by
Život píše nejlepší příběhy.
Celkem osm let jsem pracoval v Československém rozhlase, od roku 1984 až do jeho konce na silvestra 1992. Nejdříve v Krajském studiu v našem statutárním městysi, od roku 1987 v té slavné budově na Vinohradské, v Redakci krajských zpravodajů. Dostal jsem jako pašalík půlku Jihomoravského kraje, okresy Kroměříž, Gottwaldov, kde jsem sídlil, Uherské Hradiště a Hodonín.
Určitým způsobem to byla práce snů – šéfové 300 kilometrů daleko, tehdy žádné mobily ani GPS, služební Škoda 105 u baráku, redakce od bytu pět minut pěšky. Žádná závislost na místních vládcích. Pracovní zatížení socialisticky průměrné, mzda nadprůměrná, obdobní kolegové báječní – zpravodajové ČTK, televize, Mladé fronty atd. …
Nu, na začátku v Plzni to samozřejmě nebylo tak růžové, a když Veverka vyslovila přání zvědět, jak to vlastně začalo, tak jí ho splním a budu přitom drsně upřímný… neb si myslím, že ta historka je poučná, ovšem jak vždy podotkne kamarád Karel, když se slova ujme jeho žena Gábina: „Není krátkých historek.“
…
Začalo to kdysi dávno před rozhlasem, v roce 1977, kdy jsem se dobrovolně zdržel jeden den po ukončení Základní vojenské služby, aby mě mohla tamní Základní organizace KSČ přijmout za kandidáta. Vstoupit či nevstoupit bylo trochu hamletovskou otázkou, kterou mi pomohl rozhodnout otec svým přirovnáním: „Kdybys žil v Jižní Africe, chtěl bys být černý nebo bílý?“ Tak jsem se ten den zdržel a dobře jsem udělal – tvrdím teď s nadhledem půl století a s podhledem na aktuálního vládce na Hradě.
Pár let jsem se pak potácel v ČSAD jako mistr a dispečer, což byl důsledek mého příliš dlouhého váhání, zda mám být spíše vrcholovým sportovcem či studentem – nakonec jsem nebyl ani jedno. Prostředí tam rozhodně nebylo žádnou mateřskou školkou a práce rozhodně nebyla, i přes slušný výdělek, nijak povznášející. Nějak si mě všiml můj šéf, náměstek ředitele, a dohodil mi místo metodika v „předním ideologickém pracovišti Západočeského kraje – Krajské politické škole“. Oficiálně jsem byl zaměstnancem Krajského národního výboru, řízen jsem byl ovšem z Krajského výboru Komunistické strany Československa. Moje členství v partaji bylo zásadní podmínkou…
Drobná vsuvka
Žil-byl jeden kocour, a ten si vždycky večer nakroutil vousy, nabrousil drápy a vyrazil za kočkami, když tu svoji nechal doma. Ráno se pak připlazil celý vysílený a upadl do spánku. Tak to šlo den za dnem, až to jeho kočku naštvalo a když kocour zase ráno usnul, ufikla mu jeho „kocouří okrasu“, česky pindíka. No jo – ale večer kocour nakroutil fousy, nabrousil drápy a vyrazil jako by nic zase za cizími kočkami, aby se ráno opět vrátil celý zbědovaný. Na udivený kočičin dotaz, co s těmi kočkami vlastně dělal, odpověděl: „metodika“.
Tož tak nějak vypadala moje práce v té instituci, časově náročná tak asi na dvě hodiny denně. Pár týdnů to bylo fajn, ale pak jsem se začal nudit – bylo mi osmadvacet let a bylo to od ničeho k ničemu. Až přišel silvestr a po něm Nový rok…
Pamětníci jistě vzpomenou, že na Nový rok v poledne v těch letech vždy prohovořil z ČST k národu generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Gustáv Husák, a aby ti, kdo se ještě po silvestru neprobrali, o nic nepřišli, v první pracovní den zveřejnil celý projev deník Rudé právo – tehdy „největší a nejčtenější“.
V guberniích jsme ještě regionální televizi neměli, a tak krajský nejvyšší, tedy vedoucí tajemník KV KSČ (u nás to tehdy byl Josef Mevald), promluvil na Nový rok v krajském rozhlase a obdobně s Prahou otiskl jeho projev krajský deník, u nás zvaný Pravda.
My v Krajské politické škole jsme ovšem chtěli studentům dopřát to potěšení ještě navíc, a tak jsme rozhodli, že si projev vyslechnou ze záznamu z našeho uzavřeného audio+TV okruhu (ano, i to už jsme měli). Kdo zajistí tu nahrávku? No přece soudruh Godot (tehdy jsem si tak ještě neříkal, jasně), protože má beztak hovno co na práci.
I zavolal jsem soudruha ředitele Krajského studia Československého rozhlasu Jaroslava Rokose a domluvil s ním, že první pracovní den v půl osmé si přijedu do budovy rozhlasu, přivezu si magnetofonový pásek, od mi nechá příslušný projev nahrát, a já ho dám v naší škole přehrát – hotová taktická operace!
Bylo to jako v pohádce – jak řekli, tak udělali. Komunikace začala nadějně:
– Čest práci, soudruhu.
– Čest, soudruhu řediteli.
– Dáš si kafe?
– Dám si kafe.
– Dáš si vodku?
– Dám si vodku.
Pak soudruh ředitel nechal zavolat mladou hubenou techničku, předal jí můj pásek a řekl, co má udělat. Pak jsme asi čtvrt hodinky hovořili o záležitostech, zajímajících obě strany. Technička přinesla pásek, kafe a vodka vypity, čest a čest a bylo hotovo.
Uplynul rok, a historka se opakovala úplně přesně jako přes kopírák. Jen při odchodu mi soudruh ředitel řekl, pamatuji si, jako by to bylo dnes:
„Poslechni soudruhu, nechtěl bys u nás pracovat? Já potřebuji redaktora na takovou tu stranickopolitickou práci, a ty jsi talent, to já poznám…“
Dohodli jsme se, že mám dva týdny na rozmyšlenou, ale zavolal jsem už za tři dny, že tedy ano…. Neb v Krajské politické škole mě to už štvalo až k smrti.
Uplynulo několik měsíců a já se ráno dostavil do rozhlasové ředitelny, oděn v tmavý oblek s černou aktovkou v ruce. Soudruh ředitel zajásal, a že mě hned vezme do redakce, kde probíhá porada. Uvedl mě do zasedačky, kde sedělo nějakých patnáct lidí, mužů i žen různého věku. Mladí kluci měli delší vlasy a na tričkách nápisy Wrangler a podobně. Dámy byly notně namejkapované a tak všelijak „umělecké“.
Soudruh ředitel se rozhodl, že mi zasadí smrtelnou ránu, po níž se už nevzpamatuji, neb mě představil:
„Soudružky a soudruzi, tady vám vedu posilu do vaší redakce. To je soudruh Godot a přichází k nám z Krajské politické školy!“
Zavládlo ticho, až jedna dáma, režisérka, jak jsem zjistil, asi tak začínajícího středního věku, típla cigáro a pronesla:
„Nó, to bude posila….!“
…
Poměrně brzy jsem zjistil, že v rozhlase se lidé opravdu naštěstí nezdraví Čest práci, a noví kolegové a kolegyně zase ocenili, že jsem celkem normální. Absurdní mi připadá, že ten soudruh ředitel měl pravdu – skromnost stranou, já byl opravdu talent. Za pár týdnů už jsem vysílal na celostátních okruzích a místo avizovaných stranickopolitických témat jsem postupně vysílal živě nejen v Dobrém jitru z Prahy a dalších redakcích, ale hlavně v nejprestižnější, z pohledu posluchače – bratislavské Zákrutě.
Život se mi pak dost zamotal, ztratil jsem pud sebezáchovy a soudruh ředitel mě chtěl propustit (ne, nebyl jsem politický disident ani signatář Charty). To už jsem ale měl dobré renomé v Praze, tak mě přetáhli tam – poměry se v roce 1987 přece jen poněkud uvolnily.
Tím jsem se dostal velkým obloukem na začátek svého vyprávění.
P.S.:
Osud si někdy s lidmi pohrává. Kdo mohl tenkrát tušit, že z té dámy, co mě ocenila slovy „Nó, to bude posila… !“, se za pár let stane moje Labuť?
A měla pravdu: posila to je i tady a teď.
Moje srdečné pozdravy Labuti. Nezapomeň vyřídit!
Není krátkých historek…
No o tom mi povídej! Některé historky trvají celý život. Aspoň ta moje trvá – a ještě neskončila!
Možná se vymrskám k tomu, abych sepsal pár stěžejních okamžiků z mé životní trajektorie a poslal to Alefovi k posouzení.
(U některých Godotových situací jako bych byl osobně. Takové ty Augenblicky, které si v hlavě nosí skoro každý. Někdy i cizí – ta tom „atentátníkovi“ během přenosu byla nádherná.)
Líbilo se mi to fakt fest, Godote!
To vypadá na další přírůstek do autorského týmu Literární kovárny…!
Sedím tiše a bez pohnutí, jako když kocour číhá na myš, abych nevyplašil 🙂
Je to sice O.T., ale nevím, kde to avizovat.
Petr Bohuš (znával jsem jej kdysi osobně) se zamýšlí nad etikou novináře. Ale ani Fico, ani ti slušní či neslušní novináři mě nezaujali. Zaujaly mě postoje lidí na sociálních sítích.
To žvanění plné nenávisti a výmyslů. A bez vtipu. Ale co s tím? Zdá se že takoví lidé existují v určitém poměru s „ostatními“ lidmi. Sebelepší etika novinářů to nezachrání.
Nechci to dávat na „Litterate“, tam by se kolem toho zase rozproudila debata o nepodstatných věcech a možná by se to nelíbilo „kočce Šklíbě“ nebo jejímu přizvukovači. Nevadí mi to, jsem v tomhle ohledu značně otrlý, urazit mě může jenom člověk, kterého si vážím, na jehož názoru mi záleží. A těch není zas tak moc. Pokud by si to ale někdo chtěl poslechnout, tak bych byl rád. Třeba nejsem sám, kterému ty „výkřiky ze tmy“ na netu vadí.
Poslechnout? Ty to máš jako audio?
Ne to je video, mluví tam rozumní lidé. Je to trochu dlouhé, ale nastoluje to dost zajímavé otázky. A je to nejen o novinařině, ale dá se to vztáhnout i na kulturní „politiku“, tedy dění v kultuře. Do jaké míry jsou relevantní ty „výkřiky ze tmy“.
Včera jsem se hádal s reklamním oddělením. 35″ textu sice lze technicky natlačit do 20″, ale je to pak groteska a ne pozvánka na Händelovy operu. Šetří se, reklama v rádiu je drahá, šéfka marketingu a obchodu je Ing. ekonomie, bez vztahu ke kumštu. Jsem zase ten s holičskou miskou na hlavě, jezdící na Rosinantě…
Aha, promiň. Já jsem přehlédl, že pod textem „O.T.“ je odkaz.
—
Pokud jde o výkřiky ze tmy, nevím. Nevím si rady, vnímám to ze smutkem. – Možná i já se dopouštím takových „výkřiků ze tmy“, jen si to neuvědomuji.
Co si docela výrazně uvědomuji, když mluvím se svými přáteli – vrstevníky, je skutečnost, že vnímají okolní realitu (či spíše její odlesk, odraz) přes filtr svých apriorních přesvědčení, který nemohou odložit, poněvadž o něm nevědí.
A jistě si oni totéž myslí o mně.
Asi to tak musí být. Což je ovšem škoda.
Ale člověk by si měl uvědomit, že žije v nějaké názorové bublině, která, kromě politického přesvědčení, také formuje etiku. Tohle se mi zdá být závažnější než politika, protože to formuje (formuluje) názor na slušnost, pravdu, smířlivost k jiným, opačným názorům. „Vražda na tyranu není zločinem!“ – abych zůstal u něčeho obecně známého.
Zaráží mě to množství nenávisti k jinak uvažujícím lidem. Ale taky to bývalo kdysi běžné, není to žádná novinka. „Ukřižuj! Ukřižuj!“
Zabýval jsem se tím už před lety.
V hlavě mi to zůstalo od doby, kdy jsem si přečetl Lemův SF román „Návrat z hvězd“. Doporučuji k přečtení – nejde o žádnou techniku nebo o popis možné budoucnosti, ale o směřování lidí. Kdo je schopen výbojů a kdo soužití. A že to nejsou titíž jedinci.
Lem, ten Židák z Ukrajiny, opravdu dobře znal lidi…
Návrat z hvězd: je to ten příběh, kde se astronouti po návratu z dlouhé cesty vesmírem na Zemi setkávají s procesem tzv. betrizace? (snad jsem ten termín nezvojtil)
Jo.
Velmi dobré, jakož ostatně vše, co jsem od Lema četl (názvy knih už jsem zapomněl), ale bylo toho víc. Spíš bych si možná vzpomněl na jména hrdinů.
Když jsem dočetl Návrat z hvězd, říkal jsem si (to si zcela přesně pamatuju), že něco takového snad nebude nikdy možné, nebo aspoň za mého života ne. Ale možná jsem tehdy špatně odhadl svůj potenciál dožití.
Názory se přece jen vyvíjejí, většinou.
Myslím si, že k tomu méně dochází pozvolna, vlivem postupných změn sledované věci/procesu. Viz asociace s vařící se žábou.
Změna v postoji/názoru může nastat spíše šokem. K tomu je (asi) třeba nějaký tvrdý dopad, týkající se přímo osobně jedince, protože pokud k němu nedojde, nerado se přiznává, že dosavadní názor byl (byť i jen z části) mylný.
Výhodou vyššího věku (má-li vůbec nějakou) je nadhled a dlouhá časová řada pozorování/vnímání určité události či jevu. Dovolím si uvést osobní příklad.
Samozřejmě, že jsem spolu s většinou svého okolí, odsuzoval invazi států WS v roce 1968, a to dosti tvrdě. Osobně jsem to zažil jako pubescent. Jenže jak šel čas, emoce vyprchávaly a zklidnění mysli vlivem stárnutí mě vedlo ke korekcím svého názoru.
Nakonec, resp. k dnešnímu dni, jsem dospěl k tomu, že viníkem nebylo ani tak SSSR jako hlavní agresor, ale naprosté neumětelství tehdejšího československé vedení, zosobněné Dubčekem. Chovali se jako bez rozumu, cítíce se středem světa. SSSR se choval jako velmoc a velmoc opačná to respektovala. My mezi nimi? Ne, my na jedné straně, jak bylo dohodnuto o čtvrt století dříve. Přiznat si omezenou suverenitu, možná ani ne tak moc omezenou, jako dnes.
Dnes mi to přijde v mnoha ohledech podobné. České vedení se chová jako bez rozumu a chce se držet na špici akcí proti jednomu z účastníků vážného sporu, místo aby trpělivě vyčkávalo, jak se ti velcí dohodnou. Možná, že takový postoj není hrdinský, ale je racionální. Ostatně jak je známo, hrdinů jsou plné hřbitovy, na nichž se sice nakonec sejdeme všichni, ale neměli bychom tam možná tak spěchat.
Rusko (CCCP) a já.
(Abych nebyl tak sebestředný.)
Ruštinu jsem jako kluk neměl rád, Byl to foneticky podobný jazyk, požívá podobná slova, ale s jiným významem, které se pletou, podivnou abecedu a hlavně – známkoval se. Z ruštiny jsem míval nejhorší známky, trojky.
Jenže u nás vycházelo ruské Rádio, kde byly popsány novinky, které se v češtině objevily tak za rok. Tak jsem začal ruštinu prakticky používat. Nicméně ruská klasika (literatura, hudba, malířství) byla nepřehlédnutelná. Udělal jsem si pořádek v hlavě tím, že kultura byla ruská a politika sovětská.
Rok 68 byl pro mě těžkou ranou, ale to rozdělení na ruské a sovětské zůstalo. V divadle se hrála ruská opera, tančil ruský balet, režisér Radim Koval inscenoval v těch letech snad celý ruský klasický repertoár v činohře – a i když někteří tvrdili, že na to „nepřijdou lidi“, tak přišli Byl to totiž skutečný poctivý „kumšt“. Ano, jedna inscenace ročně musela být „sovětská“ – byla to taková úlitba bohům na KVKSČ. A ano, na těch bylo v hledišti dost volných sedadel.
Pak v devadesátkách k nám přišlo (uteklo „na západ“) několik Rusů , Bělorusů a Ukrajinců a ukázal se, že jsou profesně daleko lépe připravení, než naši samolibí sólisté a tak je částečně vytěsnili. Přišli ovšem skromně a prokázali své umění a pracovitost.
Našel jsem tak několik přátel. Jedna z nich, korepetitorka baletu, mi při práci vykládala o Petrohradu tak zajímavě, že jsem se tam zaletěl podívat. Než umřu. Dobrý nápad!
A zjistil jsem, že Rusko není ani tak dokonalé, jak jsme se učili o třicet let dřív, ani tak hnusné, jak se začalo povídat potom. A pochopil jsem velikost té země* a sílu Rusů, kdy každý z nich cítí za sebou těch 140 miliónů ostatních. Víru v Rusko.
Ostatně, několikrát jsem o tam psal na svém blogu. Rus je v průměru nezáludný a půřátelský. Možná proto tam tak teď prosperuje „mašíničestvo“, okrádání starých neb naivních Rusů. Dneska ruštinu normálně používám. Tedy slovem, písmem to tak slavné není.
*/ Tu velikost jsem pocítil , když jsem vystoupil z autobusu z letiště uprostřed Pítěru a začal dumat, jak se dostanu přes čtyřproudou silnici k nádraží na druhé straně, kde jsem musel dojít, abych našel svůj pronajatý byt na Něvském prospektu. V hlavě mi z ničeho nic začala hrát písnička, kterou jsem už dávno zapomněl: …ja drugoj takój straný něznáju, kdě tak vólno dýšit čelavěk… (Přešel jsem, byl tam podchod). 😸
A tam kde nebyl, stačilo pomalu a zřetelně vstoupit do „šasé“, auta v jednotlivých pruzích přibrzdila a člověk se pomalým krokem dostal bezpečně na druhou stranu. Bez označeného přechodu. Ejhle, zázrak. (V Praze to raději nezkoušejte!)
To jsme se dostali od Československého rozhlasu pěkně daleko – až do Ruska.
No jo no, to jsou zase vzpomínky Starého kocoura. Jak šel čas.
Pardon…
Mimo jiné, v Petrohradě jsem mluvil v rozhlase – kolegům z Italské (Dom rádia) jsem držel přednášku (v ruštině!!) o tom, jak pracujeme tady.
Naštěstí ne „do rozhlasu“. Ale zpocený jsem byl až po pr…
Prý mi ale rozuměli dobře.
V Praze top zkusil Šimon Pellar, který byl hned po převratu zpravodajem Reuteru v ČSR. Bezvadný kluk a skvělý angličtinář (překládal knižní vydání Mashe), syn zpěváků manželů Pellarových. Žid, jasně.
Ten zkusil přejít pražskou magistrálu, když se vrátil z nemocnice nějakou dobu viděl dvakrát a zanedlouho umřel.
Godote, děkuji!
Přesně na něco takového jsem se těšila. Moc prosím o další zbrojnošovy vzpomínky, hlavně ty z rozhlasu.
A vůbec to nebylo dlouhé – byla bych s potěšením četla dál.
Ono těch vzpomínek není tolik a ty, které se udržely v paměti časem vyčichly/zvětraly. Nejsou to žádné velké osudové příběhy, jen takové střípky pro pobavení. Zde jeden jako vzorek.
Spolu s dočasným šéfem naší pražské redakce Lubošem Soukupem jsme se rozhodli (vlastně celá ta historka je zábavná, ale to třeba až někdy jindy), že my dva spolu zajistíme zpravodajství ze Světové výstavy v Seville na jaře 1992. Jeli jsme tam Škdou Favorit….. Naše křupanství a nezkušenost potvrdil příjezd k pokladně na fransouzské dálnici, kde se požadovaná část franků objevila na světelné ceduli, znalost francoužštiny nebyla nutná. Luboš zaplatil, pokladní mu vrátila drobné a poděkovala: „Merci, monsieur“. Luboš se rozzářil, a povídá: „Slyšels, vole? Řekla mi mesijé…!“
Jo jo, tak nějak to bylo 🙂 .
„Ono těch vzpomínek není tolik…“
To nevadí. Když si nějaké vymyslíš a budou vypadat realisticky a zajímavě, my to nepoznáme. – Jiní autoři mají taky své vzpomínkové texty, byť trochu jiného námětu, a taky nepoznáš, co bylo doopravdy a co je vymyšleno 🙂
Když to nemá pointu, musíš si ji vymyslet a připsat. Historka bez pointy je nanic.
Naštěstí v mých vzpomínkách se dá pointa většinou najít.
Ad „Naše křupanství a nezkušenost“: 1992 jsem se poprvé octla ve vytoužené Skandinávii. Busem, s jakousi CK. Ve Stockholmu chvíli volno, mj. honem do banky vyměnit už nevím jakou měnu za švédské koruny.
Tehdy tam už měli systém číslovaných lístečků vydávaných automatem, pro mne ovšem ještě neznámý a nepochopitelný – proč proboha se mám zdržovat s jakýmsi přístrojem a nemohu jít rovnou k přepážce?
Asi tam tehdy měli dojem, že banku navštívil neandertálec.
Hlásím se mezi neandrtálce. Ačkoliv, jedna z těch, jejichž jména tajím, občas tvrdila, že jsem určitě Mongol 😀
Tak teď nevím, ale tisknout si pořadový lístek v situaci, kdy jsme v prázdné hale jen dva, úředník a já, mně připadá poněkud… nadbytečné.
Na úřadu sám a bez fronty?
Tomu říkám scifi!
Tohle už je přehnaná fantazie.
To přece nemůže být!!
Tedy- leda by bylo zavřeno…