24. 4. 2024

Что делать

To bylo snad někdy v roce 1991, nebo možná 92. Děti ještě nechodily do školy a v domku, který jsme s obrovským štěstím lacino koupili na přelomu revolučních let, jsme – jako všichni tady na vsi – topili uhlím. Každý rok mně na objednávku vysypali do vjezdu pět tun uhlí: všechno kolem bylo umouněné, až do prvního následného deště. Uhlí samozřejmě zmoknout nesmělo, takže když náhodou zrovna pršelo, muselo se zakrývat plachtou.

Podzimní a zimní dny jsou krátké. Vlastně se stmívá už od rána. Tehdy jsem ještě dělal… dnes bychom řekli – ajťáka, postupně v několika firmách. Do práce jsem kromě nejhlubší zimy jezdil asi pětadvacet kilometrů na kole. Důvodem nebyla, jak by se mohlo zdát, má nadměrná lakota koupit si za pár korun lístek na autobus, nýbrž čas. Zatímco na kole jsem těch dohromady padesát denních kilometrů ujel za zhruba hodinu a půl, autobusem se cestovalo „zásluhou“ různých prostojů a přestupů a nezbytných časových rezerv hodiny tři. Takže dokud nenapadlo aspoň patnáct centimetrů sněhu, bicykl s přehledem vítězil.

Pamatuju si to jako dnes: když jsem se za listopadového soumraku vracíval domů, údolím kolem potoka se od vsi valila páchnoucí žluto-šedo-zelená oblaka všeho, co hořelo v kotlích a kamnech; převážně uhlí (hnědé), ale nejen to – všechno. Nejspíš i „Bursíkovy brikety“ a odřezky z laminované dřevotřísky. Projížděl jsem vsí kolem stavení a odhadoval, co kdo asi pálí.

Pokud zrovna nebyl čerstvě napadaný, býval sníh kolem domu špinavě šedý: hnědé uhlí udělá své. Když na jaře začalo tát, koncentrovaná špína udělala ze sněhu polozmrzlé šedivé bláto.

A jednou na podzim, právě v těch letech 91 nebo 92, se stalo, že mně uhlí nepřivezli, protože jsem objednal pozdě a uhlí bylo zrovna nějak málo.

—ﬡ—

Co teď? Řešení jsem viděl jediné: les.

V lesích se tenkrát válelo dřeva…! Vývraty, tvrdé dřevo – akát, dub, dávno suché, někdy i suché na stojato. Usoudil jsem tehdy, že když se tam to dřevo válí už několik let, nejspíš nikomu nechybí. Asi to nebylo úplně bezúhonné jednání, ale doma byla žena a dvě malé děti, tedy jsem to neřešil.

Dvakrát nebo třikrát týdně jsem po příjezdu z práce vzal dvoukolák, sekyru a rámovou pilu, a do lesa pro dřevo jsem to za večer otočil dvakrát nebo třikrát, jak to vyšlo. Mám od přírody několik skvělých darů, a dobré vidění v noci je jeden z nich; bez toho by to jistě nešlo.

Následující den – po příjezdu z práce – jsem pak vždy strávil večer řezáním dřeva rámovou pilou, na pilu motorovou jsem první zimu neměl peníze. Štípání špalků kalačem už pak byla jen taková kratochvíle, aby se neřeklo. – Mým nejstarším dětem je dnes zhruba tolik, jako tehdy mně. Takto jsem prožil podzim, zimu a jaro, a kromě neskutečné kondice, kterou jsem nabral, mělo topení dřevem nečekaný efekt: kolem domu bylo čisto a sníh zůstával neustále bílý jako padlý sníh.

Uvědomil jsem si, jaké svinstvo je, když se topí uhlím – a to byl konec uhlí v naší rodině. Dřevem jsem mohl mít zatopeno a nemusel jsem se bát otevřít okna, abych vyvětral. Další léto – to je zase jiný příběh – jsem pověsil IT na hřebík a začal na plný úvazek podnikat ve stavebnictví, takže jsem si mohl (a musel) koupit i nějaké nářadí, mezi jiným i řetězovou pilu. Dodnes si pamatuju ten pocit úlevy, když jsem – již ve dne vytěžené a koupené – klády rozporcoval řetězovkou, a bylo to hned.

Dřevem jsme pak doma topili, dokud nám v obci nezavedli plyn.

Říká se, že vývoj se odehrává ve šroubovici, která má někdy mimořádně nízké stoupání, tak i dnes. Dnes, kdy mám na zahradě složeno padesát metrů tvrdého dřeva ve štípech, a po třiceti letech pohodlného topení plynem (a topení v krbovkách jen tak na ozdobu) to dřevo možná zase přijde ke slovu.

—ﬡ—

Co bude? Nevím. – Vím, že není v mých silách připravit se na všechny varianty, které by mohly nastat. Velmi pravděpodobně si je ani neumím realisticky představit. Možná přijde průser, jenže v detailech nevím, jaký bude.

Až přijde, zajdu si pro radu sám k sobě. Vrátím se k sobě.

Návrat k sobě, to je moje soukromá disciplína pro těžší časy.

Sednu si někam do ticha, kde nic neruší. Ztiším se; poslouchám tep a jemné šumění krve, která proudí někde v hlavě, a dech, který vchází dovnitř a ven.

Pak přijdou myšlenky. Zrod a příchod myšlenek připomíná vodu, která se chystá k varu v konvici na kamnech: jemně se chvějí, zpívají – a pak povolí povrchové napětí a přijde var nebo myšlenka. Nechám je, ať tu jsou, a zavolám vzpomínky.

Zavzpomínám na něco z těch čtyřiašedesáti let, které mám za sebou: jak jsem se měnil, kým jsem byl a jaké role jsem přitom odehrál. Je ale něco, něco uvnitř, co prochází všemi roky, všemi životními rolemi, zůstává stále stejné a nemění se – od nejranější vzpomínky až podnes; a toto něco, to jsem skutečný já. Vše ostatní je balast, jen kostýmy a role, které si oblékám. – Tehdy myšlenky utichnou a tiše čekají, než se na obzoru vyjasní a přijde vědomí, co dělat.

Zatím jsem si vždycky poradil a nejinak tomu bude i teď. Vím to.

—ﬡ—

Alef Nula

Osamělý podivín na vrcholu hory. » Medailon autora

View all posts by Alef Nula →

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *