by 
.
.
Stýská se mi, stýská. Po očích jiskrných,
po chvílích splašených, po srandách ztracených,
po rukách pěstěných, přestože zjizvených,
po kloubech bolavých, po zádech shrbených.
.
Stýská se mi stýská. Po mysli laskavé,
paruce šedivé, náladě růžové,
legraci smíškové, vtipné a rozmarné,
po noze raněné, denně ošetřené.
.
Stýská se mi, stýská. Chybí mi maminka.
Složitě prostinká, nikdy ne chudinka,
s myšlením brilantním, chováním dámy.
Naráz tu není… teď jsme tu sami.
.
Nejvíc se mi stýská po doteku ruky,
vlasy, když hladila, něhu, když budila,
srdcem, když bušila vůli, jenž sílila,
lásku, když dávala. Prostě – jen tak.
.
Neděle večer 7.7.2013 – Jiřička . „Bože mami! Dluh chce se platit, není věřitele…“
Žije v mysli mojí
bebínko mi hojí
po vlasech mě laská,
tak vypadá láska.
Kupuje mi knížky
vaří s mákem šišky,
myslí na mě dnem i nocí,
nadána je vyšší mocí.
Šišky s mákem, pokapané sádlem… Božínku. Ty uměla nejlepší na světě… Díky Ládik!!!u.
Dokud máme maminku, máme domov – tedy to místo, kde jsme nejvíc v bezpečí. I když už jsme dávno a dávno dospělí s dospělými dětmi a s novým (pro ně) vytvořeným domovem, tak v okamžiku, kdy je nám do ouvej, se, třeba jen v duchu a podvědomě, obracíme/vracíme zpět k tomu prvotnímu místu bezpečí a hledáme v něm útěchu…
Někdy si říkám – dokázala jsem i já vytvořit pro naše, dnes již dospělé, děti takové místo, které zůstane pro ně místem bezpečí a útěchy po celý jejich život? Nevím.
Pro Tetu Karlu: To asi my maminky nikdy nebudeme vědět jistě. Vodítkem by mohlo být, zda si naše dospělé děti dokážou řídit svůj život bez nás a dobře. Myslím tím bez větších karambolů sami. Velkým plusem je, když se k nám domů občas sami od sebe, bez výzev, vrátí. Třeba si jen popovídat, nebo si přijít pro radu. Pak víte, že trefí domů a domov u vás je pro ně místo, kam se chodí radit, smát, nebo třeba jen odpočívat. Není to vůbec samozřejmost. Vychovat děti je nejobtížnější věc na světě. A nechat je pak jít samotné bez ochrany do světa, to je vždycky o nervy… Tyhle pochyby pomáhá odstranit Čas. Někdy… Chce to trpělivost, nespěchat – a doufat.
U nás doma máme případ, že se vnučky vrací k babičce a říkají jí mami.
Možná si jí víc užily, než její děti. A na vině nemusí být jen vztahy v rodinez, ale třeba doba, místa, kam je osud zavál. Rozhodně je to ta lepší varianta.
Duše předků žijí ve mě
nesu jejich vzácné sémě
pokračuji v jejich práci.
Škoda všeho, co se ztrácí.
Duše dávných pokolení
kdesi v prachu zapomnění
budoucností také žily.
Jsou to moje tepny, žíly.
Myšlenky se těžko ztrácí
věky s nimi nekymácí
mnohé z nich jsou pořád stejné,
neměnné a neprodejné.
Žiji život vrstevníků
vyplňuji svoji niku
nebudu se tlačit jinam
tam si roste jiný jinan.
Plnil jsem si svoje tužby
nepokořil vrchol Ušby
nepošlapal horu Kailás
nebyl jsem tak velký mamlas.
Každý má to svoje místo
kolem by měl míti čisto
opatrovat, co je svaté
a zeptat se: jak se máte?
Píšu si tu u Alefa
tohle byla dobrá trefa;
třebas někdy sám a sám
i tak říkám: já se mám.
Pro Ládik!!!: Všude kolem se lidé svěřují s ledacčím, ale to na čem opravdu záleží, drží v sobě. Existují naštěstí výjimky… A Vánoce jsou dobrá příležitost pro vzpomínky na ty nejmilejší. „Jsou to moje tepny, žíly.“
I pod slovem stesk může mít každý jinou představu. A ta je podle indického přísloví původcem činu. Ten je původcem zvyku a zvyk je původcem charakteru. Škoda, že mám deficit psychologie.
Pro Jiřik!!!: Tak nevím, byl dřív zvyk, anebo charakter? Potkala jsem se s oběma variantami.
Zvyk je bezesporu dobrý kovář. Železnou košili uková spolehlivě, má-li dost času. Ale aby začal, potřebuje pobídku. A tady se možná blížíme k charakteru.
Pokud jsem Jiřík, tak bych neměl věřit indickým moudrostem. Nejsou pro můj kulturní okruh.
Jiřík!!! a Ládík!!! jsou jména snadno zaměnitelná, protože dominantní informace je nesena trojicí infer-… imper-… punker-…. no prostě těma třema výkřičníkama na konci!!!
To je logo Ostravy, příslovečné určení místa, nic víc.
Zaměňuji jména celý život. I to mám po mamince. Velmi se za to omlouvám – a stále se mi to děje. Není to určitě neúcta, ale spíš zaujetí něčím jiným. Tady fakt určující bylo, abych nezapomněla na ty vykřičníky. 😏 Doufám v odpuštění Ládik!!!u.
Mi to bylo jasné ihned, navíc Jiřík je hezčí…
Já si Jiříka (bez výkřičníků) pamatuju ze Zlatovlásky (Jorga Kotrbová). I tu písničku – tehdy jsme měli s klukama hudební skupinu a v kočárkárně našeho paneláku jsme to hráli…
Tužka napíše,…Stesk,…
Jiřičko,…od chvíle, kdy jsem si Váš text přečetla, tak přemýšlím, co k tomu napsat.
Vlastně,….u většiny Vašich textů váhám,….a pak nic nenapíšu.
Vždycky hledám ten správný vhled do nastolených pojmů,….
Zjišťuji, že je dost možností,…..tak kterou zvolit,…..?….
Dnes opět žádnou,….
Jsou básně o stesku, v lidových písních se o něm zpívá,….v povídkách píše,….jsou o něm i romány.
Tužka.
Je rozdíl mezi steskem a nostalgií?
Pro Ládik!!!: Velký!!! Stesk myslím víc souvisí se Žalem možná i se Svědomím, se Ztrátou – myšleno psychologicky. Nostalgie spíš s Lítosti. Je víc jemnější a nemusí trhat za srdce, jako někdy Stesk. Opět jen má zkušenost, žádné dogma. 😏
Nemění se stesk časem v nostalgii?
Co je to vlastně nostalgie…?
Vzpomínka na něco, co bylo krásné a příjemné, doprovázená smutkem nad sebou samým, že už to nikdy nezakusíme?
Možná, ale funguje to někdy i opačně.
Paní Tužko, jsem na tom asi podobně.
Pro Tužku: Netřeba jakkoli odpovídat, anebo snad použít vhled svůj vlastní. Je mnoho způsobů, jak se vyrovnávat se steskem. Někdy se to nepodaří vůbec. Neexistuje dobře nebo špatně. Mám radost, že mé příspěvky sem, vedou k tomuto uvažování. Přesně tak jsou myšleny.
Je teď taková divná doba. Uspěchaná až na okraj. V minulosti pomáhala četba, básníci, zvyky… Chtěla jsem připomenout to, o čem se dnes nemluví, i když nevěřím, že se lidem nestýká. Jen nemají čas. Ano ani o Vánocích.
Já se vždy snažím reagovat, i když bych mnohdy neměl – z důvodu nedostatečnosti vzdělání nebo přirozené neomalenosti. Dělám to i ze zvědavosti a abych rozšířil diskusi, někdy i mimo téma … a to se nemá.
Proč by se to nemělo? – Každý extrém je potenciálně škodlivý, trocha tepelného/Brownova pohybu v diskusi nezaškodí. Přiměřené napětí má na soustavu stabilizující účinek. K nestabilitě dochází v extrémech: buď je napětí příliš malé a soustava se rozvolní, nebo příliš vysoké a vede k destrukci.
Mám ověřeno, že to platí v mechanice a ve vztazích. Intuice mi našeptává, že to bude ve skutečnosti záležitost s daleko obecnější platností. Tedy i na webu.
Neměl jsem dost odvahy se vmísit do Jiřiččiných nálad tak ryze soukromých.
Připadal bych si nepatřičně – jako slon v porcelánu. Nebo jako někdo náhodou vpadnuvší do cizí koupelny.
Pardon.
Nanejvýš, snad, pohladit po vlasech.
☺️, mám radost, že užíváte přechodníky. Není to snadné, ale když se to umí, tak je to neobvykle hezké.
Pro Kocoura: Omluvy netřeba. Stačí si popřemýšlet sám pro sebe. 😏
Mám otázku. Daří se vám otevírat odkazy na hudební ukázky, které přidávám, většinou buď k fotografiím, anebo k závěrečné dataci? Jde mi o to, zda používám správný formát. Vyplatí se poslouchat přes dobrá sluchátka.
Je to v pořádku. Ale já mám opravdu dobré reproduktory Genelec… [;>))
Musím Vás zklamat. Diskutuju tady z 99% přes mobil a na něm mám vypnuté všechny zvuky. Jen hovor slyším. Nic víc. Počítač používám výhradně k výdělečné činnosti, k tomu je postaven. A k prohlížení fotografií z Pentaxu.
Ještě ke stesku. Myslím, že psychopat s absencí citů o stesku nic neví a na druhé straně může stesk někoho zabít. Z toho soudím, že existuje škála stesků podle míry empatie. A dále – není stesk jako stesk. Mohu si stýskat po zemřelých blízkých nebo si mohu v zimě stýskat po jízdě na kole a v létě po jízdě na běžkách. Také se mi může stýskat po žijících přátelích, kteří tady zrovna nejsou. Rozdíl bude i v tom, jestli si stýskám sám nebo jako příslušník zájmové skupiny (třeba po Gottwaldovi). Naopak si nemyslím, že existuje rozdíl mezi stýskáním muže a ženy. I když to nejde dokázat.
Pro Ládik!!!: Je to už let, bylo mi tuším 14 a maminka mě vzala do prodejny gramodesek nahoře na Václaváku – tuším Supraphonu, tenkrát ještě jiná nakladatelství u nás nebyla. Ona si vybírala nějakou pěveckou hvězdu a dala si stranou Brahmsovy Variace na Haydenovo téma, které jsme si nakonec koupili ( https://www.youtube.com/watch?v=1E3TJTyM1lE ). Paní prodavačka se jí zeptala, jestli chce kousek přehrát a tak jsem dostala poprvé v životě příležitost, poslechnout si hudbu přes dobrá sluchátka na celé uši – dnes by se řeklo uzavřená, vylučující šumy z místnosti. Byl to NEPOPSATELNÝ POCIT. Dodnes si to pamatuji. Ládik!!!u, vřele doporučuji, zkuste si tu mou hudební ukázku pod křížem pustit na druhém okně počítače do sluchátek, anebo třeba i bez nich až budete mít ticho a klid v okolí. Pak si k tomu na druhém okně otevřete ten Stesk – uvidíte rozdíl. Hlavně „uvnímáte“. Nevím, jak jinak bych to nejlíp vyjádřila. Záleží mi na tom, abyste se zejména Vy, tak nadaný poeta, zbytečně neochuzoval.
Pro Ládik!!!: Souhlasím. Jen je škoda, že si hudbu nepouštíte. Hudba je velká věc.
Jako fotografie, kterými tak kořeníte své příspěvky.🙃🤚
Pouštím si hudbu, jako “podkres” k práci. Velmi zticha a tu s hlubokými tóny. Inspiruje mě. Dopoledne mi to myslí, večer už můžu jen rutinní práci. I hudba je proto rozdílná ráno můžu vážnou, večer folk. Ale vím, že ticho léčí. Nejlepší hudbu produkuje les.
Poslouchám ráda hodně žánrů, asi podle vhodné příležitosti. Vyrůstala jsem ale na klasice. To je má asi největší hudební láska. Antoníček Dvořák i rozmarný a supr těžký Rossini.. Když putuji letním polednem úvozem, patří k tomu křídlovka z pouti. ☺️
Moje oblíbené úsloví je, že hudbu poslouchám jenom za peníze, když mi za to platí.
Mívám jí na natočení a zpracování dost. Ale každá zákonitost má své výjimky a stane se mi, že náhodně narazím na něco, co mě zaujme a doposlechnu si to do konce. Někdy dokonce to jde i proti mým „zažraným“ zvykům, že dechovku a lidovky neoposlouchám. Hlavně to musí být hudba „od srdce“ (nebo z čehokoliv jiného.) Prostě ne hudba jako způsob vydělávání peněz. Nebudete mi možná věřit, ale tu zaujatost poznám. Hudba jako sdělení, ne tako ornament.
Ale nosit si přehrávač do lesa – to mě ještě nenapadlo. Pokud mám pocit, že by sneslo nějaký hudební podkres, tak si ho přehraju v hlavě. Bez sluchátek, bez baterek, jen tak. Člověk má přece uloženu v hlavě spoustu krásné hudby. Někdy se mi to spustí a pak nemůžu usnout – hlavně po natáčení.
(Bohužel jsou to většinou ty nepovedené kousíčky. Dá mi práci to z hlavy vyhnat.) Nebo kousek nějakého reklamního popěvku, Nevím, k čemu to patří , ale je to k zbláznění.
Kdo tyhle potíže nemá a může poslouchat muziku jako podkres, je šťastný člověk.
Podkres k duševní práci. Mozek se soustřeďuje na něco jiného, než hudbu (vymýšlí řešení zadání) a nemá kapacitu se zabývat provedením skladby. Nesmí to být ale složitá hudba nebo s vysokými tóny – u takové bych nic nevymyslel.
Ale může to být Wardruna.
Já naštěstí nemusím celkem nic vymýšlet. Vše už bylo vymyšleno, stačí to jen udělat.
Mě to myšlení pořád baví. A bude ještě více – dnes jsem odhlásil paušální daň.
Já, pokud nemusím, neposlouchám nic. Vážím si ticha. Dnešní svět je plný kraválu – od šumu větráku počítače přes aerodynamický hluk při jízdě autem až po rachot bouracího kladiva na stavbě.
Naopak přírodní zvuky, i mohutné, kravál nejsou. Ty léčí.
Pro Kocoura, Ládik!!!a a Alefa: Vidím, že je klika, že jsem byla účetní. Kdybych se hudbou živila asi bych to měla jako vy Kocoure. Nedivím se a máte pravdu, nemusí být interpretace dokonalá, ale vždy se pozná zaujetí, výraz – to je na hudbě to úžasné. Hudba jako podkres…? Vlastně ji tak poslouchám jen asi ze třetiny. Když vařím přes den a starám se o chod domácnosti, pouštím si občas Rádio Country. Mám ten styl ráda – jako klasiku (Cash, Horton, Denver, Wabi Daněk, Míša Tučný, Greenhorni, Rangers ap.) i netradičnější – Spirituál kvintet, Vyčítal s vtipným Mládkem, Nohavica, Robert Křesťan s kapelami, slabost mám pro sbory – Linha Singers, tyto Vánoce jsem objevila Martinů Voices – měli úžasný koncert v kostele sv. Václava v Opavě složený z báječně upravených gospelů v aranžmá Lukáše Vasilka, ale to už se hodně blížilo klasice a rozhodně to nebyl podkres, promiňte, odbočila jsem. Zajímavý podkres jsou znělky – když si pustím k meditaci Panoramu, dám si znělku na hlasitost 3 – skoro ji neslyším, a to je pak ono. Dokonce při tom dokážu upravovat hajky, co mě před tím potkaly. Když se ale dostanu za nějaký čas do situace, kdy už nutně potřebuji být sama, pak je nejlepší vyrazit do přírody a na hudbu úplně zapomenout. Pak skutečně léčí les, i polní trylek skřivánků, šustot ještěrek na kamení, šumění listí bříz, zurčící potůček… A naprosté ticho – občas potřebuji i to a cením si, když ho mám. Dodnes nepochopím ty, kteří nesnesou být sami. Největší radost ale mám z nástupu nových tváří v interpretaci klasiky – houslisté, pianisté, violoncellisté, sbory – zejména z východní Asie, to je dnes líheň talentů. A taky Skandinávie – za všechny mimořádný pianista Islanďan Víkingur Ólafsson. Ale to už není podkres ani ticho, to je čirá KRÁSA.
Stýská se mi po oceli.
S ní jsme byli silní, celí,
dělali jsme glajzy, trubky,
plechy, skoby, nože, šrubky,
stroje, pluhy, profily,
hřídele pro flotily.
Teď Nová huť chladne. Stojí.
Lidi se o život bojí.
Kdo nám teďka ocel dodá?
Helmut nás do srdce bodá,
vždycky o to usiloval
aby v Praze defiloval,
předved Čechům marš
a ukázal Arsch.
Tady by mělo být na začátku varování nečíst před spaním. Tedy ono už není před spaním, takže spíše něco ve stylu : Po přečtení neusnete.
Co jsem přišel zcela nečekaně ze dne na den o mámu, tvrdím, že vztahy jsou vždy na dluh. Čím hodnotnější, tím více za ně platíme když skončí.
Děkuji, ale opravdu neusnu.
K životu patří city. Všechny jsou téměř to nejdůležitější co máme. Snažím se vracet se k nim, nejen k těm, které burcují, ale ve svých hajkách i ke všedním okamžikům. Je to dnes velice opomíjené téma. Vlastně ani nevím proč, vždyť skrze ně žijeme.
Tymákovane děkuji. Máte samozřejmě pravdu. Je to už 12 let a nic se nezměnilo…
Já děkuji, u mne to bude za pár měsíců třináct let, takže to máme časově hodně podobné. Jak jsem o tom přemýšlel, vzpomněl jsem si na velmi zajímavou věc. Vychovávala mne vlastně jen máma, s tátou to nebylo snadné, naši byli spolu jen v mém ranném dětství, já vždy bral za viníka tátu, ač to nedělal úmyslně, ale šlo to za ním. Když jsem přišel o něj samozřejmě to byl smutek, ale dědeček mne asi vzal více. Přesto jsem poté začal mít občas depresivní sny s usedavým pláčem bez zjevného spouštěče, i jsem se budil a neznal příčinu. Poté, co jsem přišel o mámu, mne nějak napadlo, že jsem si tehdy asi podvědomě uvědomil, že jednou přijdu i o mámu. Ač to zní jako nesmysl, pravdou je, že co nemám mámu, tento sen se mi už nikdy nezdál.
Pro Tymákovana: Mí rodiče se rozváděli, když mi bylo rok a půl. Byli oba úžasní. Když jsem začala chápat život, vysvětlila mi maminka, že se tatínek zamiloval do její nejlepší přítelkyně. Ti dva se nikdy nevzali – ona to mamince nemohla udělat, maminka se nikdy nevdala a tatínek se oženil až po 10 letech za jinou a spíš proto, aby se o něho někdo staral. Nikdy jsem od nikoho z obou stran příbuzenstva neslyšela pomluvu na ty druhé. Naši se chovali oba skvěle a já časem pochopila, že blbě se zamilovat, zvlášť je-li to mezi slušnými lidmi, je jako onemocnět a nemoci se uzdravit. O to víc, oč víc člověk umí milovat na celý život. Není to pak otázka viny/neviny, prostě se to stane… Mě vychovávali prarodiče maminky a maminka. Děda mi nahradil tatínka a když odešel, byla to moje první zkušenost se smrtí. Bylo mi 9, skoro se mi zhroutil svět a chápala jsem úplně všechno. Pak jsme zůstaly samy (jsem jedináček) a smály jsme se, říkaly jsme, že jsme „tři ženské v chalupě“. Ten vztah nás tří skutečně byl mimořádný, přála bych ho každému, a i když to bolí úplně stejně při vzpomínkách, neměnila bych za nic na světě. Až teď chápu, že mě vlastně svým pojetím všichni ušetřili takových depresí, s jakými jste se musel vyrovnávat vy.
U mých rodičů to bylo jinak. V dospělosti, samozřejmě také pomocí informací od mámy, příbuzných a kamarádů rodičů, jsem pochopil, že naši byli pár, který asi nebyl ideální na spojení. Máma byla maximálně pro rodinu, i pro tátu by do jisté doby udělala cokoli, ale to nebylo co by tátovi imponovalo. Rozvedli se až když jsem byl na druhém stupni základky, ale bylo to mrtvé a trápení daleko dříve, vlastně co já pamatuji. Proto jsem byl vděčný mámině druhému manželovi, že s ním byla spokojena ač měl také určité mouchy, byl trochu cholerik. Ale v jádru moc hodný človek. O toho mne loni připravila místní továrna na smrt, prý nemocnice vlastněna dvěma politiky. Dělal jsem co jsem mohl, ale to bych musel mít úpně jiné kontakty. Ale přesně jak píšete, vzpomínky mi zůstanou a jsou moc krásné.
🧑🎄🤚🍀
Ono už to jméno, název – nemocnice svědčí o čemsi. Bohužel, ani název z opačného pólu spektra, ozdravovna, nemá nejlepší pověst. Když byla má žena ještě dítě, z ozdravovny se vrátila dost nemocná.
Nejlepší je, dokud člověk může zůstat v rodině mezi svými.
Já vím, kdybych byl žena, asi bych zvládl se o něj postarat doma, ale já bych to nezvládl a měl jej stoprocentně na svědomí. Myslím že se zkušenostmi a znalostmi, které mám nyní bych to asi zvládl, ale ne vždy dává život druhé šance. Nejsem pomstychtivý člověk, ale ta továrna na smrt má tolik obětí, že u těch dvou majitelů věřím na Boží mlýny. Zabít kvůli penězům, které navíc už ani nemohou ovlivnit jejich kvalitu života, tolik lidí a udělat tolik jejich blízkých nešťastných, to si vážně zaslouží nějaké vyrovnání.
Když jsem já bylo dítě, vrátilo jsem se z ozdravovny napůl živé.
Proti vám všem byl náš rodinný život nesmírně nudný.
Všichni se oženili nebo ženy vdaly, měli děti (ne vždy to ty děti přežily, tehdy byla kojenecká úmrtnost dost velká) a pak umřeli jak ti Karafiátovi Broučci. Rozvedl se jenom strýc, bratr maminky. Teta si usmyslela, že chce někoho onačejšího než pojišťováka. Byla nějaká vzdálená příbuzná od Tomáše Bati. Po několika letech, když strejda dostavěl barák, se potichu vrátila, ale svatba už nebyla.
Nějaké příležitostné nevěry byly, ale rodiny se kvůli tomu nehroutily. A nebylo jich moc, vím o dvou.
A sestra změnila manžela. Ten první byl jaksi nedospělý. Koupil si třeba nějaké modelářské potřeby a nebylo dost peněz na malé děti. Nakonec si ni ho nabrkla nějaká Ruska a bylo vymalováno. Sestra si pak vzala stolaře, který ji přišel opravit nábytek. Dobře udělala, je to Prajzák a hromadí majetek. Co z něj bude nakonec mít nevím, rubáš nemá kapsy. Ale Prajzáci jsou už takoví.
To si uvědomuji při pohledu na naše knihovny. Oni to všechno nakonec vyhodí…
Syn a snacha čtou jiné knihy, hudbu neposlouchají skoro vůbec, nemají děti a místo toho chovají kozy. Programátor a překladatelka. Ani moc důvěrné přátele nemají. Až budou umírat, nejspíš nikdo nezapláče. Snad ty kozy budou smutné. Ale nebudou sami. Podobně dopadne hodně lidí, kteří teď mají kolem padesátky. Nedovedu si představit, že se sejdou v jedné chalupě a bude tam přes deset dospělých z pěti rodin a nějaká ta děcka a nikdo nikomu neleze na nervy…
Promiňte mi neomalenou upřímnost.
Rodinu ani Osud si nikdo nevybírá. Nejdůležitější je, aby byli členové rodiny s tou svou v souladu a v podstatě spokojeni. Někomu funguje mít partnera sobě podobného, unekoho
Sakryš zase jsem to odeslala moc brzo. Tak tedy: u někoho funguje, že se přitahují protiklady. Hlavně, že to funguje. Většinou platí, že jsou-li mimořádně silná poutá v rodině, pak i žal nad odchodem blízkých je silný. Bylo to sdělení (obě části) pro Kocoura.
Žal a stesk mohou být 2 věci.
Pro Ládik!!!: Jistě, o obojího však platí stejná úměra.
Se žalem lze dále “pracovat” (žalm, žaltář). Se steskem ne.
Vzpomínko,
doteku něžný
kampak jsi se poděl?
Jedna věta lidská, nenávistná
vše dobré přebila?
Od duše na posledním loži
přišla pro mne beze slov
láskyplná, tepelná a světelná sprcha,
že již vše duše odcházející ví
i to, že jsem nešidila
a jen se vrátila
aby mi to dala najevo.
Vzpomínko, doteku něžný
již mohu bez bolesti vzpomínat
Ano – děkuji matko… 🍀