by Jsme ze stejné látky, z níž spřádají se sny, a život je jen ostrůvek, co ze všech stran je obklopený spánkem (William Shakespeare: Bouře, 1611).
Šestileté děvče začalo chodit do školy, ale ta ji částečně nudí. Při výtvarné výchově žákyně ožila. Zastavila se u ní učitelka a ptá se: Co nám nakreslíš? Odpověď: Boha. Učitelka udiveně: Ale vždyť nikdo neví, jak bůh vypadá… Děvče: No tak za chvíli ho uvidíte (historka dokládá živelnou připravenost dítěte k rozvíjení imaginace a tvořivosti).
V roce 1912 si malíř Paul Klee do svého Deníku poznamenal: Existují ještě prvopočátky umění, které lze nesjpíš nalézt v etnografických sbírkách nebo doma v dětském pokoji. Jen se nesměj čtenáři! Děti to také umějí a je v tom moudrost, že to také umějí (Paul Klee: Deníky, zápis 905).
Zkoumání fenoménu a hrst poznatků
Zájem o imaginaci byl na přelomu 19. a 20. století probuzen ve vývojové psychologii, etnologii a psychopatologii; konkrétně ve zkoumání procesů dětské obrazotvornosti a hry, snů, humoru, tvůrčí činnosti aj. V poslední třetině 20. století se výzkum imaginace zvýšil a ke zkoumání přispívají nověji informatika, kybernetika, teorie komunikace, sémiotika, lingvistika.
V českých zemích, v mezilidské komunikaci, není pojem imaginace hojněji užívaný. Místo něj se v synonymickém významu užívají slova představivost a fantazie. Dle definice Psychologického slovníku (Hartl, Hartlová, 2000) mezinárodní slovo imaginace (latinsky imaginatio, představa; česky obrazotvornost) se vymezuje takto: „vizuální představy jako součást fantazie.“ Vymezení spojuje představy i fantazie do celistvosti imaginace. Podle psychologa Carla Gustava Junga „imaginatio“ je nutno chápat tak, jak to odpovídá klasickému užití slova a v protikladu k fantazii. Imaginatio je aktivní vyvolávání (vnitřních) obrazů ve shodě s přírodou; svébytný výkon myšlení nebo představování, který není bez rozmyslu a bezpodstatně vyfantazírován do prázdna (Jung: Výbor z díla V., Snové symboly individuačního procesu, 1999). Imaginace jakožto projev obraznosti je v Jungově chápání v protikladu k phantasia, což označuje nápad ve významu neurčitého vymýšlení, známého jako fantazírování. Nově při „vyrábění umění“ pop-umělci favorizují dobře prodejné „nápady,“ příkladem je výtvarník Damien Hirst (ve vitrínách vystavoval mrtvá zvířata naložená ve formaldehydu – žralok, podélně rozřízlá černá ovce s vnitřnostmi); v ČR je známým zpeněžitelem nápadů David Černý, viz Entropa.
Zrod výtvarného umění dětí
Každé dítě je umělec. Problém je, jak zůstat umělcem, až dítě dospěje. Když jsem byl dítě, kreslil jsem jako Rafael, ale celý život se učím kreslit jako dítě“(na vernisáži výtvarné výstavy dětí v roce 1945 řekl výtvarník Pablo Picasso). Picassův vhled do výtvarna dětí byl podložen jeho zkušeností. Picassova matka tvrdila, že její syn kreslil dřív, než chodil. Chlapcův otec byl výtvarník a syna v kresebném zájmu podporoval. Tříletý Pablo kreslil podle otcových modelů hlavně dřevěné holuby. Je známo, že pro předškoláka častá studijní kresba, tj. podle modelu a k tomu kopírování realistických obrazových předloh, je narušením a potlačením přirozeného kresebného sebevývoje. Picasso se v dospělosti vracel do doby svého ztraceného dětství; hledal je různým měněním svých výtvarných stylů.
V celé historii výtvarného projevu dětí uskutečnila největší výzkum Rhoda Kellogová, která se spolupracovníky za 20 let shromáždila okolo milionu výtvorů dětí od kojeneckého věku až do 8 roků věku z různých částí světa. Výsledky zkoumání předložila r. 1970 v knize Analyzing Children´s Art (spis jsem přeložil i studoval).
Počáteční výtvarný projev předškoláků má podobu čáranic; jsou vějířovité a klubkovitě zavinuté. Libost čárání pochází z kombinace vidění a pohybu nejen ruky, ale často celého těla a projev má význam pro obě schopnosti. Čáranice a předobrazové období výtvarného projevu dětí jsou prima materia všeho výtvarného umění. Ve výtvorech dětí můžeme spatřovat kořeny všeho formujícího utváření u všech národů a období (archaické a přírodní kultury, lidové umění). Výtvarné umění začíná abstrakcí. Rhoda Kelloggová dokumentuje existenci dvaceti základních čáranic, jež jsou stavebními bloky výtvarného vyjadřování. Z houštiny čáranic (jednoduchých i násobených linií, jejich směrů a tvarů) se postupně vynořují obrazce: pět pravidelných – čtverec, kruh, trojúhelník řecký kříž +, ondřejský kříž x, plus volný tvar. Rozlišování tvarů svědčí o rozpoznávajícím a duševním zpracování zrakových prožitků mláďat. Vývojová fáze v kresebném sebeučení dítěte pokračuje kombinacemi a shluky (agregáty) obrazců. Následují téměř současně mandaly, slunce, hvězdice až k zobrazení lidských bytostí (období 3 – 5 roků věku dítěte). Vizuálně logický systém výtvarného projevu dítěte prezentuje „výtvarné myšlení,“ což není totéž jako myšlení racionální, vývoj jazyka nebo výraz emocionálních stavů. Vizuální myšlení je specificky myšlení v tvarech, barvách, liniích i jejich směrech a umístění…
Názorný příklad procesu tvoření: Předškoláci kreslí hlavu jako kruh, ale v reálu má hlava tvar ovoidu. Udělá-li dítě kruh znamenající hlavu, není to napodobení, ale čistý vynález, vymoženost, ke které se dostává až po pracném zkoušení. Vjem spočívá v utváření představ, v uchopení celkových rysů struktury a zobecnění.
Existují dva druhy vjemového myšlení: intuitivní a intelektuální. Intuice je vnitřní vidění, přímé poznání, uvědomění si něčeho bez vědomě zaměřené pozornosti nebo uvažování. Tvůrčí myšlení je obecně považované za intuitivní; probíhá mimo vědomí a do vědomí vstoupí až jeho výsledek. Ve vědách se tvůrčí řešení problému spoléhá na restrukturování vjemových situací v názorném myšlení, v tom, co se označuje vytváření obrazného (imaginativního) kontextu.
Umělecká (tvořivá) imaginace
V neporozumění procesům obrazotvornosti se tato často chápe jako vymýšlení nového tématu. Zdálo by se tedy, že imaginativním je tvůrce, který vytváří situace, o kterých před ním nikdo nepřemýšlel, které nikdy neexistovaly, ani by být nemohly. Psycholog umění Rudolf Arnheim (1904 – 2006) k tomu formuloval originální výklad:
„Vymoženost umělecké imaginace (artistic imagination)by mohla být přesněji popsána jako nalezení nové formy pro starý obsah. Nebo, pokud nerozdělíme dílo z hlediska formy a obsahu, jako nové pojetí starého tématu. Nejnápadněji se umělecká imaginace zjevuje v prezentaci všeobecných věcí a obnošených příběhů. Imaginativní forma neroste z přání nabízet »něco nového, « ale z potřeby obnovit staré. To pramení z originálního hlediska, že individuální a kulturní bude utvářeno z vnitřního do vnějšího světa. O pravdivosti nás ujišťuje spíše imaginativní forma, nežli zkreslující realita. Je to nechtěný výsledek snahy o co nejpřesnější záznam prožitku.“
(Rudolf Arnheim: Art and Visual Perception. A psychology of Creative Eye – 1967:141; překlad citace z originálu ZH). Arnheim své tvrzení ilustroval listem kresebných náčrtků lidské figury od předškoláků a dětí mladšího školního věku.
Prospěšnost imaginace pro život
Různí badatelé v oboru vývojové psychologie se shodují v tom, že imaginativní (mytické, magické, obrazivé) procesy jsou v raných fázích ontogeneze, tj. u dětí v předškolním a mladším školním věku, funkčně rozvinutější, než je myšlení diskursivní (logické) – viz úvodní historka o malé školačce. Výraznou chybou systému základního školství u nás je, že na přirozený základ se plynule nenavazuje a ve středním i starším školním věku žáků učitelstvo imaginativnost žáků rozvíjí nedostatečně. Obrazotvornost potřebují všichni lidé bez rozdílnosti profesí. Když slyšíme některé domácí politiky přežvýkávat frázi: „Umíme (neumíme) si představit, že…“ hned zdůrazněme, že představy (= stavit-před) jsou odlišným duševním obratem, než je obrazo-tvornost. Mít imaginaci znamená vidět svět v jeho celistvosti; neboť mocí a posláním obrazů je ukazovat vše, co se nadále vzpírá pojmu. (Mircea Eliade: Obrazy a symboly).
Vlevo Katka, 6 roků: V cirkusu; rozměr 44x 43 cm. V hlavní roli je bájný koník a krásná krotitelka.
Vpravo Maria, 6 roků: Kocour Miki; rozměr 42 x 30 cm. Malířské provedení je modernisticky řešené.
(Díla dětí jsou ze soukromého archivu Z. Hosmana).
- Volně spojitý blog Lekce obrazotvornosti
Moc zajímavé.
„Vizuálně logický systém výtvarného projevu dítěte prezentuje „výtvarné myšlení,“ což není totéž jako myšlení racionální, vývoj jazyka nebo výraz emocionálních stavů. Vizuální myšlení je specificky myšlení v tvarech, barvách, liniích i jejich směrech a umístění…“
Bohužel, „nebylo mi dáno“…. a není do dneška.
Neumím moc vnímat „přes obrazy“ (prostřednictvím obrazů), spíše prostřednictvím slov. Nevím, nakolik to souvisí s autorovým tématem.
Jsem trochu v pokušení Tvému tvrzení, „že Ti není dáno“, trochu nevěřit. Mám k tomu dva důvody.
První z nich je tak trochu subjektivní: když napíšu/řeknu slovo „vodopád“, nevybaví se Ti nějaký, byť silně abstraktní obraz? – Nemám v úmyslu Tě „nachytat“, spíš mířím k důvodu druhému, objektivnímu: uvádí se, že cca 80% informací, které přijímáme, přijímáme zrakem – to jest ve formě obrazu: průmět okolního světa skrze čočku Tvého oka na Tvou sítnici není než 2D-obraz…
Zdeňkův článek se mně velice zamlouvá. Doporučil jsem ho i jedné z bezpočtu svých dcer, má totiž 3-letou ratolest, která je do malování/kreslení jako divá.
Moje ratolesti ve „správném“ věku pomalovaly zdi i nábytek, některé imaginace dodnes střežím jako oko v hlavě.
Když řekneš vodopád, vybaví se mi něco velmi konkrétního, třeba Niagara (1998, přivezl jsem si odtud originál klobouk kanadské jízdní policie 🙂 ). Tvůrčího z mojí strany v tom není ani zrnko, jen vzpomínka na tu turistickou fabriku.
Moje oko/oči? Možná za tu neschopnost/neochotu může můj glaukom….
Karpatské hry od pana Miloslava Nevrlého jsi náhodou nečetl? Jestli ne, tak máš velký deficit. Je to o dost kratší než Proust, Ty to přečteš za ani ne za odpoledne.
Strýc mé ženy, dej mu Pámbu věčnou slávu, se s panem Nevrlým osobně znal, byli vrstevníci a myslím, že nějakou dobu i spolužáci. Strýc ho neměl rád a nemluvil o něm příliš pěkně, neboť pan Nevrlý údajně byl hodně na ženské. Mně se před strýcem tento povahový rys podařilo dokonale utajit – o mně prý hovořil velice pěkně.
Měl (strýc) svým způsobem štěstí, že se nedožil mé prvotiny, kterou možná vydám. Ale kdo ví, jestli se toho dožijete vy nebo dokonce i já.
Ty Karpatské hry si přečti, jestli je neznáš, stojí to za to.
Kolego Godote, zmiňujete vnímání obrazů, tj. jejich čtení.
K tomu bych mohl napsat nejméně dva blogy s ukázkami. Na základě poznatků z empirických výzkumů od konce 19. století existuje řada typologií příjemce výtvarného artefaktu. Psychologickými typy prožívání umění se zabýval Richard Müller-Freinfels (zkoumal i literární, jazyková a praktická témata). Rozlišil např. dva typy estetického chování v distanci – účastník (typ spoluhráč) a pozorovatel (typ divák). A k tomu ještě dva typy, které jsou protikladné reakcemi – empatie (vcítění) a kontemplace (rozjímání). Zmíněné spojil do celku: existuje spoluhráč, který se dokáže vciťovat, je uvnitř dění. Vedle něj se nachází divák, který si od událostí udržuje odstup, je pozorovatel. Tohle funguje v různých společenských partiích.
Existují další syntetizující typologie odvozované z Jungových osobnostních typů určených dominancí psychických funkcí – myšlení, cítění, vnímání, intuice. Aby toho nebylo málo, psycholog barvy Max Lüscher k tomu přidal souřadnice autonomie – heteronomie a aktivita – pasivita. Tolik jen ve stručnosti, abych diskusi nezapleveloval více, než je zdrávo.
Různé typologie nejsou šuplíky ve kterých jsou všichni „správně“ vytříděni; v reálu jsou typologie jen pomocná lešení vrstevnatosti živých organismů.
K tématu lidské komunikace s výtvarným dílem a k jeho porozumění by se dal zase napsat jeden blog, včetně příkladů.
To, o čem píšeš, by mě docela zajímalo, a snad nejsem sám. Jistě by to bylo zajímavé čtení.
Kdyby se Ti do toho chtělo, určitě by to bylo vděčně přijato.
Ano, souhlas.
Je to trochu mimo téma. – Obrázek v perexu mně připomíná jedno sci-fi… je dlouho, co jsem ho četl, a ani už nevím, kde. Šlo o invazi mimozemšťanů, velmi rafinovanou.
Mimozemšťané byli humanoidní, ale lišili se v jednom podstatném rysu: místo tváře měli jedno obrovské oko. To oko bylo současně něco jako displej, zobrazující velmi speciální grafiku. Grafika měla tu vlastnost, že jakmile člověk pohlédl mimozemšťanu „do tváře“, jeho nervový systém byl kontaminován informací, kterou „oko“ mimozemšťana zobrazovalo, a nastartoval proces přeměny (velmi rychlý, v řádu minut) lidského organismu v mimozemský. Podívali jste se na mimozemšťana – a stal se z vás taky mimozemšťan. Kdo se na vás podíval, potkal ho velmi rychle tentýž osud. – Lidstvo nakonec zachránil slepý střelec, obdařený mimořádně citlivým sluchem.
To oko jsem si představoval právě tak nějak, jak vypadá Zdeňkův perexový obrázek.
Taky mi ta povídka zůstala v hlavě. Nebo podobná.
Kromě obrazu který paralyzoval kohokoliv, kdo se na ně podíval vysílali mimozemšťané opakovaný ostinantní zvuk, jakési uspávající rytmické cvrlikání.
Právě ta „hudba“ mě zaujala, protože některá moderní díla na mě působí stejně. Jeden známý hudebník tomu říkal „míchání“, mě to uvádělo do nějaké hypnózy tak, jako bubny afrických tanečeníků nebo tibetské mísy. Celému tomu oboru se obvykle říká esoterické hudba.
Někdy je pomalá, rozložené akordy, jindy rychlý rytmus, kdy se opakují jenom nepatrně odlišné rytmické figury kdy za mnoho opakování se rytmus kompletně změměn aniž, si tiho posluchač všimne. Proto taky hodně lidí docela spolehlivě usíná ve vlaku, kde je uspává rytmus kol. Nebo rádia, když mluví nějaký „uspavač hadů“. U mě to byl ve svých počátcích Václav Havel se svými monotónními projevy. AI definuje esoterickou hudbu takto: „Esoterická hudba je hudba určená k vnitřnímu prožitku, poznání a duchovní rezonanci – ne k zábavě.“ Tady bych s AI dost ostře polemizoval.
V grafické podobě je to (alespň u mě) jakákoliv „ornamentalizace“ tématu. Při pozorování nějaké ornamentální výzdoby čehokoliv mám pocit, že se dívám na určité zobrazení fraktálu. Z těch mi taky není dobře. V každém celku je sám celek mnohokrát obsažen a a tak to jde i při dalším zvětšení nebo zmenšení. Točí se mi z toho hlava. I když je to vlastně aplikovaná matematika.
Pro mě jako fotografa je jakékoliv grafické dílo, symbol nebo náznak zprávou. Informací.
A pokud tam ta není nebo ji nevidím, jdu dál. Jazyk tvůrce je pro mě cizí. Proto taky, když vyvěšuji své fotky na nějaký portál zajímám se o to, jak na diváky působí. (Diskuze, hodnocení atd.) To znamená, jestli jsem se trefil do většinového jazyka, případně tématu. Není jný spolehlivý způsob, jak zjistit, jestli náhodou nejsem „mimo mísu“. Jestli jsem „srozumitelný“.
Ano, to je ta povídka. Na to cvrlikání jsem už zapomněl, bylo to tam. – Pěkné, trochu mrazivé sci-fi. Díky za připomínku.
Pokud jde o „esoterickou“ hudbu – není esoterika něco jako učení o věcech skrytých? Dneska je moderní strkat do této škatulky kde-co. „Názor“ umělé inteligence bych bral opravdu, ale opravdu s velikou rezervou – zatím jsem vypozoroval, že AI je s to prezentovat většinový, na těch internetech posbíraný názor jako hotovou věc, něco jako „vědecký konsensus“. Víme, že po jistou dobu vědecký konsensus zněl, že Země je placatá.
Fraktály mám rád; myslím, že je to jeden ze vzorců, podle nichž Pámbu tvořil svět. Ostatně, o matematice si myslím, že jde o jeden z nástrojů, jimiž lze nahlížet Pánubohu pod pokličku (nepočítám se ve skutečnosti k věřícím, ale používám osvědčená klišé jako hutnou zkratku).
—
Vrátím se ještě ke Zdeňkovu článku ve svém prožitku z dětství. – Jako kluk jsem (podobně jako asi většina dětí) experimentoval při malování s barvami, lákaly mne krajinky. Namaloval jsem obraz s venkovským domem u cesty, u toho obilný lán a na obzoru les. Ten obrázek si dodnes pamatuju, byl totiž poslední, který jsem namaloval barevně. Dospělí mně tehdy řekli, že ty barvy takhle ve skutečnosti nevypadají, a já jsem od té doby o malování barvami ztratil zájem. Všechny moje grafické výtvory až podnes jsou monochromatické, většinou nějaká suchá technika. – Poučení? S kritikou výtvarné práce dětí velmi, velmi, převelmi opatrně. Proto si taky komody, počmárané dětskou rukou, velice vážím, víc než „malířka“ dodnes tuší.
Děti, které tvoří tím, že kreslí, malují, modelují, zpívají, hrají na hudební nástroj, píší atd. bývávají hodnoceny podle dospěláckých strnulých kritérií, např. co je a není realistické, správné… Přitom realismus je široké pásmo výrazovosti (výtvarno, hudebno, literárno jsou tvořivé výrazové činnosti) nikoli jediný detailně popisný způsob. Správnost je vůbec libovůle. Ukazuje se, že mnozí dospělí, včetně učitelstva múzických výchov, jsou ve svém poznání a posuzování kvality dětských výtvorů ve svých estetických znalostech málo vzdělaní a vývojově ustrnuli, aniž to o sobě vědí a sami uměli tvořit.
Ideální přístup k dětské tvorbě je mít spoluúčast na procesu, povzbuzovat i motivovat k pokračování. Dospěláci nechť kritikou nezabíjejí v dětech přirozený pud tvořivosti.
Tužka napíše,….jak jinak,….četla jsem si a vrátila se ve vzpomínkách do mládí a dětství.
Pravidelným vánočním dárkem byl náčrtník a pastelky.
V létě, v době prázdnin, jsem s oblibou vypalovala rozžhaveným hřebíkem různé vzory na odřezky prken.
Těch odřezků bylo hodně, protože se stále něco v hospodářství opravovalo, a mých výtvorů koše ve stodole. Občas si někdo něco vybral a odnesl,…..kam se poděl zůstatek???,…někdo to asi spálil a třeba si nad tím opek buřty.
Vyzkoušela jsem mnohé výtvarné techniky,…..ale,….můj nevlastní dědeček mě přesvědčil, že živit se výtvarničinou není zrovna lehká cesta životem,…..takže zvolit něco pořádného,….solidní studium,….
Času málo,….ale občas si něco s nostalgií na plány v mládí zkusím vyhotovit.
Moje soukromá galerie vlastních výtvorů zdobí zdi schodiště do suterénu a nevšímavými diváky jsou psi, kteří tam mají své ležení, …když nejsem doma.
Jóó, jo,….imaginace,….spíš realita všedních dní a praktická řešení přicházejících problémů.
Tužka,….díky za námět a za příspěvky.
Nejsem si jistá, pod jaké zamyšlení toto mám napsat. Čistě řízením náhody jsem si přečetla o Bruncvíkovi i o imaginaci dětského malování v době, kdy jsem se na litterator.cz dostala po delší době a články jsem začala číst v podstatě naráz. Nikdy nepřestanu žasnout, jak mě takovéhle zvláštní situace potkávají. Starý Kocoure, Vaše zajímavá hudební ukázka od Ennia Morriconeho, slyšela jsem jí první, mně přenesla do počátků hudby jako žánru. Hudba tak krásná, úplně neobvyklá, roste a sílí. Perkuse a neobvyklé nástrojové obsazení doplněné spontánními sbory mi připomínají, jak asi znělo v dávných dobách nadšené publikum při nějakých velkých setkáních velkého množství lidí. Bytostí, které už uměly „zpívat“, měly svou vlastní představu o hudbě a sešlo se jich hodně na jednom místě. Když jsem toto poslouchala, měla jsem dojem, že se vracím k úplným prvopočátku období lidstva, které začínalo objevovat možnost hrát na cokoliv a zpívat si k tomu. Z naší současnosti geniální v tom byl jednoduchý melodický námět, který se táhne celou skladbu, a který dává fundament . Řád. V tom Morriconeho poznávám. A pak jsem si přečetla Zdeňku Tvůj příspěvek, který je téměř vědeckého rázu, a kterému do detailu nerozumím na první dobu. Četla jsem si ho víckrát, snažila se pochopit teoreticky o čem píšeš, a pak jsem na sebe nechala působit kresby dětí. A heureka… Každé dítě (každé po svém), když se narodí, objevuje výtvarno a tím začíná prazačátkem kreseb, které nacházíme na nejrůznějších místech světa po našich prapředcích, a které se vlastně dají očekávat i v případě , že by na nás padlo oko jakéhokoli mimozemšťana, protože náš svět pro něj bude stejný prvotní zážitek, jako pro dítě, které se narodí a začne objevovat barevný svět naší Země. A kruh se uzavřel, dokonce v obou žánrech, hudbě i výtvarném umění. Vracíme se po vší té technologizaci naší civilizace k prvopočátkům. Jsem pokorně užaslá, protože nechápu jak se stalo, že se obě tak rozdílná témata, která ke mně se dostala poměrně pozdě (neměla jsem čas poslední dny koukat na internetu na cokoliv), jsem si přečetla přesně ve chvíli, kdy podobnost obou námětů bije do očí. Není to poprvé, co se mi takové náhody stávají a také nevím, komu mám za ně poděkovat, ale děkuji za tuto příležitost. A dál žasnu…
To jsou ty vzácné okamžiky v životě.
Jednou jsem, jako voják, dostal pozvání k ohni v cikánském táboře na velmi východním Slovensku. Toulaví Cikáni na vozech. Narazil jsem na ně náhodou na mýtině v lese. Dal jsem „do placu“ 100.- Kčs, což tehdy vydalo na dva půllitry rumu Božkov (k té stovcepřial něco i jeji vajda a poslal „mladého“ do nepříliš blízké hospody a bavili jsme se u ohně jak rovný s rovným. (Tu zkušenost, která je nepřenosná a nejde ji „zahrát“ jsem pak několikrát použil. V ten moment jste jedním z nich, aspoň na chvíli.) No a za nějakou dobu se objevila kytara, tedy dvě a začalo se sborově zpívat. I sóla byla, improvizovaná a nádherná. A ty hlasy… Něco tak silného jsem zažil jen párkrát v životě. To je ten moment, kdy hudba zasáhne přímo, bez toho, že byste věděla co, kdo, proč.
Proto mám tak rád flash-moby. Kdy nic netušící lidé, jducí cosi nakoupit najednou vidí třeba balet, nebo slyší symfoňák na schodech nákupního centra. Je to nesmírně pracné připravit (dělal jsem to, vím) a premiéra bývá i derniérou. Ale ty obličeje náhodných chodců, které zasáhne muzika a nebo i tanec nečekaně, přímo „na solar“ už nikdy nezapomenete.
V tom jsou neskutečně přirozené děti. Jednou jsme připravili baletní ukázky jako flash-mob a když to začalo, několik dětí se spontánně přidalo k profesionálnímu „křepčení“, tanečníci si toho všimli a začali s nimi tančit, komunikovat pohybem. A coje fantastické – oni si vzájemně, beze slova, rozuměli. Reagovaly i jejich maminy s taškami, plnými poživatin. Najednou bylo cosi ve vzduchu…
Tohle je (podle mě) pra-umění, pra-kultura. Ta ne-umělá, ta přirozená, kterou není třeba studovat.
Kocoure, co je, prosím, „flash-mob“?
A „symfoňákem“ míníte symfonický orchestr? Podle vzoru „Václavák“, „Staromák“, „Hlavák“ (Hlavní nádraží v Praze)“ apod. ?
Díky předem za objasnění.
Nečekané a neavizované vystoupení umělců na veřejnosti, obvykle na náměstích nebo v obchodních centrech. Má to vypadat jako náhodné setkání. A občas tak vypadá – když se to povede.
Ano, symfoňák je v žargonu vystoupení většího orchetru, nemusí být zrovna symfonický.
U opery, baletu nebo muzikálu se někdy používá nahraná hudba a mikroporty. Jinak by se nedala zajistit vzájemná slyšitelnost kumštýřů. Hudebníci, tanečníci i zpěváci dokonce na začátku předvádějí malé herecké etudky. To celé má vypadat jako náhoda. Ale ty náhody se musí velmi dobře připravit. Zkuste si najít flashmoby na YT, pochopíte to hned. Důležitým momentem je právě to překvapení náhodných návštěvníků. Tedy dělá se to tehdy, když je tam více lidí.
Omlouvám se za množství slov, jednodušeji by se mi to asi nepovedlo vysvětlit.
… kdežto „flash-mop“ je situace, kdy uklízečka vytírá mopem podlahu, ty jí na to šlápneš, a ona tě tím mopem přetáhne.
Takovéhle blbosti mě napadají neustále a občas se jim neubráním 🙂
Aha, tak žargon…
Symfoňák, uherák, řidičák, učňák, vedlejšák aj.
Tak to jo. Hlavně ve veřejném prostoru, kde to vidí X lidí a kde to zůstane bůhví jak dlouho.
😰
Veverko,
myslel jsem tím tu „premiéru“, kde vzniká interkace mezi účinkujícími, hudbou a publikem. Pak, na YT, to už je jenom záznam události a ten zdaleka nemá tu sílu.
Jak jsem (kdysi) točil na video záznamy divadelních představení, nikdy se mi nepodařilo přenést atmsféru představení do záznamu, ať jsem dělal co dělal.
Dostatečný počet kamer a sebepromyšlenější střih – a stejně je to jenom odvar.
P.S.: Co máte proti žargonu? Víte třeba, co znamená, že „na jevišti rostly palmy?“
„…na jevišti rostly palmy…“: Nevím a vědět nepotřebuji.
Proti žargonu nemám nic. Vadí mi ale kažení mateřštiny všemi těmi „symfoňáky“, „řidičáky“, „vedlejšáky“ apod. v běžné komunikaci. Zejména na internetu, tj. ve veřejném prostoru, kde si to přečte spousta lidí a podle toho potom píšou a mluví, jelikož to pokládají a přijmou za normu.
Výsledkem je potom mj. to, že projekt modernizace Hl. n. v Praze se oficiálně (!) jmenuje Nový Hlavák.
Je to od Vás sice pěkné,
ale je to boj proti větrnám mlýnům. Žargon i argot se používat bude. A bude hůř! Zkracování výrazů, používání cizích slov atd.
Některé výrazy totiž nemají rozumný český ekvivalent. Harddisk třeba. Fleška. Ramka a Romka. Remix a kopr z mého oboru atd.
A kdybyste někdy zabrousila mezi mladé, nebudete jim rozumět vlůbec, tak jako já jim nerozumím. Podstatou, účelem mluveného i psaného jazyka je schopnost si vzájemně předat informace.
A i tak vznikají nedorozumění. Co je to Karlák? Náměstí nebo most?
„Poslušně hlásím, pane obrlajtnat, že maršbatalion je maršbaťák, a marška že je marškumpačka. My to vždycky zkracujem.“
Jako dítě jsem kdysi byla v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích svědkem úžasného školního představení opery Trubadúr od Giuseppe Verdiho. Tehdy tam hostovali italští umělci, dnes už nevím, z jakého italského města byli. Ze začátku to představení vypadalo stejně jako všechna školní, kam prostě naženou nějakou základní školu, 2. stupeň ber kde ber, a děti jsou šťastné, že se můžou ulít. Ale pak ti Italové začali zpívat a nakonec došli na slavnou strettu, kde Manrico zpívá svoji vítěznou árii, tu nejslavnější. Tehdy tak oslnil, že to dětské publikum nás puberťáků, skutečně začalo aplaudovat přímo pěvcům na jevišti. Vyvolali jsme je tenkrát asi čtyřikrát. Představení úspěšně dokončili a až dodatečně jsem se dozvěděla, jak byl celý ten italský soubor překvapený, protože takovou muzikálnost u divadla plného dětí tohoto věku nikdo nečekal. Tehdy jsem si poprvé prožila nečekaný a velice silný zážitek z hudby. A byla to situace, kterou nikdo nedirigoval, nepřipravoval, a přesto nastala velice, velice vzácná událost. Miluji takovéto události a ráda si je vyhledávám i na YouTube občas, a vždycky se utěšuji naději, že zrovna tento flash-mob nebyl nachystaný. Ale ta bezprostřednost se většinou v atmosféře nastalého okamžiku pozná.
Malá oprava – flashmob je vždy mimo divadlo, koncertní sál atd.
Mimo jiné – najde Veverka srozumitelný český název rozumné délky právě pro flash-mob?
Nenajde a hledat nebude.
Možná mne kolegové diskutující mají za obrozeneckého fanatika, který prosazuje smrkonosočistoplenky a další podobné příšernosti.
Tím nejsem, ani češtinářem-profesionálem. Jen mám mateřštinu ráda a nedělá mi dobře lhostejnost k ní.
Už jako dítě / mládě jsem neměla ráda germanismy, teď jsou mi protivné přemnožené anglicismy. A taky se mi nelíbí, když se v určitém prostředí mluví a píše hůř, než by se mělo a mohlo.
Argot patří do určité sféry, žargon zase do jiné. V běžné komunikaci používáme hovorovou češtinu, o něco výše jazyk spisovný. Pokud se tyto hranice stírají, je to pro jazyk podle mne špatně. A neberu argument o „vývoji jazyka“. Vývoj je jedna věc, úpadek něco úplně jiného.
Ano, Kocour to vystihl, když psal o boji s větrnými mlýny. Ale úpadku mateřštiny bychom aspoň neměli napomáhat tím, že ve veřejném prostoru na internetu dobrovolně budeme psát češtinou ošklivou a špatnou. Hodně lidí už totiž dnes neví, aspoň ne úplně jistě, co je správně česky a co už ne. A co si přečtou na internetu, automaticky převezmou za normu – že tak je to správně a tak to má být.
Panu Hosmanovi se omlouvám za příspěvek mimo téma jeho článku.
Jo, poznámka o vývoji a úpadku je víc než na místě.
Někdy koncem 80.let minulého století, ještě za starého režimu, jsme byli s Labutí a moravskými (rodilými) přáteli na představení, kde „cimbálovka“ hostila v Babicích (kousek od Hradiště) jakýsi družební soubor z Belgie.
Samozřejmě nějaké víno (a pro Labuť slivovice), ale žádná opiliáda.
Představení skončilo, „cimbálníci“ se převlékli do civilu, balili nástroje, Belgičané odjeli do hotelu, diváci odešli.
Najednou jeden člen souboru jen tak, pro sebe, zahrál trochu na housle, jen pár tónů. Druhý se přidal, další vybalili cimbál a přišroubovali mu zase nohy…… Hráli si jen tak pro sebe… a pro nás čtyři. Přidali jsme se a Labuť se divila, že vůbec nezpívám falešně, jako obvykle.
Neuvěřitelný večer, který se protáhl do čtyř do rána, moc na něj vzpomínáme.
Vlastně flash-mob 🙂 .
Neopakovatelné.
Jojo, to se tak někdy najednou stane. Nedá se to nijak předpokládat.
Ale pak vstoupí královna Hudba, král Tanec a jeho bratr Zpěv. A tam teprve ukáží svoji obrovskou sílu.
===
Jednou jsem šel po nábřeží Ostravice a na parkovišťátku, skoro až pod mostem Miloše Sýkory, jsem viděl bandu cikáňat, jak na asfaltu tancují v kruhu, tleskají a zpívají.
Nikdo neměl žádný nástroj, nikdo to neorganizoval. Bylo to nádherné. A hořce jsem zalitoval, že nemám u sebe ani foťák, ani magnetofon. Stál jsem tam skoro půl hodiny než se úplně setmělo. Potom se děcka rozešla po svém. Někteří možná krást, nevím.
A jak to nazval Godot, byl to cikánský flash-mob. Publikum jsem sice byl já sám a cikáňata o mě snad ani nevěděla, ale oni to dělali pro sebe. „Cikáni sobě!“
===
Potom se není co divit, že jsem kdysi vyprovokoval natáčení vězeňského souboru "Heřmánek" ve NVÚ (věznici) v Heřmanovicích. (Seděl tam kdysi i pozdější president Václav Havel.) Osm z deseti členů byli "tmavé pleti", jeden napolo a jeden gadžo.
Točili jsme to dva dny přímo ve věznici v "kulturní místnosti" – ta jediná měla aspoň trochu závěsů, jinak to byly menší i větší "tělocvičny". Nahrávání technicky nepříjemné, lidsky naopak. Když odešel vychovatel, který tam účinkující i mě přivedl a Cikáni mě požádali, ať je neoslovují "Romové", že oni jsou Cikáni a že jejich kapelník, gadžo, který hrál na syntezátor je taky Cikán, jenom o tom neví.
Za dvě odpoledne jsem natočil materiálu tak na tři CDA a vedení NVÚ bylo ochotno zakoupit jen jedno, zato ve 125 kopiích. (Dávali je pak jako originální dárek VIP návštěvám z Prahy z ministerstva a podobně.)
A – kupodivu mi za výrobu i zaplatili.
===
Následkem bylo, že jsem se se svými "hvězdami" potkával tu a tam na ulici a býval jsem pak zván do hospod IV. kategorie, což se mi ale špatně odmítalo.
Mezitím totiž některým skončil trest. Po několika letech se ta smršť trochu zmírnila, protože se jich několik do Heřmanic vrátilo.
A potom je zase pustili a tak to jde až do dneška. Netušil jsem, že v nich to natáčení vyvolá tak trvalé vzpomínky. Asi je to proto, že jsme mluvili spolu jako rovný s rovným, bez "nadhledu".
A oni na to od gadžů nejsou zvyklí.
Text pana Hosmana jsem přímo hltal. V dětství, zejména předškolním, jsem měl obrazotvornost asi dost rozvinutou. Ve 4-5 letech jsem kreslil ve 3D, se stínováním (tužkou). Zvířata, krajiny, stavby, zátiší. Ve 2. třídě jsem nakreslil pohled z Měsíce na Zemi. V popředí stál “lunární modul” – proti skutečnému z roku 1969 byl zaoblenější, měl prosklení a nohy měly malá kola. Bylo to v roce 1965. V nějakém archlívu asi někde bude, protože jsem ho zanedlouho viděl v televizi (čb) v nějakém pořadu, mezi jinými kresbami.
Rodiče mě přihlásili do LŠU, kde jsem pobyl asi 3 hodiny a konec – doktor mi to zakázal. Kreslit jsem přestal a nekreslím dodnes, vyjma práce v AutoCADu. Ale představivost mi zůstala, jenom ji nedávám na světlo boží.
Mě taky dali do LŠU – do houslí. Doktorka to rodičům po asi půlroce rozmluvila, za což jsem jí dodnes vděčný. Z té houslové epizody jsem si zapamatoval pouze jedinou věc – Paganiniho citát:
Z maličkostí se skládá dokonalost, dokonalost však není maličkost.
Ne že bych se tím nějak důsledně řídil, ale občas to jiným připomínám 🙂
O své LŠU bych mohl napsat veselou historku z natáčení. Poněkud obludný příběh.
Neotálej 😉
Taky umím jedno přísloví, prý je indické. Dokonce k tématu představivosti: představa je původcem činu, čin je původcem zvyku, zvyk je původcem charakteru.
Znám i další moudro: nahý jsem přišel na svět.
Mrzí mě, že vlastně neexistuje pokus o český ekvivalent pojmu flash-mob. Je to tak krásný okamžik, a jako by jsi u nás v Česku nikdo nedal tu práci, převést pojem do českého jazyka. Překlad obou částí pojmu je vlastně záblesk nebo blikání – a dav. Je to výstižné fakticky, ale není v tom špetka té krásy a spontaneity. Přemýšlím nad tím a hlavou mi táhnou neuvěřitelná spojení. Fumarol hudby, vějíř tónů, záblesk krás, hudební vir, možná pirueta harmonie. Nevím, ale vždycky jde o hudbu…
Tužka napíše,….možností by bylo hodně,….jednu přidám,….duha tónů,….nebo duha z tónů,….je to jako s tím stromem,….má nespočet semínek a tím i mnoho možností jak předat svůj budoucí stín unaveným poutníkům.
Mějte se fajn,…..zatím spíš čekám na sluneční svit.
Tužka.
Romantika je moc fajn, dámy!!
Jenom je potřeba, aby i zcela praktický, neromanticky založený člověk věděl, o čem je řeč.
Aby si představil nenadálé vystoupení kumštýřů na nečekaném místě. A nic jiného.
Slovo musí mít svůj nezpochybnitelný význam. Ať je to slovo uměkecké nebo technické.
Protože se to dneska nerespektuje, jsou ve výsledku veškerá slova devalvována na žvanění.
👍❗🤢
Třeba takto. Úžasné:
https://www.youtube.com/watch?v=qJzRzdsGhC0
K něčemu je ten internet přece jen dobrý. Tohle je jeden z nejstarších:
https://www.youtube.com/watch?v=GBaHPND2QJg
Díval jsem se na obě videa… Asi nejsem ta správná cílová skupina. Když teď vím, o co jde, neexistence českého ekvivalentu pro „flash-mob“ mě netrápí.
Jistě, je to taková „davovka“, která nevyhovuje každému. Já z toho ale cítím něco strhujícího, hlavně jak se lidé třeba najednou začnou usmívat.
Konec konců, český termín dávno máme: pouliční představení. Nezní to, pravda, tak úderně a důstojně jako flash-mob 😂
Jistě, jako na pouti.
Jen to natáčení/dokumentace je novinkou.
Pro mě je flash-mob zajímavý právě pro tu nečekanost. (U publika!)
Dokonce, když jsme jích pár připravovali (většinou v obchodních centrech), snažili jsme se, aby o tom publikum (nakupující) do poslední chvíle nevěděli. Pak to funguje.
Když byly ukázky z představení na náměstí, třeba na začátku sezóny, tak moc nefungovaly. „Fligna“ je v tom, že „to“ musí dobře předstírat, že je to náhoda – a že jen náhodou mají muzikanti v prostoru nebo v rukou své nástroje atd. Prostě jako obvykle – klam a šalba.
Když ti servírka přinese v bufetu nákupního centra ke stolu kafe a pak „z ničeho nic“ začne zpívat muzikálovou melodii, je to většinou opravdu dost překvapivé. Dělali jsme to jako anonce, když jsme před časem měli propad návštěvnosti.
Už máme prakticky vyprodáno. Flash-moby jsme už léta nedělali.
Když chtějí, tak ať přijdu do divadla a zaplatí si vstupné, že?
Proč mají být obtěžováni ti, kteří si přišli jenom nakoupit (ve slevě) a hudbu bytostně nesnášejí? 🤣🎶
My, kteří máme rádi Řecko/Krétu, najdeme je i v Ottavě:
https://www.youtube.com/watch?v=yvEIMrqZCjc&list=RDyvEIMrqZCjc&start_radio=1
Jde to napříč kontinenty:
https://www.youtube.com/watch?v=ckN7T9d-zPg&list=RDyvEIMrqZCjc&index=4
IMAGINACE
No a abych do toho všeho hodil pořádné vidle: Podívejte se na tohle. A až pak si přečtěte, o co se jedná.
Ještě pořád máte pocit, že je svět kolem nás skutečný? Že my sami jsme skuteční?
Že nejsme výsledkem nějaké imaginace?
Já si tak jistý nejsem…
Svět kolem nás je skutečný, protože mi právě začal téct odpad pod umyvadlem v koupelně. Mechanik/instalatér dorazí do hodiny. Současně se ni rozbila jedna láhev vodky (asi následkem dopravy), uložená spolu s dalšími ve „skladu“ ve skříni – to už je uklizeno, protože je tu dnes děvče, co nám chodí uklízet.
Imaginace je fajn, ale tvrdá fyzická realita je skutečnější.
🙂
Přeji Alefovi mnoho zdraví a štěstí k pěknému sudému číslu.
Děkuji – a nápodobně. Ještě pár dní zůstává liché 🙂
To jsem sice nepochopil, ale něco k číslům (oslí můstek).
Zaregistroval jsem nový automobil a vyšla na mě SPZ, skládající se (čtyřčíslí, které se obvykle „speluje“ jako dvě dvojčíslí) ze dvou krásných prvočísel 73 29. Já mám prvočísla rád, ani nevím proč. Tak mi je přidělil osud asi na poslední auto v životě, ani jsem nemusel nic připlácet.
SPZ mají svou vlastní magii. Já zastávám názor, že správná magická formule na SPZ je potvrzením skutečnosti, že Tvé auto je pro Tebe to správné. – Alespoň já to tak mám 🙂
…u nás doma je auto plechový miláček a člen rodiny. U Godotů je to taky tak?
Jo.
Předcházející Korejec Hyundai i30 se jmenoval Kim Ir Sen (zkráceně Kim), ten současný nový Korejec KGM (dříve Sang Yong) Korando se jmenuje Tomio.
🙂
I já se připojuji – tedy ke gratulacím.
Ať je to jakékoliv číslo, už se v životě nebude opakovat.
Takže se jedná o originální, neopakovatelnou záležitost.
Živijó!
@Kocour, Godot a další
Přátelé, děkuji všem za gratulace, i těm, co psali soukromě do mailu, byť ten správný a klíčový den nastane o něco později. – Když se předmětná cifra vydělí čtvercem sudého prvočísla, dostaneme zase jedno velmi krásné prvočíslo, o kterém kdysi zpíval Václav Neckář (to je hlavně pro zdejšího milovníka prvočísel). – Snadno se nahlédne, že o žádné významné jubileum nejde.
Je ovšem třeba podotknout, že úplně stejně jako já je na tom i Ládik!!!, neboť jsme téměř přesní vrstevníci.
Laďo, dělím se s Tebou o všechny gratulace navejpůl 🙂
Něco jsem asi zaspal.
Tak Alefovi i Ladíkovi vše nejlepší a hlavně zdraví.
Nám baba na dopravce vydala číslo 13 73. Také prvočísla, ale s další symbolikou. První naše společné auto v roce 1982 mělo 13 72. Pokročili jsme….
Taky díky!