24. 4. 2024

Jako že to nevíš

K čertu s politikou! Je jaro, mluvme o lásce.
Také tento text vyšel tak dávno, že si nepamatuju, kdy přesně to bylo.
Ale zdá se mi, že právě teď je ta chvíle, kdy je dobré si ho připomenout.

Stíny byly ostré a tvrdé, jako vyřezané z černého papíru. Bílé ploché balvany odrážely záplavu světla.
To světlo je rozpalovalo, tančilo v odrazech a projasňovalo koruny borovic i ze spodní strany. Slaně pryskyřičná vůně objímala svět. Došlápnutí bosou nohou na rozpálený kámen bylo na hranici snesitelnosti. Došlápnutí do trávy vedle kamene přineslo úlevu, ale jenom na chvíli.

—ﬡ—

Na dece v trávě leželo vláčné kočkovité tělo, rozpálené sluncem, horké skoro jako bílý kámen v sousedství.

Kámen voněl slaně a konejšivě. Sluncem rozehřátá pleť taky voněla slaně a konejšivě, ale přitom ještě úplně jinak.

Ulehl do trávy a položil hlavu na ten živý polštář. Tepající pleť v tříselné krajině, klín i zbytek světa okolo chutnaly lehkomyslně, slaně, divoce a konejšivě. Vnímal ty vůně, vnímal ty chutě a nesnažil se pochopit rozdíl.

Do vlasů mu zajely prsty:

„Ale…? – to jsou mi věci… copak tam děláš?“

Zlehka políbil voňavý obláček.

„Myslel jsem, že spíš. Jen tak si tady povídáme.“

„… o čem?“

„Do toho ti vůbec nic není. Povídám jí něco… úplně soukromýho.“

Lehce nadnesený úsměv a proti slunci přivřené oči:

„Tak si vykládejte, o čem chcete. Já si zatím zdřímnu.“

„Jasně. Krásně se vyspi, my tě nebudeme rušit.“

Zavrtěla se. Břišní svaly zahrály jak struny na kytaře a jejich hudba se rozpustila v uvolnění. Uvnitř bylo spalující horko – a žár, který tam panoval, byl za hranicí snesitelnosti.

—ﬡ—

V jedné zemi, slunci trochu blíž, roste borovice a pod ní je uválená tráva. Ležíš tam, s křídly rozepjatými, vznášíš se na té trávě mezi nebem a zemí a přijímáš mne. Oči se potkávají, těla mluví a ústa, ústy ucpaná, hledají omračující bezesloví dechu.

Ty. Jsi tady, jsi se mnou, jsi ve mně, jsem v Tobě – a to je všechno, co je.

Stáváš se mým dechem, protékáš mými plícemi. Stávám se Tvou krví, protékám Tvým lůnem. Cítím Tvůj tep. Celým tělem ho cítím: pod rukama, ústy, v klíně… je můj, nebo Tvůj? –  vznáším se v oblaku Tvé vůně a z dálky ke mně doléhá Tvůj hlas, volání orla z nedozírných výšek, které plují ve mně a ve Tvých očích pode mnou. Letíš, motýl s uragánem pod křídly, a přijímáš mne.

Hladím, objímám a dýchám Tě a nedostává se mi dechu. A Ty jsi krajina, laskavá a něžná krajina, a přijímáš mne. Zastavím se, Ty se mnou. Obklopí nás Veliké Ticho, okamžik počká – potom vstoupí dovnitř: jsem v Tobě, mám Tě v sobě.

Je to tak jednoduché, obyčejné, prosté: v jedné zemi, slunci trochu blíž, roste borovice a pod ní je uválená tráva.

—ﬡ—

Otevřel oči. Slunce se schovávalo za koruny stromů a právě se chystalo došlápnout na obzor. Uvědomil si, že tvrdě spal, a že ho ve spánku přikryla dekou.

Jako by přikryla malé dítě.

Tak takhle to tedy je, svitlo mu náhlé poznání: jsem velké dítě a ona si to na mně na nečisto zkouší. Pečovat a něžně manipulovat v mém vlastním zájmu.

Ano, jsem velké dítě. Musím umět být dítě a poznat, jak u ní bude těm malým, těm skutečným, těm mým, které ještě nepřišly, ale přijít by mohly. Až usnou, ona je bude takhle přikrývat dekou.

To poznání a vděčnost za přítomný okamžik ho dojaly k slzám; otřel je do deky a vzhlédl.

„Myslela jsem, že spát nechceš – nerušil tě nikdo ve spaní?“

„Rušil…“

„Tak já zjednám nápravu…!“

„To nesmíš,“ usmál se.

Usmáli se oba.

„… o čem jste si tak dlouho povídali, že jsi z toho usnul?“

„To víš: pomlouvali jsme tě…“

Přezíravě se ušklíbla:

„Kecáš…“

„No nekecám. Pomlouvali jsme tě a bavili jsme se na tvůj účet. A pak jsem jí taky řekl věci, který tobě bych se říct neodvážil.“

„…?“

„Klidně bych měl s tebou děti. Ale dělej, jako že to nevíš.“

—ﬡ—

Alef Nula

Osamělý podivín na vrcholu hory. » Medailon autora

View all posts by Alef Nula →

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *