by 
Na ostrově Olchon je strašidelná jeskyně. Říká se jí Šamanská jeskyně a strašidelná je proto, že v ní kdysi žil vládce Mongolů – Gagen-burchan, bratr vládce podzemní říše, Erlen-chana. Oba bratři tolik děsili obyvatele ostrova svou krutostí, že se jich báli i šamani. Nejvíc se báli Gagen-burchana, který působil utrpení spoustě nevinných lidí.
V tutéž dobu a na témže ostrově, na hoře Ižimej, žil moudrý poustevník Chan-guta-babaj. Vládu Gagen-burchana neuznával, netoužil ho poznat a také nikdy nevstoupil na jeho panství. Často býval viděn, jak v noci rozdělává na vrcholu hory oheň a peče si k večeři berana. Žádná cesta však na vrchol nevedla – hora byla považována za nepřístupnou.
Gagen-burchan, strašný pán Olchonu, by byl rád moudrého poustevníka pokořil, ale nakonec to musel vzdát. Mnohokrát poslal na poustevníka své mongolské bojovníky, ale žádný neprošel a žádný se nevrátil. Každý, kdo se opovážil na horu stoupat, zemřel, protože na hlavy nezvaných hostů s rachotem vždy dopadaly obrovské kameny. A tak všichni nechali Chan-guta-babaje na pokoji.
Gagen-burchan však jednou ve své pýše zabil manžela jisté vesničanky, obyvatelky ostrova. Zabil ho za to, že se na něj její muž neuctivě podíval. Mladá žena žalem padla na zem, svého muže oplakala hořkými slzami, a pak, protože Gagen-burchana zuřivě nenáviděla, začala přemýšlet, jak se krutého pána zbavit. A rozhodla se jít do hor, vyhledat Chan-guta-babaje, povědět mu o utrpení ostrovanů a požádat ho, aby se jich zastal a Gagen-burchana potrestal.
Mladá vdova se vydala na cestu. A kupodivu – tam, kde ani ti nejobratnější bojovníci neuspěli, šplhala snadno a volně. Nakonec bezpečně dosáhla vrcholu hory Ižimej a na hlavu jí nespadl ani kamínek. Poté, co Chan-guta-babaj vyslechl statečnou ostrovanku, řekl jí:
„Dobrá, pomůžu tobě i tvému rodu. A teď se vrať a zprav o tom všechny ostrovany.“
Šťastná žena sestoupila z hory Ižimej a splnila, co jí moudrý poustevník poručil. A potom sám Chan-guta-babaj sestoupil do země Olchon za jedné z měsíčních nocí na lehkém bělostném oblaku. Přitiskl ucho k zemi a uslyšel sténání nevinných obětí, které Gagen-burchan zabil.
„Ach, země Olchonu! Je to pravda, jsi nasáklá krví nešťastníků!“ Chan-guta-babaj byl rozhořčen. „Gagen-burchan z ostrova musí zmizet. Ale ty, země Olchonu, ty mi v tom musíš pomoci! Ať se hrstka tvé hlíny zbarví do ruda, až to budu potřebovat!“
A ráno se vydal do Šamanské jeskyně. Rozzlobený Gagen-burchan vyšel mudrci poustevníkovi vstříc a zlostně ho oslovil:
„Proč jsi ke mně přišel?“
Chan-guta-babaj klidně odpověděl:
„Chci, abys opustil ostrov.“ Tehdy se Gagen-burchan rozčílil ještě víc: „To v žádném případě! Já jsem tady pánem! A hned si to s tebou vyřídím!“
„Já se tě nebojím,“ řekl Chan-guta-babaj. Ohlédl se a dodal: „Je tu síla, která je větší než tvoje.“
Gagen-burchan se také rozhlédl a zděsil se: nedaleko stála hustá hradba zamračených ostrovanů.
„Takže to chceš vyřešit bitvou…!“ – vykřikl Gagen-burchan.
„To jsem neřekl,“ řekl Chan-guta-babaj opět klidně. – „Proč prolévat krev? Můžeme zápasit spolu jen my dva a vše se odbude v míru!“
„Dobře tedy!“
Gagen-burchan a Chan-guta-babaj bojovali dlouho, ale ani jeden nedokázal získat převahu – oba se ukázali jako skuteční hrdinové, sobě rovni. A s tím se také rozešli. Dohodli se, že o věci rozhodnou následující den losováním.
Bylo dohodnuto, že každý vezme šálek, naplní ho hlínou a před spaním si každý položí svůj šálek k nohám. Komu se země přes noc zbarví do červena, bude muset opustit ostrov a odejít na jiné místo; naopak ten, jemuž hlína barvu nezmění, na ostrově zůstane.
Další večer, jak bylo domluveno, se posadili vedle sebe na plsť položenou v Šamanské jeskyni, položili si k nohám dřevěný pohár naplněný hlínou a šli spát.
Padla noc a s ní se probudily zákeřné podzemní stíny Erlen-chana, v jehož pomoc jeho krutý bratr tak silně doufal.
Stíny si všimly, že se hlína v Gagen-burchanově poháru zbarvila. Okamžitě přenesly tento pohár k nohám Chan-guta-babajovým, a jeho pohár zase k nohám Gagen-burchana. Krev mrtvých se však ukázala silnější než stíny Erlen-chana, a když do jeskyně vtrhl jasný paprsek ranního slunce, hlína v poháru Chan-guta-babaje zhasla a hlína v poháru Gagen-burchana zčervenala. A v tu chvíli se oba probudili.
Gagen-burchan se podíval na svůj pohár a těžce si povzdechl: „Tak tedy budeš pánem ostrova,“ řekl Chan-guta-babajovi, „a já se budu muset přestěhovat na jiné místo.“ A pak rozkázal svým mongolským válečníkům, aby naložili majetek na velbloudy a rozebrali jurty.
Večer Gagen-burchan nařídil všem, aby šli spát. Téže noci byli Mongolové mocnými stíny Erlen-chana i se svými velbloudy a veškerým majetkem přeneseni za jezero Bajkal. Když ráno vyšlo slunce, probudili se na druhé straně.
Ale mnoho chudých Mongolů, kteří neměli velbloudy a majetek, za jezero Bajkal přeneseno nebylo, a ti zůstali žít na ostrově. Právě z nich pocházeljí olchonští Burjatové, kteří tento ostrov obývají dodnes.
V dnešní době je pro mě příjemné číst pohádky. Snad i potřebné a nutné.
Ty jsou mravoučné a ukazují vždy vítězství dobra nad zlem.
Když si zapnu kterékoliv zprávy na netu nebo třeba v rozhlase, tak tam vidím každodenní vítězství lži, věrolomnosti a nenávisti nad vším ostatním.
Proto existují pohádky, kde vystupují síly mocnější všeho ostatního.
Díky za ně, Alefe.
Hezké.
Jako bych zas seděl pod šamanskou skálou s jeskyní.
Jeskyni zavalili místní domorodci když k nim přišla civilizace, aby ji nemohl nikdo znesvětit.
Skála se tyčí na břehu Malého moře, jak se říká této části Bajkalu.
Kocour to napsal moc hezky, souhlasím do posledního písmenka.
Je hotovo 🙂
Poslední dva příběhy pro mě byly překladatelsky nejobtížnější, proto taky na ně došlo až naposledy.
Jsem rád, že publikum potěšily.
—
Musím se podívat, kdy knížka vyšla. Bylo období, kdy se u nás překládalo a vydávalo ruského kde co, proč takový klenot unikl pozornosti…?
—
Konečně, padesát let od maturity, využil jsem své dnes již velmi děravé znalosti ruštiny k něčemu užitečnému.
Pohádky mám ráda, zvláště ty s dobrým koncem. S vnoučaty čteme pohádky ze všech koutů.
Pohádky…
Vyrostla jsem samozřejmě na našich klasických – Erben, Němcová. Bylo v nich příjemně, byly srozumitelné, přehledné, dobro vždycky zvítězilo.
Pak jako trochu starší dítko jsem si v knihovně půjčila tlustou bichli jménem Strom pohádek z celého světa – první setkání s jiným charakterem pohádek, ale ani tady, pokud si správně vzpomínám, nemělo zlo šanci.
Hauffova Karavana mne fascinovala, i když jsem se při čtení chvílemi trochu bála. Kniha měla spoustu nádherných ilustrací – myslím, že od Jiřího Trnky.
Uplynulo pár desítek let a já jsem měla v ruce dva svazky norských národních pohádek. Posbírali je v 19. století norští „Erben a Němcová“, pánové Asbjørnson a Moe, ilustroval další klasik.
Moc jsem se na čtení těšila, jenže dostavil se šok a rozčarování – ono to skoro vždycky dopadlo špatně. Kdepak vítězství dobra nad zlem, spravedlnosti a poctivosti nad potměšilostí, lží a násilím. Tvrdá škola života.
Nerozumím tomu. Nejspíš na to téma existují odborné studie; nevím, nikdy jsem po nich nepátrala.
Uměl jsem číst ještě před školou. Pořád jsem se babičky doptával, co je napsáno nad obchodem a podobně. Polsky i česky. A dostal jsem tehdy i nějaké ilustrované pohádky, ze kterých si pamatuji jenom to, že jsem chápal slovo nebezpečí opačně, jako bezpečí. Nevím proč, ale strašně mě to mátlo. (Podruhé mě to mátlo v ruštině, kde je bezpečí безопасность a nebezpečný je опасный.)
No a potom, v první třídě, jsem dostal k vánocům výpravnou knížku ruských pohádek „Krása nesmírná“. Tu už jsem si přečetl úplně sám, bez dotazů k dospělým. Z ní si pamatuji několik pohádek dodnes. A krásné ilustrace a ozdobné písmo. Je to možná příčina, že jsem tak přístupný ruské kultuře.
Takže ruské pohádky mě vlastně formovaly co se týče základních pojmů jako je dobro a zlo, spravedlivost a nespravedlivost, pravda a lež. To se už nedá nijak změnit.
Ruština se mi v životě hodila dost často. (Polštinu nepočítám, babča, která mě opatrovala do pěti let, byla Polka.) A v nářečí, „po našimu“ kterým se mluvilo v kolonii byla i německá slova i slova jidiš. Když mi jednou k Vánocům (po několika desítkách let!) režisér Radek Lipus věnoval slovník česko-jdidiš a opačně, mohl jsem ho bez čtení uložit do knihovny. Spoustu slovíček jsem znal – aniž jsem věděl, že je to jidiš.
Zajímavé je, že se mi občas zdají sny v němčině. Pokud se probudím a zapamatuji si nějakou situaci, (německy moc dobře neumím), nevím co jsem v tom snu říkal. Ale když si vezmu slovník, tak ty věty v němčině jsou správně. Proč, když němčinu jsem se učil jenom ve škole a moc nepoužíval, nevím.
Druhá babička, Němka, kterou jsem ale nepoznal (umřela o dost dřív, než jsem se narodil) mi možná předala nějaké geny… 😸😁
„Krása nesmírná“, ano, taky si ji pamatuju.
Asi moje první setkání s ruskou kulturou. Všechno mělo úplně jiné měřítko – velké bylo mnohem větší, daleké ještě vzdálenější. Udatní bohatýři mávali kyji o váze mnoha pudů a zdolávali cesty dlouhé řadu verst.
Úplně jiný svět.
Když jste zmínila ty pudy, jimiž mávali bohatýři, uvědomil jsem si, že spousta věcí je pudová záležitost: buďto to pude, nebo to nepude. Jak vidno zříti, vše souvisí se vším.
Když jsem dopřekládal, chtěl jsem ještě přičinit něco jako editorskou poznámku, a před tím trochu pátral na těch internetech. A objevil, že existuje pokračování, docela rozsáhlé.
Takže odvolávám, co jsem… (atd.) – ne, není hotovo a nějaké pokračování asi ještě přijde.
Tužka napíše,….díky za překlad a uveřejnění.
Pohádek jsem moc nečetla. První knížku, kterou jsem dostala k Vánocům, když jsem začala chodit do školy a naučila se už obstojně číst,…tak byli Broučci.
Jako další kniha byla Bible. To mě požádala moje nevlastní babička, abych jí v době zimního období četla,….zatímco ona dělala ruční práce.
Jinak jsem byla stále venku, nebo ve chlévech a ve stáji. Víc číst jsem začala až po patnáctém roce svého věku. Povinná četba k maturitě.
V dobách bolševika se pro studující mládež vydávaly knihy dvojjazyčné. Nejvíc česko-ruské. Po jednotlivých stránkách. Vlevo text česky, vpravo rusky. Měla jsem i povídky čeština-němčina, čeština- španělština. Tu ještě mám. Stařec a moře. Byla i The old man end the sea,….Tu si někdo půjčil a nevrátil.
Na opakování a pocvičení jazyka to bylo dobré.
V současné době si můžete přečíst Malého prince v nářečích ….. kterými se hovoří v Čechách a na Moravě. Vydává Nakladatelství JOTA.
Vracíte mě všichni v komentářích k tomuto příběhu do dětství. Přečetla jsem většinu pohárek které jsou zde zmiňovány a ještě bych přidala vzpomínku na pohádky od pana Ladislava Pařízka z rovníkové Afriky – Prales kouzelných snů a Řeka kouzelniků. Byly u nás doma tak populární, že dodnes používáme běžně některé výrazy. Například palavér místo poangličtělého meetingu. Moc se mě tehdy líbily. Také krásné pohádky vycházely od Rudyarda Kiplinga Příběhy želvy Joky Joka a také příběhy, které nesouvisely s pohádkou o Mauglím, ale které byly obsaženy v předválečném vydání obou knih džunglí. Jsou tam nádherné příběhy z podhůří Himalájí, o legendách ze světa inuitů na Dalekém severu Kanady a krásné pohádky podmořského typu, jako například O bílém tuleni. Byla jsem malá a pro mě to všechno byly pohádky z výborným, báječným, krásným koncem. Dnes, když se podívám zpětně, některé z nich neodpovídaly typu žánru, který se nazývá pohádka, ale vůbec to neubírá nic na jejich kouzlu. Když vidím dnes kolem sebe celou generaci mladých, která odmítá číst, je mi jich strašně líto. Přicházejí o celý svět kouzel a čar. Myslím že naše generace měla velké štěstí, že náš národ patřil vždycky ke vzdělancům a na knihy se vždycky v rodinách našlo dost peněz. Všichni jsme to viděli v ony slavné knižní knižní čtvrtky, kdy se tvořily před knihkupectvími fronty, jakmile vyšlo nové vydání zajímavých knížek. Děkuji Alefe za vaši snahu a krásné překlady, a vůbec za toto otevřené téma.
Jojo, Řeka kouzelníků a Prales kouzelných snů…
Spousta příběhů.
A fronty před knihkupectvím na rohu, které se jmenovalo „U divadla“, protože bylo u divadla Zdeňka Nejedlého (Nyní Antonína Dvořáka). Kde jsme se se ženou ve frontě střídali, aby na nás vyšla knížka, kterou jsme chtěli – a vždycky jsme přinesli ještěn nějakou jinou, kterou jsme původně nechtěli.
Ale žena už není a ty stovky, tisíce knih se snažím někomu věnovat, abych je nemusel odnést do kontejneru. Protože mi to připadá velmi neuctivé. Syn moc nečte a měl by při vyklízení bytu, až odejdu za svými kocoury a svou ženou zbytečně moc starostí. Je to těžké… Antikvariátycuž moc nejsou – a tam jsem přitom nakoupil spoustu krásných knih.
Někdy dumám, zda jsme četli, protože TV jsme moc nedívali, nebo jsme četli, protože to bylo mnohem lepší. Knížky nám umožňovaly si ten příběh představit v tom nejvyšším rozlišení, se stereofonním sedmi kanálovým zvukem a s těmi nejlepšími herci, kteří ani neměli jména – tak byli dokonalí. Byly to postavy z knížek. A byly tam i vůně…
Když pak někdo udělal na základě knihy film, pro mě to byl vždy jenom slabý odvar filmu, který jsem viděl, když jsem si ten příběh četl.
Kocoure, zkoušel jste ten Knihobot? Knihy buď nabízí k prodeji, anebo je předává do domovů pro seniory. Zkuste si je najít na internetu. Najdete tam více informací.
Rozmilýy Kocoure, dopadla jsem úplně stejně, jak píšete. Mám ve svém bývalém domě knihovnu po třech generacích mých předků a vybrala jsem si jenom tyknihy, které opravdu miluji, aby se mi vešly do mých 30 metrů čtverečních. Zbytek dostala na starost realitní kancelář a vůbec nechci vědět co se s nimi děje. A nejsou to jenom knihy. Úplně stejně dopadly krajkové dečky, český a Moravský vyšívaný kroj – dílo mých babiček z obou stran našich rodičů, které to háčkovaly a vyšivaly hodiny a hodiny a hodiny. Jsem ráda že si tyto věci ode mě vzalo Muzeum lidových krojů ve Zruči nad Sázavou zcela zdarma. Nedokázala bych to vyhodit. Velmi podobně dopadla spousta krásného broušeného křišťálového skla. Prostě dnes to nikdo nechce. Rozčiluje mě to neuvěřitelné plýtvání zručností lidí, kteří podobné skvosty tvořili. Asi je to ale daň za způsob, jakým současným konzumním způsobem vršíme věci. Trvá to bohužel už kolik generací.
Omlouvám se všem za občasné omyly v pravopise, které mi chystá automat na opravu pravopisu, protože všechno diktuji. Ten opravuje pořád to, co napíšu a někdy to je horší, než jsem zamýšlela. Snažím se to po sobě číst, ale ne vždycky se oprava podaří.