24. 4. 2024

Cesta dlouhá tisíc mil

Není to tak dlouho, co jsem pustil do světa článek Sezení. Většina čtenářů neomylně rozpoznala, že patří do pomyslné rubriky Vernisáž mých lásek. Ale ten text ve skutečnosti patří především do rubriky jiné: Reportáž.

Jsou chvíle, kdy mám pocit, že jako blogger jsem již zcela vyhořel. Ze zkušenosti vím, že to není pravda, ale v takové chvíli se hodí oprášit některý ze starých textů, o kterých se domnívám, že s časem, který uplynul od jejich vzniku, neztratily aktuálnost.

Sezení je především reportáž. Je to záznam dějů, který se odehrává v mysli člověka, jenž se odhodlal kultivovat svou mysl pomocí meditace. Reálie a detaily jsou samozřejmě individuální, ale pojmeme-li text jako výpověď o pracnosti toho procesu, má platnost obecnou. Sezení je pohled přímého účastníka děje, pohled zevnitř; následující text se pokouší o výklad a pohled zvenčí. Přestože může vyvolat zdání objektivity, pořád je to pohled ryze individuální a zcela můj.

—ﬡ—

Meditace. Frekventované „alternativní“ téma; slovo, jitřící fantazii, tajuplná esoterická praktika, záliba tichých bláznů, samurajů a špičkových manažerů; slovo, které vyvolá míruplnou představu kláštera vysoko v horách, a stejně tak i představu nebezpečné sekty; slovo, které slýcháme z mnoha stran a o jehož obsahu mnohdy málo víme. Meditace: odkud to je, co to je, k čemu je to dobré? A případně také – jak do toho? A pokud možno: rychle a hned!

Předchozí věta je záměrně poněkud kontroverzní. O meditaci bylo napsáno již mnoho, snad až příliš mnoho; a psát cokoli dalšího by mohlo být nošením dříví ne do lesa, ale přímo do samého srdce amazonské džungle. Zkusme se na informační džungli podívat z nadhledu.

Kořeny a původ slova: odkud to je?

Encyklopedické zdroje nám příliš nepomohou. Samo slovo má svůj původ v latině a dozvíme se, že latinské meditatio je tolik, co české rozjímání. Nahrazení jednoho pojmu jiným pojmem je málo. Ale budiž: co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně.

Do zdejších končin se meditace stěhovala postupně a nenápadně a mám podezření, že bez ohledu na názvosloví tu vlastně byla odedávna. Meditační praxe začne dříve či později doprovázet každé spirituální směřování, i když se o meditaci jako o svébytném jevu přímo nehovoří. Systematickou kultivaci meditace v masovém měřítku mají na svědomí východní duchovní nauky a je logické, že s rozšířením těchto učení po světě vzrostlo povědomí i zájem o meditaci.

Zapátráme-li po věcném obsahu meditace, odkazů a hesel, zabývajících naším tématem, najdeme bezpočet. Výklady, byť mnohdy zdařilé a vyčerpávající, jsou zpravidla také velmi rozsáhlé a často odkazují k pojmu náboženství. Přehledné jasno v pojmu „meditace“ se vytrácí. Budiž tedy řečeno, že

meditace není náboženská praktika.

Tvrdit, že meditace je náboženská praktika, je zavádějící. Nedejme se zmást skutečností, že celá řada náboženství, křesťanství nevyjímaje, zařazuje meditaci v různých formách do své praxe. Z hlediska náboženství jde pouze o využití přínosu meditace pro praktikujícího. Jádro věci však leží jinde.

Rozjímáme, rozjímáte, rozjímají:  co to je?

Ačkoli způsobů a druhů meditace je velmi mnoho, a některé jsou velmi barvité, většina, ne-li všechny, mají jedno společné: kladou si za cíl kultivovat mysl cvičícího, a to velmi specifickým způsobem. Bez ohledu na doprovodné detaily, které vždy závisí na kulturním kontextu, do něhož je ta či ona praxe vsazena, jsou pro meditaci charakteristické následující znaky:

  • nejde o žádnou indoktrinaci. Učitel, který vede žáka, má pouze poradní hlas a žáka nehodnotí. Je ukazatelem do dveří, jimiž musí žák projít osobně, zažít svou vlastní zkušenost. Učitel je průvodcem a svědkem, nikoli však arbitrem žákova rozvoje
  • praktikující je zcela svobodný: za obsah své mysli je odpovědný pouze sám sobě a nikomu z něho nevydává počet
  • mysl praktikujícího směřuje ke stavu, kdy bděle spočívá sama v sobě a vzdaluje se závislosti na vnějších podnětech, ačkoli je vnímá a nepomíjí. Tento nadhled je zdrojem vnitřní svobody; a poznamenejme, že právě ona vnitřní svoboda je jedním ze stěžejních důvodů soudobého zájmu o meditaci

Dovolím si shrnout doposud řečené větou, o níž se troufale domnívám, že by jí mělo začínat každé encyklopedické heslo, dotýkající se meditace:

Meditace je pracovní metoda, jejímž nástrojem i předmětem je mysl praktikujícího.

Je na místě uvést konkrétní příklad. Zvolil jsem k tomu meditaci bdělé pozornosti. Tento druh meditace se praktikuje v théravádovém buddhismu a je rovněž znám jako meditace vhledu neboli vipassaná.

Meditaci vipassaná jako ilustrační příklad nevolím náhodně. Ukazuje se totiž, že ať už se meditační praxe vydá jakoukoli cestou, bez bdělé pozornosti se prostě neobejde. Vycvičená bdělost je pro meditujícího totéž, jako fyzická kondice pro atleta; totéž, co matematika pro studenta přírodních věd: neobejdou se bez nich. Meditace vipassaná je prostá a krystalicky čistá, avšak zřetelně manifestující podstatu meditace. Z její povahy vyplývá, že je fakticky obsažena v každé jiné meditační metodě. A je (přinejmenším zpočátku) tak jednoduchá, že po dočtení článku si každý může její úvodní fázi okamžitě vyzkoušet (bude-li chtít). Experimentátorům však připomínám, že slova „jednoduchá“ a „snadná“ nejsou synonyma.

O co vlastně jde?

Teoretický základ meditační praxe vychází z klíčového poznatku, že mezi námi, jakožto vnímajícími subjekty, a zažíváním skutečnosti takové, jaká je, leží dvě bariéry.

První bariéra je nám dána do vínku v podobě smyslů, kterými vnímáme podněty zvenčí. Ať už přiznáme subjektu jakékoli smysly v jakémkoli počtu, rozsahu a citlivosti, toto omezení principielně nejsme schopni překonat a proto má smysl pouze jediné: akceptovat je.

Druhá bariéra spočívá v našem konceptuálním myšlení. Aniž si to přímo uvědomujeme, podrobujeme „signály z čidel“ filtraci skrze model světa, který jsme přijali, a tento model není snadné změnit či dokonce vypnout. Pro příklad není třeba chodit daleko. Ti, kdo s oblibou řeší grafické hádanky a rébusy, to dobře znají: dokud neznáme řešení, vnímáme pouze spleť skvrn a čar na obrázku. Jakmile hádanku rozřešíme, je téměř nemožné řešení „nevidět“ a vnímat pouze původní spleť skvrn a čar. Dítě se musí naučit, že to, co vidí na obrázku, je pes; a musí se naučit v abstraktním vzoru psa vidět. Vrátit se zpátky k původní „nevinnosti“ je obtížné.

Konceptuální myšlení nelze ovšem zavrhnout: je to vynikající prostředek, umožňující budovat model reality v našem vědomí a adekvátně tento model měnit. Má však také – jako všechno – i svá negativa: cokoli se ocitne mimo síť aktuálního modelu reality, je naší mysli nedostupné, nebo dostupné jen s největšími obtížemi. A meditace není nic jiného, než prostředek, který nás dokáže přes tuto bariéru přenést.

K čemu je to dobré?

Mysl, která se dokáže oprostit od bariéry konceptuálního myšlení, je nesmírně svobodná a je schopna činit téměř zázraky v lidovém pojetí tohoto slova. Není to však proto, že je nadána „nadpřirozenými“ schopnostmi, nýbrž proto, že dokáže obejít naučený a determinující model reality a vidět cesty a zkratky, které skrze model vidět nejsou. Dokáže také postavit se k modelu z jiné strany a použít ho netradičním způsobem a přitom na něm nezáviset.

Jak tedy na to?

Prvním nástrojem, kterého mysl užívá k této specifické kultivaci sebe sama, je pozorování. Pozorování umožní praktikujícímu rozpoznat pravou podstatu bdělé pozornosti. Bdělá pozornost je stav, kdy je mysl jasná a prostá emocí; stabilní a míruplná; vnímavá a citlivá, ne však přecitlivělá, a setrvává u svého předmětu pozorování, aniž by přemýšlela – pouze pozoruje.

Následující body uvádím k inspiraci jako jednu z možných variant.

Cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krůčkem

  1. Místo: k meditaci volíme klidné a čisté, příjemné místo. Ideální je samostatná místnost, každý však nemá tu možnost; postačí i kout, oddělený od okolí závěsem, paravánem nebo alespoň symbolicky podložkou, na níž sedíme. Prostor, v němž meditujeme, můžeme doplnit podle vlastního uvážení předměty, které nás inspirují: soškou Krista či Panny Marie, Buddhy, Kuan Jin, obrazy mistrů, svíčkou nebo vonnou tyčinkou, květinou – čímkoli, co je nám milé a přispěje to k uvedení mysli do klidu a míru.
  2. Poloha: zaujmeme pozici, která by měla splnit dvojí: za prvé, být dostatečně pohodlná na to, abychom vydrželi v klidu (bez pohybu) po dobu meditace, a za druhé, abychom měli páteř svisle a pánev v přirozené poloze. Hodí se např. lotosový sed, resp. jeho zjednodušené varianty, hodí se také sed na patách, lze si pomoci i podložkou či polštářem, na který se posadíme. Méně vhodná je židle (kvůli poloze pánve) a leh (mimo jiné riskujeme usnutí)
  3. Zahájení: pro zahájení meditace je dobré mít vhodný rituál – modlitbu, cinknutí zvonkem, dýchací cvičení a podobně – cokoli, co výrazně a klidně zdůrazní začátek a přispěje ke klidu mysli
  4. Pozorování: doporučuje se začít pozorováním výrazného vjemu – tradičně volíme zdvihání a klesání břišní stěny při dýchání. Udržujeme mysl neustále u předmětu pozorování. Mysl zpočátku těká, utíká, nudí se. Stane-li se to, necháme to být a vrátíme mysl opět k předmětu pozorování. Přijímáme vše tak, jak to přijde, není třeba se peskovat: „…já bůvol jsem to zase zmastil, už zase myslím na faktury nebo na sex, do háje…!“ – pouze se vrátíme k předmětu pozorování, aniž bychom cokoli hodnotili. Mysl se časem zklidní a dostaví se mír. Meditace sama může trvat podle osobní potřeby: deset minut, půl hodiny, hodinu…
  5. Ukončení je dobré provést, dokud jsme bdělí (a ne unaveni) vhodným rituálem (viz výše). Pokud ovšem usneme či ztratíme koncentraci, není důvod se na sebe hněvat: příště se to podaří lépe. V tomto smyslu o nic nejde.

Mezery mezi myšlenkami

Ve fázi pozorování se v hlavě vyrojí spousta myšlenek. Jestliže nevěnujeme pozornost myšlenkám, ale udržujeme ji u předmětu pozorování, postřehneme, že myšlenka přichází, setrvá a odejde podobně, jako například mrak na obloze. A mezi zánikem jedné a vznikem jiné myšlenky je jakási mezera, fáze nemyšlení. O tuto mezeru nám jde: setrvat v ní a bděle pozorovat určený předmět. Je tu ovšem jedna past: jakmile zajásáme „…a mám to!!!“ – už jsme „to“ ztratili. Ale nebojme se do ní upadnout: je to dobré poznání a o nic nejde. Vrátíme se k pozorování svého předmětu, a dostaví se mír, skutečný mír, přicházející zevnitř.

—ﬡ—

Strom o objemu dvou sáhů
vyrůstá ze stébélka tenkého jako vlásek.
Věž o devíti patrech vyrůstá z hromádky země.
Cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krůčkem. *)

Chcete to vyzkoušet?


*) Vypadá to jako citát z Tao-Te-Ťing, ale není to tak úplně pravda. Poslední řádek citace se v šedesáté čtvrté kapitolce Tao-Te-Ťingu nenachází. Ony čtyři řádky jsou ale doslovnou citací ze hry Dlouhá cesta, kterou ještě za totality pro Divadlo na provázku napsal a režíroval Zdeněk Pospíšil. Autor těchto řádek měl tu čest v oné hře figurovat jako kompars, a přitom objevil Starého mistra.

Alef Nula

Osamělý podivín na vrcholu hory. » Medailon autora

View all posts by Alef Nula →

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *