Smutek bohů (I.)

^{Na motivy souboru povídek Vlastislava Tomana – Příchod bohů}

Prolog

V pradávných, velmi dávných dobách, kdy ještě věřil lid i knížata, že nebe visí na železných skobách a Zem je jako koláč placatá, panovalo všeobecné přesvědčení, že vytvořit něco z ničeho je zhola nemožné – a pokud přece ano, je to vyhrazeno jen bohům, obývajících svět pověstí a bájí. Tento předsudek projevil pozoruhodnou životaschopnost – udržel se ještě i v období jaderné energetiky, kosmických letů a hvězdných válek. Objevem Bartlettových membrán vzal ovšem definitivně za své.

A potom se začaly dít věci: dvě čarodějky, Věda a Technologie, utrhly se z řetězu a zmocnily se kvantového vakua.

Bartlettova membrána je subatomární struktura, která umožňuje oddělit od sebe dvojice vhodných virtuálních částic. Prvním praktickým využitím bylo vytvoření elektron-pozitronových článků (tzv. EP-článků), které se staly zdrojem nevyčerpatelné elektrické energie. Tak se zhmotnil dávný sen o perpetuu mobile prvního řádu, ale to byl teprve začátek. Ukázalo se, že princip Bartlettovy membrány je za dodržení určitých podmínek nesmírně elastický a umožňuje čerpat z kvantového vakua energii a tedy i hmotu v jakékoli myslitelné podobě.

Nedostatek se stal minulostí a před lidstvem se rozklenul netušený prostor dříve nepředstavitelné hojnosti. Materiální hojnost sama o sobě ovšem neřeší základní dilema, vtělené od počátku věků do samé podstaty lidství: dekadence plynoucí ze sebeuspokojení, nebo rozvoj, poháněný nutkáním k expanzi?

—ﬡ—

Coromandel

Slunce zapadlo a ohlušující zpěv cikád utichnul jako na povel. Z pralesa se ozval noční pták a z trávy kolem pobřeží se rozezněly ostré hlasy cvrčků. Vítr přivál kořeněnou vůni novozélandského pralesa a v písku pláže se rozlehly kroky: žena a dítě.

Matka usedla na kámen a přivinula synka k sobě. Ukázala na oblohu:

„Ne, nevidí. Je tak daleko, že vidět nemůže,“ řekla matka, „ale ví to. Pozná to v srdci,“ dodala s jistotou v hlase.

„Proč nás nemůže vidět, když my vidíme hvězdu?“ zamyslel se nahlas malý výzkumník. Matka se usmála. „Vzpomínáš, jak jsme byli u strejdy na chatě?“

„No jasně! Pluli jsme na lodi až na druhou stranu přehrady!“

„A vzpomínáš, jak jsme se dívali dalekohledem, když strejda štípal dřevo?“

„No jasně! Byla to legrace. Trvalo strašně dlouho, než rána sekyrkou přeletěla celou přehradu. Bylo to jak legrační film…“

„Ano,“ řekla matka, „bylo to tak. A s pohledem ke hvězdám je to podobné. Až táta uvidí, jak máváš, bude ti sedm let a budeš školákem. Tak dlouho trvá jeho pohledu, než k nám doletí.“

Chlapec odvrátil zrak od oblohy. Jeho prsty rozehrály starou známou hru – aby si udělal představu o tom, kolik je sedm.

—ﬡ—

Deník

Má lásko!

Před časem prošli jsme Bodem obratu, od té chvíle rychlost Apostola klesá se zpomalením 1g a vesmír zvolna rozkvétá. Až pominou relativistické efekty, které stlačily okolní vesmír do rentgenového kužele před lodí, rozvine se pomyslná kytice vesmíru do podoby, kterou oko člověka dosud nikdy nespatřilo. Náš včerejšek lokálního času konečně zaznamenal dlouho očekávanou událost: Actis zaparkoval na orbitě planety Fictia a přijali jsme jeho první zprávu.

Zpráva č. 1

Actis uveden na nízkou oběžnou dráhu planety.
Následuje souhrn výsledků měření.
Astronomické a fyzikální parametry:
– Poloměr (R): Přibližně 8 918 km (cca 1,4 × poloměr Země)
– Hmotnost (M): 1,95 × hmotnost Země (cca 1,166 × 10^25 kg).
– Hustota (ρ): 3 933 kg/m³ (odpovídá hustotě Marsu). Předpoklad: Planeta obsahuje obrovský podíl lehkých křemičitanů, síry a vody vázané v minerálech.
– Povrchové gravitační zrychlení (g): cca 9,81 m/s² (identické se Zemí)
– Rozloha povrchu: 1,96 × větší než povrch Země (vytváří obrovskou plochu pro pevniny i oceány)
– Úniková rychlost (v_e): cca 13,3 km/s (o 19 % vyšší než na Zemi z důvodu pomalejšího slábnutí gravitačního pole s výškou)
– Vzdálenost od hvězdy: 1,11 AU
– Místní rok: Přibližně 427 pozemských dní.
– Sklon osy k ekliptice: cca 25° (větší než Země 23,5° )

Proběhne analýza povrchu planety a výběr místa výsadku automatické sondy.

Pročítám ty strohé údaje a přemítám o podobě světa, v němž se náš šestinohý robot už pohybuje: kamenná planeta o hustotě Marsu, velikostí převyšující Zemi – zvláštní kombinace parametrů, jejichž výsledkem je, že po povrchu planety budeme kráčet stejně, jako bychom kráčeli po zemském povrchu – možná. Planeta je proti Zemi obrovská. Jaká bude její tvářnost? Hory i moře tam jsou, to už tušíme. Představuju si, jak stojím na břehu a plachta lodi ne a ne zapadnout za obzor. A hory – budou to Himaláje, nebo pahorkatiny? Planeta má i roční doby, byť o něco delší než u nás doma. Vzhledem k hmotnosti, rozměrům a sklonu k ekliptice bude počasí o dost divočejší než na Zemi, Coriolisova síla dá vznik mocným hurikánům.

Ještě rok lokálního času potrvá, než na orbitě planety zaparkuje také Apostolos. A potom…?

Náš syn roste a tvůj čas je rychlejší než můj. Až se znovu setkáme, budeme stejně staří, Ty a já.

—ﬡ—

Sonda

První paprsky Zářícího dopadly na vrcholek špičaté skály. Údolí ožilo. Gron-c-chové se vyrojili z doupat a křikem vítali nový den. Ženy začaly připravovat u ohňů a horkých pramenů jednoduché pokrmy, lovci si chystali zbraně a starci jako vždy usedli na svá místa před jeskyněmi. řísnými pohledy sledovali povykující hordu dětí. V údolí, kde Gron-c-chové žili, tomu tak bylo odedávna.

„Oááá!“

Do údolí vpadl ostrý skřek strážce stojícího na skále. Všichni strnuli. Otočili hlavy vzhůru, kam ukazovala jeho ruka. Ze žlutohnědých mraků, které před chvilkou zakryly oslnivou tvář Zářícího, padal k zemi oheň. Planul jako obrovská smolná pochodeň, přímo rostl Gron-c-chům před očima. Vytřeštěně se dívali ke kalnému nebi. Něco takového ještě neviděli. Bylo to děsivé! Rudá záře se šířila do všech stran, jako by na obloze otevřela svůj ohnivý jícen Hromová hora.

„Zářící padá! Z oblohy!“ zaječela stará Lala.

Do údolí vtrhlo sílící hromobití a Gron-c-chové zaryli své tváře do země. Už neviděli, jak se ohnivá pochodeň mihla nad údolím, ale zato slyšeli, jak s ohlušujícím řevem zapadla kamsi za kopce. Vzápětí proletěl krajinou horký závan, rozkýval koruny štíhlých pauru. Úzké listy hlasitě zapleskaly o větve. A pak bylo zase ticho.

Dlouho leželi Gron-c-chové na zemi, omámeni a neschopni jediného pohybu. V hlavách se jim převalovaly myšlenky: Zářící bůh opustil nebe! Už nikdy se nepotěšíme jeho teplem a světlem.

Zvedli se, cosi teplého se opřelo do jejich ohnutých zad. Do vytřeštěných očí jim vnikl důvěrně známý jas. Vysoké mraky se roztrhaly a mezi nimi planula oslnivá tvář Zářícího! Uplynulo několik dlouhých okamžiků, než to vůbec dokázali pochopit. A potom celá tlupa vyskočila s radostným pokřikem.

„Září na obloze! Nespadl na zem!“ Křepčí a hulákají jako pominutí, děsivý přízrak padající z oblohy je zapomenut. Zářící je na nebi, dál jim posílá teplo a světlo!

Jen jeden z tlupy stál stranou, bylo vidět, že usilovně přemýšlí: Jak je to možné? Všichni přece viděli Zářícího boha padat k zemi! Všichni slyšeli rachot… A teď je znovu na obloze. Jak je to možné?

To si Ru, náčelník tlupy, vysvětlit nedovedl.

^{(Vlastislav Toman, Příchod bohů. Úryvek z úvodní povídky Příchod Malého boha)}

—ﬡ—

Od štíhlé siluety hvězdoletu na oběžné dráze se oddělil přistávací modul. Jeho vejčité tělo, přizpůsobené pohybu v husté atmosféře, se od mateřské lodi vzdalovalo zpočátku váhavě a pomalu. Když vzdálenost mezi oběma plavidly narostla dostatečně, přistávací modul zažehnul brzdné motory a zahájil strmý sestup. Oku člověka by se zakrátko ztratil v mracích, ale široko-daleko nebyl nikdo, kdo by proces přistání takto vnímal.

Spojení mezi hvězdoletem Actis a přistávacím modulem bylo stabilní.

Povrch planety se přiblížil a motory zvýšily výkon. Modul se blížil k místu přistání v auře žhavých plynů jako burácivá pochodeň a zpomaloval sestup. Nízko nad zemí se na okamžik zastavil, podepřen ohnivým sloupem, aby vysunul trojici přistávacích vzpěr. Vzápětí měkce dosednul a hřmot motorů ustal.

Když vítr odvál prach a dým, na vyvýšené planince uprostřed kruhu ožehlých kamenů a spálené vegetace stálo na třech nohách veliké stříbrné vejce. Vzduch nad ním se vlnil teplem, kamení kolem vychládalo a rozpadalo se na jemný štěrk.

Kolem bylo ticho a svět se vracel k rovnováze, z níž byl na okamžik vychýlen.

(pokračování)