18. 4. 2024

Můj deníčku,

už dlouho jsme spolu nevedli monolog. Tentokrát začneme trochu úsměvně, aby to ve finále nevyšlo tak smutně.

—ﬡ—

Vypráví se, že v dávných dobách, krátce poté, co se v českých a moravských zemích a na Slovensku začal budovat spravedlivý společenský řád, začali jezdit soudruzi z Prahy dělat osvětu na Slovensko. Slovensko tehdy moc průmyslu nemělo a právem to bylo vnímáno dosti úkorně. Aby dal najevo, jak dobře to Praha se Slovenskem myslí, zakončil jistý soudruh svůj plamenný projev ke slovenským dělníkům těmito slovy:

„Čeho je třeba Slovákům? Solidarity, solidarity – a ještě jednou, solidarity!“ – a očekával závěrečný potlesk. V sále se však nečekaně rozhostilo zlověstné ticho.

Po chvíli se v přední řadě zvedl statný zachmuřený muž a vzal si slovo:

„Nuž teda… keď nám, Slovákom, treba soli do riti, potom teda vám Čechom treba papriky do riti, papriky do riti, a ešte raz – papriky do riti, a poriadne!“

—ﬡ—

Nevím, nakolik je ten žertovný příběh pravdivý. Ale kdyby byl – jeho účastníci mohou jako objektivní příčinu nedorozumění uvést – buďme vstřícní – jazykovou bariéru. Ale co my, kteří hovoříme stejným jazykem? Ba, můj milý deníčku, toho se bojím: nikdy se nedomluvíme.

Hovoříme stejným jazykem, ale nikdy se nedomluvíme ve jménu něčeho. Domluvíme se, a to jen velmi zřídka, nanejvýš proti něčemu. A to je strašně málo.

—ﬡ—

Alef Nula

Osamělý podivín na vrcholu hory. » Medailon autora

View all posts by Alef Nula →

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *