24. 4. 2024

Starý dub vypráví

Potěšil mě zájem čtenářů o to, jak to bylo doopravdy se zabitím sv. Václava. Chtěl jsem přinést ještě nějaké další informace o Václavovi, ale zdroj, ze kterého jsem čerpal, již víc nevěděl.

I mě zajímalo, zda Václav a Boleslav byli rodní bratři, nebo měli jiné matky, jak to vlastně všechno bylo popořadě a zda náhodou Václav a Boleslav nebyli jedna a tatáž osoba. Vypravil jsem se proto na bývalé hradiště na Stochově, kde se Václav narodil, vyzpovídat posledního žijícího svědka této události.

1100 let starý dub.

Napřed se mnou vůbec nechtěl mluvit.

Ptal se, proč mě zajímá nějaký človíček, proč nepíšu raději o něčem důležitějším a zajímavějším. Třeba o dubu – dubech. Vymlouval se, že čeká na Godota a že si zaslouží nějakého kvalitního novináře a ne někoho bez zkušeností. Ale stačilo, když jsem před ním chvíli brousil sekeru a najednou se rozpovídal.

Quercus, jmenuji se Quercus.

Větvičky a kořeny,
Jsem dřevěný, ne kožený.
Ze země si rostu vzhůru,
Přežil jsem kdejakou stvůru.
Je mi tisíc a sto let
Pamatuju starý svět.

Ptal ses mě, človíčku, jaké to bylo, když se Vašek narodil?

No, řeknu ti, pamatuju toho už dost. Traduje se, že mě zasadila jako žalud Ludmila Přemyslovna, když se narodil její prvorozený vnuk.

Ale já byl Ludmilou zasazený – přesazený, už mi bylo skoro osm let. Málem jsem to nepřežil. Na hradišti na Stochově je to samá opuka. Teď si už nestěžuju, kořeny mám hluboké, ale do 20 let věku jsem měl na mále. Naštěstí mě občas nějakou vodou, nebo co to bylo, zalévali a tak jsem přežil.

Jo, ten Vašek. To bylo tenkrát veselo. Zhádali se jako psi. Vypili mnoho medoviny, dokonce i na mě nějakou vybryndali. To byla oslava narození vpravdě knížecí. Jeho otec kníže Vratislav Bořivojovič ležel pod stolem a tahal ženské za nohy, ty se lekly a ječely a on na ně ještě štěkal. Ludmila Přemyslovna, jeho matka, skoro nepila a pořád Vratislava okřikovala, ať se chová důstojně, když už je ten kníže. Drahomíra Stodorovna také skoro nepila. Byla po porodu slabá, ale občas si odkašlala a pak zaječela: buďte už ticho, dítě nemůže spát. Co z něj vyroste, jdete mu špatným příkladem a Perun vás potrestá!

Ráno to vypadalo, jako kdyby v noci hradiště někdo přepadl. Převrácené stoly, rozbité hrnce, brána otevřená. Zbrojnoši se váleli okolo. Ale nakonec z toho vystřízlivěli a u oběda už vedli učené řeči. Jak se bude jmenovat? Muriel, stará chůva Vratislavova, navrhovala: Nějaké poctivé staré jméno, třeba Horymír, Jaromír, Chcimír, Artuš, nebo Crocco. Aby každý viděl už podle jména, že je ze starobylého rodu. Ludmila jí oponovala: musíme mu dát jméno nějakého svatého, z toho jejich nového náboženství. Jinak ho církev nepřijme a bude podporovat Vršovce nebo Slavníkovce, a naše panování zanikne. Třeba: Marek, Matouš, Lukáš, nebo Jan. Drahomíra se na malého novorozence láskyplně podívala a navrhla: mně by se líbil třeba Kazimier, Spytihněv, Jacek, nebo Roderick. Vratislav bouchl rukou do stolu, až korbele poskočily. Je to můj prvorozený, bude tedy po mně – Slávek. Bude jako já Vratislav. Bude Vratislav II.

Nemůže být druhý, oponovala mu Ludmila, mělo by to špatný vliv na jeho vývoj, být pořád druhý. To není pro budoucího knížete dobré. Musí být ve všem první. Tebe jsme také nepojmenovali Bořivoj II. A že tvůj otec, dej mu Perun slávu, chtěl. Až bude chodit do školy na Budeč, děti se mu budou smát. Ať je tedy -slav, ale první.

Vratislav se u stolu postaví a dí: dobře tedy, konečné slovo, bude se jmenovat Venceslav (tedy vience – více slávy). Vratislav si sedá, na znamení, že je rozhodnuto, a nebude se o tom už s nikým bavit a vyklopí do sebe korbel medoviny. Drahomíra kývne potěšeně hlavou: budu mu říkat Boljeslav (Bolše – slav), tak říkáme Vienceslavům my, ve Stodorově ve městě Branibor. A jeden syn stačí. Dál už budu rodit jenom dcery, ty jsou při porodu menší.

Ludmila ironicky: No, jestli u vás ve Stodorově rodíte prvního syna a pak jen dcery, tak budete brzy říkat místo Labe – Elba. Budoucnost Polabských Slovanů nevidím dobře. Do P….. (Peruna), proč zrovna já musím mít takovou tchýni, furt do mě rejpe, já ji snad uškrtím, naříká Drahomíra.

Dost už, konec řečí a do práce, zakřičel Vratislav. Zítra mu přijdou tři druidové věštit budoucnost a za týden má přijet biskup z Bavor na křtiny. Tak ať je tady čisto a pořádek. Já jdu zatím zkontrolovat sudy s medovinou.

Co ještě chceš človíčku slyšet? Vašek byl od malička churavý a často pode mnou sedával. Dával jsem mu svou sílu, jak jen jsem mohl, ale byl jsem ještě mladý a tak jsem mu tolik, co by potřeboval, dát nemohl. Jestli se Vratislavovi a Drahomíře narodil ještě jeden syn? Nevím. Tady na Stochově určitě ne. Jestli se narodil Vratislavovi další syn jinde, nebo s jinou, to já nevím. To se musíš zeptat jiných starých stromů jinde.

Cože? Že už staré stromy nejsou? Aach, to není dobré. To je všechno. Že ne? Aha, ty po mě chceš ještě nějaké poučení k příběhu, říká starý dub. No dobrá, tedy: Nepijte tu medovinu tolik a když už musíte, nelejte mi ji na kořeny – strašně mě to pak lechtá a svědí pod kůrou…


Jan z Helvajzu

Bývalý lesník, současný skorodůchodce. » Medailon autora

View all posts by Jan z Helvajzu →

51 thoughts on “Starý dub vypráví

  1. Hoj, to bylo počteníčko! Na mysli mi přitom vytanuly Žižkovy duby (těch je!) a následně husákovy děti… a šup, mám řadu. Proč nebyl Václav spojován s lípou? Že nejsou tak staré? A tedy tisem? Že to je strom smrti? A nakonec i svatý Vít je německý svatý. Ale Stochov si najdu na mapě a opět se dovzdělám. Díky.

    1. Počítač jsem už vypnul, na mobilu čtu: Žižkovy zuby. Asi je čas jít spát. Dneska v práci – 858 dřepů během cca 4 hodin. Proč lidi platí za chození do posilovny?

      Večeře pak chutná mimořádně výtečně. Jako digestiv sklenička portského, Don Pablo, tawny.

      Dobrou noc ve spolek!

    2. O tom, že národní strom bude lípa rozhodla politika.
      https://www.ctidoma.cz/zpravodajstvi/2018-10-18-lipa-nebo-dub-jak-politika-rozhodla-o-vyberu-naseho-narodniho-stromu-45081
      Jako Slované – Keltové jsme měli Lípu i Dub.
      Ovšem z dávnější historie na nás kouká spíše dub.
      Při narození Václava zasadila Ludmila Dub.
      Existuje Oldřichův dub – 1 000 let, Žižkovy duby.
      Ale i Klokočovská Lípa – 1 000 let, Husova lípa – 750 let.
      Dub je energie muže, Lípa energie ženy.
      Něco, jako Evropské jin a jang.

      1. Lipový květ a med mi jdou dohromady (země strdím oplývala..). Jak kvete dub? Existuje dubový med?

        1. Dub má květy samčí i samičí, podobně jako líska, nebo ořech.
          Kvete brzy, bývá ještě chladno.
          Květy opyluje vítr i hmyz.
          Pylu má hodně, nektaru málo.
          Pyl mají včely jako ,,chleba“, med dělají z nektaru.
          Proto čistý dubový med nedělají.

          Naopak lípa má nektaru hodně. Kvete také později, kdy je již teplo a včely hodně létají.
          Proto máme lipový med.

      2. Jin-jang je pojem původem z Asie a tak tam ještě okamžik tematicky zůstanu.

        Když mohou mít Čechové ve znaku lva, který ve vlasti Čechů nikdy nežil (vyjma Zoo), proč bychom nemohli k národním rostlinám přiřadit i bambus?

        Dutý a vysušený krásně zní, podobně jako duté a vyprázdněné zvuky z úst našich politiků.
        Seřízneš ho na drn – vyraší znovu a bujnější.
        Čecha lze, podobně jako bambus, ohnout. Ale má-li zůstat ohnutý, musíš držet silou. Pustíš – a švihne tě zezadu, otočíš se – oko ti vypíchne.

        1. To je zajímavá paralela.
          Jedna bohemistka, Angličanka (ne Britka, jak zdůrazňovala), mi asi tak před 40 lety vysvětlovala, jak vypadá český národ zvenku. Že jsou národy jako vznosné silné stromy. Ale když přijde opravdu silný vichr tak se zlomí nebo vyvrátí z kořenů a trvá dlouho, než znovu vyrostou. Jestli vůbec.
          Češi jsou naproti tomu jako tráva. Podupeš ji – a za další den už nevidíš žádné velké stopy. Roste při zemi a nedá se nikdy zcela zničit. Tenkrát se mi to nelíbilo – ale ona to mínila jako poklonu.

          1. V geografické poloze, v níž český národ žije, tomu ani nemůže být jinak. V.t. můj starší článek „Pláž“.

            Mmch, i bambus náleží mezi trávy.

  2. Mýty, pověsti a třeba i tyto texty udržují a posilují národní soudržnost. Dnes začínají být vzácností.

    1. Ano, kdo nemá národní soudržnost, rozpouští se v multikulti koktejlu říznutém LGBT a Green dealem.
      Takovým lidem bez kořenů se pak lépe vládne.
      Jsou poslušnější a když nemají vlastní historii, snadněji přijmou propagandu.

  3. Tužka napíše,….díky,…v časech politických divadýlek je třeba se na chvíli vrátit k historii,…a i si ji napsat po svém,….proč ne.

    Na jednom hřbitově je uprostřed žulový čtyřboký hranol.
    Z něho se vypíná mohutný kamenný kříž. Není na něm ukřižovaný Kristus,…je na něm kovová trnová koruna a Svatováclavská přilbice.
    Na stěnách hranolu je,….na východní straně nápis,….Svatý Václave, vévodo České země, pros za nás hříšné i nyní.
    Na dalších stěnách hranolu jsou letopočty bitev a válek na území Čech. Končí to daty první světové války.
    Hříchy se sypou jeden za druhým…..
    Tužka.

  4. Život stromu mi připomíná lidský život. Růst do výšky v mládí, mohutnění v nejlepším věku, monumentálnost v ranném stáří a odcházení v pozdním stáří. Monumentální nejsou jen duby a lípy. Znám i jasany a jilmy, ty teď masově odcházejí. Obyčejně se k nim neváží celonárodní pověsti, jen místní, jako u smírčích křížů. Historií opředené stromy jsou všechny rostoucí mimo les. Ale v lese – tam jsou stromy! Nejsou na očích. Nejkrásnější jsou jedle. Co nejdou obejmout ani z poloviny obvodu. Na Salajce, v Mionší, v roklích beskydských Zadních hor. Trčí z lesa tak, že mají dvojnásobnou výšku mýtného porostu a vítr je neskolí. Nejdou vyfotit, jen z dálky nebo z velké blízkosti, ale to by musel být vedle nějaký etalon, aby bylo měřítko. I jedle rychle mizí. Nyní i celé lesy. Jako lidstvo.

    1. Fotil jsem tři roky postup kůrovcové kalamity v Jeseníkách. Pak jsem přestal, Lesy ČR už neměly o fotky zájem. Ale pocit smutku zůstal.
      Nicméně poslední (loňská) návštěva mi trošku spravila náladu. Lesy se obnovují samy, i když se o to člověk nedokáže postarat. Budou smíšené.

      1. První přijde bříza, jeřáb, topol a modřín.
        Původně byly všude smíšené lesy.
        Před cca 300 lety člověk ve své chamtivosti začal sázet převážné smrk a to i tam, kde nikdy nebyl.
        Tedy v polohách do 400-600m.
        Ideální by byl od 900m výšky.
        V nižších výškách má smrk málo vody a tím málo mízy na boj s kůrovcem.
        V nižších výškách je také tepleji a kůrovec má za jeden rok ,,mladé“ i 3x.
        V horách jenom jednou za rok.

        Také kůrovci pomohl člověk tím, že třeba na Šumavě neporážel a neasanoval napadené stromy.
        Nebo je porážel a i s kůrovcem je vozily nákláďáky a vlaky na pily po celé ČR. A kůrovec během celé trasy vesele vylétával do lesa.
        Ve škole se učilo, že kůrovec letí maximálně 500m.
        Dnes se ví, že kůrovce může ,,nasát“ termika – mrak a přenést ho i 1 000km.

        1. Strejda dělal v Lesprojektu a tohle mě učil. Dělal projekty zalesňování Krušných hor, před důchodem porosty kolem Slezské Harty. Jezdil jsem za ním na horské lesácké chaty… to byly časy.

          1. Z Jeseníků si dřevo odváželi Poláci na sever. Jinak: poražené stromy tam něčím červeným/fialovým ošetřovali, bylo to jedovaté, tak tam dali cedulky s lebkou. Pochybuji ale, že si to srnčí a jiná zvěř přečetla.
            Z focení jsem se vracel na chalupu zcela bez nálady. Protože jsem skoro místňák*, tak pamatuji, jak to vypadalo před deseti nebo dvaceti roky.

            1. Já chodil v mládí na Mravenečník a Dlouhé Stráně (přes Zamčisko a kolem Františkovy myslivny) na jelení říji. Byla to panenská místa Jeseníků. Pak začali horu kurvit a udělali tam splachovací hajzl. Na patě Česnekového dolu vykáceli staleté kleny (acer montanus pseudoplatanus). Mám staré černobílé fotky, dělané Praktikou s plátěnou závěrkou. Dnes se tím zvěrstvem republika chlubí, jaká to je krása. Nahoru jezdí po asfaltce autobus se zvědavci. Od začátku stavby jsem tam nešel. Zničený ráz krajiny, zničený obzor, nevratné svinstvo.

            2. To červené byl postřik proti kůrovci.
              Kůrovec vyleze z lýka ven a po dotyku s jedem zemře.
              To samé i jiní brouci kteří jdou okolo. Případně motýli a hmyz celkově.
              Takové dřevo by mělo být přikryto kusem látky.
              Srnky a jiná zvěř suchou kůru nežerou.

        2. Ve výškách 700 – 1000 m n.m. jsem náletový topol ještě neviděl. Břízy ano. Ty v některých místech dokonce vytvoří monokulturu – rostou zatraceně rychle. Ale smrk a taky jedle převažují. A kupodivu i javory a buky se najdou. Ale každá lokalita má svoje premianty.

  5. Lípy mají čarovnou moc. Léčí plicní choroby. Vážně. Něco o tom vím. A navíc nádherně voní…

    1. Čarovnou moc má kdejaký přírodní fenomén, proto taky staří Slované znali a viděli všude víly, skřítky a různé bohy. Mmch, podobně (i když ne identicky) se k tomu staví původní japonské náboženství, Šintó (nesprávně – šintoismus).

      Čarovnou moc má například voda v říčce Punkvě (Moravský kras, Macocha). K tomu se váže příběh, který mi bylo dáno osobně prožít.

      Jako student jsem se se školou vypravil na exkurzi do Moravského krasu. Součástí exkurze byla pochopitelně i plavba (v pramičkách) po podzemní říčce Punkvě. „Koryto“ podzemní Punkvy je místy velmi těsné, tak sotva na pramičku plnou studentů.

      Že je průvodce veselá kopa, jsme poznali hned na začátku. Aby nedošlo k úrazu, je přísně dbáno na to, aby se pasažéři nedrželi za borty lodiček, které k tomu svou polohou sice vybízely, ale škrábance a záseky od skal jasně vypovídaly o tom, co by se mohlo stát, kdyby se mezi loď a skálu dostala ruka neopatrného lehkomyslníka. Proto hned na začátku pruvodce oznámil: „…nikdo se nebude držet za borty lodě, všichni – opakuji – všichni ruce do klína! A pánové…! Když říkám do klína, pak myslím – každý do svého!“ Což bylo velice při věci, neboť za mého studia na gymnáziu byla pohlaví jen dvě a ve třídách zcela běžně byl poměr pohlaví cca 1:1, a v Macoše panovalo intimní přítmí.

      Jak jsme pluli, průvodce se rozpovídal. Nejdříve nám předestřel strohá geologická fakta, ale aby mu řeč vydržela až do konce plavby, přidal i něco krajových a místních pověstí. A nakonec tajuplně oznámil:
      „A voda v říčce Punkvě má čarovnou moc…“

      To bylo něco! Studentky a studenti se začali kouzelnou vodou kropit, sebe sama i navzájem, a někteří kouzel lační si dokonce nabrali do dlaně a usrkli jednou, i dvakrát, ba se i napili. Když průvodce usoudil, že se obecenstvo již kouzel nabažilo sdostatek, dodal:

      „…kdo se jí napije (dramatická pauza) – běhá celou noc!“

      Po víkendu ve škole se nikdo žádným kouzlem nepochlubil – tak nevím…

      1. Osobně věřím spíše na psychologii strojů než na lesní víly (ve které bych věřil rád).
        Norman Mailer „Oheň na měsíci“, česky Odeon 1981, str. 137 a dále.
        Michael Žantovský učinil v životě také něco dobrého, protože to přeložil z angličtiny, což asi v tomto případě nebyla úplně lehká práce.

  6. Jednou jsem vyvrátil torzo dubu (lanem a řetězovým navijákem) a byly pod ním obrovské larvy. Cca 3cm délky, 10mm průměr. Ve stejném porostu jsem našel roháče.

    1. Larvy roháče to být mohly.
      Když je dubový pařez starý a má už uhnilé kořeny, tak ho vyrejvají divočáci.
      Larvy jim chutnají.
      A já pak když jedu okolo s traktůrkem, pařezy naložím a odvezu.
      Když jsou malé, obloží se v krbu jiným dřevem a shoří.
      Některé jdou na zahrádku jako samorosty a některé rozštípu a spálím.

    1. Slunce jim spálí kůru a vítr je brzy vyvrátí.
      Ale mají šišky a mohly by se před tím vysemenit.
      Proto je tam asi nechali stát.

      1. Jsou tam třetím rokem, na hřebenu, 1000m. n. m. Větrné polomy jsou v údolích, zejména v polesích Bílá a Hrčava. Pásy vývratů široké 20-50m a dlouhé i 200m. V kvalitním dřevu, bez kůrovce.

  7. Jaký je rozdíl (kromě tvaru listů) mezi dubem letním a zimním? A třeba dub šípák jsem možná nikdy neviděl. Je doubrava totéž, co dubina?

    1. Ládíku,
      v podstatě už odpověděla Tužka.
      Tak snad jen dodám, že DB letní má kůru hladkou (hladší) DB zimní více rozpraskanou a tmavší.
      DB zimní je o trošku měkčí, má jemnější texturu.
      Ve škole jsem je ještě uměl od sebe rozeznat podle vzorku dřeva, dnes bych to už asi nedal.
      Doubrava – dubina je kus lesa kde převažuje DB.
      Duby se mezi sebou běžně kříží, takže ,,čistokrevný“ DB je už někde vzácností.

      1. Dokážu mnohé dřeviny poznat podle vůně dřeva, ale duby ne. Odkojen horským lesem, duby objevuji pozdě.

  8. Tužka napíše,…prší, tak konec práce venku. Dovolím si odpovědět na dotaz o dubech. Pan Jan z Helvajzu dá jistě lepší odpověďˇ.
    Duby, které rostou volně v České republice.
    Dub cedr, cedrový,…setkala jsem se s ním na jižní Moravě.
    List se liší od dubu letního a zimního,…laloky jsou zašpičatělé a u řapíku u větvičky jsou dva níťovité palisty. Plody jsou v číšce , napíšu lidově, chlupaté, jako v kožíšku do poloviny plodu.
    Někdy bývají i chloupky na rubu listů a na krátkých stopkách je taky chmýří.
    Tím se odlišuje od ostatních dubů

    Dub letní …křemelák. Listy jsou mělce obvejčité. Žilky v listech jsou nepravidelně rozvětvené.
    Žaludy jsou třetinou, až čtvrtinou v číšce a jsou na poměrně dlouhé stopce.

    Dub zimní,…drnák.
    Listy jsou obvelčité, mělce laločnaté,….a rozlišovací znak : Postranní žilky vybíhají jen do laloků do každého laloku jedna žilka středem.
    Žaludy jsou menší a vrcholek plodu je jakoby sraženější než u dubu letního.
    Dřevo je světlejší s menším barevným odlišením.

    Dub pýřitý, šípák.
    Dorůstá menší výšky, kmen nebývá rovný.
    Listy,…odlišující znaky,…obvejčité laloky jsou nepravidelné, střídají se větší laloky s menšími laloky. . Čepel k řapíku se sbíhá nesouměrně.
    Žaludy jsou v huňaté číšce.

    Dub červený.
    Listy jsou ostnitě zubaté s hlubokým vykrojením ke středu listu.
    Žaludy jsou soudečkovité, od začátku nahnědlé, pak hdědé a pruhované . Leží v mělké číšce.
    Listy se na podzim barví do červena.
    Dobře se odlišuje od ostatních dubů
    Jednotlivé druhy dubů se odlišují i kůrou,….to chce ale vidět naživo,….popis je vágní.
    Tužka.

  9. U dubu mě fascinují ty vodorovné větve. Už to je navenek znakem pevnosti dřeva. Takové má snad jenom klen, ale ten je křehký. Z dubu mám udělanou osu točitého schodiště do patra, dlabal jsem do něj otvory pro schodnice. Několik dní. Dá se v něm pracovat naprosto přesně – vlákna drží, dřevo je i houževnaté. A těžké… museli jsme být 4, abychom ho usadili. Pod ním ve sklepě mám trubku 108/4 na betonovém základu hl. 1m. Nic nevrže ani po 20 letech, jen trochu zvětšil přirozené praskliny, i když jsem ho nechal na místě přes 2 roky, aby si zvykl.

      1. Jsou kousek od Vás, v Noskově chatě. Dnes jsem jel přes Heřmanovice 2x – za večerní tmy dost domků svítí, nejsou všude lufťáci. Na Rejvízu ani noha, mlha, déšť. Pak Zlatý Chlum z Jeseníku. Potkal jsem 2 lidi, neodpověděli na pozdrav.
        Duby žádné. Jen smrky, buky, kleny. Kůrovcové holoseče. 10°C, paráda pro běh.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *