24. 4. 2024

Starý dub vypráví:
o strategii rozmnožování

Víš, človíčku, povídá starý dub, s rozmnožováním je to složité.
Různé stromy volí různou strategii, podle toho, jaký mají životní styl.

Stromy, které se nedožívají vysokého věku, jako třeba bříza nebo osika, se snaží, aby měly co nejvíce dětí a co nejmenších.
Protože mají rády světlo, nepřežily by, kdyby se vysemenily třeba do bukového nebo smrkového porostu. Musí hledat nová teritoria, kde ještě nic – nebo skoro nic – neroste, a tam se pokusit zakořenit. Proto mají mnoho dětí, a maličkých, aby je vítr mohl roznést co nejdále do světa. Rodí hodně a každý rok, právě proto, že děti mají malé. Tak malé, že se ani nemusí obávat, že je někdo sežere.

To my, duby, musíme pro svoje děti nastřádat o hodně víc energie, proto máme dětí méně. A když naše děti rostou v dosahu našich kořenů, pomáháme jim a dotujeme je sladkou mízou, propojením našich a jejich kořenů.

Bříza se zakoření někde na pasece a rychle roste. Ostatní stromy, které se na pasece objeví až jako druhé, břízu v růstu nedohoní.
Jenže bříza za dvacet, třicet let vyroste na svoje maximum a dál už jí to nejde. Ostatní stromy, třeba dub, nebo buk, nebo jehličnany, po čase břízu doženou a prorostou její korunou až nad břízu. Tam rozloží svoje větve, seberou bříze slunce, a bříza, která potřebuje hodně světla, uschne.

Bříza se umí také bránit.

Když skončí období růstu vzhůru, začne z větví spouštět dolů tenké a dlouhé větvičky. Těmi pak ve větru šlehá jako bičem stromy, které ji dorůstají. A tím březovým bičem otrhává ostatním stromům mladé listy. Trochu je to zpomalí, ale nezastaví. Stejně břízu nakonec doženou a předeženou.

Jehličnaté stromy mají také malé děti. Malá semínka s vrtulkou.

Vítr je dokáže také odnést pěkně daleko, ne tak daleko jako topol, ale sto metrů, někdy i více, ve větru uletí. Mají děti každý rok, protože je skoro nikdo nejí. Ještě tak křivonoska, ale ta jejich populaci neohrozí.
Javory, jasany, habry a podobné stromy také moc plánovat nemusí – také je skoro nikdo nejí.

Nejvíc musíme plánovat my, duby. Nedávno jsme o tom sněmovali.

Řídící sněmu, nejstarší dub: tak vás všechny zdravím, kdo jste se na sněm připojili.
Jsou všichni on-line? Žádné poruchy na houbonetu?
Ááá, tak ještě týden počkáme – na Jalovém vršku přischnul houbonet a zlobí spojení, počkáme, až zaprší a pak rychle sněmujeme, než uschne.
Už dobré?

Tak vás tedy ještě jednou zdravím a rovnou k věci.

Musíme naplánovat další vlnu rození našich maličkých – žaludů. Minulá vlna rození se nám tedy moc nepovedla. Uspěchali jsme to. Já vím, byly dva úspěšné roky a nastřádali jsme dostatek energie, cukrů i minerálů, abychom mohli hromadně rodit. Ale nevzali jsme v úvahu všechny faktory, které rození ovlivňují.

Podcenili jsme divočáky. A taky srnky a jeleny. Bylo jich ještě moc a hodně dětí nám sežrali.

Naše děti mají v sobě přes 50% oleje a škrobu a divočáci se z nich pěkně zasádlují, proto je milují a dávají jim přednost před jinou potravou.
Hele, ty mladej dube, cos měl štěstí, že tě sojka upustila do pařezu, ty mlč a poslouchej zkušenosti starších. Budeš rodit poprvé a tak nám do toho nekecej. – Takže minulý rok to byl propadák, úplné fiasko.

Lesy jsou plné divočáků, kteří z našich dětí ztloustli a vyvedli hodně mladých. Musíme se jich zbavit, zredukovat je na minimum. – Ne, mladej, nebudeme po nich házet suché větve. Musíme je vyhladovět jako vždycky. Takovej prasečí hlado-mor. Příští čtyři roky nerodíme.

Pak se znovu budeme rozhodovat, jestli už je prasat málo, nebo jestli jim ještě pár let nic nedáme.

Co máš mladej zase za připomínky? Jestli vůbec nerodíme? Ale tak svých sto, dvě stě žaludů si klidně každý rok odroď, to prasata nezachrání.
Udělejte si každý pěkné zásoby, ať máte pak alespoň několik metráků dětí. Pak máme větší šanci na rozmnožení. Prasata je nestačí sežrat a hodně z nich vyklíčí a vyroste.

Vy, duby od potoka. Spojte se s bučinou za potokem a vyřiďte jim, že teď čtyři roky nerodíme a ať Info pustí dál ostatním stromům. A ať se k nám také přidají. Sice mají děti v bukvicích menší než my, ale prasata si na nich také rádi pochutnávají.

Takže čtyři roky půst a pak: milujte se a množte se.


Křivonoska, obrázek – zdroj: https://www.photopost.cz/foto/61246.htm

Jan z Helvajzu

Bývalý lesník, současný skorodůchodce. » Medailon autora

View all posts by Jan z Helvajzu →

19 thoughts on “Starý dub vypráví:
o strategii rozmnožování

  1. Děkuji za text!
    Vysadil jsem před 23 lety březovou alej, ne jako pionýrskou dřevinu, ale kolem hranice pozemku jako ozdobu a s vírou, že se podařilo přesadit i nějaké podhoubí kozáků a křemenáčů. Nepodařilo.
    Máme tady habrovou doubravu i bučinu, jasanový les, olšinu u potoka i torzo hospodářského smrkového lesa, divoce vytěženého. Ten sem stejně nepatřil, do výšky 400m.
    Za přirozeným lesem musím asi 15minut autem a pak cca 0,5 až hoďku během, na Ropici nebo Travný potok. Tam někdy uvidím i výra ve dne a to je nádhera. Když letí kolem, není slyšet.

  2. Jene z Helvajzu, objevuji s vámi nový, tajemně divukrásný svět stromů a dřevin. Houbonet – úžasné! Děkuji. Teď vím proč nám vyrostla břízka v puklině vjezdu brány do stavení…

  3. Politika v lese.

    Nad lesy tyčí se ocel.
    Stezky v korunách stromů.
    Satan dal místu pocel –
    maminko, pojedem domů.

    Na Lipně, na Dolní Moravě
    všude se stezky tyčí;
    železa, jak v huti v Ostravě –
    maminko, je to v háji.

    Pustevny – stezka Valaška.
    Bridge odnikud nikam.
    Připadám si tam za šaška,
    jak bomba v nitru tikám.

    To jsou pomníky kapíku.
    Lepší vizitka není.
    Klidně bych sáh po sapíku,
    vrátil bych pochybení.

    1. Pro Ládik!!!: Ono se to železo možná přestane rozrůstat. Až pořádně zchudneme. Prospělo by to.

    1. Náš mladík si založil fíkový sad – zatím 4 stromky. Dosud je měl v kětináčích, ale už byly tak velké, že je musel vysadit do země.
      Sem-tam nějaké fíky měl, tak uvidíme po letošní zimě.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *