by Ježíšek dobře vybral. Nejlepší kniha o čchi-kungu, jaká se mi kdy dostala do ruky.
—ﬡ—
Peter Deadman je člověk, který se východní medicínou a přidruženými disciplínami zabývá několik desitek let. Jako autora ho už znám, četl jsem a vlastním jinou jeho knihu, Žijte dobře, žijte dlouho. Nějaká – pozitivní – očekávání jsem tedy při spatření autorova jména už měl, ale tím jsem pana Deadmana hodně podcenil. Hluboce před ním smekám, a poněvadž jde o překlad (z angličtiny), rovněž hluboce smekám i před prací překladatele *).
Knih o čchi-kungu je mnoho; zájemci o cvičení samé naleznou sdostatek návodů ve formě videí, většinou na YouTube (je ovšem účelné nechat se do cvičení zasvětit někým, kdo toto umění zná a praktikuje), kdo hledá, jistě narazí i na nějaké výukové kurzy. V knize Petra Deadmana ovšem konkrétní podoby a návody k provedení cviků nenalezneme, autor jde mnohem hlouběji a mnohem dál.
Kniha je členěna do jedenácti kapitol. V nich se čtenář nejdříve seznámí se základními pojmy (jinjang, ťing, čchi, Tao, tan-tchien,…) a principy (volné proudění, zastavení před dokončením, kung-fu, nečinění,…). Předmětné pojmy jsou nejen jmenovány, ale hlavně srozumitelně a bez jakékoli mlhavé mystiky jasně a troufám si tvrdit, že pro každého přístupným způsobem vyloženy.
Na příkladu nejzákladnější a pravděpodobně nejznámější čchi-kungové formy čan-čuang („stát jako strom“) je vyložen význam uvolnění, vědomého pohybu, propriocepce (česky: polohocit, tj. smysl pro uvědomění si polohy těla a jeho částí), souvislosti s rovnováhou, krevním oběhem a významnými tělními celky (míněno – z pohledu čínské medicíny) a procesem dýchání.
Kniha nepomíjí ani historii čchi-kungu, doloženou od 4. stol. př. n. l. až do současnosti; nevynechá ani smutně proslulou historii hnutí fa-lun-kung. Podává přehled o nejznámějších stylech čchi-kungu – Osm kusů brokátu (pa-tuan-ťin), Přeměna svalů a šlach (i-ťin-ťing), Hra pěti zvířat (wu-čchin-si) a dalších, a uvádí do souvislosti se cvičením tchaj-ťi („tai chi“, „tajči“), pa-kua-čang i jógou. V knize se čtenář dozví i o spojitosti mezi čchi-kungem a akupunkturou. Je sympatické, že autor v knize nejen vyzdvihuje účelné postupy čchi-kungu a objasňuje principy, na jejichž základě fungují, ale také se kriticky staví k honbě za lacinými senzacemi a demytizuje řadu pověr, které se k čchi-kungu postupem času přilepily.
Kniha ukazuje, že mezi tradičním čvičením čchi-kungu a soudobým moderním poznáním o funkci lidského těla není rozpor a dokládá, že – jak koneckonců znali naši předkové – méně je někdy více a všeho moc spíše škodí než prospívá.
Čtenář se z knihy nenaučí dalších několik sestav čchi-kungu, ale cvičí-li už čchi-kung, po přečtení této publikace bude svému cvičení lépe rozumět. A necvičí-li…? Kdo ví – snad kniha vzbudí zájem o toto cvičení.
A to věru není málo.
*) Jazykové okénko
Čchi-kung je disciplína, která má své – a dlužno podotknout, že mimořádně hluboké – kořeny v čínské kultuře a historii; není tedy nikterak s podivem, že terminologie textů, o čchi-kungu pojednávajících, je prošpikována výrazy, převzatými z čínštiny. Podobně například terminologie sportovního odvětví, zvaného fitness, je skrz-naskrz prolezlá výrazy původem anglickými. Zatímco ovšem angličtina do tuzemského veřejného prostoru prosakuje jako denaturovaný líh zteřelou gázou, čínština pro většinu populace stále je obestřena tajemstvím – stejně jako způsob, jak čínská slova, nativně zapsaná ve znacích, převést do zápisu latinkou tak, aby čtenář, čínštiny neznalý, měl alespoň rámcovou představu, jak tento zápis vyslovit.
Abych neutekl příliš daleko od tématu, které jsem otevřel, zmíním se o dvou způsobech, pro českého čtenáře nejvýznamnějších.
V současné době ve světě dominuje zápis, zvaný pinyin (vysl. pchin-jin). Pinyin je dnes obecně uznávaná a celosvětově rozšířená de facto norma pro fonetický zápis čínštiny (od cca 1958). Na první pohled vzdáleně připomíná angličtinu, ale podobnost je skutečně jen zdánlivá.
O cca 7 let dříve před ustavením pinyinu jako normy pro fonetický zápis čínštiny vznikla na půdě české sinologie standardní česká transkripce (1951). Ta sice není celosvětově rozšířená, ale pro tuzemského čtenáře má obrovskou výhodu: když její zápis přečtete „normálně česky“, velice těsně se přiblížíte skutečnému znění čínských slov.
V českojazyčném prostředí je zaveden – podle mého názoru velmi dobrý a příjemný – úzus, že v beletrii a populárně-naučné literauře, která nepředpokládá, že čtenář nutně musí být sinologem, užívá se česká transkripce. V literatuře odborné pak sinologové drží se transkripce pinyin.
Překlad knihy Petra Deadmana používá přepis pinyin, a pinyinu se přidržel i překladatel. Já se ve svém textu přidržím české transkripce, poněvadž mám za to, že českému čtenáři bude takový text stravitelnější. Výjimku činím jen u názvu díla: qigong je zápis v pinyin, v české transkripci je to čchi-kung.
Jedno a totéž je pro někoho (= Alef) zdrojem radosti, naplňuje mu to život, je tím zaujat, pronikl do hloubky.
Pro jiného (= já) naopak něco úplně cizího, neznámého, o čem dotyčný vůbec nic neví a nemá k tomu žádný vztah. Moje škoda, nepochybně. Už to ale asi nedoženu.
Je otázka, jestli to jako škodu pociťujete. Pokud ne, asi to zase až taková škoda nebude, tím spíš, jestli Vám zdraví slouží (tipuju, že jo). Není všechno pro všechny, toho jsem si vědom.
Na druhou stranu – pokud qigong někoho „osloví“, začít lze kdykoli a je to fyzicky nenáročné – alespoň zpočátku.
Ono se to do recenze moc nedá napsat, nepatří to tam – ale qigong je velmi různorodé cvičení, existuje řada systémů a sestav v jejich rámci. Každý si může vybrat to své, to, co ho „vnitřně oslovuje“. Například manželka teď (od léta 2025) začala vyučovat qigong Divoké husy (pohyby jsou skutečně inspirovány pohybem divokých hus; podotýkám, že na zemi, ne v letu 🙂 ). Mě to nijak zvlášť nebere, ale ona má v kurzech doslova nával, lidem se to strašně líbí a zjevně jim to dělá dobře. To je dobře.
Mně se líbí qigong zaměřený na dech, jak jsem se ho naučil v Číně (neznám jméno) nebo Osm kusů brokátu v šaolinské variantě. – Ale neberte to tak, že bych tady chtěl dělat reklamu či dokonce nábor. Kdo chce, najde si cestu, a není-li to vaše parketa, nic vás u toho neudrží. Osobně vyzkoušeno.
Já skončil u Pěti Tibeťanů a umím Pozdrav Slunci. To byla v devadesátkách móda. Otevíraly se nové obzory a já, člověk vyrostlý v lese, jsem se zajímal spíše o Mathioliho herbář, pátera Ferdu, Zentricha, Janču a všechny atlasy léčivých bylin, o homeopatii a akupresuru, o psychologii i psychiatrii. U toho o rozvoj profesních znalostí, o práci, rekonstrukci starého domu a 2ha zahradu, o cestování a socializaci, abych zapadl mezi vesničany. Na Čínu prostě nebyl čas a teď to mám jako veverka – i když mě východní mentalita zajímá, nemám už čas – život není nekonečný.
My jsme se na vesnici odstěhovali těsně po „převratu“ – na jaře 1990, to je k dnešku 35 let. Socializaci jsme neřešili, ona se postupem doby vyřešila pomalu sama. Naše jinakost zpočátku asi trochu dráždila, ale časem si lidé zvykli a někteří se dokonce i rádi přidali.
Pár známým jsem toto cvičení i nabízel, viděl jsem v něm pohodlně schůdnou stezku ke zmírnění jejich zdravotních obtíží… a jak víme, úmysly mohou být dobré, a přesto věci někdy dopadnou „jako vždycky“. To je život, není všechno pro všechny.
Ládíku,
vždy má smysl se něco učit.
Jak říkají budhisté, vědomosti je to, co si jednou každý odnese z tohoto světa a v dalších životech už mu půjde učení rychleji.
🙂
Tohle téma je mi velmi vzdálené, čímž netvrdím, že i nezajímavé. Ale není mi dáno.
S knihami jako vánočními dárky je to ošidné, je obtížné trefit se di vkusu. Já letos dostal I. díl „Dějin Ruska 1894 – 939“ (ale začíná to prakticky od nuly, byť ten středověk do stručně) do Andreje Zubova, což je známý putinožrout, žijícím u nás. Tak jsem na to zvědav. Má to jen 900 stran, pustím se do nich, až dočtu Rudolfa II. od prof. Janáčka.
Ale jinak – sláva, silvestr je za námi, už není co slavit.
Já jsem kromě Qigongu od P. Deadmana dostal ještě Digitální pevnost, což je (velmi zajímavé!) údajně prvotina od známého spisovatele – Dana Browna, myslím, že z roku 2004.
Podle názoru mé ženy jsem se k Danu Brownovi nezachoval právě nejlépe, poněvadž zatímco on svůj první „bezceler“ jistě psal docela dlouho, já jsem ho zhltnul během několika hodin, včetně přestávek na konzumaci vánočního cukroví. Já ovšem za nic nemohu, kniha se četla úplně sama, já jsem ji jen držel v ruce a občas obrátil list.
Zajímavé je, jak se technický pokrok za těch cca 20 let posunul, místy i dost jinam, než autor odhadnul. Některé věci v dnešním kontextu působí dost úsměvně, což ovšem na čtivosti a napínavosti knihy neubírá. Dokonce, řekl bych, je v tom jakási přidaná hodnota „archeologického“ charakteru.
Qigong od P. Deadmana jsem pročetl už několikrát, v té knize je stále k čemu se vracet.
To mi připomíná McNeilovu knihu Poradce. Originál vyšel anglicky někdy koncem 70.let, česky relativně rychle začátkem let 80.
Je to možná první román (celkem napínavý až strhující, četlo se to dobře) z prostředí počítačové kriminality, technicky samozřejmě na úrovni tehdejší doby. Až ho v knihovně najdu, připomenu si ho, protože (ač ani zdaleka nejsem počítačový člověk) právě skoro půlstoletí rozdílu v technice/technologii je dramatický.
Čím více a déle jsem zde, na webových stránkách, tím víc si uvědomuji jak nedostatečné jsou moje znalosti i obecného charakteru. To, o čem Alefe vyprávíte, je pro mě naprostá španělská vesnice, a vzhledem ke svým momentálním fyzickým schopnostem a věku už jsem na tom podobně jako veverka. Velmi souhlasím s tím, že není všechno pro každého. Člověk hospodaří s časem, s elánem, se silami, a hlavně s chutí a láskou učit se. Celý život jsem hodně četla a teď s překvapením zjišťuji, že mě zajímají spíš kontakty s živými lidmi, obzvlášť s lidmi mého věku, kteří už mají svůj život vlastně za sebou a výsledek je, že se něčeho dobrali. Považuji za velké štěstí že mohu bydlet v komplexu, kde nás je tolik pohromadě a překvapivě tu vládne taková shoda v rozmanitosti, jakou bych si přála pro všechny ostatní. Alefe díky za vhled, který mi zpovzdálí umožňuje do téhle problematiky nahlédnout. Čínštinu jako jazyk vůbec neznám, ale rozumím, proč v závěru, kde popisujete zajímavosti ohledně psané a mluvené čínštiny říkáte, že se lidi čínštiny, na rozdíl od angličtiny, trošku bojí. Čínské znaky připomínají obrázky. Je to výtvarná podoba jazyka, která Západní svět trochu mate, ale zároveň přichází k lidem jako jsem já, které, i když nerozumí obsahu, na rozdíl od ostatních okouzluje ta tajemnost. Už se nebudu pokoušet pronikat ani do tajů cvičení ani do tajů jazyka, ale určitě mě až do konce mého života bude tato kultura fascinovat a okouzlovat. Na závěr do nového roku 2026 spoustu nádherných zážitků podobného rázu, hodně štěstí, spokojenosti vlídnosti, laskavosti a v neposlední řadě zdraví, pro všechny čtenáře zde.
Možná byste mohla začít s dechem.
Naučit se správně dýchat (pokud to už neděláte)
Tužka napíše,…..četla jsem si,…..dík za informaci.
Dost let zpět jsem se zajímala a vyhledávala informace o orientálním léčitelství.
Před tím jsem se, jakousi náhodou, seznámila se starším pánem, který před druhou světovou žil v Indii. Byl lékařem u francouzské společnosti, co dovážela z Indie čaj.
Znal dokonale jógu, ….a právě on mi dal její základní poznatky, které si udržuji až do dnešních dní.
Jóga se prolíná i v mnoha dalších postupech orientální medicíny a různých cvičení z oblastí Číny a Dálného východu.
Specializovala jsem se na jógová energetická cvičení, masáže akupresurních bodů a meridiánů.
Na Aktuálně jsem toho na začátku internetu napsala dost,….zrušili to,….smazali,….musela bych to popisovat znovu.
Pro koho je jóga pole neorané,….dost postupů by mu nic neříkalo.
Napíšu zajímavost,….i jóga zná cvičení Divokých husí,….nebo civičení Stromu.
Přeji šťastné a spokojené dny příští,….pohyb je život, a chůze je nejjednodušší pohyb s velkým účinkem na zdraví,….a když se chodí na volném povětří, je účinek mnohem větší.
Vykročit do roku 2026 s odvahou a klidnou myslí,…..mějte se fajn,…..Tužka.
Stáří…
To je čas, kdy už vidíte všechny možné analogie. Proto někteří starci vypadají, jako by byli moudří. Není tomu tak. Jenom toho už hodně viděli a zažili. Mohou srovnávat. Proto jsou tak odolní ideologickým nákazám. Rusové na to mají lepší výraz: пожилой человек.
A není příliš o kognitivních schopnostech. Jenom o té velké sumě zážitků. Na to nejsou žádné školy.
Proto mají primitivní kmeny „radu starších“.
Možná proto si mě drží v našem „Ústavu“. Velmi zřídka nastane situace, která je naprosto nová.
A já si pamatuji, jak jsme ji řešili kdysi. Úspěšně nebo neúspěšně. Takže buď nejdeme do stejných slepých uliček, nebo víme, která cesta je ta pravá. Šetří to síly.
Je to prostě tak.
Tužka napíše,….zkušenosti jsou nepřenosné. Můžete teorii odříkávat jak známou báseň,…..ve chvíli, kdy se ocitnete uprostřed vážného problému,….hledáte rychlostí blesku řešení. Jistě,….něco z té teorie se vynoří, použijete,….ale musíte doplnit o vlastní návod.
Najít rychle řešení problémů v životě mi pomohly kolektivní míčové hry. Období, kdy jsem je hrála aktivně, období trenérské už je o něčem jiném. Situace ve hře se každou vteřinou mění,….a s tím si hráči/hráčky musí poradit,…..zas oni použijí vlastní zkušenosti.
Trenér to může hodnotit ze svéhlo úhlu pohledu,….a někdy taky může vidět totalkulový,…podobně jako rozhodčí.
Několik desetiletí zkušeností,…..nepřenosných, lze jen teoreticky poradit…..i to ale pomáhá,….jen POMÁHÁ.
Tužka.