by Kdo můžeš, žij svůj život lineárně. Spořádaně. Od začátku až ke konci. Bez návratů k jednou již prožitému. Jinak totiž spatříš, co jsi už viděl – pokaždé ale jinýma očima.
—ﬡ—
Tu knihu jsem neměl v ruce šedesát let, ztratil jsem ji kdysi dávno na dovolené v Krkonoších. O tom, jak se mi dostala znovu do ruky, zmíním se snad při jiné příležitosti; důležité je, že se tak stalo v pravý čas. Pořád vypadá jako nová – jako ta, kterou osmiletý kluk před odjezdem na dovolenou kdysi dostal jako prázdninové čtení.
Ano, to je ona.
Shodou okolností je to téměř přesně šedesát let, co vyšla poprvé. Vědeckofantastické povídky z pera Vlastislava Tomana roce v 1966 vydalo Státní nakladatelství dětské knihy (SNDK) v edici Karavana s ilustracemi Jaroslava Lukavského.
Tu knihu jsem kdysi dávno „zhltnul na posezení“ a pak, ve víru jiných událostí, odložil (a poté i ztratil). Ale otisk Tomanových povídek přetrval; tou vlastností se nemůže pochlubit úplně každá kniha, která se mi dostala do ruky.
Devět povídek (s výjimkou první a poslední, které celou knihu rámují) spolu souvisí jen tématicky – dobýváním vesmíru.
Celkový kolorit knihy je ovšemže poplatný době, kdy povídky vznikaly; kdo tu dobu prožil, ví, co mám na mysli. Což však knize na půvabu nikterak neubírá, ba naopak – možná, že některým čtenářům to dokonce vnukne myšlenku, že vektor, popisující vývoj lidstva, nemusí vždy a za všech okolností mířit jen optimisticky vzhůru. Posledně napsané samozřejmě není poznatek osmiletého kluka, když Příchod bohů četl poprvé; je to dojem muže, který zanedlouho oslaví svých třetích třiadvacet let. Málo naplat: šedesátiletý odstup je znát.
Z mého současného pohledu nemá smysl zabývat se jednotlivými povídkami – kniha je malá, útlá, nenasytný čtenář ji pozře za dvě hodiny a pocítí lítost, že už je na konci. Dostane-li se vám Příchod bohů do ruky a není-li vám sci-fi proti mysli, neváhejte.
Jako (skoro) každé sci-fi, i Příchod bohů předkládá čtenáři spoustu vynálezů a technických řešení, bez kterých by dobrodružství hrdinů Tomanových povídek byla nemožná. Je zajímavé porovnat tehdejší představy v kontrastu se skutečností dneška.
Na Měsíc jsme se sice údajně již podívali a po jeho povrchu i prošli, ale je to dost dávno a návrat se jeví jako velmi problematický. Na Mars zatím lidská noha nevkročila, a než se tak stane, Země i Mars obkrouží svou mateřskou hvězdu ještě mnoho, mnohokrát; a jak se ukazuje, stáda krav se na něm pást opravdu nebudou.
Naší sluneční soustavou se zatím neproháníme a těžba nerostů na asteroidech je stále sci-fi – ale atomový raketový pohon se zřejmě právě zrodil, byť zatím jen v primitivní verzi (a prvním uživatelem je nepřekvapivě armáda). Autonomní řízení vozidel už udělalo první krůčky a s umělou inteligencí, schopnou učení a sebezdokonalení, může konverzovat každý z nás. Nápodoba lidského hlasu a imitace myšlení dokonce dalece překonaly autorovu fantazii, zatímco soudobé morální normy, nad nimiž občas člověku zůstává rozum stát, autorova optimismu a fantazie zdaleka nedosahují a naopak mají co dohánět.
Kromě povídek Vlastislava Tomana a ilustrací Jaroslava Lukavského obsahuje kniha jako dodatek výběr zajímavostí, který napsal Jaroslav Dewetter. V povídkách se to roboty jen hemží, a Jaroslav Dewetter předkládá čtenáři populárně naučnou formou průřez dějinami robotiky – od středověkých pokusů, které nedosáhly dál než k důmyslným loutkám, až po soudobé (myšlena doba vzniku knihy) sálové počítače a průmyslové automaty. Je to poutavé čtení ještě i dnes.
Z výše napsaného by snad mohl vzejít dojem, že Tomanova kniha je o robotech. – Ne, není. Roboti v ní sice jsou, ale hlavní úlohu nehrají. Tomanovy příběhy jsou především o lidech.
A lidé? – Lidé se nezmění. Kdo ví: snad autor ve svých povídkách kreslí svět, který by mohl přijít, bude-li krize, do níž současnost úspěšně padá, taky úspěšně překonána.
—ﬡ—
Šedesátiletý odstup je znát, i pokud jde o paměť čtenářovu: zůstaly jen otisky hrubých rysů a detaily se vytratily. Hypotetická cesta lidí k nejbližší hvězdě, kterou obíhá planeta snad podobná Zemi, to je téma, které bude dráždit fantazii tak dlouho, dokud se neuskuteční. – Jak by se dala taková cesta realizovat s tím, co víme dnes, přidáme-li k soudobým poznatkům i nezbytnou špetku fantazie?
Z mlhy snění vynořil se mi svět budoucnosti, který stavem rozvoje vědy a techniky let ke vzdálené hvězdě umožňuje, je jakž-takž v souladu se současným poznáním, a tam, kde poznání zatím chybí, pokouší se ho vhodně extrapolovat. Zasadit do takového rámce úvodní scénu z Tomanovy knihy, kdy kosmická sonda před zraky tamních obyvatel přistává na jejich planetě, připadalo mi nanejvýš přirozené.
Ale ouha! Poté, co jsem si přečetl znovunalezenou knihu i se všemi podrobnostmi, na které jsem v šedesátiletém mezidobí zapomněl, zjistil jsem, že některé detaily Tomanovy povídky jsou s ekosystémem mého příběhu v rozporu. Kdybych chtěl přistát na planetě Gron-c-chů a dodržet rámec Tomanových povídek, ve světě mého příběhu by to bylo technicky nemožné. A to jsem zcela pominul autorská práva, která se k Tomanovým povídkám vážou a která bych nemohl jen tak obejít.
Co teď? Hvězdolet Apostolos je na cestě a Actis už parkuje na orbitě planety, na které není možné – vzhledem k výše napsanému – přistát.
Naštěstí v prostředí Fermiho paradoxu existuje způsob, jak se z prekérní situace vyvázat, a nápověď nalezneme u profesora Vessany, kterého jsme za dramatických okolností před časem spolu navštívili v Římě. Profesor A. G. Vessana připouští, že existují paralelní světy, které se od toho našeho liší jen málo – a nebo i velmi mnoho – a přesun mezi nimi je možný prostřednictvím změny stavu mysli.
Proveďme tedy v této chvíli vkročení a přesuňme se do paralelního světa, kde planetu, na jejíž orbitě zaparkoval hvězdolet Actis, Gron-c-chové neobývají.
Je to úplně jiný svět, a v něm se scéna přistání odehraje jinak.
—ﬡ—
