Mám na krku nejen pomalu sedmdesátku, ale i manželku, dva už opravdu hodně dospělé (zatím) nevlastní syny a tři už dospělé vnuky. V životě jsem byl lecčíms, a ne vším, čím jsem byl, jsem byl tak úplně rád.
Významnější/větší/převážnou polovinu profesního života jsem strávil ve světě médií, čímž jsem poznamenán i jako starobní důchodce. Zpětný pohled (jiný už snad ani nemá cenu mít) mně samotnému odhaluje, že jsem vlastně nikdy nic pořádně neuměl, a je až překvapivé, jak jsem přesto životem celkem úspěšně proplul.
Zážitků z divokých časů více než mnoho, ale jedna zásada, jejíž platnost ji mi stále zřejmější, radí nám, seniorům: „Nikomu nevyprávějte svoje zážitky, nikoho nezajímají.“
Ještě jedno ponaučení, o které nejspíš nikdo nestojí: (Skoro) nic není nemožné. Za dobu mého života se událo tolik věcí, o kterých bych nikdy byl býval nemyslel, že se mohou stát, a dokonce i těch, které mi vůbec na mysl nepřišly. Obávám se, že se mohu dočkat i dalších.
To asi o autorovi stačí, nehodlám literární kovárnu v historicky krátké době opustit, takže ostatní tak nějak spíše vyplyne z děje.