by Jsem ten nezdárný jedinec, který sem k Alefovi pořád tahá politiku. Někdy se ji snažím zahalit do nostalgie snad i s náznakem jakési pseudopoetiky, ale politický základ zůstává.
Před nějakým časem jsem zde publikoval tohle:
https://www.litterator.cz/pribehy-ktere-zmizi/
Teď mi to nedá, abych ze vzpomínek nevytáhl cosi, co má vztah k aktuálnímu dění – sjezdu sudeťáků v Brně.
Jak už jsem psal, moji novosedelští prarodiče byli zcela obyčejní, tzv. prostí venkovští lidé. Šumavské podlesí, na jehož okraji žili, nebylo v minulosti nikdy součástí tzv. Sudet, osídlení bylo echt české, Němci tu žili v množství velmi menším než malém a venkovští lidé s nimi přišli do významnějšího styku počínaje 15.3.1939 – ale to pak stálo za to! Ostražitost vůči nim, snad až nenávist, nevykořenily ani tři desítky poválečných let.
I stalo se, že někdy v polovině sedmdesátých let minulého století zastavil před domkem prarodičů automobil západní výroby s německou SPZ a z něj se vybatolilo několik postarších občanů, z nichž jedna dáma se lámanou češtinou dotazovala, zda zde žijí nějací Hudcové, jak ji nasměrovali lidé na návsi.
Ukázalo se, že Otylka, což bylo její jméno, byla vzdálená příbuzná, která se s rodiči v dětském věku, dávno před válkou, snad ještě za Rakouska, vystěhovala do Německa. Vyvinulo se z toho občasné přátelství, co já už vím – snad s periodicitou přibližně jedenkrát ročně? Samozřejmě jezdili Němci k nám, kdepak my do ZÁPADNÍHO Německa….
Německá, podotýkám že zcela nesudetstká, ekipa se rozšířila i na mladší generaci a s úsměvem vzpomínám, kterak nás navštívil v Plzni mladý manželský pár s chlapečkem jménem Torsten (to se nedá zapomenout), poprvé za železnou oponou. Vzali jsme je do pivovaru, spali pak u nás sice neplánovaně, ale to tvrději. A onen mladý muž, možná vyděšený západní propagandou, si dal boty pod polštář. Nejspíš, aby o ně nepřišel.
Tak to velmi přátelsky probíhalo několik let, až do zlomové návštěvy někdy začátkem let osmdesátých. To byla členkou německého výsadku nově i velmi noblesní dáma věku tak kolem sedmdesátky a pronesla několik vět, které Otylka neprozřetelně přeložila. Madam totiž označila za největší zločin Čechů, spáchaných na Němcích, vraždu tak skvělého, chytrého a moudrého člověka kadlubu až renesančně humanistického, Reinharda Heydricha.
Babička uměla být ženskou „od rány“, vyskočila jako čertík z krabičky a za velkého křiku vyprovodila všechny Němce z domu až za vrátka s tím, aby už nikdy nejezdili. Nevím, zda učinila správně/spravedlivě, ale dost mi to potvrdilo, že Němci měli, alespoň tehdy (dnes nevím) toho führera stále pod kůží, stejně jako my rezidua nenávisti vůči nim.
Teď sudeťáci v Brně? Celkem dobře to oglosoval Alex Švamberk na Novinkách:
Takže se omlouvám, příště (slibuji) napíšu něco, co sem skutečně patří.
https://www.facebook.com/share/18aHLAh6HK/?mibextid=wwXIfr
Když zadáš do vyhledávače heslo „Sudeťáci“ a přepneš na Obrázky, prvních několik řádků je to samá Posseltova podobizna. To je exemplář, neskutečné.
Při pohledu na Posseltovu tělesnou stavbu mě napadla myšlenka, tématicky náležející do oboru fitness. Existuje cvik (jeden z náročnějších), tzv. „pistol squat“ – česky bych to nazval dřep na jedné noze s přednožením (volnou nohou). Zavedl bych i méně náročnou disciplínu, tzv. Posselt squat: sedneš si a necháš to tak, nevstáváš.
Mne více než Posseltova tělesná stavba, ač také zajímavá, imponuje jeho účes. On je za posledních 80 let snad jediný člověk, který jej nosí.
To je účes? A já hlupák jsem myslel, že ho olízla kráva.
Zdá se, že ta samá kráva co Hitlera.
To se mnou nemluví.
Před hodinou jsem domíchal zvuk pro videozáznam naší premiéry „Velryba“.
Posselt je čučkař!!
Jeseníky Sudety byly, jednoznačně.
Ale mé osobní zkušenosti jsou trochu jiné. Němci tam v Heřmanovicích byli jen velmi staří nebo velmi mladí, prostě ti, které Áda neposlal na frontu – a vdovy po těch, které poslal.
Jsem navíc čtvrtinový Němec – prateta v Drážďanech, prastrýc někde u Stalingradu pod zemí.
Když tam naši v roce 1954 koupili dřevěnici na prázdniny, oba pracovali v divadle, t.j. platy na skromné přežití – tak když se objevila možnost koupit nemovitost za jeden měsíční plat sboristky neváhali. Bylo to sice daleko, 100 km, ale všechny cestovní lístky (tramvaj, vlak do Opavy, vlak do Krnova a autobus z Krnova přišly, pokud se nepletu na 17,90 Kčs za osobu) a to byla i pro umělce částka docela snesitelná. Ale cestovalo se skoro celý den.
V divadle jsou totiž prázdniny, 6-7 týdnů se nehrálo a my, děti, jsme potřebovali změnu vzduchu jak sůl. V Ostravě bylo tehdy velmi hnusné ovduší. Když koncem století fabriky přestávály kouřit, občas jsme se ženou konstatovali, že kdyby na nás tehdy imperialisté použili nějaké bojové plyny, tak bychom maximálně konstatovali, že se nějak hůř dýchá.
Ale o tom jsem nechtěl psát. Chalupa byla, jak jinak, po vystěhovaných (odsunutých) Němcích a v okolních chlupách, které nebyly prázdné, žili Němky, stařečci a děcka. A ti kolem nás chodili, jako bychom je mohli pokousat. „Kriskot“, oči k zemi a pryč.
Za nějakou dobu pochopili, že je nebudeme vraždit ani udávat a naši, tehdy všichni uměli trochu německy, (tak jak naše generace umí trochu rusky a současná anglicky) šli, jesli by si nemohli od těch starousedlíků koupit mléko, vejce, máslo.
Mohli, ceny byly o malinko větší než ve Smíšeném zboží“ dole ve vsi u silnice, ale kvalita byla nesrovnatelně lepší. Na mléku se tvořila přes noc skoro na prst silná vrstva smetany, vejce byly o polovinu větší než ty z obchodu a na to, že máslo je solené si člověk zvykne. Prostě se nedávalo pod med. A podmáslí bylo zadarmo, protože je to vlastně odpad. Takže se vyvinulo normální sousedské soužití „měšťáků“ a vesničanů.
Jednou jsem viděl, jak se můj táta a děda o něčem baví se starými Grossovými a hrozně se přitom smějí.
Táta tak tak přežil německý koncentrační tábor, bez několika zubů a několika polámanými žebry. Když se Grossovi vzdálili, zeptal jsem se ho: „Tati, jak se nima můžeš bavit, když tě právě Němci málem zabili!!“ A na to mi táta odpověděl třemi slovy, které mám jako krédo po celý život.
Řekl: „Tihleti to nebyli!“
Použil jsem to krédo znovu, když k nám začali za Jelcina, když byl v Rusku šílený nepořádek, utíkat Rusové. Kumštýři, všichni perfektně profesně připravení, takže záhy zaujali přední místa v souborech opery a baletu. K velké nelibosti našich kumštýřů.
Jedna baletka se nastěhovala do našeho domu v Ostravě. Malá, tichá, skromná – ovšem pokud nevyšla na jeviště. To se pak strhl uragán. Přesně řízený. Obecenstvo aplaudovalo ve stoje!
Bydlela ve čtvrtém patře s mužem, který toho taky moc nenamluvil. Jednou, těsně před Štědrým dnem jsem si řekl, že se s ní nikdo nebaví a že ji asi bude smutno, tak jsem naložil talíř pár kousků cukroví (pekli jsem si ho doma sami) a donesl dolů s tím, že oni sice slaví pravoslavné Vánoce jindy, ale my už máme napečeno, tak ať si pochutnají. Ta malá ženuška se náhle rozplakala, děkovala a děkovala a když se pak dostala do Ruska, dovezla nám spoustu dárků.
Protože ano, v osmašedesátém jsem se musel (nejen já) naučit rozlišovat ruskou a sovětskou kulturu. Tu sovětskou jsem pochopitelně neměl rád, byla to taková táhlá primitivní agitka. Ruského umění si ovšem soudný člověk musí nutně vážit.
Ale ta reakce, tehdy už primabaleríny, mě dostala. Nějak mě ten vztek na CCCP přešel.
Protože „Tihleti to nebyli!“
Velkorysost je riskantní záležitost, ne vždy přináší úspěch.
Tihle to nebyli, ale Němci jsou naše prokletí už tisíc let.
O Rusech se to tvrdit nedá.
Inu, jako obvykle je to kus od kusu jiné.
Setkal jsem se s německými studenty divadelního oboru, kteří k nám těsně po převratu 1989 přišli dobrovolně a sam inscenovat Orwellovu „Farmu zvířat“ – a jednali s námi jako s primitivy, kteří napreosto netuší, jak se dělá divadlo.
Svoji mizernou němčinou jsem je nakonec poslal do p*dele. Začali se chovat o něco málo lépe, ale všichni jsme byli rádi, když po dvou ne moc úspěšných představeních odjeli zpátky „nach Heimstätte.“ Byli to „východní“ Němci.
V dobách, kdy jsem byl mladík cca na střední škole, ještě se jezdívala v Brně Velká cena. Neměl jsem to moc rád; Brno bylo přecpané „dederóny“, ti byli samozřejmě nalití zdejším pivem, v alkoholovém opojení to z nich lezlo: čechiše švajne, dasis ales unzr.
Kdo ví – možná odtud pochází můj poněkud… řekněme rezervovaný vztah k tomu jazyku (a etniku).
Ale auta dělají dobrá – tedy, dokud nezačali blbnout s grýndýlem.
Naši koupili chalupu v Podlesí u Světlé Hory až v 1964, za 3600Kč. To už němci byli pryč, v okolí žili osídlenci od Nového Hrozenkova a Hluku. Našel jsem po nich jen rezavou pistoli a v domě byl otevřený litinový trezor. Před námi tam byl Národní výbor. V roce 1968 se to prodalo a koupilo se moderní stavení, vyrostlé těsně před válkou, tamtéž, za neskutečných 14tisíc. Rodiče byli úředníci. Německá jména tam neměl už nikdo, až dnes začínají ožívat. Najednou je to Wiedergrün.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Podles%C3%AD_(Sv%C4%9Btl%C3%A1_Hora)
V práci mám poměrně dost mladých kolegů +/- 25 let, VŠ, až na nepatrné výjimky humanitního směru. Ten brněnský sjezd je vůbec nezajímá.
—-
Všimli jste si, že už rozkvétají šeříky? Dva týdny „před termínem“.
Glosa geograficko-historiograficko-lingvistická
V dnešní české publicistice je výraz Sudety užívaný nepřesně, jako označení veškerého dříve německojazyčného prostoru. Tím, že se užívá označení Sudety teritoriálně nepřesně (nevědomě, účelově…), přebírá se germánská nacistická ideologie (Sudetenland). Po roce 1945 bylo označení oficiálně zakazované.
Antičtí autoři Ptolemaios a Strabón zaznamenali v popisu budoucího česko-moravsko-slezského území původní keltské označování, a to – oblast, kde je dnes Šumava v keltštině Gabreta silva/sylva – les kozorožců a Krušné hory – Sudéta silva/sylva, les kanců (původní keltský výraz označoval jen Krušné hory a později, tak je to v polštině, výhradně pruh pohoří od Krušných hor po Jeseníky). Když se dnes říká/píše, že Sudety jsou i Šumava, není to neutrální, ale geograficko- historiograficko-jazyková mrva.
Konstrukt „sudetští Němci“ se poprvé objevil r. 1903 (Ralf Gebel: „Domů do říše“; Konrad Henlein a říšská župa Sudety (1938 – 45). Ecce homo, Praha 2018.
To je velmi dobrá poznámka. Tyhle věci jsou obecně velmi málo známy, i pro mne to byla novinka.
Vnímám to stejně.
Myslím, že správně bychom měli mluvit o Českém pohraničí.
Slovo České nenechává pochyb o tom, kdo je vlastníkem toho pohraničí.
Že se Šumavě říkalo Gabreta věděl už Al-Brun-Cvich, když se svým lvem cestoval do České kotliny.
Chalupu máme taky v Hermannstadtu, ale jezdili jsme do Heřmanovic. https://www.hermanovice.cz/
Před válkou to byla velká a bohatá ves, měli tam dokonce vlastní elektrárnu na 120 V, která se zpínala po poledni a fungovala do půlnoci!
Dvě hospody, dva obchody a krejčovský salón! Pochopitelně kostel a taky hotel!
No a když tam naši po válce kupovali dřevěnici, elektřina byla jenom kolem silnice, Smíšené zboží jenom jedno a z krejčovství zbyl jen vývěsní štít. Zato tam bylo spousta prázdných chalup i domů.
Tolik ke správnosti místních názvů.
To, že po válce bylo Německé obyvatelstvo většinově odsunuto na základě rozhodnutí vítězů války (Beneš to jen implementoval do našeho právního systému) bylo jen správně.
V jistém smyslu to byl akt milosrdenství, protože hrozilo vyřizování účtů za to, co v Čechách za války kolektivně napáchali.
Kolektivní vinna: po atentátu na Heidricha byla uplatněna proti českému civilnímu obyvatelstvu, proto vysídlenci nemají ani morální právo hájit se tím, že kolektivní vinna byla uplatněna i na ně.
Na navrácení majetku, či proplacení také nemají nárok, neboť byl odpočítán z reparací, které nám Německo mělo po válce zaplatit.
Odsunutí Němci byli již odškodněni Německým státem.
Reparace nám zaplaceny nebyly a pokud se za nás nepostaví některá velmoc, (cha, cha, která asi?) ani zaplaceny nebudou.
Naopak, my jsme reparace za prohranou válku jako součást Rakouska – Uherska do poslední koruny zaplatit museli. Dopláceli jsme je mám dojem někdy v 70 letech.
Píši to s vědomím, že část rodiny mojí prababičky Stubner z Kraslic, byla také odsunuta.
Tužka napíše,….když jsem si přečetla, že sudeťáci mají svojí slezinu v Brně,….moje první myšlenka byla,…..Tak by mě zajímalo, kdo jim to povolil…..
České severní pohraničí dobře znám,….mám ho prochozené od Aše,….podél hranic,….až po konec Krkonoš.
Nejen prochozené,…..žila jsem tam, pracovala na různých detašovaných pracovištích jedné docela velké továrny.
Mladá, svobodná, bezdětná,…..potřebujeme, abyste na měsíc nastoupila tamatam.
Tak jo.
Vyprávění,…příběhy z doby před druhou světovou,….z období protektorátu,….poválečného období…..
Bylo by jich hodně,….měla jsem si je zapisovat.
Teď mě zajímá, jak se s tím sjezdem sudeťáků Brňáci popasují.
Uvidíme,….kolik toho je ještě zadřeného pod kůží.
Já bych to nepodepsala,….Mnichov je dost velký na jejich roztahování a Brno malé na pouštění testovacích balónků.
Tužka.
Moje máma dostala začátkem padesátých let jako učitelka umístěnku do pohraničí ve Vámi popsané oblasti, do Vejprt. Vzpomínala, jak jim tam ještě tolik let po válce němečtí parchanti ve škole vyhrožovali, že Hitler není mrtvý a že si to s námi vyřídí. A to museli zjevně být ti neodsunutí, co teprve ti odsunutí ?
Kromě toho, že jsem měl šanci promluvit i neodsunutými Němci i Čechy – tedy většinou s jejich dětm, kteří mi říkali, že se při odsunu Čechů do vnitrozemí a pak Němců do Německa se jedni druhých zstávali – a často úspěšně. Měl jsem pratetu v Drážďanech, Němku jak poleno, vdovu po němedckém oficírovi, který ale už natrvalo dlel někde u Stalingradu pod zemí.
Ta sice měla fotku Dolfíka schovanou v kredenci a tvrdila, že „kdyby měl Hitler více času, udělal by z Evropy prospeující zemi“, ale při hovoru s mým tátou, jen náhodou přeživším koncentráčníkem tam nenávist nebyla, ani z jedné strany. Upekla nám skvělý štrůdl.
Inu, každý pořípad je jiný. Mluvil jsem s vesničany při volbách (vyřídil jsem si volební průkaz, abych nemusel do Ostravy) ve vesnici, kde jsme měli dřevěnici a bylo jich tam před školou dost na to, aby se vzájemně usvědčili ze lži. Byli to už děti z původních rodin, kteří odsuny pamatovali dětskýma očima.
Ale je pravda, že říkali, že jejich vesnice byla na Jesenicku světlou výjimkou. Že jinde se dokonce vraždilo – na obou stranách.
Nenávist tam donesli až pováleční přesídlenci z vnitrozemí (většinou z Čech) a byli to většinou komunisté. Ty jsem už zažil… Na některé si (bohužel) pamatuji.
A jednou, kolem roku 1965 tuším, před tou naší dřevěnici zastavilo auto, vybatolili se nějací Němci a Němky a že by si rádi prohlédli svoji rodnou chalupu. Byli spokojeni, že se o ni dobře staráme, dostali třenou bábovku ta jim chutnala a kafe (prý nic moc), vše si vyfotografovali a nafilmovali a bez dalších řečí nebo nároků odjeli zpátky do Německa. Několik let jsme si pak psali k Vánocům a Velikonocům a potom to pomalu utichlo. To co píšu nejsou převzaté příhody, ale příhody mnou osobně zažité.
Inu, každý má své osobní zážitky…
Problém je, že ti „Vaši“ se u Posselta nesdružují. To Brno není problém s Němci jako takovými, to je problém s posseltofialovskou bandou. A nezlobte se, ať máte jakkoli dobré zkušenosti, na tyto hajzlíky je nutno být velmi obezřetný.
Ano. Stejně jako je třeba si dávat pozor na militantní komuisty nebo Rusy.
Ale já s dovolením zůstanu u toho, že si zatím „budu dávat pozor“.
Až vynesou nějaké požadavky, tak je odmítnu. V klidu.
Protože kdyby měli sílu, vynutili by si je hned, bez jejich kladení.
Až je vynesou, bude na odmítání pozdě. Historická zkušenost. Proto si teď budují tu sílu. Můj názor.
Tyto úvahy mě vždycky zavedou nakonec k alternativní algebře prof. Vopěnky. Je to zajímavé čtení, už si z toho moc nepamatuju (někam jsem tu knihu založil), ale jednu věc přece: pojem horizontu rozlišitelnosti. Podobným směrem kdysi uvažovali už staří Řekové, když se zabývali problémem hromady:
Když z hromady písku odebereme jedno zrníčko, hromada zůstane přesto hromadou. V hromadě je zrníček sice obrovský, přesto ale konečný počet; nakonec tímto postupem celou hromadu rozebereme. Ale před koncem toho procesu už zrníčka neodebíráme z hromady, zbude jich deset, devět, osm, … A otázka zní: při jakém počtu zrnek písku přestává být hromada hromadou? Kde je ten předěl?
Vlastnosti velkých množin jsou něčím jako superpozicí vlastností jejich jednotlivých prvků, a obojí se nepochybně může projevovat zcela odlišně, někdy dokonce jakoby protichůdně. Národy, „národní charaktery“ jsou toho ukázkou.
Jistě je to tak, Alefe.
Já to zase vidím jako „horizont slyšitelnosti“. Když se dostatečně vzdálíte od zdroje, už ho neslyšíte. Ale je jen nekvalitou mikrofonu, že se signál utopí v šumu. Ten signál tam je, obrácená exponenciála, logaritmus, jenom ho neumíme detekovat, přijmout. Chce to kvalitnější mikrofony! 😁
Na Posselty je třeba dávat pozor (ale stejně jako na jejich militantní odpůrce) – ale nevztahovat to na každého Němce. A na každého jejich odpůrce.
😎 Když to tak vezmu, měli by si čeští vlastenci dávat pozor i na mě. Mám 25% německé krve. Syn už jenom 12,5%. zato nenávidí Rusy. 😺
Horizont slyšitelnosti – dobrá poznámka!
Zařadím do svých šíleneckých úvah. 🙂
Po Tvé poznámce mě napadlo:
Horizont rozlišení je rozhraní.
Jako obyčejný člověk, řadový občan, se nacházím na jedné jeho straně. Vnímám jednotlivosti – barvu jednotlivých zrníček písku, charaktery, soubor řady vlastností v celé jeho barvitosti.
Jako politik se přenesu na druhou stranu za rozhraním. To, co vnímám v této poloze, je superpozice drobností pod horizontem. Třeba monotónní šeď. Začnu tvrdit, že když vnímám šeď, všechna zrníčka jsou nutně šedá a k jako takovým se k nim i chovám.
Je otázka, zda je možno setrvat právě na rozhraní. – Je možné, aby to člověka neroztrhalo na kusy?
Rozhraní Alefe, to je jen myšlenková konstrukce.
Ono není ani v digitálním světě, i když mezi logickou 1 a logickou 0 museli dát“zakázanou oblast“, kde nikdo neví, jestli je to 1 nebo 0, aby to trochu odpovídalo skutečnosti. To je další z principů, které si v životě uvědomuji. Hrana není!
Když si obraz zvětšíš, zjisíš, že i tam je nějaký nejistý přechod.
A to platí i pro čas. Minulost a budounost spojuje současnost, která se ale neustále pohybuje, mění. V každé pikosekundě se budoucnost stává minulostí. Tedy v obvyklém světě.
V blízkosti černých děr je to jinak, poměry jsou jiné, ale pořád je to pohyb od minulosti do budoucnosti. Jenom na hranici událostí se ten čas trochu zadrhne, skoro zastaví, ale nikdy se nevrací zpět. V daném místě!!
Teoreticky umíme zbrzdit čas a tak být pro ostatní minulostí a oni pro nás budoucností. Ale nic nelze vrátit zpět.
===
To je dokonce obsahem malé povídečky, snu, kterou připravuji pro Lliterární kovárnu. Bude se jmenovat Rozhraní. Ale ještě není úplně domyšlená. Musím taky hledět, aby se moc nerozrostla. 😺
Ano, pohled z opačné strany jakéhokoliv rozhraní se zásadně liší. A nemusí to být o 180°. Třeba z boku, 90° je opět jiný.Už jsem to několikrát nakousl na svém blogu pod pojmem „úhel pohledu“.
===
Na rozhraní nelze setrvávat, opravdu by to skončilo pro subjekt katastrofou.
Hrana není? To bych tak jistě netvrdil. Myšlenkovou konstrukcí je představa spojitého prostoru, kde se můžeš limitně blížit nekonečně tenké čáře. Ale reálný svět má (asi) kvantovou podstatu, takže by (možná) mohlo platit, že v určitém (byť nepředstavitelně jemném) přiblížení by mezi dvěma sousedními „polohami“ neexistovala žádná mezipoloha.
Například elektrony, plující kolem jádra atomu, to mají právě tak: podle jejich energie přecházejí z orbity na orbitu a žádnou mezipolohu nemají.
Mezipoloha není, tak tedy není hranice. Jen jedna nebo druhá poloha. Před nebo za. Není zakázané pásmo.
Ale to jsme v kvatové fyzice a tam je ledacos (skoro všechno) jinak. Tam mi představivost docela selhává. 😕
No jo, to máš pravdu.
Kurnik, Kocoure a Alefe, vznášíte se vysoko!
Obnovuji svoji dávnou tradici a jedu se na 1.máje ponořit do Otavy v Katovicích. S jedním ze synků a jeho dvěma synky, kteří kdysi při té tradici být nemohli, neb jsme se dílem neznali a dílem ještě nebyli na světě. Jednou, tuším někdy kolem roku 1975 mi tam poletoval i drobný sníh.
Teď tam má voda, podle posledních údajů, 10,8 stupně. Pro mě akorát, pro synka s jedním vnukem až moc teplá (otužují se tak pravidelně), pro druhého vnuka studená skoro k nesnesení.
Takže, kde je ta hranice, kdy je voda studená a kdy teplá? Vnáším do vašich úvah prvek zcela přízemní a subjektivní.
Kdepak, to je v pořádku.
Četl jsem v nějaké učebnici, snad fyziologie, popis takového pokusu:
Tři nádoby, v jedné voda ledová v druhé velmi teplá a v prostřední voda pokojové teploty.
Dáte ruce do krajních nádob, chvilku počkáte a pak obě ruce ponoříte do prostřední nádoby. A jedna ruka bude cítit, že voda je teplá a druhá ruka, že je studená. Tedy voda bude současně studená i teplá. Relativita v praxi.
No a to je všechno. 😎
🙂
15 let jsme jezdili počátkem prázdnin k Baltu. Voda 11° způsobovala oranžové tělo a modré žíly. V moři jsme byli sami a na pláži taky.
Voda je teplá tehdy, když do ní můžu skočit a v okamžiku ponoření se neoklepu zimou.
To bývá v létě v třeba v Chorvatsku. Pamatuju si to i na plážích u El Alameinu – tehdy, před padesáti lety, tam byla poušť a moře, dnes je tam turistický resort.