd, kdyby lidé zvolili a snažili se naslouchat. Aspoň sami sobě.
Zvolnili…
Pro všechny: velmi děkuji za vysoké kladné hodnocení, možná až příliš vysoké, protože ani s interprety ani s autorem hudby se vůbec nemohu srovnávat. Ani zdaleka… Ale ještě z jednoho důvodu. Musím se přiznat že jsem ještě teď části té básně opravovala, protože jsem před uveřejněním zapomněla na naprosto základní úkol autora. Přečíst si dílo po sobě nahlas, nejlépe opakovaně. Takže jsem ještě trošku vypilovala opakovaná slova a upravila rytmus. A snad už to teď bude dobré. To jen, abyste si nemysleli, jak moc mi to jde…😏
Váš komentář mi mnohé objasňuje. Vůbec jsem netušila, že přehrávání desek mělo na těch opravdu starých tak devastující účinek. Určitě proto si tatínek zapisoval data přehrávání. Když jsme si o tom spolu povídali, bylo mi tak asi 9 let a to mě poprvé vlastně zkusil přehrávat nejkrásnější věci s klasické hudby zejména pěveckých výkonů mistrů. Asi od tehdy miluji operu a klasiku vůbec. On už měl tehdy rozsáhlou sbírku gramodesek a zřejmě byla cenná, protože se na něj občas obraceli lidé, kteří spravovali v Československem rozhlasu archivy a zapůjčovali si od něj unikátní nahrávky. Konkrétně si pamatuji třeba jedny z prvních nahrávek pěvkyně počátku minulého století tehdejší operní divy Nelie Melby. Škoda že už mi další jména vypadla, ale Caruso a Destinová už byli vlastně novější v té době v jeho sbírce. Z té doby mého dětství mi v paměti utkvělo přesvědčení, že všechno, co bylo před deskami ze 60. let původně single a později LP deskami, bylo ze šelaku. Asi to není pravda, že já jsem to nikdy neověřovala, proto jsem, možná omylem uvedla, že tatínek měl staré desky se šelaku.
Ale vím, že ty unikátní z počátku 20. století, z těch prvních dob gramofonového průmyslu, skutečně šelakové byly a on je měl. Bohužel, jsem o celou sbírku přišla při dědickém řízení po jeho odchodu. Ale to už je jiný příběh, mrzí mě to však dodnes. Na druhou stranu, dočkala jsem se úžasného vývoje dějin, kdy tyto staré nahrávky jsou dneska k mání a často i poměrně úspěšně vyčištěné na YouTube, když někdo umí hledat. Tatínek by byl nadšen, kdyby se býval YouTube dožil. A s tou kalafunou máte pravdu, typicky voní, jenže já jí v dětství nikdy nespojovala s přehráváním desek, protože tatínek byl i dobrý houslista a kalafunu běžně používal na smyčce. Je zvláštní, jak často se mi teď, po mé sedmdesátce, opakovaně takzvaně uzavírá kruh nad drobnými otázkami, které v životě vyvstaly, a na které až dneska získávám odpovědi. Děkuji Starý Kocoure – děkuje stará Jiřička.
Radši jsem to otiskla celé znovu vcelku, protože jsem nechtěně první část předčasně odeslala. Omlouvám se, ale s těmi opravami zpětně trochu válčím.
Amélita Galli-Curci – taky jeden z prastarých sopránů a taky měl její desky. Zvláštní, jak mi to dodatečně vyplouvá z paměti…
https://youtu.be/fxlcB3qbP-U?si=MkDspiCa4CJk-QNQ – Adelina Patti, sopranistka specializovaná na koloraturu s úžasným tremolem. Je to slyšet i přes opravdu výrazné šumy. Tato ukázka z Belliniho La Sonnambula III. dějství už je opravdu poslední. 😏
Pro Godota, Jiřičce omluva za OT:
Když už byla řeč o smyslu pro humor, příležitostně se mne zeptej, jakými slovy by rodilý obyvatel Káhiry asi vyjádřil tu zajímavou okolnost, že hotel je na nádraží…
😁
Prchavá hra Slunce na dešťové kapky, právě teď:
https://postimg.cc/zysMtyp1
Úplně OT, když už jsme u toho koncertu.
—
Poněkud se o mě pokouší choroba, ale nemám čas ležet a stonat. Moje lepší polovina, jsouc obdařena svatozáří (jiná žena než světice by se mnou nemohla žít, přežít a dožít roku Ohnivého koně a vychovat 4 děti), mně v rámci léčebné kúry uvařila svařák, a nemajíc levného červeného vína, s mým svolením použila (levné) portské.
Přátelé!
Lepší svařák jsem ještě nikdy nepil, a myslím, že preventivně si ho dám i zítra, i pozítří, a pak se uvidí. Vřele doporučuju! A ušetříte! Svařák z portského není třeba sladit! Je to opravdu koncert!
Pokud jste nabyli dojmu, že Alef je opilý, je to dojem správný.
Opít se – to je dobrý způsob, jak pozměnit realitu, který ovšem neovládám.
Neumím se dostatečně opít. To je závažná chyba charakteru…
Já myslel, že svařák a portské jedno je.
Jen někdy.
Rovněž úplně OT, na rozdíl od Alefa zcela a naprosto nealko.
Lidi, venku je krásně! A jak! Letos poprvé máme otevřené okno nejen na krátké vyvětrání, a též letos poprvé suším ručník na terase na sluníčku a nikoli u kamen.
Dovnitř je slyšet ptactvo a mně se (jako vždycky v podobných chvílích) vybavil úryvek z parodie na obrozeneckou poezii (Václav Lacina?) „…pějí peřím obalenci, radují se kožišané“.
Kvetou nám sněženky, a (heč!) taky tři bledule.
Život umí být krásný.
Já už se 3x opaloval (po 20 minut), srny se přišly podívat na 50m. Kvete sedmikráska, u sousedů končí poslední sníh.
Sluníčko je docela ostré. Přes poledne na mne přes dvě hodiny svítilo (skrz větve prořezávaných jabloní) a trochu to teď na obličeji cítím.
Srnku máme někdy za plotem, ale tak jednou za několik let a jen na chvilku.
A vylétliy včeličky a nejlepší zprávu k tomu všemu je, že letošní zima prospěla úlům, takže včelstva jsou zdravá a vypadá to, že se konečně objevují i pozitivní zprávy.
Přiletěla i drvodělka.
Ládiku,
Vy ji poznáte? To tedy klobouk dolů. Já jsem o nich nikdy neslyšela ani nečetla a musela jsem si ji vygooglit.
Na Wikipedii stojí mj. toto:
Drvodělky se zpravidla starají o oplození bezpočtu rostlin a dostávají za to od nich odměnu v podobě nektaru a pylu. Některé však přišly na to, že se mohou opylování vyhnout, ale nektar získat. Druhy, jejichž jazýček nedosáhne k nektaru, prokousnou nebo prorazí květ z boku a nektar vysají. Toto chování se nazývá kleptolektie, pirátský sběr. Podobně se chovají i jiní blanokřídlí, například někteří čmeláci.[3]
Drvodělku zaručeně poznáte, i když jste ji nikdy předtím neviděla. Jakmile ji spatříte, ihned poznáte, že je to ona.
Drvodělka u nás, co vím, je dvou druhů (zoologický název neznám, zapomněl jsem), jedna je hodně velká a druhá ještě větší.
Je to veliký, docela hlučný a nápadný letec. Barvy tmavomodře (hodně tmavo) opalizující, podobně jako třeba někteří tmavomodří střevlíci. Hlučnost při letu – asi jako sršeň, ale zvuk o poznání měkčí, přesto, hlavně při prvním setkání, vzbuzuje respekt. Ale je opravdu hodná (i náš sršeň je – ve srovnání se svými cizokrajnými příbuznými – docela hodný), a samozřejmě – velmi krásná. Každé léto se u nás na předzahrádce pasou na kytkách, kterým žena říká „floxy“. Už se na ně těším – na floxy (krásně voní) i na drvodělky (krásně a modře bzučí a létají).
Těším se i na sršně, rád je pozoruju, jak pomalu létají nad pultovou střechou kůlny a loví, nebo jak z kůry šeříku a starých prken kůlny sbírají vlákninu na stavbu hnízda. – Škoda, že sršni nedělají med, určitě by chutnal po feferonkách.
Drvodělku jde poznat i za letu, podle zvuku a velikosti.
Až nám pod oknem rozkvetou ty floxy, udělám té krasavici fotku.
Pustil jsem si pár písniček Marie Rottrové. Bože, to je hlas…
…mi povídej!
Točili jsme ji demo do rozhlasu a pamatuji, jak s napětím čekala, jestli ho zařadí do programu. Nezařadili, ale přišlo pozvání na natáčení do rádia (tehdy rádio mělo monopol, co nenatočili v rádiu jako by nebylo) a tím začala slavná éra ostravské „Lady soul“. Některé písničky, hlavně remake, mám schované. A některé ty předělávky byly lepší, než originál – Maryla Rodowicz jakožto prní interpretka té písničky prohlásila (byl jsem u toho), že „Kůň bílý“ je lepší, než původní „Ballada wagonowa“. Tohle při tehdejší řevnivosti mezi začínajícímihvězdami popu to byla poklona až po zem. Mladé holky, konkurentky…
Pro porovnání:
Maryla: https://www.youtube.com/watch?v=HX2yrAsWZmI
Marie: https://www.youtube.com/watch?v=Id92WfX8R5g
Tam jsem si začal uvědomovat, že když někdo něco opravdu dobře umí, je skromný. A naopak.
Což o Marii platí mírou vrchovatou. Setkali jsem se znovu až po té její slavné éře, když u nás natáčela písničku do inscenace. Režisér ji platonoicky miloval.
Její agent nám vyhrožoval, že musíme být vstřícní a uctiví. Že je to Lady soul…
Pak přišla. „Ahóój!“ Agent se radši kamsi vypařil. Požvanili jsme o starých časech, pak si stoupla k mikrofonu a na druhý pokus písničku vystřihla takovým způsobem, že ji režisér zařadil do hry několikrát, ačkoliv to měl být jenom závěr hry.
Jiřička mi snad promine, že jsem si zavzpomínal na mládí.
Já jsem sice věděl, že Kůň bílý je remake, ale originál jsem neznal, až teď. Je to zajímavé srovnání, obě provedení mají svůj půvab. Hlas paní Rottrové se mi líbí víc – je takový, jak to popsat… pevně posazený, absolutně jistý. Zatímco paní Rodowiczová občas do svého hlasu pouští jemné tremolo (nebo vibrato? Nejsem odborník), což já nemám rád (to mně strašně vadilo na zpěvu Zdeny Tichotové; zpočátku, bez tremola, jsem její hlas miloval, pak už ne). Ale třeba hlasový doprovod se mně u paní Rodowiczové líbí víc.
Ty to určitě budeš vědět. To chvění hlasu zpěváka (tremolo nebo vibrato?), to dělá zpěvák schválně, nebo se mu to děje samo? Hodně to měl Karel Zich…
Někdo to má a musí se s tím prát, někdo nemá a musí se to učit. Umožňuje to určitu distonalitu (nepřesné vedení tónu).
Já osobně preferuji rovné, pevné hlasy. Tam se nedá moc podvádět. Ona Marie měla otce varhaníka, takže zpívá bez vibráta i tremola. K tomu ještě patří jódlování, přepínání hlasu o jednu oktávu. Ne každý zpěvák to umí. Moje matinka to uměla, ale profesně to nikdy nevyužila. V opeře se nejódluje – aspoň o tom nevím. 😸
Vibrato je změna výšky tónu, tremolo zase změna hlasitosti. Je zajímavé, že se u magnetofonové techniky oba výrazy používaly opačně. Ohnutá pohonná osička u pásku způsobovala údajně „tremolo“.
No co naděláš, takhle se to uchytilo.
Aha,děkuji. Tak u Zicha i u Zdeny Tichotové jde o tremolo. Teď vím, jak se jmenuje to, co se mi v hlase zpěváka nelíbí.
—
Ještě k paní Rottrové: mně osobně a laicky se zdá, že snad nejvíc její krásný a pevný hlas vyniká v písni… teď mi to vypadlo. Remake skladby od Black Sabbath, Ty jistě víš.
…Lásko voníš deštěm.
Neumíš popsat jaký je hlas Marie Rottrové?
Napovím Ti… ve vší úctě, ale je „rajcovní“.
Báječná zpěvačka!
🤣🤣🤣
A víte, co je zajímavé? Žádné skandály!
A zeptal jsem se Alter AI na něco, co jsem věděl, jenom tak, abych si ji vyzkoušel. Odpověděla:
Marie Rottrová se narodila 13. listopadu 1941 v Ostravě , konkrétně v městské části Ostrava-Přívoz .
Pochází z hudební rodiny – její otec byl Valentin Rottro , známý varhaník , sbormistr a hudební pedagog , který působil v kostele sv. Václava v Ostravě. Právě díky němu měla Marie od dětství velmi silné hudební zázemí – vyrůstala obklopena vážnou i populární hudbou, což položilo základ její pozdější kariéře.
Její rodina patřila mezi výjimečné příklady kulturního prostředí Ostravy té doby – města, které bývalo průmyslové a drsné, ale zároveň mělo hlubokou tradici živé hudební scény.
Docela slušná odpověď!
Ani jsem si neuvědomoval, že je o pár let starší než já.
Marie , ne AI.
😀 😀 😀
—
Schválně – zkus se AI zeptat, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Středověcí učenci o tom prý rádi vedli nekonečné spory.
Nezklamal(a)! Umí žvanit lépe, než mnozí na „litterate“. I já.
Epistemologické: vědění musí mít souvislost s realitou, jinak se změní intelektuální autismus – produkce slov bez kontaktu s pravdou.
Filozofické: andělé na špičce představují nehmotné principy zakotvené v materiálním světě – podobně jako myšlenky, vědomí nebo informace se mohou „vejít“ do minima hmoty, ale ovlivňují celou civilizaci.
Chceš, abych ti ukázal, jak by tuto otázku rozložil Aristoteles, Tomáš Akvinský nebo třeba moderní kvantový fyzik?
Dále AI exploatuj sám! 😸😁😎
Víš, Kocoure – asi ne. Já si radši popovídám s Tebou, s… (sem patří vyjmenovat všechno osazenstvo Literární kovárny) než nějakým intelektuálním autismem (dobrý termín, zkratka IA).