Ztracený čas

S plněním snů to někdy bývá ošidné.

(Proustovská odbočka – minulé pondělí promítali na ČTart Romea a Julii z roku 1968, režie Zeffirelli. Úžasné dílo!)

Pustil jsem se tedy do čtení, leč netušil jsem, že mi zdolání těch čtyř tisíc stran bude trvat více než dva roky. Minulý týden bylo dokonáno a slíbil jsem Alefovi, že zde podám jakési dobrozdání. Předem však několik poznámek.

1. Nejsem literární vědec a moje hodnocení je čistě laické a subjektivní
2. Překladatel románu od třetího dílu (ten původní zemřel) Jiří Pechar (hluboký obdiv k jeho práci) opatřil poslední díl rozsáhlým doslovem. Ještě jsem ho nečetl, abych se nedal ovlivnit jeho odborným výkladem
3. Neuměl jsem si představit filmové zpracování toho monumentálního díla, leč zjistil jsem, že existuje minimálně jedno, ovšem jen posledního dílu „Čas znovu nalezený“. Pochází z roku 1999, režie se ujal Španěl Raúl Ruiz a do hlavních rolí dosadil například Catherine Deneuveovou či Johna Malkoviche. Zakoupil jsem tedy DVD, ale podobně jako s Pecharovým doslovem jsem si je ještě nepromítl, z identických důvodů

A teď již k věci.

Ich forma

Děj

Jak již bylo řečeno, klasická dějová linka v románu spíše chybí, alespoň ta obvyklá, posouvající se plynule v čase. Zde děj probíhá v jakési spirále, kdy se autor znenadání vrací k „ději“ z předcházejících dílů, někdy jen stručnou zmínkou, jindy své vidění minulých dějů upravuje, mění, doplňuje, někdy i neguje.

Z této spirály občas, jako by odstředivou silou, vyletí řada odstavců na jiné téma, leč autor se k původnímu zase vrátí.

Metoda autorova

Až asi za polovinou díla mi došlo, že autor ani tak moc nevypráví, jako spíše slovy kreslí, maluje. Je schopen na spoustě stránek popisovat, malovat venkovskou cestu, obklopenou kvetoucími hlohy za střídajícího se počasí, denní i roční doby, svitu slunce či deště. Množství adjektiv a epitet je ohromující.

Myslím, že jsem se jeden takový „namalovaný“ popis už zde v literární kavárně publikoval, samozřejmě ten z nejstručnějších. Zde je:

Zůstával jsem teď u stolu, když už se sklízelo, nedíval jsem se už výhradně k moři. Měl jsem rád jako něco poetického přerušený pohyb nožů, ležících ještě nakřivo, vypouklou oblinu rozdělaného ubrousku, do něhož slunce vkládá kousek žlutého sametu, poloprázdnou sklenici, která takto lépe ukazuje ušlechtilý tvar své dutiny a v hloubi své průsvitné hmoty, podobné zhuštěnému světlu, zbytek vína, temného, ale jiskřícího světelnými odlesky, přesouvání objemů, proměnu tekutin jejich osvětlením, uvadání slív, přecházejících v kompotové míse, napolo už vyprázdněné, ze zeleně do modře a z modře do zlatova, procházku obstrálých židlí, které se dvakrát za den rozestavují kolem ubrusu prostřeného na stůl jako na oltář, kde se slaví obřady gurmánství a na němž zůstane na dně ústřicových lastur jako v malých kamenných kropenkách několik kapek svěcené vody. Snažil jsem se najít krásu tam, kde jsem si ji nikdy nepředstavoval, v nejobyčejnějších věcech, v hlubokém životě „zátiší“.

Autor se kochá barvami a podobným způsobem píše i o hudbě, ale také umí velmi podrobně a s řadou detailů popisovat i osoby, včetně například drobných vad pleti a podobně.

Metoda čtenářova

Brzy jsem zjistil, že při čtení je problém udržet pozornost, protože text je cokoliv jiného než faktografický (beletrii jinak už skoro nečtu, faktografii rád). Text je velmi homogenní a velmi střízlivě členěn na odstavce – některé mají i řadu stránek.

Nezbývalo tedy, než si uvařit kávu, zavřít ve svém pokoji, vypnout telefon a soustředěně asi tak hodinu číst. Jen málokdy jsem dokázal přečíst najednou více než dvacet stránek, při příštím čtení jsem se musel k pár z nich vrátit, abych v hlavě navázal na minule přečtené.

Jednotlivé díly

Díl první „Svět Swannových“ začíná celkem logicky v dětství, mapuje vypravěčův vztah k mamince, který se v dalších dílech transformuje do vztahu k velmi pečovatelské babičce. Nosnou linkou je téma žárlivosti. Vyprávět „děj“ nelze, to bych musel vše opsat doslova.

Díl druhý „Ve stínu kvetoucích dívek“ se věnuje (lze-li tak zjednodušit) navazování vztahů v mládí, podobám lásky a obdivu.

Třetí díl „Svět Guermantových“ zavede čtenáře do světa banketů, plesů a slavností v prostředí (jak už bylo řečeno) vysoké šlechty. Rozhovory společnosti jsou velmi duchaplné, autor se tu v tomto směru dost vyřádil.

Díl čtvrtý „Sodoma a Gomora“ se velmi intenzivně zabývá homosexualitou, a to tak vytrvale a úporně, že jsem dospěl k názoru, že autor měl nějaké problémy se svou sexuální orientací.

Díl pátý „Uvězněná“ kombinuje téma žárlivosti z dílu prvního s tématem homosexuality z dílu čtvrtého.

Díl šestý „Uprchlá“ (také se nazývá „Zmizelá Albertina“) na mě působil dojmem, jako by se vypravěč probouzel z jakéhosi dlouhodobého snu.

Díl sedmý, poslední – „Čas znovu nalezený“, se zabývá stářím a časem a ze všech dílů mi přišel nejzajímavější. Těžko popisovat proč, možná tím, že je mi přes sedmdesát let? Ačkoliv autor nepoužil ten výraz, mám pocit jako by byl ČAS čtvrtým rozměrem onoho jeho „malování slovy“. Dovolím si na závěr několik citací z tohoto závěrečného dílu.

Dokonáno

Mám dočteno a koketuji s myšlenkou, že si znovu v knihovně půjčím první díl. Třeba v něm objevím mnohé, co jsem před dvěma lety pominul? Tohoto splněného snu nelituji, ačkoliv jeho uskutečnění bylo obtížnější, než bych byl býval čekal.

Ukázky

Tyto jsem tu už publikoval:

Bylo mu známo jako obecná pravda, že život lidí je plný kontrastů, ale u každého jednotlivého člověka považoval celou oblast jeho života, kterou neznal, za úplně stejnou s tou, kterou znal. Podle toho, co se mu říkalo, si představoval to, co se mu zamlčovalo.

⊰⋇⊱

A Františka, šťastná, že se může oddat kuchařskému umění, k němuž měla nesporné nadání, podnícena mimoto ohlášením nového hosta a vědouc, že má připravit jen jí známými postupy hovězí v rosolu, žila již od včerejška v tvůrčí horečce. Protože přikládala základní hodnotě surovin, jichž chtěla použít při práci na svém díle, mimořádný význam, šla sama do Tržnice nakoupit nejkrásnější kusy svíčkové, hovězích kolen a telecích nožiček jako Michelangelo, jenž strávil v horách u Carrary osm měsíců, aby vyhledal nejdokonalejší mramorové balvany na památník Julia II. Františka se věnovala těmto obstarávkám s takovou vášní, že když maminka viděla její rozpálený obličej, bála se, aby naše stará služka neonemocněla vysílením jako autor medicejských náhrobků v pietrasantských lomech.

⊰⋇⊱

Jedině lidé neschopní rozložit v duchu to, co se zdá na první pohled nedělitelné, myslí, že postavení je srostlé s osobou. Týž člověk, viděný v postupných úsecích svého života, žije na různých stupních společenského žebříčku v prostředích, která nejsou nutně vždy vyšší a vyšší… a pokaždé, když v dalším životním období navazujeme nebo obnovujeme svazky spojující nás s nějakým prostředím, když se v něm cítíme příjemně, začínáme se k němu docela přirozeně připoutávat a zapouštíme v něm lidské kořeny.

⊰⋇⊱

Přiblížit se dostatečně k věcem a osobám, které nám z dálky připadaly krásné a tajemné, abychom se přesvědčili, že tajemství ani krásu nemají, je nakonec zrovna tak dobrý způsob jako jiné, jak rozřešit problém bytí. Je to jedna z možností duševní hygieny, mezi nimiž je možno volit, hygieny, které možná není příliš hodna doporučení, ale dává nám jistý klid k prožití života a také – protože nám umožňuje ničeho nelitovat, přesvědčujíc nás, že jsme dosáhli toho nejlepšího a že ani to nejlepší za mnoho nestojí – ke smíření se smrtí.

⊰⋇⊱

Zbabělost jiné dámy, která mě přišla pozdravit a oslovila mě přitom mým jménem, byla ještě větší. Zatímco jsem s ní hovořil, snažil jsem se připamatovat si, jak se jmenuje. Vzpomínal jsem si velice dobře, že jsem s ní večeřel, vybavoval jsem si slova, která říkala. Ale moje pozornost, upjatá k té vnitřní oblasti, kde existovaly vzpomínky na ni, nebyla s to toto jméno odhalit. Přesto tam bylo. Moje myšlení se s ní pustilo do jakési hry, aby zachytilo jeho obrysy, písmeno, kterým začíná, a aby je nakonec osvětlilo celé. Byla to marná námaha, vyciťoval jsem, jeho váhu, ale co se tvarů týče, když jsem je porovnával s tím temným zajatcem schouleným v tmách mého nitra, říkal jsem si: „To není ono“. Můj duch by byl ovšem dokázal i nejnesnadnější jména stvořit. Naneštěstí nešlo o to tvořit, ale reprodukovat. Každá činnost ducha je snadná, když není podřízena realitě. Tady jsem byl nucen podřizovat se jí. Nakonec se mi jméno vynořilo naráz v celé své úplnosti: „Paní d´Arpajon“. Nevyjadřuji se však správně, když říkám, že se vynořilo, neboť se myslím nezjevilo účinkem vlastního pohybu. Zrovna tak se nedomnívám, že ani lehké a četné vzpomínky, které se vztahovaly na tuto dámu a které jsem neustále volal na pomoc (výzvami asi tohoto druhu: „No tak, je to ta dáma, co je přítelkyní paní se Souvré a která pociťuje k Viktoru Hugovi tak naivní obdiv, smíšený s hrůzou a odporem“), nedomnívám se, že všechny tyhle vzpomínky, poletující mezi mnou a jejím jménem, posloužili v čemkoliv k jeho vynoření z temnoty. V té velké „hře na schovávanou“, která se hraje v naší paměti, když si chceme rozpomenout na nějaké jméno, neběží o řadu postupných aproximací. Nevidíme nic a pak se nám naráz zjeví jméno ve své přesné podobě, hodně odlišné od toho, co nám naše tušení naznačovalo. Nevyplulo ono k nám. Nikoliv, myslím spíš, že jak žijeme, vzdalujeme se ustavičně od oné oblasti, kde nějaké jméno je zřetelné, a jen díky úsilí vůle a pozornosti, které stupňovalo bystrost mého vnitřního pohledu, se mi podařilo proniknout náhle poloviční tmou a vidět jasně. V každém případě, existují-li nějaké přechody mezi zapomenutím a vzpomínkou, musí být nevědomé. Různá jména, u kterých se postupně zastavujeme, než najdeme to pravé, jsou totiž falešná a nijak nás k němu nepřibližují. Nejsou to dokonce v pravém slova smyslu jména, ale často jen pouhé hlásky, a to hlásky, které pak, když se nám jméno vybaví, v něm ani nenajdeme. Tato práce ducha dospívajícího od nicoty k realitě je ostatně tak tajuplná, že je nakonec možné, že tyto falešné hlásky představují přece jen jakési první pomocné berličky, neobratně napřahované, aby nám pomohly zachytit se správného jména. „Tohle všechno,“ řekne čtenář, „nám nevypovídá nic o neochotě oné dámy, ale když už jste se tak dlouho pozdržel, dovolte mi, pane autore, abych vás přinutil ztratit ještě chvilku navíc a abych vám řekl, že je to dost mrzuté, jestliže jste jako mladý člověk, jakým jste tenkrát byl (nebo jakým byl váš hrdina, pokud jím nejste vy sám), měl paměť natolik slabou, že jste si nedokázal vzpomenout na jméno dámy, kterou jste znal velice dobře.“ Je to skutečně velice mrzuté, pane čtenáři. A dokonce smutnější, než si myslíte, pokud v tom člověk vyciťuje předzvěst doby, kdy jména a slova zmizí z osvětlené oblasti myšlení a kdy bude třeba zříci se navždy toho, že bychom sobě samým připomínali jménem dokonce i ty, které jsme znali nejlépe. Je skutečně mrzuté, že je už od mládí zapotřebí takového úsilí, abychom si vzpomněli na jména, která dobře známe. Ale kdyby se tato slabost týkala jen jmen stěží známých, u nichž je velice přirozené, že na ně zapomeneme, a u nichž by člověku nestálo za námahu, aby si na ně vzpomínal, tak by tahle slabost měla i své výhody. „A jaké, prosím, vás?“ Inu výhodu, pane, že jedině neduh nám dává postřehnout a poznat a dovoluje nám analyzovat mechanismy, které bychom jinak neznali. Člověk, který se večer co večer svalí do postele jako špalek a ožije zas teprve ve chvíli, kdy se má probudit a vstát, cožpak takový člověk pomyslí vůbec kdy na to, aby dělal ne snad nějaké velké objevy, ale alespoň drobná pozorování týkající se spánku? Stěží vůbec ví, že spí. Trochu nespavosti není ničím neužitečným, když jde o to spánek správně ocenit a vrhnout trochu světla do této tmy. Neselhávající paměť není moc silným podněcovatelem ke zkoumání paměťových jevů. „Koneckonců, představila vás paní d´Arpajon knížeti“. Nikoliv, ale mlčte a nechte, abych pokračoval ve svém vyprávění.

⊰⋇⊱

A tohle přikládám nově. Je to trochu monotématické, vybral jsem pár úryvků z jedné pasáže závěrečného dílu:

V první chvíli jsem nepochopil, proč pána domu a hosty poznávám jen po jistém zaváhání a proč každý vypadá, jako kdyby se líčil k nějaké hře, takže jeho tvář, s vlasy zpravidla napudrovanými, byla úplně změněná. Kníže měl ve své roli hostitele pořád ještě ten dobrácký vzhled krále z nějaké pohádkové hry, jaký jsem u něj pozoroval při své první návštěvě, jenomže tentokrát se přizdobil bílým vousem, jako by se sám také podřídil pravidlům, jež stanovil pro své hosty, a jeho nohy těžce vlekly jakési olověné podrážky, takže to vypadalo, že se rozhodl zpodobovat jeden z „Věků života“. Popravdě řečeno, poznal jsem ho jen na základě rozumového úsudku a tak, že jsem z pouhé podobnosti některých rysů vyvodil totožnost celé osoby…
… V téže chvíli jsem byl ještě daleko víc překvapen, když jsem slyšel, jak označují jménem vévody de Chatellrault jakého si drobného starce s velvyslanecky postříbřenými kníry, v němž mi jen jakýsi nepatrný zbytek pohledu, který zůstal nezměněný, dovolil poznat onoho mladíka, kterého jsem jednou potkal u paní de Villeparisis.

⊰⋇⊱

U jiných bytostí ostatně tyto změny, tyto opravdové proměny celé osobnosti, přesahovaly, jak se zdálo, oblast přírodopisu, a člověk byl překvapen, když slyšel určité jméno, že tatáž bytost může být obdařena nikoli znaky nového odlišného živočišného druhu, jako tomu bylo u pana d´Argentcourt, ale zevními rysy jiné povahy. U určité mladé dívky dal zajisté čas vystoupit zrovna tak jako u pana d´Argentcourt všelijakým netušeným možnostem, ale tyto možnosti, i když byly něčím veskrze fyziognomickým nebo tělesným, měly v sobě jakoby cosi morálního. Rysy tváře, jestliže se změní, jestliže jsou jinak seskupeny, jestliže jejich pohyby jsou obvykle pomalejší, nabývají spolu s jiným vzhledem i odlišného významu. A tak u určité ženy, kterou člověk znával jako omezenou a necitlivou, zbuclatění tváří, změněných tím k nepoznání, a nepředvídatelné vyklenutí nosu vyvolávaly totéž překvapení, často totéž příjemné překvapení, jako nějaká citlivá a hluboká poznámka, nějaký odvážný a ušlechtilý čin, jaké by u ní člověk nikdy nečekal. Kolem tohoto nosu, tohoto nového nosu, se rozvíraly obzory, v jaké by se byl neodvážil vůbec doufat. Dobrota a něžnost, které byly kdysi něčím nemožným. Před touto bradou bylo možno vyslovit to, co by člověka bylo nikdy nenapadlo povědět před tamtou bradou dřívější. Všechny tyto nové rysy obličeje byly nutně spjaty i s jinými rysy povahy – ze suchopárné a hubené dívky se stala široká a shovívavá matróna. Bylo možno říci, že je to jakási jiná osoba nikoliv už v zoologickém smyslu jako u pana d´Argentcourt, nýbrž ve smyslu sociálním a morálním.

⊰⋇⊱

Matiné, jako bylo toto, kde jsem se ocitl, bylo všemi těmito svými aspekty něčím mnohem cennějším, než jen pouhý obraz minulosti, skýtalo mi jakoby všechny ty postupné obrazy, které minulost oddělovaly od přítomnosti a které jsem já nikdy nespatřil, ba ještě lépe, ukazovalo mi samotný ten vztah spojující přítomnost a minulost. Bylo něčím na způsob toho, čemu se kdysi říkalo panoramatický obraz, ale byl to panoramatický obraz let, nikoli obraz určité konkrétní chvíle, nikoli obraz osoby situované v deformující perspektivě Času.

⊰⋇⊱

A tu jsem si já, který jsem od dětství žil den ze dne a s jakousi definitivní představou o sobě i ostatních, uvědomil poprvé podle těch proměn, k nimž došlo u všech těchto lidí, čas, který pro ně uplynul, což s sebou neslo zneklidňující objev, že uplynul i pro mne. A jejich stáří, které mi samo o sobě bylo lhostejné, mě hluboce zarmucovalo, když mě takto upozorňovalo, že se blíží i stáří moje. Tato blízkost stáří mi byla ostatně ustavičně zvěstována různými poznámkami, které mě v několikaminutových intervalech ohromily pokaždé jako trouby Posledního soudu. První z nich pronesla vévodkyně de Guermantes. Právě jsem ji spatřil, jak prochází špalírem zvědavců, kteří si nijak neuvědomovali podíl, jaký v jejich dojmu měla úžasná rafinovanost toalety a estetický důmysl, a plni vzrušení při pohledu na tu rusovlasou hlavu, a na to lososově zbarvené tělo, stěží se vynořující uprostřed svých ploutviček z černé krajky a sevřené krunýřem klenotů, zírali na ně, jak se tu vlní v zděděné pružnosti svých linií, jako kdyby hleděli na nějakou starou posvátnou rybu přizdobenou drahokamy a představující vtělení Strážného ducha guermantovské rodiny. „No ne, to je radost, že tu vidím také vás, svého nejstaršího přítele,“ řekla mi. A v té marnivosti combrayského mladíka, který se nikdy ani na okamžik nedomníval, že by mohl být jedním z jejích přátel, doopravdy se podílejícím na tom pravém tajuplném životě, jaký se vedl u Geurmantových, přítelem jako pan de Bréauté, jako pan de Forestelle, jako Swann, jako všichni ti, kteří už teď byli mrtví, bych se tím byl mohl cítit polichocen, ale byl jsem z toho hlavně nešťastný. „Její nejstarší přítel,“ pomyslel jsem si, „to přehání! Možná jeden z nejstarších, ale cožpak jsem snad…“, V té chvíli ke mně přistoupil jeden synovec knížete: „Vy jako starý Pařížan…“ řekl mi.

⊰⋇⊱

Byl bych měl pomyslet, že jako staré časy lidé označují to, z čeho mohli poznat jenom konec. Takto to, co zahlédáme na obzoru, nabývá tajuplné velkoleposti a zdá se nám, že se tím uzavírá svět, jaký už nikdo neuvidí. Postupujeme ale dál, a brzy jsme pro generace, jež jdou za námi, kdesi na obzoru my sami. Obzor však ustupuje do pozadí a svět, který se zdál být ukončený, začíná znovu. „Měla jsem jako děvče dokonce možnost vidět i vévodkyni de Dino,“ dodala paní de Guermantes. „Bože, vždyť víte, že mi už není zrovna pětadvacet.“ Tato poslední slova mě dopálila: „Tohle by říkat neměla, to se hodí pro nějakou starou ženu.“ A okamžitě jsem si pomyslel, že starou ženou skutečně je…

⊰⋇⊱

… A mohl jsem se jako v prvním pravdivém zrcadle, s kterým jsem se setkal, vidět v očích starců, kteří zůstali podle svého mínění mladí, tak jako jsem si to myslel o sobě i já sám, a v jejichž pohledu, který mě viděl takového, jakými sebe sama neviděli a jakými jsem je viděl já, se neobjevil, když jsem o sobě mluvil jako o starém člověku, abych uslyšel, jak mi to vyvracejí, ani stín protestu. Neboť svůj vlastní vzhled, svůj věk jsme neviděli, nýbrž každý viděl jako proti sobě postavené zrcadlo vzhled druhého.

⊰⋇⊱

Gilberte de Saint-Loup mi řekla: „Chcete, abychom si spolu někdy zašli sami povečeřet do restaurace?“ A když jsem odpověděl: „Pokud vám nebude připadat kompromitující, když přijdete povečeřet sama s mladým mužem…“, uslyšel jsem, jak se všichni kolem mě smějí, a honem jsem dodal: „nebo spíš se starým mužem.“ Cítil jsem, že ta věta, která vyvolala smích, byla z těch, jaké by o mně mohla pronést moje matka, matka pro kterou jsem by pořád dítětem…
… A chápal jsem teď, co to je stáří – stáří, které je možná ze všech skutečností právě tou, o níž si v životě nejdéle uchováváme pojem čistě abstraktní, když se díváme do kalendáře, píšeme data na své dopisy a vidíme, jak se žení naši přátelé a děti našich přátel, aniž přitom vlastně chápeme, ať už je za tím strach nebo lenost, co to znamená, až jednoho dne spatříme nějakou neznámou siluetu, jako byla ta silueta pana d´Argentcourt, která nám dá poznat, že žijeme v jakémsi novém světě. Až se nakonec jednoho dne vnuk některé z našich přítelkyň, mladík, k němuž bychom se instinktivně chtěli chovat jako ke kamarádovi, usměje se, jako bychom si z něho tropili žerty, neboť nás vidí jako dědečka.

⊰⋇⊱

(Poznámka J.H.:
Přesně tohle mě potkalo před pár týdny ve volební komisi 2027 u nás v ulici. Složení bylo: Tři úplně mladičká děvčata, dva chlapci cca pětadvacet let a dvě dámy v intervalu 40 – 45. Já – 71 let, tedy fosilie. Žádný pokus o komunikaci s těmi mladými se nesetkal s úspěchem, žijí v jiném světě. Dámy věku středního reagovaly viditelně s jistou mírou shovívavosti až despektu. Neměli samozřejmě vůbec tušení, co jsem v životě zažil, kde všude jsem byl, co jsem provedl… Bylo jim to úplně jedno, hlavním atributem toho starce byl prostě jen věk, jeho ČAS už uplynul…).

---