by Po příjezdu knížete Bořivoje na Velehrad došlo i k setkání Hanah s Bořivojem a Lidmilou.
Král Mojmír vede Bořivoje kolem dvořanů a představuje mu je.
A tady vidíš Bořivoji… Počkej, Mojmíre, tu dívku znám!
To je přece malá Hanička! Tys ale vyrostla!
Strýčku Bořivoji, teto Lidmilo, ráda vás vidím.
Po přivítání a hostině se všichni odebrali k spánku.
Jen stráže bděly na hradbách, aby nedošlo k nějakému nemilému překvapení.
Druhý den po snídani se Hanah šla poradit s tetou Lidmilou, jako se starší a zkušenější ženou, která má navíc dar nahlížet do budoucnosti.
Lidmilo, mám pocit, že budu mít syna. Byla bych samozřejmě ráda i za dceru, ale tak nějak cítím, že to bude syn.
Máš pravdu, Haničko, bude to kluk jak dub. Silný, odvážný a chytrý.
Vidím nějaké velké problémy, okolo doby porodu. Ne zdravotní, nějaké jiné, ale dobře to dopadne.
Vidím ještě nějakou velkou cestu, asi do roka po porodu.
Víš, teto, to je tak. Můj muž, Chrapoun, se po svatbě dost změnil.
Hodně pije, nadává mi a vyčítá každou maličkost.
Pořád má hluboko do kapsy, už rozházel i moje věno.
A ještě mě sem poslal, abych od bratra Mojmíra nějaké peníze vydlužila.
Lidmila se zamyslila. Zavřela na chvíli oči a pak povídá:
Haničko, budeš to mít těžké. Chrapoun se už nezmění. Nepřestane pít, na to nemá vnitřní sílu a jeho excesy se budou jenom zvětšovat.
Teď už je mi jasné, že jednou budeš muset od něj uprchnout.
Sem na Velehrad už se ale nevracej.
Avaři, jak ubývá voda ve Velké řece po jarním tání, přitáhnou opět k Velehradu a budeme muset zase těžce bojovat.
Výsledek bitvy je mi zatím skryt, ale na to, abychom zahnali Avary natrvalo pryč od našich hranic, nebudeme mít dost sil.
Skoro každý rok s nimi vedeme bitvy a území Velké Moravy se stále zmenšuje.
O Panonii jsme už přišli a teď je ohrožená Nitra.
Pokud opravdu budeš muset vydat se na cestu, jdi na sever.
Nedaleko od hradiště Chrapouna se vlévá do řeky Moravy říčka Bečka. Jejím údolím se vydáš, až dojdeš pod horu, k soutoku říček Malá a Velká Bečka.
Od toho soutoku se vydáš podle Malé Bečky okolo hory, kde žil Radegast, a pak dál, k Babské hoře.
U soutoku obou Beček je malá jeskyně, kde žije druid Valachetix.
Ten ti poskytne průvodce až na Babskou horu.
Pod Babskou horou je síť jeskyň a jiných prostor.
Tam se můžeš dostat, jenom pokud jsi pozvána, nebo s doporučením od některých druidů.
Požádám našeho druida Menihytexe, aby ti dal vstupní kámen do svatyně na Babské hoře.
Tam druidi ukrývají staré vědění. Jsou tam ukryty i staré záznamy z naší pravlasti Hyperborey.
Budeš-li muset, můžeš se tam uchýlit, tam najdeš azyl.
A tvůj syn tam dostane řádné vzdělání.
Sami se pak rozhodnete, zda tam zůstanete, nebo zda se vrátíte domů.
Na dveře někdo zaklepal.
Pojď dál, Menihytexi, říká Lidmila.
Má paní, cítil jsem, že mně voláš.
Ano, volala jsem tě.
Dej, prosím, Hanah vstupní kámen na Babskou horu.
Bude ho v blízké budoucnosti potřebovat.
Menihytex zalovil rukou v měšci, který mu visel u pasu a vytáhl kulatý, matný křišťál. Chvíli si jej podržel na čele, na místě třetího oka, a pak ho sevřel mezi dlaněmi. Jeho rty cosi neslyšně mumlaly.
Po chvíli dlaně rozevřel a Hanah vytřeštila oči.
Křišťál byl průhledný jako voda ve studánce.
Tady ho máš, povídá Menihytex.
Ať se ho nedotkne jiná než tvá ruka.
Chraň jej před přímým slunečním světlem a před vodou.
Mohla by poškodit informace v něm uložené.
Na Babské hoře jej vložíš do prohlubně Kříže.
Děkuji ti, Menihytexi.
No jo – jak to ale mám, Lidmilo, udělat, aby se kamene nikdo nedotkl?
Kam ho mám dát nebo schovat?
Ale to je přece jednoduché, Haničko. Zašij ho do své haleny, tam bude stále s tebou a nikdo o něm nebude ani vědět.
To je dobrý nápad, teto Lidmilo, udělám to, jak říkáš.
Zašiju ho do haleny ještě tady na Velehradě.
V polovině máje začaly dozrávat třešně Májovky.
Hanah si je užívala společně s prvními jahodami.
Tou dobou přišly na Velehrad i zprávy, že Avaři se začínají za řekou spojovat do větších houfů a válka se blíží.
Král Mojmír přišel za Hanah do jejích komnat.
Haničko, přišel čas se rozloučit.
Za dva dny vyjedeme z Velehradu k Velké řece do boje.
A ty se vydáš cestou domů.
Na část cesty ti dám doprovodem čtyři muže, ale nejdéle za sedm dní se musí vydat na cestu zpět, aby se k nám připojili, nežli boj začne.
Chrapounovi vzkazuji, ať se připraví na mou návštěvu před příchodem zimy, bude mi muset skládat účty.
Tak hodně štěstí, a až se ti to děťátko narodí, ať je to kluk jako dub.
Za dva dny z Velehradu vyšlo veliké vojsko krále Mojmíra a jeho spojenců a zamířilo na jih.
Na sever zamířila malá skupinka, která vyprovázela Hanah na cestě domů.
Která je ta Babská hora? Znám 3 Babí hory v Beskydách, Babská by mě zajímala. Tipuju Čertův Mlýn.
Tipování by mohlo být otevřeno až do LIX dílu než tam dojde.
Pak ho uzavřeme a vítěz bude smět ke mě domů na brigádu (kopání hladomorny).
Jejku, přečetla jsem to jedním dechem! Moc se těším na pokračování.
Krásné povídání a těším se na pokračování. I když se dost liší od té pověsti, co znám z dětství. Ale to není na škodu.
Pověst je pověst.
Já píšu jen pravdu 🙂
Pravda, menhir který jsem přečetl už byl trochu starší a opadávaly z něj malé bity informací.
Tedy malé kousky křemínků.
Moc se mi to líbí Jene!
Ten Tvůj nezaměnitelný způsob. Jednoduché, krátké, ale promyšlené věty.
Obrazy jakoby kreslené akvarelem.
Jsou to „staré pověsti české“, ale jiné, průzračné a čisté.
Mně by se k Pověstem českým podle Jana z Helvajzu líbily ilustrace v provedení kresba jedním tahem:
https://duckduckgo.com/?t=ffab&q=kresba+jedn%C3%ADm+tahem&atb=v260-1&iax=images&ia=images
Ne každý obrázek v odkazu považuji za povedený, jde mi o styl. Kocour to vnímá jako akvarel, já zase takto.
—
Dodatečně mne napadlo – „Pověsti české podle Jana z Helvajzu“ by možná mohl být i docela nosný název ucelené publikace 🙂
Kresba jedním tahem – proč ne.
A Kdo bude kreslit?
Pověsti české…
Možná: Příběhy z dějin národa Českého a Moravského z pera J z H.
Děkuji za pochvalu.
Hned se mi bude psát lépe 🙂
Jednotlivé díly jsou moc krátké – jen se s potěšením začtu, už je konec.
Mě to vtahuje do děje, jako v pubertě dobrodružné knihy.
Když to po nocích píšu, připadá mi to naopak dlooouhé.
Ad soutok Beček: úplně se tam vidím v kánoi, tedy být to o něco hlubší.
Nádhera.
Kde jsou ty časy…
Na fotce je to z doby, kdy se chystali zaútočit Avaři. Vody je málo.
Když počkáte na čas, kdy je vody víc…
https://www.youtube.com/watch?v=kFhkTePygWc
Ano, tam je vody i romantiky víc než dost.
Oni ti Avaři, jak správně poznamenal po I. dílu Ládík už byli namícháni s příchozími Maďary, se kterými splynuli.
Ale zvyk je železná košile a tak je nějakou dobu pořád nazývali Avary.
Severně od Chrapounova hradiště bylo vody dost. Stačí počkat s kánoí až zaprší, jako třeba tady:
Troubky 1997 – https://www.portalobce.cz/povodnovy-plan/tro_prirozena-povoden
V tom roce bylo vody nejen v Troubkách až moc. Našemu městečku se naštěstí vyhnula, zachránilo nás protržení hráze do jezer. už bych to nechtěla zažít.
Když romantika, tak romantika.
On: „Ste romantička…?“
Ona: „Nie! Roman Tyčka je môj manžel!“
Yurij, ja bajús.
Náš operní dramaturg je Juraj Bajús. Srdcař a vzdělaný mladý člověk.
Občas na mě sestoupí duch mého dědy. Ten tyhle hříčky miloval a rád používal.
A tak se dostáváme k lemrouchům, salučení, k Boryšovi, který umí, a k dalším podobným skvostům.
…ale ne. Nebudu nic přidávat 😀
Škoda. Těšila jsem se.
Bylo by pěkné, mít jich víc pohromadě, na jednom místě.
Alefe, právě se mi udělal nápad: šlo by to, prosím, nějak udělat?
Shromaždiště lemrouchů apod., kam by se dalo přidávat?
Taky by se mi to líbilo. Skladiště nesmyslných, ale dobře znějících výroků. Do kulata zkovaná čeština.
K onomu kameni. Před cestou na Island jsem načetl všechno, co se tehdy dalo (1995). Zaujal mě sluneční kámen, který dávným vikingům sloužil jako navigační pomůcka – dala se jím určit poloha Slunce při zatažené obloze. Měl být bílý, až průhledný a zmodral (zezelenal) ve stisknuté dlani….
Na Islandu to je jak v lomu na drahokamy. Pořád něco. Jeden ze spolucestujících, Jirka Ptáček, byl vedoucí důlního průzkumu OKD, čili mineralog – živá encyklopedie. Mezi jinými skvosty (mmch, autobus přijel do ČR těžší, než odjel – to byl plný piv) jsem našel oblázek, který jsem ihned identifikoval jako sluneční kámen. Jirka ho nazval kalcitem. Zvědavě jsem ho stiskl v dlani a chvíli čekal. .. z bílého průsvitného kamene byl kalný modrozelený a takový zůstal dodnes.
K těm pivům. V podpalubí Karosy byla pivní zátěz, jako v lodi. Radegasty v plechu. Věci jsme měli uvnitř, kde nebylo k hnutí – jelo se na 4 týdny bez ubytování a stravy. Piva mizela a jejich místa začínaly zaujímat kameny. Řidič měl s sebou i fošnu a lopatu (tou pravidelně vyhazoval z motorového prostoru lávu). Jelo i několik prajzáků a ti by nejeli domů s prázdnou. Fošna jim posloužila jako šikmá rovina, po které se daly do podpalubí nakoulet balvany, které nešly zvednout. Prý do skalky. Byly to opály.
Jene moc pěkně jsem si početla. Díky píšete krásně a moc se těším na pokračování.
OT hlavně pro Ládika!!!
Pod Islandem to už zase bublá. Grindavík a Modrou lagunu evakuovali.
https://www.nrk.no/video/direkte-fra-reykjaneshalvoya-paa-island_48df97a6-e981-47c2-a0fa-4a45fb08f7a2
Kdyby tak šlo zpětně vidět erupci Laki…
Ono i tohle je úžasné přírodní divadlo (pro nás, kteří tam nebydlíme).
Pusťte si to video; stačí pak trochu skákat v čase a sledovat proměny děje.
Díval jsem se… a právě proto mě napadla Laki. Před její erupcí rostly na ostrově stromy, pak už ne. To by byla asi jiná podívaná.
(mmch, teď se dívám na videa z cenotes na Yucatanu, jak tam skáče naše krasobruslařka piruety do vody… taky pěkné přírodní scenérie. Příklad: https://www.youtube.com/watch?v=rYn_nMxtTj8)
To musejí být nesdělitelné zážitky. Když se tam dolů člověk vydá častěji, jistě ho to dost změní, řekla bych. Osobně bych na to ale nikdy neměla, ani zamlada.
Zhruba před patnácti lety jsme si dopřáli dovolenou na Mauriciu. Mým asi největším zážitkem bylo pozorování mořského dna a bůhví jakých živočichů a rybiček nejrůznějších barev. Jen tak, kousek od pláže, a jen z hladiny, s brýlemi; šnorchel používat nedokážu, zvedá mi žaludek.
Některé ryby mi před očima měnily barvy – ráno, do určité hodiny, byly pruhované, od onoho okamžiku jednobarevné. Každý den stejný proces.
Některé cenotes jsou přetvořeny na bazény, vstup jen v plovací vestě https://postimg.cc/xkGm7thD.
Venku je těsně pod 40°ve stínu, v jeskyni bude lépe. Já bych tam měl strach z hadů, ty kořeny stromů visí až do vody…
Potápění není pro mě, uši nedovolí jít pod cca 5 m hloubky. Zůstávám na hladině, nebo těsně pod. Mně to stačí.
Nějakou dobu tomu nazad jsem na youtube narazila na video potápěče, který se potápěl do nějaké podvodní jeskyně či tunelu. Ztratil se tam a zemřel tam. Celou dobu měl puštěnou kameru, která vše natáčela, a to i v době, kdy již potápěč nebyl při vědomí a postupně přestal dýchat. Neskutečně to se mnou zacloumalo. Byla jsem z toho videa špatná ještě pár dní. Už si nepamatuji, kde to přesně bylo a kdo byl tím potápěčem. Odkaz jsem si neuložila, protože už bych se na to nikdy nechtěla podívat znovu. Z podvodních prostor mám strach, byť jsou záběry například na hlubokomořský život a zde žijící tvory fascinující.
Tužka napíše,….hledala jsem v zápisech ze svých cest,…..vypadá to, že oblastí krále Ječmínka jsem nešla. Možná z dálky pohlédla do krajiny.
A Vy, pane autore, máte místa prochozená a zmapovaná, kdeže se to Ječmínek narodil.
Ve Vašem textu je jednoduchá krása,…doplnit kresbou jedním tahem by bylo ideální, nebo něco od Maxe Švabinského, něco z kreseb jednou pastelkou.
Tužka.