by 
.
Občas mi zní v hlavě Gershwinova „Rhapsody in Blue“ – toto je její nejlepší provedení (doporučuji kvalitní sluchátka). Slyším tam americké velkoměsto ušima Antonína Dvořáka…
.
12.3.2025
…Babánek odešel.
Čas se zastavil –
…a začal plynout po okamžicích.
Zachycení plamínku
zemětřesení v misce.
Zapálím svíčku a kalíšek ožije.
Budiž světlo…
Sirény sanitek
fanfáry velkoměsta.
Ulice vábí, viď čičinko,
ale teploučko hřeje.
Právě prolétla „městská“ volavka
obloukem nad Nisou
od radnice k nádraží.
Začínám si broukat –
a už přicházejí holubi.
Pěšky.
Prázdná refýž…
Jen manipulační jízda tramvaje
zarachotí.
Krkavci, prý zpěvní ptáci.
Každé ráno začínají hádkou.
Půlnoční trylek ze sadu…
Probudili slavíka.
Kam ses to vydala octomilko?
V 7. patře hledáš ocet?
…A možná tu něco najdu.
Není ošklivého pejska.
Jen zaujatý pohled.
Tichá ulice zrána.
Chodítko rachotí.
Ozvěna dlažby mě zdraví.
Stařenka o holích…
Nakupuje až večer.
Tma bezpečnější než lidé.
„Drž hubu!“ nadávají mladí,
„Zmlkni!“ dospělí,
stáří mlčky uhýbá.
Kdes byl tak dlouho čmeldo?
Mé balkónovky už vonějí o pomoc.
Svatý Vít – dvojité varhany.
Zvukové a skleněné.
Kamenický Šenov hudby.
PS. Tak a jsem definitivně přestěhovaná. Už je ze mě městská holka. Zase. Po pětačtyřiceti letech. Teď už i bez pejsánka… Mám vlastně štěstí. Všechno nedůležité se mi vyplnilo. Mých 30,5 m2 k životu je akorát dostačující pro mé koníčky. Mám 123 sousedů a všichni na sebe máme čas. Zázrak. Tedy když zrovna nejsme u doktorů… Pořád se učím. Být sama, neplýtvat časem, dělit se o to dobré. To opravdu důležité ale odešlo. Na dvakrát, a v obou případech napořád… Jiřička.
Tolik smutku!
Ládíku, díky, ráda Vás vítám u svého hajkování a omlouvám se za ten přecpaný perex. Nikdy to neumím sama upravit a moc mi s ním pomáhá Alef. S tím smutkem je to ještě trochu jinak. Hlavně je mi smutno po manželovi a pejsánkovi. Své způsobilo také moje náhlé „přesazení“ z domova na venkově do města, kde si domov teprve tvořím. Ale vše úplně smutné rozhodně není. Je to jen a jen má volba a teď už vím, že zcela jistě dobrá. Mám naprostou volnost rozhodování a kolem sebe nejen mnohem blíž rodinu, která mě navštěvuje sama od sebe a ráda, ale spoustu lidí, kteří tu bydlí z rozhodnutí jejich dětí, které žijí úplně jiným tempem a o své rodiče se bojí. Proto se jich většinou neptali a zajistili jim tady technicky pohodlné bydlení.
Tito mí vrstevníci se ale trápí moc, strašně se jim stýská po minulém prostředí a mě se daří směrovat je k různým zájmům. Pomáhá celé vedení pronajímatele areálu. Zájmových kurzů je tu hodně a já s nimi každou středu poslouchám klasickou hudbu v knihovně, kterou se snažím žánrově srovnat a případně poradím co číst. A když to nezabere, mluvím s nimi, pijeme na střídačku u nich nebo u mně kafíčko a po čase, když si zvyknou všichni, ráda jim hlídám pejsky. Tak si vlastně užívám spoustu malých Babánků. Staří lidé nepotřebují luxus, ale aby jim někdo naslouchal. A já mám trpělivost i čas. Co se týče mě osobně, jsem hluboce přesvědčená, že můj Zdeněk na mě nepřestává dávat pozor. Už mám celou šňůru situací, kdy mi jeho „dohled“ usnadnil začátky a ochránil mě před maléry. To víte, optimismus se vrací pomaličku, ale vrací se. Je paradoxní, že teď mám daleko víc společenský život a méně času pro sebe (což je stále ještě pro mě dobře), než když jsem žila na venkově. Stále mě nepřestává překvapovat, že i těžkosti a nezdary se po čase ukážou z jiného úhlu pohledu, jako prospěšné. Díky moc za Vaši přítomnost teď u mně. Vám a všem diskutujícím. Vždycky jsem zde načerpala sílu a jsem za to vděčná.
Pro Ládika!!!
Možná to máš trochu z ruky, ale pokud si pamatuju, psal jsi kdysi dávno, že Tvá lepší ženská část (nevím přesně ten zlomek, nerad bych udělal chybu) má ráda Žalmana.
Žalman je 11.7.2025 (pátek) v Kyjově: https://www.dum-kultury-kyjov.cz/udalost/27-zalmanuv-folkovy-kyjov-2025/
My to máme kousek, asi si to nedáme ujít.
Díky za tip. U nás to je tak, že nevíme, co se vyvrbí příští den. Zejména v oblasti vztahů blízkých příbuzných a zdraví. Nedá se plánovat ani dovolená.
Jeden klient v důchodu mi před léty i poradil: v důchodu nic neplánujte. Dávám mu za pravdu. Na Žalmana bych i jel, ale takové koncerty bývají vyprodané a jet tam “naostro” je riziko, že hned pojedu zpátky 200km.
Už se taky připravuji.
Buď to bude pomalá stahovačka nebo se to „urve“. Protože Stará Dobrá Kočka už není.
Odešla za řeku Styx.
A z kocoura je najednou jen takový zbytek.
Nepotřebný.
Pro Starého dobrého kocoura: Styx, to je strašidelně ponurý výraz. To už radši přejít přes „duhový most“. Ráda bych vyslovila soustrast, anebo aspoň zařídila nějak citlivě, jak dobře chápu, jak asi se teď cítíte, ale ještě si dobře pamatuji, jak jsem se snažila sama vyhýbat se těmto chvílím. Zvlášť když má člověk spoustu známých a přátel, kteří ji prostě chtějí co nejrychleji vyslovit. Má nejlepší kamarádka uměla účinně pomáhat a namísto kondolence mi chodila pomoct balit věci, učit pejsánka jak se chovat ve městě, a vozila mi autem potřebné věci, abychom ušetřily čas. Byla to moc účinná pomoc. A tak raději jen jednu radu – toho, co pokládáte stále za svou největší zálibu si užívejte co nejvíc. U mě je to hudba a teď se vracím pomaličku i k malování (asi po 20 letech a nově zkouším pastel) – a pochopitelně sem. Ze všech sil držím palce a věřte, bude lépe…
Já pořád něco dělám, Jiřičko.
Vše, co se odkládalo na později. Co vlastně ani není potřeba. A vysvětluji každý večer kocourovi, že panička už nepřijde.
Ale nikdy jsem netušil, že ze mě zůstane jenom půlka. Není komu udělat radost. Není s kým o něčem promluvit. Syn přijel, zařídili jsme vše nutné a zase odjel. Je tu ticho, jenom zvenku doléhají zvuky Colors.
Naštěstí za pár týdnů zase začne fungovat divadlo a budou nejspíše něco potřebovat.
Rapsodii v modrém mám moc rád. Večer si ji pustím. Nahlas.
Pro starého, dobrého a určitě nezdolného kocoura: nikdy není pozdě povídat si s lidmi, obzvlášť ve městě. V tuto dobu je tady docela vedro a naučila jsem se, ještě s Babánkem, chodit na nejdelší procházky ještě hned po ránu před snídaní. Když mi to jde, dojdu až na trh a nakoupím si tam nějaké dobrůtky. Ale přitom potkávám spoustu lidí, kteří chodí venčit pejsky. Úplně cizích, kteří ani nebydlí v našem bloku. Mám v chodítku kouzelnou krabičku, která obsahuje drobné pamlsky pro menší rasy pejsánků, a když nějakého potkám, tak se vždycky pánička dovolím a nějaký jim dám. Teď už jsem situaci, kdy znám daleko nejvíc pejsků jménem ačkoliv o páničkách nevím nic. Věřte mi zdraví mě půlka Liberce a je to moc hezký pocit.Liberce a já vlastně ty lidi neznám. Ale pocit je to moc hezký pocit. Způsobů, jakými začít komunikovat s lidmi, se najde určitě spousta. Zkuste to, uvidíte sám… 👍👍👍
Omlouvám se, v závěru je vidět, že neumím ani pořádně po sobě smazat opakující se slova. Už jsem holt stará. A ťukám to na mobilu. 😏🧑🦳
Jaký byl včera Gershwin? Pustila jsem si ho včera taky a taky nahlas. Kdybyste potřeboval, ráda se podelim o ještě další náplasti z lékárny nazvané Hudba. (sumova@seznam.cz).
Pro všechny, kterým připadá tento blog nesnesitelně smutný:
je jako ta Rapsodie v bluesu… (myslím, že Gershwinovi vypadlo „s“). Zkraje nehostinná, útočící na duši. Ale brzo začne probleskovat slunko mezi mraky a nakonec velkolepě vítězí… Totéž pochopí každý, kdo si dokáže pustit a poslechnout na jeden zátah Dvořákovo Stabat Mater… https://www.youtube.com/watch?v=papt9Yba8B0 . Napsal ho v nejhorších chvílích, ale od 8. části až do závěru roste už nepochybně světlo v jeho díle. Věřte, je to tak.
Tužka napíše,….jojo,….smutek, bolest těla i duše patří k životu,….je jeho součástí.
Bez tohoto poznání bychom nedokázali ocenit a oblažit se radostí a štěstím.
Sóma i psyché potřebují čas k zahojení ran,….a pak?,….pak….dát do pohybu,….myšlenky na budoucnost, …s tělem na vzduch.
Liberec,…několik let jsem v něm žila,…..bylo to docela šťastné období,….ráda vzpomínám.
Paní Jiřičko,…ať je život v Liberci i pro Vás naplněn spokojenými a klidnými dny.
Pro Starého Kocoura,….
“ Smrti, prozraď nám svá tajemství“.
Smrt odpoví,….“ Ne, žádná nemám“
„Dýchej, a ještě chvíli žij. Život je dar i půjčka. Dar si odžiješ,…a půjčku mi vrátíš.“
Tužka.
Nemyslím že by bylo potřeba se bát toho, co se smrtí a po ní přichází. To loňské martyrium mě strachu zbavilo. Skutečně jsem totiž přijala za své to, co už zní skoro jako klišé: „když člověk pomáhá jiným, nejvíc tím vlastně pomáhá sobě“. Paní Tužko, děkuji mnohokrát za krásná a vlídná slova. Vždycky jste mi svými radami a účastí strašně moc pomohla. Dokonce i pochopit a přijmout svou vlastní povahu, své vlastní dobré i špatné stránky. Jsem Vám za to vděčná a přeji vám krásnou klidnou neděli a hodně hodně štěstí…
Liberec je hezké město se spoustou zeleně.
5 let jsem v něm měl čajovnu.
Ta krásná rána při východu slunce na Ještědu a nádherné balvany Jizerských hor uschované v hlubokých lesích.
Ať se Vám v něm, Jiřičko, dobře vede.
A díky za hezké hajky.
Kamenné moře
na sluci se vyhřívá,
Tam pod Ještědem.
Roztáhni křídla
leť jako pták.
Myšlenkou.
Po čajovně jsem dlouho toužil. Já a můj kamarád Svaťa jsme čajomilci a chtěli jsme svou závislost povznést na komerční úroveň. Nakonec jsme od toho ale upustili: nemajíce vhodných prostor ve svém vlastnictví, vydělávali bychom jen na nájem a nechali bychom v tom i příslovečné gatě.
Další z takových snů, které možná nechám volně odplynout, je vlastní tělocvična. Tělocvična potřebuje i nějaké zázemí (šatny, sprchu, WC,…), v jehož rámci by malý klub – čajovnička mohl existovat. Ale zdá se, že mé životní energie plynou trochu jiným směrem. Nelze vyloučit, že se cvičením budu v nájmech do konce svých dnů. Vesmír asi ví, proč mě k vlastnictví tělocvičny nepřivedl.
Moc děkuji Jene, úplně cítím, jak to kamení voní v žáru poledního slunce. Děkuji a přeji krásný zbytek neděle …👋
Ve stínu lípy.
Včely vyrábějí med.
A řeka šumí.
https://postimg.cc/z3hmZyLW
Kolem lípy strmí břízy.
Podivná to symbolika?
Tolik krásy, tolik mízy!
Čas v nich pořád stejně tiká.
Tiká stejně také ve mně?
Z duše sálá dávné mládí.
Pode mnou se točí Země,
stromy kolem rychle pádí.
Běží vzhůru podél řeky
právě jaro přeskočily.
Mozek vydal divné skřeky:
buď jako ty stromy čilý!
https://postimg.cc/0zXSKLhq
Přepadl mě sentiment a zpátečnictví…
Nenechat se strhnout proudem.
Sám sobě bych pak byl bloudem.
Držet se své rodné hroudy,
ukotvené mezi proudy.
Kolem se to rychle valí.
Hodně velcí jsou dnes malí.
Nebo malí hodně velcí?
Jsou hlubocí nebo mělcí?
Vnímat jenom roční doby.
Navštěvovat staré hroby.
Jen tak hledat lepší příští.
Teď jen něco náhle prýští.
S kšiltkou v ruce chvíli postát.
Jen to můžu dělat pro stát.
To je moje revoluce.
Podél těla držet ruce.
Žádný prapor, mávátko.
Byl bych pako zakrátko.
Dívat se do minulosti.
Tam budoucnost cítím v kosti.
Vnímat vůně, vánek pohyb.
Vnímat vzduch a říční ohyb.
Radovat se z kapky deště.
Odhodit ty světské kleště.
Za to mohou Jiřička a Starý kocour.
Samozřejmě i Svatopluk Ćech by měl radost…☺️👍
Ládíku: Jak ráda mohu se Starým kocourem (určitě mluvím i za něho) za takovouhle inspiraci! Máte nadání přímo od pána Boha a já vás tak ráda čtu, protože když procházím vašimi verši, vždycky, vždycky si vzpomenu na Karla Jaromíra Erbena. Tomu to šlo taky jako po másle. Jako vám. A vysloveně si užívám toho, jak jednoduchou formou umíte sdělit zásadní pravdy životní, ke kterým člověk dochází, až když už má za sebou nějaké ty karamboly. Přitom ještě dokážete vytáhnout, jako kouzelník Pokustón z klobouku, vždycky nějaké krásné fotografie, které to vyšperkují. Jako třeba ty poslední dvě, ve kterých tak krásně představujete náš národní strom Lípu v přírodě. Děkuji moc.
Já děkuji.
V Liberci v hájku
podzimní šustí listí.
Napsal jsem haiku?
Vidím planetu.
Boj o život plane tu.
Vítězí oba.
Ládiku, je to zvláštní. Koukám na obě vaše haiku. Taky myslím spíš hajky – je podivuhodné, jak se ani jeden z nás nedokážeme ani ve jménu zachycení nálady té chvíle, zbavit vlastního stylu. Asi je to přirozené, protože jsme každý už hotový člověk, a už oba hodně dlouho. Japonci berou haiku i s tou přísně dodržovanou formou, na které si tak pečlivě dávají záležet, jako záznam momentálního okamžiku zejména včetně nálady. Nemusí být nutně veršované, podle nich, ale musíte Vy, jako čtenář, pocítit to, co oni, když ho psali toužili zachytit. Vůni okamžiku… Já to jako oni nedokážu, a proto si myslím, že správně říkám svým výtvorům Žehrovické hajky. U vás je to v jiné formě velice podobné. Vy tak překypujete nadáním, stylem tvorby veršů, co chutnají v ústech tak samozřejmě, to vnímám u Erbena, nebo pocit, jak občas cítím Wolkera, anebo např. Baladu o očích topičových… A tady ty dva Vaše poslední mi přijdou, jako byste je do tohohle svého nadání oblékl. Jestli se vám skutečně líbí ta forma, opatřete si například sbírku výtečných haiku Pár much a já (výtečně přebásnil Antonín Líman) která obsahuje haiku různých autorů a všechni jsou výteční. Jdou za sebou po skupinkách a září mezi nimi jeden z nejlepších autorů Kobajaši Issa. Mě nějak nejvíc oslovuje právě on. Je tam dobrá příležitost, jak si svůj styl vlastního hájku pilovat a vylepšovat, a nezáleží podle mě tolik na dodržení formy, ale mimořádně záleží na tom, jak se podaří zachytit lapidárně a bez kudrlinek kouzlo okamžiku. O tom to všechno je. Pokud dokážete tu knížku pročítat kontinuálně, uvidíte po chvíli, jak je každý autor svou osobitostí jedinečný a jiný než ti ostatní. Ne lepší ani ne horší, ale jiný. I toto lze využít k vyhranění vlastního stylu.
To je ona?
https://www.luxor.cz/v/1836485/par-much-a-ja?utm_source=google&utm_medium=cpc&utm_campaign=4_DSA-Web%20bez%20produktu&utm_id=12085826583&gad_source=1&gad_campaignid=12085826583&gbraid=0AAAAADvocXLelqdzHZDYTUPuGxmwEr8LC&gclid=CjwKCAjwqKzEBhANEiwAeQaPVZepfL6lrJHhco0xUqWpD58vkGK8OznmDBCCWv0TfZGwKAdhZ7UCxBoC8X0QAvD_BwE
Díky.
Ano…
Zdeněk Hosman mě naučil, že čím úspornější forma, čím víc se povede verš zkrátit, tím účinnější bývá haiku.
Myslím, že mě těžce přeceňujete. Pokusil jsem se napsat zatím jen několik haiku (musel jsem o nich přemýšlet); z toho nejde vyvodit styl – žádný nemám, ani se o žádný nesnažím.
Ty ostatní živelné texty… jsou to, co mi “slina na jazyk přinese”, nemají jiný účel, než sám sebe “pobavit”, když mám zrovna náladu a možnost psát. Nejde tam snad vysledovat ani oblíbené téma; často reaguji pouze na aktuální politické dění nebo Vidlákův článek, méně často píšu o osobních pocitech nebo jen zobrazím momentální náladu. Samozřejmě mě zajímají i reakce lidí, jsou nejlepší zpětnou vazbou. Velká část to prostě roluje, pro jiné jsem zrůda, další v tom nenajde názor. To je pro mě dost podstatné. Ale jen existence těch názorů. Nemíním podle nich něco regulovat, jak by se u zpětné vazby očekávalo. Jen mě to zajímá. Kdysi jsem měl výrazné výtvarné nadání (v předškolním věku všechny kresby realistické, 3D), ale nemohl jsem ho rozvinout. Možná tedy mám stopy snad nějakého jiného nadání, tohle může být snaha ho objevit, ale k ničemu mi to není. Snad jen pro klid duše.
Pro klid duše, to je ten nejlepší důvod. Zdravím…
Knížka je doma. https://postimg.cc/2q48p3HH
Máme doma 🙂
Deset královen,
apidomek se třese.
Člověk usíná.
Na hraně srázu
mozek na bodu mrazu.
Andělská křídla.
OHLUŠUJÍCÍ
Na počátku bylo SLOVO.
Na konci
… ticho.
Tak tohle, tohle se opravdu povedlo. Smekám!
Oko bez tuku.
Na vyhřáté pánvi vosk.
Kdo by to řekl.
Ostré večerní slunce
krájí bouřkové mraky jako nůž.
Bude krupoto…?
Voštiny bez medu
vyloupené domečky.
Hrrrrrr! Na ně…!
První žlutý list
v milionech zelených.
Vidím modrý dým.
Dým bramborové natě…
To se vám povedlo Ládíku, podzim klepe na dveře.
Modrý dým z komína
roubenky pod horami.
Klikatá cesta.
👍👋🧑🦳
Na tomto příkladu je vidět moje nedokonalost nebo neprofesionální přístup. Výklad haiku má být pravděpodobně jednoznačný a nepochybný. Tady – 2 lidi = 2 výklady. Klidně může být 100 lidí a 100 výkladů – účinek mého haiku je nulový.
Je účelem toho „hájku“ jeho nějaký výklad? Nebo jde o navození nálady?
Nevím, nevyznám se v tom. 😺
U hudby třeba nutně nepotřebujete nějakou představu, obraz, ale emoci, náladu.
👍
Je účelem toho „hájku“ jeho nějaký výklad? Nebo jde o navození nálady?
Nevím, nevyznám se v tom. 😺
U hudby třeba nutně nepotřebujete nějakou představu, obraz, ale emoci, náladu.
Pardon…
Emoce snad neexistuje sama o sobě… Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Coby materialista mám emoci spojenou s představou, obrazovou, prostorovou. Myslím, že i čichový vjem, který je původcem emoce, vyvolá představu. Ale třeba jsem plytký a vidím svět moc placatě. Budu muset víc zapřemýšlet, pokud mi to ještě půjde.
Já sama píšu hajky, abych zachytila kouzlo okamžiku. Nic víc, nic méně, dobrého i špatného, příznivého i nepříznivého, prostě ještě si ho zapamatovat. Ideální případ – ještě ho s někým sdílet tak, aby ho pochopil tak, jak já ho procítila. Nevím, jestli to je cíl, o který usilovali všichni mistři haiku za ta staletí přímo v Japonsku a nebo na Dálném východě. Nejsem takový odborník, ale mě to takto uspokojuje. Pokud se ještě podaří úsporná, co možná nejvíce úsporná forma, která něčím překvapí, je to ideální stav – pro mě.
Zmizel všechen spěch.
Zeleň dusí horký dech.
Potůček zurčí.
https://postimg.cc/wtC2Njyb
Pěkné.
Ta fotka to ještě vylepšila… Díky.
Dneska jsme s dcerou v souvislosti s dědictvím řešily knihovnu. Jak jí vytřídit, co si nechat, co zkusit prodat, co dát zadarmo, a v této souvislosti Věra pronesla krásnou hlášku:
„Když někdo ukradne knihu, tak je to pro dobro věci, protože jsi jí možná i přečte.“ – Vtipné a zároveň smutné…
Tohle právě řeším. Kam s těmi stovkami/tisíci knih. Levné knihy nechtějí z mi nepochopitelných příčin knihy starší než z roku 1990, musím ji navíc vyfotit a uvést její knihovnické číslo.
Pak už je snad lepší ty knihy nanosit do popelnic. Což je to, co bych nechtěl. Sedmdesát roků jsem je kupoval a teď půjdou do šmelcu?!
Samozřejmě je nechci prodávat, jen dát do dobrých rukou…
Děsí mě, že jsme se ženou zabývali celý život něčí tak nemoderním, jako je čtení knih.
Stejně na tom byl Jáchym – Asfaltový holub. Jednou budou papírové knihy bohatstvím.
Řeším to už několik let, něco se mi po rodičích podařilo dát do antikvariátu. Zbytek teď třídím a posílám do knihobotu. Je potřeba nafotit hřbety knih a poslat jim fotky přes internet. Pokud projdou schválením, ozvou se Vám. Mají vše na stránkách https://knihobot.cz/account/books?noScroll=true . Vzali mi i starší knihy.
Já vím, že knihkupci jsou především obchodníci, ale nemohu pochopit, jak je možné, že někdo z nich – odborníků – soudí kvalitu knihy podle stáří. Proboha, přece důležité, vrcholně důležité je, o čem ta kniha je, jak je napsaná. Jsem zbabělec, knížky kterých máme doma mraky, nechávám, aby vyřešily moje děti. Protože láme mi srdce, dávat je do sběru a nedokážu je ani vyhodit. Jsem ráda že se na vesnicích ujal systém, že někdo knížky které opravdu nechce, nechá klidně ležet na zastávkách autobusu, ať si je vezme kdo chce, ale doufám že si aspoň někdo občas přečte.
Borůvčí uschlo.
Maliní nevyrostlo.
Ostružiny jsou.
https://postimg.cc/N2K30bPr
To samé na zahrádce
jen slimáků úroda
Ach, Starý kocoure, je mi líto, co Vás potkalo. Já to zažila s lišakem před téměř devíti lety. Žiju si docela hezký život, ale už navždy je vedle mě prázdno. Snad nejvíc v noci. To nemá žádný podtext…
Před dvěma dny se u mě objevila bílo zrzavá kočička. Zbědovaný tvoreček, hladový, s nevratně poškozenou zadní nohou. Nevím, proč mě tahleta zvířata vyhledávají, už se mi to stalo vícekrát, ale nemůžu před nimi zavřít dveře. Nakrmim, postarám se a dám jim domov. Tahleta se musí zotavit, abych s ní zašla ke zvěrolékaři. Noha musí pryč, je to už starší zranění, ale nechci ji teď hned vystavit dalšímu traumatu, nejdřív musí zesílit. Všechna má zvířata jsou nalezenci odložení lidmi, přesto mají nakonec taky hezký život jako já, jen oni mají mě a já už lišáka ne. Mám rodinu, mám vnoučata, mám přátele, nakonec i nejslabšímu členu rodiny jsem pomohla skoro stejně, zachránila jsem život i majetek. (Jen jedné ne, bohužel, ale to je jiný příběh …) . A stejně není den, abych na něj nepomyslela.
O té malé kočičce jsem Vám chtěla říct, ostatní je jen takový balast, taková omáčka. Tak mi držte palce, vlastně jí 🐱
liška
To znám. Člověk by chtěl k něčemu něco něco podotknout – a není komu. Udělat malou radost – a není komu. Kocour naštěstí už přestal ležet na stole, zírat na gauč a čekat, že se mu tam panička objeví.
To mi dost vadilo. Už to naštěstí nedělá. Ale pořád se chodí dívat ke dveřím, když se z chodby ozve chrastění klíčů sousedky. Je to jako amputace. Už to tak moc nebolí, ale ta ruka prostě chybí. Naučil jsem se třeba péct třenou bábovku – a nemám komu se pochlubit.
Ale dost už o tom!
Škoda, že nebydlíte Kocourku v takovém komplexu pro staré lidi, jako teď já. Tady je 123 bytů, obsazených je tak asi 110 a všude vidím lidi kterým je 80 let a více, většinou ženy, ale někdy i manželské páry. První dojem mě vyděsil a měla jsem strach, jak se budu vůbec adaptovat, protože bych jim všem, se svým věkem 70, mohla chodit pro pivo. První půlrok jsem nevěděla kam se dřív vrtnout, protože jsem si sháněla doktory, zařizovala se, abych zjistila vůbec kde mám co uloženo, pak jsem musela oplakat ještě pejsánka Babánka a své obě děti jsem naučila, že za mnou chodí jen, když samy chtějí. To poslední bylo mimochodem nejtěžší. Ale za tu dobu se usadilo to, jak vycházet se svým nejbližším okolím. A dneska jsem překvapená. Povedla se tu zajímavá komunita, kde se vytvářejí skupinky lidí, kteří si rozumějí navzájem. V rámci těch skupinek posloucháme různou hudbu, trénujeme paměť, bývalý malíř vede kurzy malování, je tady velká knihovna kterou spravuji pro všechny já, takže se knihami zabývám i nadále, což mě velmi těší a zveme se na návštěvy navzájem. A abych vyplnila prázdné místo po pejsánkovi, tak tady většině lidí hlídám jejich pejsánky, když potřebuji třeba někam po po doktorech nebo na úřad. Doteď moc nevařím ani moc nepeču, protože to jsem dělala celý život, ale když už něco upeču, tak tu mám spoustu lidí který můžu nabídnout, a kteří si se mnou u kafíčka rádi pochutnají. Zároveň, v tu chvíli, si i jejich pejskové uvědomí, že jsem kamarádka a nemám problémy s hlídáním. Možná to vypadá jako domov důchodců, ale není. Já tu mám svých 30,5 m2 pronajatých a mohu si tu dělat co chci, a nemusím poslouchat žádné ošetřovatele, i když tu fungují asistenti, na které je možné se obrátit, když se člověku udělá špatně. Teď si začínám myslet, že je to nejlepší způsob, jak trávit stáří, protože mám dobrý pocit prospěšnosti pro ostatní, mám pořád co dělat, kulturní život poměrně bohatý a věřte, že 30,5 m2 na stará kolena, když se vám špatně chodí, bohatě stačí. Tady byste byl, se svou třenou bábovkou Kocourku velice žádaný spolubydlící. A snad by se Vám rychleji vracela i schopnost nalezat duševní klid. Moc Vám to přeji…
Držím!
Oni to neštěstí přijímají tak jak přijde, ale bojují o život a nestěžují si. Jsou statečnější než někteří lidé.
Posílám ji pozdrav: „Už se holka uzdrav!“😽
To bylo pro Liščinu kočenu!
Děkuji. Zítra jedu za doktorem a domluvím termín, ať tu holku nevozim sem tam. Je neuvěřitelně šťastná, všichni ji milují, pes se stal jejím osobním strážcem. Jen moje kočky jsou z ní nesvé.
Pilně jsem celý víkend pracovala, tak snad za vydělané peníze tu péči zařídím. Nebo holt sáhnu do úspor.
Na dětech, rodičích a kocourech se nešetří.
Tedy – já nešetřím. Rodiče mi dali život a lásku, děti smysl života a kočky hlavně tu nesobeckou lásku.
Ze švestkového hájku:
Větřík přinesl modré z nebe.
Miluji, švestko, jenom tebe!
Pro tvoje tvary rád se ohnu,
pro tvoji vůni kostrou pohnu;
když upadneš, hned tě zvednu.
Co z toho bude? Poznáš v lednu!
https://postimg.cc/N5YL9hKm
Ano! I u nás nebývalá úroda švestek.
Jen neměníme jejich skupenství – ke své velké škodě 🙂
—–
Pane Jene z Helvajzu, kde je Vaše další vyprávění o dění v přírodě?
Godote, stejně tak by to tu slušelo dalším vzpomínkám starého zbrojnoše.
Těším se na obojí.
Švestky s mákem.
Koláč se směje,
a já se začínám těšit…
Švestkově modrá
v zelené trávě září.
Blíží se září.
https://postimg.cc/D47shwJw
Pro St. Kocoura:
https://postimg.cc/gallery/9Vn33nf
😺😎
Třpytivé Září září zdaleka.
Děti se rozletí do škol
a čápi do Timbuktu…
Krajkou pomíjivé jinovatky
blýsklo slunce.
Světelné haiku…
Anti-haiku:
Vlaštovky na drátě
staví se do latě.
Ráno lítá málo much,
v Česku je to bludný kruh.
“Díky, Česko, díky díky,
poletíme do Afriky.
Tady je to v zimě v háji,
vrátíme se zase v máji.”
Jak řekly, tak udělaly.
Dva dny se tu ještě hřály,
křidélkama zamávaly,
vzpomínku nám zanechaly.
Dnes u nás na drátech seděly pouze jiřičky, vlaštovky jsem tady ( Tovačov) dlouho neviděla.
Stromy nad srázem
čekají na svůj osud.
Kamenolom.
https://fotoarchiv.geology.cz/cz/foto/22790/#
Ládíku vzpomněla jsem si na Jiříkov a na plamenne debaty v parlamentu a různě, když se rozhodovalo o tom, jestli se musí lidi vystěhovat kvůli uhlí pod jejich domy. Tak jim holt nezbylo než čekat, jako ty stromy nad kamenolomem…
Je to smutné pro ty, kteří ten les znají. Ale delším časovém úseku je to normální, ba nutné.
Krajina se mění. Z dětství pamatuji úplně jinou krajinu než jsem ji našel po čtyřiceti letech kdy jsem se zabýval „vyděláváním peněz“. Tedy – trochy peněz. Když jsem tam na začátku důchodu opět vrátil, tak tam, kde bývala paseka, byl vysoký les. Na pasece bývaly maliny, ostružiny. A teď? Houby, hříbky, kozáky, křemenáče modráky, másláky.
Pak ovšem přišel kůrovec a jsou tam zase samé paseky. Spíše holiny. Na přání Českých lesů (LČR) jsem to všechno fotograficky dokumentoval. Neveselá práce. Protože dobře pamatuji, jaké to bylo předtím. Před čtyřmi roky! Bloudil jsem v krajině, kterou jsem dokonale znal.
Ale poslední zpráva – holiny už zase pomalu zarůstají. Některé smíšeným lesem (tam, kde se o to starají lesníci) a jinde kupodivu hlavně smrky a jen občas duby. To jsou ta místa, kde si příroda dělá svoje. Kupodivu jsem čekal „prvosledové“ břízky – ale jaksi nepřišly.
Takže plakat nad tím, že je to jiné než to bylo za našeho mládí je marné a zbytečné….
Starý Kocoure, teprve se ozývám. V pátek má kočička měla operaci, dopadlo to dobře. Hlavně je velmi vitální, takže překonává všechna nařízení a ty pitomé krční límce, hopsá po třech, našla si pelíšek v psím koši, vypadá zkrátka jako třínohá kočka. Stálo to trochu víc, než jsem vydělala za ten víkend, ale čert to vem! No, takže mám psa a tři kočky, tedy mimo rodinu, ale vždyť i oni jimi jsou. Dobrou noc, liška 🦊
Prima! Vitalita je nutná. A kočky (i psi), když mají nějaká omezení, tak se s tím naučí žít.
Tohle jim lidé mohou závidět.
K nám chodí 3 srnčata, se 2 maminkami. Téměř ke dveřím. Zatím jim stačí sůl (“himálajská”).
https://postimg.cc/bZbVXtkG
Přátelé, nejsem si jistá na tenhle blog, jestli to patří nebo nepatří, ale ráda bych upozornila úplně z jiného soudku na koncert, který jsem shlédla včera čirou náhodou na ČT art. Richard Müller a David Koller tam vystoupili. Byl to koncert který dávali v Rudolfinu a toto Rudolfinum roztleskali. Koncert byl na počest 30. výročí, kdy odešel Karel Kryl. Kryla mám celý život nade všechny zpěváky ráda. Nepatří do žádného šuplíku, prostě osobnost. Když jsem se začala dívat, byla jsem značný skeptik. Jak se může někdo opovažovat nahrazovat Kryla, táhlo mi hlavou. Mně to tak překvapilo a tak příjemně. Oba dva se toho zhostili báječně. Zpívali pouze jeho písničky a každý naprosto po svém. Nesnažili se ho kopírovat, ale snažili se dát do toho svůj vlastní pohled. Bylo to úžasné, jestli mohu doporučit podívejte se 9.9.25 večer opět na ČT art, kdy ho opakují. Začínají sice poněkud později, až za Coco Chanel a Tintorettem (to mohou být také zajímaví), ale myslím že se vyplatí čekat. Aspoň lidem, kteří milují hudbu. Tak se nezlobte, že jsem vsunula tuto poznámku úplně mimo téma a vlastně krapítek je i politické, protože i Karel Kryl byl o politice. A ta sem na tenhle blog moc nepatří. Omlouvám se, ale bylo to tak mimořádné, že se chci s vámi podělit. Hezký začátek týdne – a samozřejmě poslech.
Díky.
Taková anonce je to pořád mnohem lepší, než pseudo-odborné úvahy, kdo získá kolik křesel ve sněmovně.
Já myslím, že to je úplně v pořádku a takového poznámky na tento web dozajista patří 🙂