Peter Deadman: Qigong. Kultivace těla, dechu a mysli

Ježíšek dobře vybral. Nejlepší kniha o čchi-kungu, jaká se mi kdy dostala do ruky.

—ﬡ—

Peter Deadman je člověk, který se východní medicínou a přidruženými disciplínami zabývá několik desitek let. Jako autora ho už znám, četl jsem a vlastním jinou jeho knihu, Žijte dobře, žijte dlouho. Nějaká – pozitivní – očekávání jsem tedy při spatření autorova jména už měl, ale tím jsem pana Deadmana hodně podcenil. Hluboce před ním smekám, a poněvadž jde o překlad (z angličtiny), rovněž hluboce smekám i před prací překladatele ^*).

Knih o čchi-kungu je mnoho; zájemci o cvičení samé naleznou sdostatek návodů ve formě videí, většinou na YouTube (je ovšem účelné nechat se do cvičení zasvětit někým, kdo toto umění zná a praktikuje), kdo hledá, jistě narazí i na nějaké výukové kurzy. V knize Petra Deadmana ovšem konkrétní podoby a návody k provedení cviků nenalezneme, autor jde mnohem hlouběji a mnohem dál.

Kniha je členěna do jedenácti kapitol. V nich se čtenář nejdříve seznámí se základními pojmy (jinjang, ťing, čchi, Tao, tan-tchien,…) a principy (volné proudění, zastavení před dokončením, kung-fu, nečinění,…). Předmětné pojmy jsou nejen jmenovány, ale hlavně srozumitelně a bez jakékoli mlhavé mystiky jasně a srozumitelně vyloženy.

Na příkladu nejzákladnější a pravděpodobně nejznámější čchi-kungové formy čan-čuang („stát jako strom“) je vyložen význam uvolnění, vědomého pohybu, propriocepce (česky: polohocit, tj. smysl pro uvědomění si polohy těla a jeho částí), souvislosti s rovnováhou, krevním oběhem a významnými tělními celky (míněno – z pohledu čínské medicíny) a procesem dýchání.

Kniha nepomíjí ani historii čchi-kungu, doloženou od 4. stol. př. n. l. až do současnosti; nevynechá ani smutně proslulou historii hnutí fa-lun-kung. Podává přehled o nejznámějších stylech čchi-kungu – Osm kusů brokátu (pa-tuan-ťin), Přeměna svalů a šlach (i-ťin-ťing), Hra pěti zvířat (wu-čchin-si) a dalších, a uvádí do souvislosti se cvičením tchaj-ťi („tai chi“, „tajči“), pa-kua-čang i jógou. V knize se čtenář dozví i o spojitosti mezi čchi-kungem a akupunkturou. Je sympatické, že autor v knize nejen vyzdvihuje účelné postupy čchi-kungu a objasňuje principy, na jejichž základě fungují, ale také se kriticky staví k honbě za lacinými senzacemi a demytizuje řadu pověr, které se k čchi-kungu postupem času přilepily.

Kniha ukazuje, že mezi tradičním čvičením čchi-kungu a soudobým moderním poznáním o funkci lidského těla není rozpor a dokládá, že – jak koneckonců znali naši předkové – méně je někdy více a všeho moc spíše škodí než prospívá.

Čtenář se z knihy nenaučí dalších několik sestav čchi-kungu, ale cvičí-li už čchi-kung, po přečtení této publikace bude svému cvičení lépe rozumět. A necvičí-li…? Kdo ví – snad kniha vzbudí zájem o toto cvičení.

A to věru není málo.

---

*) Jazykové okénko

Čchi-kung je disciplína, která má své – a dlužno podotknout, že mimořádně hluboké – kořeny v čínské kultuře a historii; není tedy nikterak s podivem, že terminologie textů, o čchi-kungu pojednávajících, je prošpikována výrazy, převzatými z čínštiny. Podobně například terminologie sportovního odvětví, zvaného fitness, je skrz-naskrz prolezlá výrazy původem anglickými. Zatímco ovšem angličtina do tuzemského veřejného prostoru prosakuje jako denaturovaný líh zteřelou gázou, čínština pro většinu populace stále je obestřena tajemstvím – stejně jako způsob, jak čínská slova, nativně zapsaná ve znacích, převést do zápisu latinkou tak, aby čtenář, čínštiny neznalý, měl alespoň rámcovou představu, jak tento zápis vyslovit.

Abych neutekl příliš daleko od tématu, které jsem otevřel, zmíním se o dvou způsobech, pro českého čtenáře nejvýznamnějších.

V současné době ve světě dominuje zápis, zvaný pinyin (vysl. pchin-jin). Pinyin je dnes obecně uznávaná a celosvětově rozšířená de facto norma pro fonetický zápis čínštiny (od cca 1958). Na první pohled vzdáleně připomíná angličtinu, ale podobnost je skutečně jen zdánlivá.

O cca 7 let dříve před ustavením pinyinu jako normy pro fonetický zápis čínštiny vznikla na půdě české sinologie standardní česká transkripce (1951). Ta sice není celosvětově rozšířená, ale pro tuzemského čtenáře má obrovskou výhodu: když její zápis přečtete „normálně česky“, velice těsně se přiblížíte skutečnému znění čínských slov.

V českojazyčném prostředí je zaveden – podle mého názoru velmi dobrý a příjemný – úzus, že v beletrii a populárně-naučné literauře, která nepředpokládá, že čtenář nutně musí být sinologem, užívá se česká transkripce. V literatuře odborné pak sinologové drží se transkripce pinyin.

Překlad knihy Petra Deadmana používá přepis pinyin, a pinyinu se přidržel i překladatel. Já se ve svém textu přidržím české transkripce, poněvadž mám za to, že českému čtenáři bude takový text stravitelnější. Výjimku činím jen u názvu díla: qigong je zápis v pinyin, v české transkripci je to čchi-kung.