24. 4. 2024

Prarozkošná podiveň

Nejkrásnější sbírka je bílá zeď. – Tuhle pravdu jednou objeví mnohý z nás, a snad je lépe, dospěje-li k ní spíše později než dříve. Autorem té hutné a mimořádně výstižné formulace je pan Miloslav Nevrlý.

Dnešní den byl plný ptačího zpěvu, slunce, jara a vůně čerstvě skáceného dubového dřeva. A vápnem obílená zeď přístěnku odrážela světlo téměř letní – připomínku časů, o kterých jednou možná řekneme, že byly lepší. – Kdo u toho byl, ví, o čem je řeč.

—ﬡ—

Posílám Ti pozdrav od mořského břehu, od jižního moře,
z mysu se zříceninou - údajně až z římských dob.
Jedno jisté místo na těch skalách dál žije svým životem,
právě jsem to viděl. - Není to krásné?

Slunce udeřilo do hladiny, rozprsklo se v tisíci odlesků, a kdybychom chtěli použít ještě jedno otřepané klišé, řekli bychom, že jim padlo do očí. Krátce: odraz slunečních paprsků je oslepoval a oni neviděli přesně, kam jdou. – Čtenáře snad v této chvíli napadne, že předchozí věta je svým způsobem pod čarou symbolická – což je pochopitelně jen dodatečná interpretace.

Neviděli, kam jdou, ale oba to věděli – i když o tom neztratili ani slovo.

Jak kráčeli vodou, slunce se dál odráželo v hladině a příliv dál mělce zaplavoval kamenitou šíji. Návrší, obklopené mořem ze tří stran, stalo se dočasně ostrovem.

Než dobrodili na ostrov, byli zmáčení až po kolena.

Přivítal je skalnatý břeh s olámaným fíkovníkem. Do skal bil příboj – a čirost pobřežních tůní, když ustoupila pěna, přecházela z průzračného nic do tmavnoucí modři.

Svět je plný nástrah: odolali jsme svodům psát o padání slunce do očí, abychom vzápětí podlehli pokušení přiznat, že vzájemně do oka padli si už dávno. Má smysl dodávat, že zbývalo už jenom padnout si do náruče? – Ale ano, bylo to tak.

Co psala ještě voda do písku a skal: koupel, slunce a sůl, rozvoněnou opálenou pleť. Příboj, který opustil vlny, prostoupil je oba a změnil se dočasně v Maelström.

Když se brodili zpět, vzali se za ruce, ale zatopené kamenité dno je přimělo, aby balancovali každý samostatně. – I v této větě najde čtenář, bude-li chtít, jakousi symboliku, předzvěst příštích časů.

Ale jim to tehdy tak nepřipadalo.

Posílám též pozdrav od mořského břehu, máme tu nádherný písek.
A voda moře severního je příliš ostrá na koupání. Krásné, jak si
některá místa dál žijí svým životem! Vše v pohybu, jen lidská paměť
ne a ne se smířit s tím věčným koloběhem. Měj se nádherně
a dík za pěknou vzpomínku.

—ﬡ—

Alef Nula

Osamělý podivín na vrcholu hory. » Medailon autora

View all posts by Alef Nula →

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *