April, come she will

Tento text původně vyšel pod názvem Otisk vodopádu v kuchyni.
Je to tak dávno, že už si ani nepamatuju, kdy přesně to bylo.
Ale čas nehraje roli – to, co je podstatné, je tu pořád. – Ostatně,
je březen, duben za rohem – april, come she will…

—ﬡ—

Jedu večerem, auto hltá okresku mezi loukami a lesnatými vrchy. Na okraji mého zorného pole se krajina rozpíjí do rychlé šmouhy. Stmívá se. Vlhký asfalt je tak černý, až se zdá, že nemám světla. Svět se noří do podzimní tmy a po stráních se válí mlha. Pod palubní deskou modře zabliká a pípne mobil.

Volant v levačce, pravou rukou mobil opatrně beru – bojím se toho posla všelijakých zpráv. Jedním okem hlídám cestu před sebou, druhým okem čtu:

odletam do jizni afriky mej se pekne.

Tak. Nebál jsem se zbytečně, to uklidní. Odlétáš do Jižní Afriky.

Vzdušný parník možná právě odráží od břehu, kudy s tebou asi poletí? Doma se podívám do mapy, kde že to vlastně přistaneš. Tvé bláznivé nápady se začínají realizovat.

Že bych ti taky napsal sms? Co třeba tuhle:

To je toho. Ja poznam vela takych zien. Raz som jednu stretol.

Ale z nás dvou bych tomu rozuměl jenom já sám, tak radši snad ani ne – stejně je to pravda jenom napůl: nikoho dalšího takového neznám.

—ﬡ—

Když jsem tě potkal poprvé, vůbec jsem tě nezaregistroval. Všiml jsem si tě až napodruhé, tím hůř; už to mě mělo varovat, na druhé podívání to má vždycky těžší průběh. Když holt my hazardéři varování nebereme vážně.

A věci se vyvinuly tak, jak se dalo čekat – tak, jak jsem si po tom druhém podívání přál.

Začalo to, jak jinak, svléknutím očima. Kam se na mě hrabe ten moderní a kontroverzní letištní rentgen: když chci, vidím i mateřské znaménko na … no, obraťme list; však do toho nikomu nic není. Prvotní odhad, že ta zvláštně krásná holka má docela slušnou kondici, že na horách nebude přítěží, nýbrž naopak vynikajícím parťákem, ten se později pouze potvrdil. To jsme už měli za sebou pěknou řádku rozhovorů na nejvyšší úrovni, vzpomínáš? Když na začátku našich debat vyšlo najevo, že za tebou v řadě stojí i nějaké potomstvo, zalapal jsem po dechu a pochopil, že ti nebude ani osmnáct, ani dvacet. Tehdy ze mne vypadl jen otazník a nebetyčná pitomost: – „…páni. Jak se to tak přihodí?“

A tys to vzala úplně vážně a po chvilce – co na takovou blbost taky říct – jsi pronesla: – „…no, to už se tak někdy přihodí.“ A bylo to.

Pak přišlo krátké idylické období: April, come she will, zpívali Simeon a Garfunkel a všechno bylo přesně tak, jak stojí v té písni. Chvilku byla přítomna dokonce iluze společné domácnosti – to když ve tvém kalíšku v koupelně parkoval můj kartáček na zuby. Ale dlouho to netrvalo, brzy to přešlo.

Mezitím jsem přišel na spoustu věcí – například na to, že mi dokážeš pohnout žlučí jako málokdo jiný. Vždycky mě pak popadl vztek a strašná chuť srazit tě do propasti – a taky touha být na dně dřív než ty, chytit tě do náruče, stisknout, zamáčknout tě do sebe, a říct – ty krávo pitomá, to mi nesmíš dělat.

Pochopil jsem, že některé věci prostě nenastanou a bude to tak lepší. Není možné mít tě v kuchyni, stejně jako není možné mít v kuchyni nádherný, impozantní a divoký vodopád. Ale je možné k tomu vodopádu občas zajít, brodit se potokem a přecházet po kluzkých a hrotitých balvanech v jeho blízkosti a riskovat, že se do krve zraním: vodopád je vodopád, člověku to časem dojde. Nemůže ho mít v kuchyni, ale nosí v sobě jeho otisk, jeho obraz.

„Ne, nic neříkej, já nechci nic slyšet, nemusím všechno vědět -“ to když jsem se nadechl, že ti něco řeknu o tom otisku, který v sobě nosím. Netrvalo dlouho, rezignoval jsem: podle všeho i tak dobře víš, co bys slyšela; pak je zbytečné, abych o tom mluvil. Někdy je s tebou těžké pořízení, hlavo střapatá a dubová… proč nejsi chlap? Buď bychom si dali do držky a nebo bychom byli nejlepší kamarádi, případně obojí. A kamarádi vlastně už dlouho jsme. – Není to k smíchu? Některé dívky o to marně usilovaly a nikdy se jim to nesplnilo. Co vy ženské na tom kamarádství s chlapem vlastně máte…?

Občas jsme si dali spolu kafe: to jediné intimní nám zbylo. „Já to tady balím, tady chcípl pes. Kámoška má v Johannesburgu klenotnictví. Pojedu tam a budu obchodovat s diamanty.“

Bože můj. Šance, že budu na dně propasti dřív než ty, se zase zmenšily. Větší hovadina tě už nemohla napadnout: je na mně vidět, co si myslím? Všechno, cos tady rozdělala, necháš plavat – nemluvě o tom, že nebude nikdo, kým bych zaplnil ten otisk vodopádu v kuchyni.

Ale pak se mi ulevilo. Ono to mohlo být i horší: taky by tě mohlo napadnout, že budeš pašovat smaragdy v Argentině. Nebo řídit sklizeň opia v Afghánistánu. Co je proti tomu téměř legální obchod s diamanty v Jižní Africe…

Nitky se zpřetrhají, už nebude ani společné kafe.

A otisk?

To místo ve mně, které volá po vyplnění tebou?

To nevyslovené, před kterým uhýbáš, jak popálená ruka před ohněm?

—ﬡ—

Člověk neví předem, co mu život uchystá: třeba budu někdy pašovat dříví do lesa. Nebo tunelem provádět koně z Ruska do Mongolska. Špinavou rukou odhrnu hadr ve vchodu loupežnické chatrče, na podlaze oheň a v chatrči ty – mlčky mi podáš v očouzeném hrnku kafe, a to bude teprve ta pravá romantika.

Co já vím…? Nevím. Měl jsem ti dát aspoň něco na cestu, jenže už je pozdě.

Nebo není? Náhle si uvědomuji něco, co je pro mne nové. Zrálo to asi dlouho, ale mně to dochází teprve teď: poslední zbytky potřeby aspoň trochu tě vlastnit odpadly jako strup z rány, která se zahojila. Pavučiny odvál vítr dní a přede mnou je prostorná tmavomodrá obloha, do které právě odlétáš.

Miluji te a nepotrebuji te, stastnou cestu.