by Zaregistroval jsem požadavek, abych napsal jakési volné pokračování své „Kočky, která mě milovala“. Vrátil jsem se k němu a zjistil jsem, že ten požadavek pramenil z více stran, tak jsem se za deště pustil do „Kocourka“.
Trochu mi to vyvolává asociaci na vyprávění zenového mistra ve smyslu, že nikdy dopředu nevíte, co špatné bude třeba k něčemu dobré.
Bylo žhavé letní nedělní předpoledne, ve vydlážděném centru našeho statutárního městyse jako v peci. Chystali jsme se s Labutí na chalupu, kde tehdy ještě žila moje babička Božena. Šel jsem zavřít dveře na balkon, který čněl nad vchodem do domu z pěší zóny. Zaslechl jsem zoufalé zamňoukání, což mě zaujalo – kdy by se tady vzala kočka? Na ulici? Ty zdejší, chované jaksi uměle, vykastrované bez rozdílu pohlaví, které zůstávají v bytech a válí se na gauči?
Mňoukání se opakovalo, nebyl to tedy přelud, z balkónu ale nic vidět nebylo, na ulici v tom žáru ani noha žádného tvora.
Měkosrdcatá Labuť mě donutila sejít do přízemí a zjistit, kdo to tam upí… „nějaký nešťastný tvoreček“.
U domovních dveří, v nepatrném kousku stínu, se choulilo koťátko, jak ukázalo bližší ohledání – kocourek. Co s ním? Labuť mu nalila do misky trochu mléka a vystlala košík, který jsme měli doma po mé poslední houbařské výpravě, nějakými textiliemi, a tvorečka do něj umístila. Nevzpouzel se.
Cestou u Nepomuku začal kocourek jevit známky neklidu a po odbočce na Horažďovice, v Oselcích, se mohutně dral ven z košíku. Zastavil jsem, věda, že kočičí smrad v mém služebním rozhlasovém favoritu by nebyl to pravé a žádoucí (měl bych k tomu příběh ze Švejka).
Labuť vyklopila provinilce do příkopu (sama za to mohla s tím mlékem!), posečkala až se vyprázdnil, očistila ho částí oněch textilií, a pak už jsme zdárně dorazili do našeho rodinného venkovského sídla.
Babička při pohledu na nového spolubydlícího nejevila žádné nadšení, ba byla dost nevrlá. „Tady je furt koček plno a vy mi je eště budete vozit z města…,“ brblala celé odpoledne a večer. Určitě znáte mnohdy drsný vztah venkovanů k dobytku. Králíci jsou na maso, slepice na vejce, a když přestávají nést, tak do polívky. Kočky mají chytat myši a hlavně moc nepřekážet a psi být přivázaní u boudy.
Druhý den ráno jsem vstával časně, neb jsem se chystal do lesa na houby. Na zápraží jsme se srazili s babičkou, která šla vypustit slepice na vzduch. A ejhle – na schůdku před domovními dveřmi leželo vyskládáno šest maličkých myšiček – nemluvňat, a kolem nich se hrdě procházel kocourek s pyšně zvednutým ocáskem. Někde vybral myší hnízdo!
A najednou bylo všechno jinak!
„No ty jsi ale šikovnej kocourek, hned ti přinesu něco na zub….,“ byla babička celá bez sebe.
Z kocourka se stal její oblíbenec, kamarádil i se psem, a vyrostl ve zdatného dorostence.
Netrvalo dlouho a kocourek osiřel, protože babička nás opustila navždy. Co s ním? Mládenec mojí neteře Pavly, student gymnázia Karel (a můj budoucí asistent u Škodů) přišel s nápadem, že sirotka přemístí do nedaleké vsi Mnichov, kde pro změnu sídlila zase jeho babička. Více jsem kocourka neviděl, ale měl jsem o něm zprávy, že se z něho stal strašlivý kocouří vládce vesnice. Později zmizel a skončil tedy tak, jak všichni opravdoví kocouři – v plném nasazení a nesmiřitelném boji se svými soky. Čest jeho památce!
Zase se tak jednou potvrdilo, že špatné vykročení do života (opuštěný tvoreček na ulici, ať už se ztratil nebo ho někdo vyhodil „na mráz“) se paradoxně může ukázat jako nejšťastnější zápletka. Zamňoukal ve správné chvíli na správném místě. Myslím, že i lidem se něco takového občas stává….
Osud?
Bartoš s Fialou zálibně mňoukali a ejhle, je po lásce. Miska je prázdná.
Další pokračování by se mohlo jmenovat „Kocourek, který v tom uměl chodit“, a v perexu by stálo „…dokud nešlápnul vedle“.
Takový článek by ovšem byl z trochu jiného, méně idylického prostředí.
Nějak podobně k nám kdysi taky přišel kocourek. Po nějaké zábavě jsme uklízeli a kde se vzalo, tu se vzalo kotě ( kocourek). A někteří hned že si jej vezmou pro hada. I zželelo se mi maličkého a vzala jsem si ho domů. Byl to statný lovec myší a rváč, ale i přítulný společník .Jeho životní pouť ukončila srážka s vozidlem.
Pro mě jsou tyhle kočičí osudy vždy zajímavé. Jsme „kočkaři“, protože psa jsme si v městě a při zaměstnání v divadle nemohli dovolit – musí se s ním chodit pravidelně ven a došlo nám, že na to prostě čas mít nebudeme. Měli jsme jich od roku 1977 hodně, každý kocour byl jiný, většinou to byli nalezenci, ale koupil jsem i šlechtice, když předchozí kocour odešel do kočičího nebe a v bytě bylo jaksi pusto. Vrátili jsme se večer z divadla a odněkud vždycky přišel vítač. Kocouři se v prázdném bytě necítí opuštění. Jdou prostě spát.
Ale kocouři mají kratší život…
===
Tam někde za temnou řekou, přes kterou mě v mlze převeze Charón je travnatý vysoký břeh a nahoře, na jeho hraně mě už budou čekat všichni kocouři, kteří tu s námi žili a kteří nás milovali, s lesklou srstí a veselýma očima. Pod modrým nebem s malými mráčky, tam, kde čas běží jinak si pak budeme pořád hrát. A nebudou tam žádní lidi.
Proto nemám strach ze smrti. Už mě tam čekají.
Na nebesích je místo, kterému se říká Duhový most. Když umře zvíře, zvláště takové, které bylo někomu blízké, odchází za tento Duhový most. Pro naše milé kamarády tam jsou louky a kopce kde mohou běhat a společně si hrát. Je tam spousta jídla, vody, slunečního svitu a naši přátelé jsou v teple a pohodlí.
Všechna nemocná a stará zvířata jsou opět zdravá a při síle, kdo byl zraněn nebo zmrzačený, je nyní opět silný a zdravý – tak jak si ho v našich snech pamatujeme z dávných dnů a již minulých časů. Zvířata jsou šťastná a spokojená až na jednu maličkost: všechna postrádají někoho velmi zvláštního, někoho koho opustila.
Hrají si a běhají spolu, ale přijde den kdy se jedno náhle zastaví a hledí do dálky. Jeho jasné oči pátravě pozorují, netrpělivé tělo se začíná chvět. Náhle vyběhne ze skupinky zvířat, letí přes zelené louky, rychleji a rychleji.
Až se nakonec ty a tvůj kamarád sejdete v nesmírné radosti. Déšť šťastných polibků pokrývá tvou tvář, tvé ruce opět hladí milovanou hlavičku, znovu hledíš do těch přenádherných důvěřivých očí jež nadlouho zmizely z tvého života, ale nikdy z tvého srdce.
A přes Duhový most půjdete spolu a nikdy se už nerozejdete.
Ano.
Musel jsem si tu takovou scénu vsugerovat, jinak bych měl strach z prázdnoty po „vypnutí“.
Nejsem kočkomil (ani pejskař), ale Váš text, Godote, jsem si přečetla s potěšením. Napsal jste to moc hezky.
Milé pohlazení po ránu.
Kdysi jsem v jedné knížce, možná to bylo od Eduarda Tomáše Milarepa, četl, že ve starém Tibetu měli v chrámech volně, tu ve výklenku, tu na podnosu šperky, drahé kameny, zlato.
Bylo to tam volně, každý, kdo přišel si to mohl volně prohlédnout, ale nesměl se toho dotknout.
Aby to nikdo neukradl, hlídaly to chrámové kočky.
Kdo by se pokladů dotkl, nebo je chtěl ukrást, okamžitě by na něj skočily a oči (uši, nos, …) by mu vyškrábaly.
Hlídací kočky byly jinak velmi přítulné a mazlivé.
Jen jim nikdo nesměl na poklady sáhnout.
Možná si myslely, nebo jim to Lámové vsugerovali, že poklady jsou jejich.
Kočky – hlavně koťata jsou už taková. Co mají, to nedají. Ale je to pochopitelné – kdyby to měla jinak, nepřežila by. V dospělém věku je to pomalu opouští. Dokonce nechávají svého „spolukocoura“ se kterým žijí v jednom bytě nažrat se ze své misky.
A když se doba krmení a jeden z nich ještě spí, ten druhý ho jde vzbudit, aby se taky nažral.
…lepší než mnohý z lidí.
Moje láska ke zvířatům se projevuje tak, že se jim vyhýbám a nepletu se jim do života.
Je to v pořádku, člověk se nemá přemáhat. [;>))
Osobně bych vztah ke zvířatům označil, že „mi celkem nevadí“.
Je ovšem řada jevů, které nechápu a ani chápat nechci.
Věčně opuštěný pes v panelákovém bytě, dvakrát denně vyvenčený. Věčně štěkající. Proč ho někdo tak trestá?
Kočky a kocouři v bytě kastrovaní. Stejná otázka – proč je někdo tak trestá?
Brát si psa k sobě do postele – to považuji za ohavnost.
Chápu nějakého psíka s už samotným důchodcem – parťák na celý den.
Chápu psa pro nevidomé (klobouk dolů před těmi, kdo je cvičí) a tělesně postižené.
Ale obecně soudím, že až na výjimky psi a kočky do města spíše nepatří. Mají být na vsi – kočky svobodně, psi na dvorku či zahradě.
Ano. Naprostý souhlas.
Pes do postele – fuj. Ale kocicka tam patri 🙂
Ani náhodou!
Myslíte tu čtyřnohou ?
Kdo by chtěl v posteli invalidní kočku, které chybějí nohy…
Zrovna invalidní kočku jsem na mysli neměla.
Myslím, že jsem to napsal jasně. Pes potřebuje pořád společnost. Kočka ne. Pes zvíře, které potřebuje svoji smečku, kde jsou nějaké vztahy podřízenosti.
Kocour potřebuje občas podrbat na znamení spřízněnosti. A městě by trpěl, nebýt kastrován. Sháněl bu nejméně dvakrát ročně kočku, protože hormony. Vyzkoušeno.
Leč každý má svůj vlastní vztah ke zvířatům. Některým. Těžko bych mohl mít nějaký vztah třeba k želvě nebo hadovi. Leč netvrdím, že takový nemůže vzniknout.
Kdo dokáže přesně určit tu línii mezi člověkem a zvířetem je dobrej…
Co nemám rád je, když si někdo chová psa/kočku „pro užitek“ (chovatelská stanice.)
Nebo ještě hůř – vzácné plemeno pro parádu, na chlubení.
Prožil jsem teď 3 dny + 3 noci se psem ESP (tedy s fenou), která má zatím jen 3 měsíce a příští rok bude mistryní Evropy v canicrossu.
Před lety jsme měli spřežení (4 husky), teď je spřežení o generaci níž a je jich 7, ovšem jsou to čechohoráci. Ovšem pejskař nejsem.
Tužka napíše,….díky za text,….a za názory pod ním napsané.
Dětství a kus mládí na vesnici jsem prožila se spoustou domácích zvířat. Těch příběhů, co jsem prožila.
Pokud to bude jednou na nebesích tak, jak zde napsal Hulvath, tak mne bude čekat a vítat jako první velký černobílý králík, český strakáč, kterého mi dávali do postýlky, aby mě, novorozence, zahříval. Měl otvor ve šprlení, tím si chodil ulevit do lavóru s řezankou na bobkárnu a hned se zase vrátil. Chodil se mnou později společně se psy, kočkami a kocoury, s ochočenými slepicemi,….Dožil se 14 let.
A taky,….měla jsem i ochočeného bílého kačera. Má svůj příběh v mém životě.
Později ochočeného laboratorního potkana,….o soužití s potkanem jsem mockrát psala u pana Klána pod jeho blogy na Akt. Neuvěřitelně chytré zvíře.
To bude opravdu početná skupina zvířat.
Ale,….buddhismus ve svých naukách píše, že i zvířata mají své osudy,….mají svou karmu,….a vrací se zpět do pozemského života.
Napíšu zde příběh, jeden z mnoha, co se mi přihodil.
Seděla jsem na lavičce, na parkovišti, u nákupního centra v jednom krajském městě a čekala na autobus. K autu šla rodina se psem a jedno z dětí vedlo psa. Dívala jsem se na psa, byl podobný tomu, kterého jsem před lety měla,…začala jsem na toho svého chlupáče, co už byl dávno ve psím ráji, vzpomínat.
Když měl pes vyskočit do auta,….byli ode mne určitě padesát metrů,….vycukl se jim, přiřítil se ke mně, skočil mi na klín a začal mě olizovat pod levým uchem, kde cítil mou tepnu, tak, jak to dělávál kdysi i můj pes.
Rodina byla v šoku leknutím,….já byla jak přimrazená nezvyklým úkazem.
Když ke mně doběhli, moc se omlouvali za psa,….mně to vůbec nevadilo,….ale,…
Ale,….pes nechtěl seskočit z mého klína, objímal mě packami, naříkal, když ho brali , cukal se, chtěl ke mně,….jen jsem bez hlesu v myšlenkách s ním rozmlouvala, aby šel,….otáčel se, celou cestu naříkal, jakoby ho bili..
Tahle příhoda,… a ještě další v mém životě, mi naznačují,……že je něco víc, mezi nebem a zemí,….že tu jsou události,….které matematika, fyzika, chemie ,…všechny ty moderní objevy,….tak to nevysvětlí.
Tužka.
Když jsem v covidové době jaksi onemocněl a horečkoval, (C-19 to nebyl, asi) neměl jsem zájem o nic, všechno mě bolelo a byl jsem strašně unavený. Do práce jsem nemusel a tak jsem se jenom chodil napít vody a vyčůrat a mezitím tvrdě spal. Několikrát u mě byla žena jestli něco nepotřebuji ale nic jsem nepotřeboval, jenom pít a spát. Čtyři dny to trvalo.
Kdykoliv jsem otevřel oči, těsně vedle hlavy mi ležel kocour a koukal na mě. Když jsem je otevřel příště, zase tam byl kocour – ale ten druhý. Prostě když jsem otevřel oči, byl tam jeden z kocourů a koukal mi z několika centimetrů do očí.
Po čtyřech dnech jsem se v poledne vzbudil a dostal jsem ukrutný hlad. Tak jsem vstal a šel se něčeho najíst – a tím taky skončila moje choroba. Byl jsem zcela zdravý. Jak nemoc bez příčiny začala, tak taky skončila.
===
Když jsem se probudil kdykoliv potom, kocour tam nebyl žádný, polehávají na svých obvyklých místech. Každý na tom svém místě nebo spolu, podle nálady.
Mám pocit, že mě během té choroby na střídačku hlídali. Ale dokázat to nemůžu. Když jsem se jich ptal, neříkali nic, ale dívali se na mě jako na blázna. „Tys to nepochopil?“
Už jsem se raději neptal.
Tuzko, fyzika akorat neco tusi. Nejlepsi cesky teoreticky fyzik profesor Kulhanek, si vysvetluje nektere zahadne kvantove jevy tak, ze cely Vesmir byl v okamziku Velkeho tresku jedinym bodem, a tak vsechna hmota v nem je snad nejak propojena. Zijeme v „telepatickem“ vesmiru. Treba na mne jednou cekala kamaradka s jeji nemeckou ovcandou, ktera me bezmezne milovala. Vzdy jsem prichazel ze stejne ulice. Jednou ji ale psice tahla presne opacnym smerem, trhala se, nevedela proc. A ja ten den prisel prvni krat z toho opacneho smeru. Nelze klasicky vysvetlit, nemohla pres nekolik ulic ve velkem meste me snad zacitit dopredu.
Kočka je šiřitelem alergií a nemocí.
Tak tak…
Nebo ne…
Tužka napíše,….další příhodu z mnoha.
Něco na úvod,….Jsem dítě bez hraček, a bez kamarádů a kamarádek v období, než jsem šla do školy….na hraní jsem měla živá zvířata,….Můj svět do šesti let byl dvůr, zahrada, sad se stromy, chlévy, maštal, kotce,….náčrtníky a pastelky, několik obrázkových knížek. Kovárna.
Mluvila jsem se zvířaty, rostlinami, jako s lidmi….a třeba i s kamenem, o který jsem zakopla a odřela si kolena,…..a mám to dodnes. Stále rozmlouvám se svými psy, s rostlinami, se stromy, s ptáky na větvích, hmyzem….ano, nejen v duchu, i nahlas.
V jednom období, dost let zpět, jsem pracovala několik let v Hradci Králové . Do ZOO ve Dvoře Králové to bylo blízko, opatřila jsem si permanentku a byla jsem tam častým návštěvníkem. A jak mám ve zvyku, rozmlouvala jsem i tam se zvířaty.
Ta vnímavější si na mne pamatovala,….po čase reagovali,….třeba papouškové a další druhy ptáků,….jistěže i opičky a opice. Jeden orangutan byl v komunikaci obzvlášť aktivní.
Namlouvala jsem si, že je šťastný, když mě vidí a když na něho mluvím, věnovala jsem mu vždycky dost času.
A tak se stalo, že při jedné z mých návštěv už u orangutanů stála rodina s dvěma holčičkami.
Orangutan, jak mě zpozoroval, začal reagovat na mne a malých dívek si přestal všímat,….což se jim nelíbilo,…a začaly se vyptávat rodičů, proč už si jich ta opička nevšímá,…a další rozmrzelé otázky.
Vycouvala jsem od výběhu,….když rodina odešla, přistoupili tam další návštěvníci,….proto jsem se k orangutanovi nevrátila, byla jsem rozhodnuta,….až později.
Šla jsem pár kroků za tou rodinou s holčičkami,….ta jedna se pořád dotazovala, proč se opička víc koukala na , „tu pani, než na mne?“
Tatínka ty řeči už asi nebavily, takže konstatoval,….“Ta paní je stejně rezavá jako ten opičák, asi se mu její rezavý vlasy víc líbily než tvoje vlásky, možná si myslel, že to je taky vopice.“
Rozesmála jsem se, docela nahlas,….Otočil se,….jenom vydechl dost potichu nějakou omluvu, vzal holčičku za ruku a přidali dokroku.
Náhoda tomu chtěla, že jsem je ještě jednou potkala,….tvářívtvář,….v místech, kde nebylo pro ně kam se vyhnout setkání,….své huhňavé promiňte, znovu zopakoval,….smála jsem se zas,….už né tak hlasitě.
Dodatek,….jsem zrzunda,….tak mi říkal jeden můj trenér,….míčové hry, má jedna ze sportovních lásek.
Na vesnici mi jeden z kluků s oblibou zpíval,…..zrzi, zrzi, co tě mrzí, ta zrzavá palice, ta tě mrzí nejvíce. Když ti na ni slunce svítí, vypadáš jak vopice.
Alééé, měla jsem i v dětství kamaráda-ctitele,….který mě ujišťoval, že ….že žádná holka nemá tak krásně kudrnaté vlasy,…a že jeho maminka říká, že by takovou kštici taky chtěla mít,….ten mi to svými milostnými dopisy na kusu papírku ze školního sešitu kompenzoval.
Tenkrát v ZOO svítilo slunce.
Tužka.
Není to moc o kočkách – ale taky.
Pár kilometrů od naší chalupy je lesní kostel. Pamatuji ho od padesátých let, kdy se tam pořádaly poutě. Byl jsem tam tehdy s babičkou, která byla jediná věřící v rodině. Pak ale poutě komunisti zakázali, kostel pustnul a nakonec ho odstřelili. Chodil jsem na zbořeniště každý rok na smutnou návštěvu až do doby, kdy jsem přestal mít čas jezdit na chalupu vůbec.
Nastala sametová „revoluce“. Po několika letech „revolučního kvasu“ jsem si pořídil malý infarkt, uvážil jsem, že je to varování Přírody, abych ubral plynu. Přenechal jsem tedy šéfování jiným a až jsem se trochu spravil, začal jsem zase jezdit na chalupu a chodit k lesnímu kostelu.
Mezitím se uspořádala sbírka na výstavbu nového kostela, přispívali hlavně vyhnaní Němci, žijící v Německu ale i ostatní – a postavili kostel zcela nový. moderní. Ke kostelu přistavěli i faru a budovu pro mnichy.
A ti tam měli kočku. Obyčejnou, černobílou. Když jsem tam přifrčel na motorce nebo přišel lesem, sedl jsem si vždy nad nádvoří kostela a odpočívat. Tam jsme se s tou kočkou seznámil. Jednou prostě přišla, něco mi řekla „po jejich“, nechala se pohladit a zase šla. Nějak si toho všimli mniši a když jsem tam byl ten rok už potřetí, donesli mi krajíc chleba s máslem a hrnek mléka. Když jsem se jich ptal proč, odpověděl mi mnich, o dost mladší než já, že s bratry usoudili, že asi musím být hodný člověk, když ta kočka ke mně přišla úplně sama. Ostatním lidem se totiž vyhýbala.
Další rok zase přišla, pozdravila, ale vzápětí odešla a za chvíli ke mě dovedla tři, už trochu odrostlá koťata. Vyložil jsem si to tak, že se prostě přišla pochlubit jednomu starému vandrákovi s fotoaparátem a v maskáčích. Pochválil jsem ji, že má moc pěkná koťata a zase jsem odfrčel.
Ne, že by mě ta přehlídka koťat nepotěšila.
Potěšila mě ale hlavně ta její bezmezná důvěra.
Maria Hilf na Příčném vrchu?
Není na vrchu, je v úbočí.
Znám, ta provrtaná hora se jmenuje Příčný vrch. Jsou tam zlatonosné, olověné a měděné štoly… měl jsem kamaráda z Lesprojektu, který m.j. řešil lesní úpravy na Příčném vrchu po poklesech. (Dělal i zalesňování břehů Harty nebo vrcholové partie Krušných hor, Beskyd…). Tak to mám prochozené a celkem o Zlatých Horách, Horním a Dolním Údolí dost vím z geologického i historického hlediska. O Heřmanovicích už ne – ty jsou pro mě „za kopcem“ (za sedlem).
Počátkem kapíku jsem tam dokonce jezdil na zakázku – po rozpadu RD Jeseník se měla šachta využívat k čerpání hlubinné kojenecké vody, už to bylo celé navrženo, stáčírna, část admin. budovy – ale nakonec ze zakázky sešlo…
Chodíte do Žebračky?
https://www.zdarbuh.cz/media/zasypani-dolu-zebracka-ma-stat-sto-milionu/
Ne do, ale k ní – a pamatuji, že tam žádná díra nebyla, jen výsypka hlušiny, ale udělali ji chytře nad poddolovaným územím a „ono se to nečekaně propadlo“. Mám nafocenou i tu původní výsypku i tu díru, která se zpočátku rychle zvětšovala.
Místo aby tam potom udělali bezpečnou vyhlídkovou plošinku, postavili malý bufet a za přijatelné vstupné „Heřmanovický propad“ ukazovali jako atrakci, tak to obehnali dvěma ploty, kamerami atd.
DIAMO mi nepřipomínejte, už se mě pokoušeli dvakrát zatknout, když jsem se dostal do jejich „výsostných území“, kde mají obrovskou skládku hlušiny a krásně barevné kalové nádrže na vodu*, vytékající stále z dolu. Končí to čističkou. Celý komplex je v okolí „Poštovní štoly“, kterou jako jedinou ukazují.
DIAMO to s policií nakonec pokaždé vzdalo, když jsem jim vysvětlil, že se do „areálu“ dá dostat bez přelézání nějakých plotů. A z areálu už vycházím i oficiálními vstupy – strážní asi mají můj popis a tak neblbnou. Ale už několik let jsem tam nebyl.
*/ jedna je skoro modrá a druhá skoro červená. Dají se najít na mapách „z letadla“.
Teď jsem se před chvilkou koukal na novou leteckou mapu – tak ta rudohnědá „kaluž“ je už vypuštěná a na dně roste křoví. Krajina se mění rychleji než moje vzpomínky – a fotky.
V dětství jsem při výpravách za jeleními shozy objevil jeskyně pod Temnou (mezi Hvězdou a M. Morávkou). Chodil jsem tam celkem pravidelně do doby, než se stropu v největším prostoru spadl kámen velikosti autobusu. Dostal jsem strach a 50 let jsem tam nešel. V mapě to teď je rezervace s výskytem netopýrů. Našel bych staré fotky, nekvalitní – čb, doma dělané. V létě byl na dně led.
Určitě budete mít unikátní fotky kostelíku sv. Jeronýma… já nemám. Mohl byste, prosím, tady nějakou “pověsit”?
Pokud mi pošlete na můj mail svoji adresu, pošlu. Ale nemám nic z doby, kdy to byl v pořádku – až trosky a potom ten nová. Najdete ho na mém blogu nahoře.
Posláno, díky.
Dtto.
Zatímco Vy všichni tak krásně vzpomínáte na své umňoukané kamarády, já právě prožívám příběh naší Stázinky, kočičky černé, jako uhel – jako sazička – s bílým flíčkem pod bradičkou. Máme jí už od r. 2011. Tehdy, bylo to měsíc poté, co odešla přes duhový most moje maminka, se u našich dveří tři dny po sobě ometalo tohle koťátko s velikým nářkem. Určitě bylo od venkovní kočky, protože se nedala chytit, až třetí den už byla tak vymáchaná a zesláblá (byl tehdy listopad a pršelo pořád), že ji můj Zdeněk přinesl ve dlani domů. Pak jsme ji drželi doma až skoro do jednoho roku, abychom ji pak mohli dát bezpečně vykastrovat. Ani jeden z nás si nedovedl představit, jak nakládat s případnými koťátky. No a od té doby už měla stále otevřené okno v koupelně a pravidelně kapsičky s granulemi. Vyrostla z ní polo venkovní kočička, která se nade všechno ráda promenovala na výškách před všemi našimi boxery – a nakonec i před Babánkem. Teď ovšem prožívá i ona krizi – nemohla jsem jí s Babánkem vzít s sebou do Liberce. Tak jsem vyjednala se sousedkou, že jí tam nechám pro ni zásoby krmení, a ona se pokusí, nalákat ji do sousedství. A tak denně sleduji, jak to holkám jde, nechala jsem si instalovat nad vchod dvorem kameru – kvůli zlodějům, ale vidím je tam denně obě. Jde to pomaličku, ale jde to, jen mě je smutno, to, že jsem tak daleko. Ale doufám, že si Stázka zvykne a přežije dobře zimu. Pelíšek už má léta ve staré stodole v podsebití, a u komína si také umí místečko obhájit. Jen je nám oběma smutno. Vídám ji vždy ráno před 6.oo, jak obchází to okno, kdysi vždycky otevřené… Kdysi.
Přesazení je vážná věc. Moc pěkně o tom píše paní Petra z Mississippi v diskusi s blbíšem na Tribuně v Litterate.
Od nás (z podbeskydí) se odstěhovala dcera mé čtvrtky do Brd, před 25 lety. Tehdy se 6 letým synem. Ten své kořeny nezapírá ani v 31 letech, vrací se, volá, píše … i když žije úspěšně samostatný život daleko od rodiště.
Už mě napadlo, že moje „kořeny“ jsou možná v tom stěhování. Úplně první jsem zažila s maminkou, když mi bylo 1.5 roku, po jejím rozvodu, pak ve 13 v r. 1969, v 15, to když jí vyhodili z práce a nás všechny i s babičkou a dědou z bytů, na konci 1970, když jsme velkou náhodou vyměnily tu prříšernou kûču v nájmu za bývalý školní byt po p. učiteli, pak ve 24 v r. 1979, když jsem se vdala za mého Zdeňka (poprvé ve svém ), ateď, po velmi dlouhé pauze, jako by to chtěl Oosud dohnat, během půl roku hned 3x… Hůůů… Snad už je to fakt naposledy v životě…😓 Mimochodem zase nájem ☺️.