18. 4. 2024

Poučení o čiré rozkoši a kolapsu civilizací

Můj milý deníčku! Už dlouho jsme spolu nevedli monolog a tedy máme co dohánět. Abych to alespoň částečně odčinil, prozradím postup, kterak dospět k zážitku čiré, krystalicky čisté rozkoše.

První nezbytnou ingrediencí je rozjásaný, sluncem prozářený den.

—ﬡ—

Nedávno, to znamená někdy loni v létě, dostal jsem k svátku knihu, kterou jsem si dlouho přál: Příběh civilizace, jejímž autorem je prof. Miroslav Bárta. Kniha výpravná, krásná, zajímavá; pro mne zajímavá o to víc, že se přednostně zabývá příběhem civilizace starého Egypta. V Egyptě soudobém strávil jsem kus dětství a mládí, a tehdy v návalu počáteční zvědavosti navšívil jsem historických památek, co se dalo.

Kniha pana profesora Bárty má jednu velikou chybu: pro spoustu neodkladné práce jsem ji nestihl dočíst, přes Vánoce nějak nebyl čas – a kniha se mi někam schovala. Možná se urazila, že jsem čtení pořád natahoval a odkládal… kdo ví.

Příběh civilizace jsem zatím nedočetl, a tedy ani nezvěděl o hlubších příčinách toho, proč starému Egyptu bylo dáno skončit. – Vím, jak to chodí: až budu jednou hledat něco úplně jiného, třeba recept na briary omasti derusati, najednou na mne odněkud vykoukne Příběh civilizace. Začtu se a úplně zapomenu, co jsem to předtím vlastně hledal.

Než se tak ale stane, neklidný duch bije o mříže jako hrdobec a pátrá po příčinách na vlastní pěst. Nemůžu si pomoct – já to tak prostě mám.

—ﬡ—

Den je jiskřivý jak horská bystřina za jarního tání. Na polích a v lese leží sníh, na blankytu oblohy ani stopa po krajce mraků. Únorové slunce už má sílu, led i sníh místy odtává, aby se ve stínu stále ještě mrazivém zase proměnil v pevnou a kluzkou hmotu. Vodní tříšť, mrznoucí v korytě potoka, tvoří ledové jezy a na kamenech a na větvích keřů dává vyrůst fantastickému ledovému krasu.

Sníh pod botami skřípe, sem-tam pípne pták.

Chladný vzduch teče kaňonem a zesiluje vůně: čerstvě pokácené dříví, někde blízko stádo srnců… náhle závan pachu jako z pavilonu šelem: že by liška…?

Zastavím a poslouchám: potok zvoní pod ledovým příkrovem, studánka je nedaleko.

Nepospíchej, můj milý deníčku, zvolni krok. Další nezbytnou ingrediencí rozkoše je studánka. Hledáš-li čirou rozkoš, nesmíš ke studánce cválat přes kameny sněhem jako Hátatitla.

—ﬡ—

Stále ještě nemám zbrojní průkaz, a tak se nemůžu bránit, když mě napadne myšlenka. Pro naše pohodlí zůstaňme s jednou z nich na intuitivní úrovni a pokusme se vědu nechat stranou, pokud to alespoň jenom trochu půjde.

Civilizace je systém; aby systém mohl být tím, čím je, musí rozlišovat mezi dvojím: tím, co k němu patří, a tím, co k němu nepatří. Mezi systémem a zbytkem světa tak zcela přirozeně vzniká rozhraní.

Systém může mít různé vlastnosti, a jednou z jeho vlastností může být vlastnost růstu. Teď si ukážeme, můj milý deníčku, jak jedna a táž okolnost, která zpočátku růst systému podporuje, nakonec obrátí se proti němu a zapříčiní jeho kolaps. Je to velmi jednoduché – nemusíš k tomu mít ani maturitu. Ta stejně časem nebude potřeba: ve firmách Andreje Babiše tomu jdou naproti a už dnes ji pro jistotu nežádají.

Analogií systému a rozhraní, které ho odděluje od zbytku světa, je množina a její hranice. Hranicí kruhu je kružnice, hranicí koule je kulová plocha. Řekli jsme, že vědu necháme pokud možno stranou, a tedy rovnou odvážně zobecníme: hranice nějakého objektu je útvar dimenze o jedničku nižší, než je objekt výchozí.

Aby mohl systém růst, musí přijímat energii ze svého okolí. Vstupní branou energie, která je pro růst nezbytná, je již zmíněné rozhraní. – Systém tedy začal růst a jeho rozměry se utěšeně zvětšují.

Je praktické omezit další úvahy na náš třírozměrný svět. Jestliže systém roste, pak jeho rozhraní (útvar plošný) roste kvadraticky, zatímco jeho objem roste s trojmocí. Představu o vztahu mezi rychlostmi kvadraticého a kubického růstu zprostředkuje tento graf:

Systém roste v celém objemu. Obrazem toho je kubická parabola (v grafu červeně). Rozhraní, jímž systém přijímá energii, také roste, ale „pouze“ kvadraticky (v grafu modře) – tedy výrazně pomaleji.

Energie, nezbytná pro růst, spotřebovává se v celém objemu, ale její přísun je možný jenom skrze rozhraní. Nyní již vidíme, co je onen zákeřný faktor, který dříve či později zahubí každý rostoucí systém: je to propustnost rozhraní.

Ať už je fyzikální podstata myšleného rozhraní jakákoli, jeho propustnost je vždy nějak shora omezená: potrubím proteče nanejvýš množství hmot, které už nelze dále zvyšovat, drátem proteče proud, který už nemůže být větší (pokusem o překonání fyzikálně daných mezí zpravidla zničíme rozhraní). Jakmile dosáhneme fyzikálního maxima propustnosti rozhraní, jediná možnost, jak zvětšit přísun energie, je – zvětšit rozhraní. To je ale možné jenom tak, že zvětšíme systém – tedy jeho i objem, tedy i jeho energetickou náročnost, a kruh se uzavírá.

Jakmile energetická potřeba systému převýší propustnost rozhraní, nastává zvrat a systém zamíří ke kolapsu. Jakýkoli další růst vyvolá další, ještě větší energetický deficit a další urychlení kolapsu.

Je mi líto, můj milý deníčku, ale vidíš to sám:

Nastolení trvale udržitelného růstu je stejně reálné, jako je reálná konstrukce perpetua mobile prvního řádu.

—ﬡ—

Ticho kolem studánky nakrátko rozřízne ostrý sykot plynového plamene. Počkej ještě chvíli, než docinká chladnoucí vařič, a pak se do toho ticha zaposlouchej. Je živé, plné příslibu probuzení.

Z keramické konvičky, kterou by do lesa nosil jenom blázen, stoupá proužek páry a s ní i proužek vůně.

Přivoním.

V konvici je jeden z nejslavnějších čínských čajů, QiMen. Nebo taky „Keemun“, původem z provincie AnHui. QiMen má více variant, které se liší kvalitou. Třeba QiMen Mao Feng, to je opravdu luxusní pití; snese několik nálevů a není až tak citlivý na přehmaty začátečníka v čajovém kung-fu.

Ale takhle u studánky mám nejradši ten méně luxusní, obyčejný, na jeden nálev. Má režnou, drsnou chuť. Tento Keemun na patře postupně rozvíjí plejádu chutí, které jsou z valné většiny podzimního charakteru. Polkneš, a dostaví se závan stoprocentní čokolády.

To všechno vím předem, a stejně: jak nádherné překvapení v každém doušku!

Pít Keemun v snivém podzimu, když se svět ukládá do peřin tlejícího listí k zimnímu spánku, je nádherné. Ale pít ho v předjaří…? Vůně šálku připomíná, že kdysi tu byl podzim, zavála ho zima sněhem, ten sníh prošel studánkou, zasnoubil se s čajem a ty ho teď můžeš pít – a v dálce, slyšíš? To přijíždí jarní kurýr, dobře ho znám.

V takové chvíli, můj milý čajový deníčku, si myslívám, že nirvána nemůže být lepší.

—ﬡ—

Půl března je za námi a zítra nastane jarní rovnodennost. Jarní kurýr je dávno tady a pilně objíždí zemi. A překvapení: ráno – zasněžený kraj.

V poledne se do zasněžené střechy opřelo slunce; tmavá střecha se rychle ohřívá a pára se nad plochou střechy sráží. Vypadá to, jako by se z celé střechy kouřilo.

Sedám do auta a jedu kousek pod ves, tam, kde je od podzimka zorané pole. Jev, který jsem zpozoroval na střeše, ve větším měřítku probíhá i nad polem.

Z tmavé ornice ve sluneční záři povstávají sloupy páry. Připomínají mlžné postavy. Komíhají se, kolébají, naklánějí jedna k druhé, jako by si povídaly. Vypadají nerozhodně, snad se o něčem spolu radí. Zástup bílých, mlžných postav, nad celým polem, kam oko dohlédne.

Vím, kdo to je – občas je v předjaří vídám. Jsou to duchové zimy, kteří právě odcházejí. Kdybych přijel o hodinu později, už by byli pryč. Jsou chvíle, můj milý deníčku, kdy můžeš vidět tančit duchy i v pravé poledne – ani si předtím nemusíš něco šlehnout. Jen musíš vystihnout ten správný čas.

V takové chvíli, můj milý deníčku, si myslívám, že naše civilizace tu správnou chvíli propásla. Že duchové, kteří ji pomáhali vytvořit a udržet, vytratili se a odešli, aniž by to někdo zpozoroval.

Ale je jaro a Keemun od zítřka bude chutnat zase jinak. – Musím dočíst toho Bártu, až ho najdu.

—ﬡ—

Úvahy na téma kolapsu civilizací volně pokračují v dalším článku.

Alef Nula

Osamělý podivín na vrcholu hory. » Medailon autora

View all posts by Alef Nula →

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *