14. 7. 2024

Časné jaro, báseň v obraze

K eseji o čínské krajinomalbě z klávesnice Zdeňka Hosmana mám podobný vztah, jako Eva Pilarová k románu Oliver Twist: kdybych Zdeňkovu esej nečetl, méně by se mi stýskalo.

Ale už se stalo – a odestát se nemůže. Já totiž mám to velké štěstí a od života jeden z mnoha darů, že dobře vím, jak vypadají mlhy mezi čínskými horami, a kdysi na jaře jsem těmi mlhami prošel a občas na nějakou, byť nevysokou, horu i vylezl. Pavilon nesmrtelných jsem sice na vrcholcích nenašel, ale to by mohlo být tím, že jsem hledal málo a příliš krátce. Nebo snad mé jaro v Číně už nebylo časné; ano – i to by mohl být jeden z významných důvodů, a zároveň skvělá záminka pro další cestu tam.

Proč ta slova o pavilonu nesmrtelných? V obraze Časné jaro je o něm totiž zmínka.

—ﬡ—

Kdo se na Časné jaro mistra Guo Xi pozorně zadívá, neujde mu, že v pravém horním rohu obrazu se nachází jakýsi rozsypaný čaj. Ale je to jen povrchní zdání; ve skutečnosti to není rozsypaný čaj, nýbrž báseň, kterou do obrazu o několik století později (obraz vznikl v roce 1072, vpis je z roku 1759) vepsal císař Čhien-lung (Qianlong, 乾隆).

Tady ta báseň je ve zvětšeném výřezu:

Císařský rukopis je – zejména pro našince – místy hůře čitelný, raději jsem ho přepsal do standardního fontu:

—ﬡ—

O čem císařská báseň pojednává? O ničem menším, než o okouzlení, plynoucím ze scenérie, kterou ruka mistra přičinila na svitek o sedm století dříve, než ji oko císaře mohlo vnímat. Praví se v ní (téměř) doslova toto:

Stromům právě začínají rašit listy; zamrzlý potok taje.
Ze všeho nejvýše je pavilon nesmrtelných.
Mezi vrbami a broskvoněmi není nic, co by rušilo.
Na jarní hoře je brzy ráno vidět mlha podobná páře.

V roce Zemského Králíka
rukou císaře

Způsob, jakým čtenář vnímá poezii, je dán nejen zkušeností čtenáře, ale také je do značné míry předurčen jazykem, kterým je poezie psána a v němž je čtenář doma. Není proto divu, že Číňané vnímají poezii jinak než my. Mně osobně připadá (téměř) doslovný překlad básně mimořádně toporný a vůbec nekoresponduje s pocity, které se dostaví, vcítím-li se do obrazu a do toho, o čem vypovídá báseň do něj vepsaná.

Neměl by překlad zprostředkovat čtenáři pocity, které básník měl, když ho múza obdařila svým pověstným polibkem?

Vím, že je to velmi troufalé – ale já to zkusím:

V pupenech listů raší jaro.
Ledový příkrov potoka
nad horami se stane párou –
spatříš to jednou do roka

Domek vysoko nad mlhami
broskvoně, vrby na jaře –
tam nesmrtelní sídlí sami

(Napsáno rukou císaře)


Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Early_Spring_(painting)

Alef Nula

Osamělý podivín na vrcholu hory. » Medailon autora

View all posts by Alef Nula →

42 thoughts on “Časné jaro, báseň v obraze

  1. Malíř Kuo Si ve svých výtvarných zkušenostech (zapsáno v textech Vznešená poselství lesních pramenů) odkazuje k praktickým pokynům, které umožňují nejen porozumět tvůrčím zásadám zobrazování, ale pomoci i vnímateli „číst obraz“ pozorněji: „Hora by měla být vysoká. Necháme-li ji zcela obnaženou, nebude vysoká. Vysoká bude jen tehdy, přepásáme-li ji mlhou a oblaky“ (osobní poznámka: v krajinomalbě Časné jaro jsou mlhy, jež se vyskytují v jarních horách, jak též svou zkušenost zmiňuje Alef, a z nich se vynořuje horstvo; oko pozorovatele v části zmizelých obrysů si dle vjemových zákonitostí „neúplnost“ linií horstva dokresluje).
    „Podobně je to se zobrazením řeky. Ukážete-li ji celou souvisle, nikdy nebude dlouhou řekou. Daleká a dlouhá se bude jevit jen tehdy, když ji částečně zakryjeme a někde její tok přerušíme“ (v Časném jaru můžeme tuto výtvarnou zásadu vidět prakticky uskutečněnou: viz reprodukce obr. 4.
    in Obraz čínské krajinomalby, dolní část malby – vpravo).
    Kdo ze zdejších vnímatelů uměl vstoupit do obrazu soustředěně, mohl cestou objevit zvířata nesoucí náklad, skupinky lidí dole vlevo i pro dějovou rovnováhu vpravo, nahoře domy v horách. Pak i citovaná císařova „báseň v obraze“ je okouzleným průvodcem poutníka.
    Kolego, literární kováři, děkuji za Tvé jiskření i cizelování tématu.

  2. Nemám tolik poetických schopností. Beru vše jako jako prosťáček, jednoduše. Ale popravdě, když chci něco vyfotit a ukázat, jak je ta scéna velká, musím přidat něco, co oko zná. Fotografové tomu říkají měřítko. Kámen nebo skála? Pavouk nebo kosmická příšera?
    ===
    Jinak je to princip mnohých fotografických i filmových triků. V době „předpočítačové“ jsme byli (Československo) uznávanými mistry v tomhle oboru. Třeba skleněná maska s malbou pozadí/popředí. (Cesta co pravěku B. Zemana.) Na těch postupech se učila i velká studia a režiséři.
    Poslední dobou se tomu věnují i amatéři při natáčení svých videoklipů. Zajímavý obor. Potřebuje spíš než technické vybavení velikou fantazii.
    Až posledních 15 -20 let se začalo všechno modelovat na počítači. Je to téměř dokonalé, ale pracné a drahé. A trvá to dlouho i když máte chodbu u studia naplněnou výkonnými počítači.

      1. Červená razítka jsou sběratelské pečetě. Specialisté dovedou podle pečetí určit historii vlastnictví díla. Některé pečeti bývají neurčitelné. Posledním ze sběratelů byl císař Čhien-lung, autor „básně v obraze,“ jak v textu zmiňuje Alef.

  3. Čo bolo, bolo. Terazky som našel krajinu ticha a vůně. Není to ani krajina toulání, ani k cestování a přebývání. Jenom k prohlížení.
    Je to tahle: https://imgway.cz/djPT/IMG_6304.jpeg
    Neuměl bych ji nakreslit, to mi v dětství zakázal slovutný lékař a po desítkách let půstu nemá ruka tu ohebnost, jako v pěti letech.
    Není to krajina vápencových homolí, je to krajina plochých horských luk s deseti obzory, krajina oveček, kravek, zvonců, mateřídoušky a púpavy. Lesy, vyžďářené rumunskými Valachy v 15.-16. století tam nestačily znovu dorůst jako jinde v tom kraji, pořád tam voní smilkové louky obdělávané kopyty a do oblohy trčí zakrslé slivoně. Nejsou tam potoky, ale narazí se na rašeliniště.
    Lidé tam žijí blízko nebe, domky se choulí v závětří a cestičky jsou pro jednoho.
    Obraz by nebyl na hedvábí, ale na dřevě, rozměru 0,5×3-4m, po krajích by byla kůra.

    1. Utichl vítr, utichl datel,
      stíny se natáhly k Tatrám
      nebe je na dosah, tma za pakatel,
      co je tu ještě? Pátrám.

      Cítím přítomnost dávných duší
      stopy a otisky vidím všude.
      Předkové v nebi něco tuší,
      ti vědí nejlíp, co bylo, je, bude…

        1. Lavička jen pro jednoho
          někdy zcela stačí.
          Někdo ji má k rozjímání,
          jiný na ní svačí.

          Je z ní vidět za obzory
          stejně jako do hlubin;
          dále, než za prvohory,
          za zlato a za rubín.

  4. Ládikovi!!!: Vaše fotografie jsou krajinami, které někdy nacházím právě v tuto dobu, v záplavě barev říjnového padajícího listí smíšených okrajů šumavských hvozdů. Je to doba ranních jinovatek, mlžných šál a tichých hladin mokřadů a rašelinišť. V teploučkém odpoledním slunku zavoní mateřídouška na okraji cesty, nad hladinou tůně se honí zelená šídla s těmi neonově modrými a občas nad vším zakrouží vysoko, převysoko párek káňat… Nádhera. Díky za vaše vnímání krajiny.

          1. Co je zrovna po ruce. Lumix, Canon… APS-C a většinou ZOOM .
            Ono to není čím, ale jak a tedy pro mě taky proč. Člověk, který mě učil fotit (ne technicky, to už jsem uměl od děcka) pan Franta KRASL říkával:
            Když nevíš, co chceš (fotkou) říct, nech ho (aparát) zastrčený. (v pouzdře).

            1. Vybírám záběry pořád a obyčejně mám po ruce jenom mobil…a včera jsem na túře ztratil multifokály, hledal jsem 3 hodiny marně, mám velký smutek.

  5. Mají Číňané boha srandy? Čínský bůh srandy je u nás známé slovní spojení a bylo zajímavé, kdyby opravdu existoval.

    1. :-)))
      Nevím o tom.

      Já mám za to, že termín „čínský bůh srandy“ vznikl jemným nepochopením některých vyobrazení Buddhy. Buddha se většinou jak na obrazech, tak v podobě soch vlídně usmívá, což bylo lidem v západním kulturním okruhu, zvyklým na přísné až hrozivé vyobrazení božstev žido-křesťanských, divné.

      Buddhismus v Číně je, ale buddhisté „boha srandy“ zcela jistě nemají; oni totiž žádného boha nevyznávají. Dokonce si troufnu tvrdit, že buddhismus ve skutečnosti není náboženství (alespoň tedy ne v tom smyslu, jak mu Zápaďan rozumí).

      Pokud jde o jiná náboženství, je tu také taoismus. Taoismus je (na rozdíl od zcela jasně vymezeného buddhismu) dosti mlhavý pojem, protože zahrnuje (a) taoistickou flosofii, (b) taoistické náboženství a (c) taoistickou alchymii/magii. Bůh srandy by tady spadal nejspíše do kategorie (b) a zrovna o té vím poměrně málo, téměř nic. A z toho mála, co vím, na mě žádný bůh srandy nekouká.

      Myslím, že „bůh srandy“ je primárně česká záležitost. A ano, stačí se porozhlédnout po veřejném prostoru – a jeden by se uplácal smíchy.

    1. Nejste sám. Mi je dáno vnímat světlo. V něm vidím čínskou krajinu, zejména homole (ale na zátoku Ha Long – to je Vietnam). A bonsaje a punsaje na nich (kradu z Japonska). Potom vidím Chuang Che a Gobi (lezu do Mongolska), severní stranu Čomolungmy, Lhasu a stúpy v Tibetu. Tím přejedu do Himálaje a jsem z Číny v Nepálu, jehož mapu mám dávno otisknutou v hlavě.

      1. A světlo, to je atmosféra. I s vůněmi, zvuky. A pokud nevnímáte atmosféru, nepochopíte dění, události. A pokud nepochopíte dění, jste v tohle ohledu mimoň.

        1. A právě světlo mi v obraze chybí. Mám rád hlavně nízké světlo nebo rozptýlené ve tmě. A samozřejmě popelavé světlo Měsíce.

      2. Také se necítím, jako odborník na obrazy.
        Já vidím, jak v horní části obrazu vlk vystrkuje tlamu z jeskyně,
        Pak na pravé straně má skála obličej a proti ní v levo je na skále asi ovce.
        V pravo, dole pod vodopádem někdo chytá ryby.
        V levo skoro v rohu je skála jako bezrohý tur.
        Mezi turem a rybářem leží v úžlabině dítě v zavinovačce.

        Celkově je obraz hezký, ale ne tak, abych si ho doma pověsil 🙂

      3. Byl jsem v Číně několikrát.
        Když zavřu oči, vidím jen velká města (Kanton, Peking), superluxusní hotel White Swan u Perlové řeky (špinavé jako prase), ušmudlané továrničky (polovina 90.let) a masy lidí, lidí lidí lidí lidí…..
        Dost takové paradoxně nelidské, na rozdíl třeba od Vietnamu (Hanoj), kde i skůtry a bycikly narvané ulice působí tak nějak…. normálně. A kolem přistávací dráhy na letišti ještě patrné krátery po bombardování a v nich vodní bůvoli. Rikša mě tam vozil dvě hodiny po městě a chtěl pak dolar… dal jsem mu dva.

        1. Ono to nejspíš souvisí s tvou profesí a důvodem, proč jsi do Číny jel. Všechno to jsou veliká města a průmyslová centra. V menších a malých místech, na venkově, je tomu podobně jak jsi zažil ve Vietnamu.

          Analogii bychom našli i u nás doma, víme, jak kdysi vypadala např.
          Ostrava, Kladno vs. malebná jihočeská městečka – třeba Bechyně.

          1. A ještě doplním: v mé milované lokalitě, městečko Yangshuo (lze volně přeložit jako Dobrý začátek) se do řeky Li vlévá menší řeka Yulong, obě příkladně čisté.

            Už zase jsem se zasnil, musím se vzchopit a jít něco dělat.

  6. Tužka napíše,….světlo slunce, světlo měsíce,. Slunce, Měsíc,…..umělé světelné efekty mi nic neříkají,….temnota rovněž ne.
    Mockrát jsem si to zorganizovala tak, abych byla na krásném místě dřív než první paprsek slunce.
    Čekáte,….rozsvícený obzor,….a pak první zábles oslní,….přivřít oči a vnámat přes víčka sluneční světlo,….a začít s Pozdravem slunci.
    Ráda vycházím dřív než hvězda ranní.
    Byl by to opravdu dlouhý seznam míst, kde jsem vítala první paprsky slunce.
    Tužka.

      1. Proč? To nevím. – Ale Čína už zase vydává turistická víza a ceny letenek jsou na úrovni doby předcovidové. Dokonce, pokud místo z Vídně poletíte z Budapešti, výrazně ušetříte. Zaleťte si tam a třeba to zjistíte…

  7. Tužka napíše,….mnoho let zpět si kupuji časopis Lidé a země. Mívají tam rovněž krásné záběry z celého světa. Díky tomuto cestování četbou a prstem po mapě, a díky zvláštnostem kterými mnohé země oplývají, dá se určit, přibližně, odkud obrázek je.
    Opravdu přibližně….měla bych spíš napsat , že se dá tak určit větší region.
    A pokud tam jsou i prvky ze socioekonomické sféry , je ta identifikace o něco snazší.
    Tužka.

    1. Pro Tužku: Lidé a země jsou na velmi dobré úrovni už léta. Zkuste si pustit v ČT4 (sportovní) přes červenou tečku Panoramu. Objednejte za necelou půlhodinu všechny pohraniční hory u nás, pěkně podle skiareálů, a v tito dobu je nejhezčí světlo po čtvrt na sedm. Chce to chytit to první ranní růžové sluníčko. Překvapuje mě často,jak jsou webkamery citlivé. A někdy taky ne.☺️ Já si tím pohodlně krášlím začátek dne.

  8. Pro Tužku: „Objedete“ mělo být správně. Někdy mi to kontrola pravopisu kazí. 🥹 Omlouvám se.

  9. Tužka napíše pro Jiřička,…díky, vysílání Panorama znám. V minulosti jsem ho hodně sledovala hlavně v zimě,….dobře určovali sněhové podmínky.
    Webkamery se v současnosti hodně využívají,….no,….možná, že až někde zbytečně.
    Ale to je věc názoru.
    Tužka.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *