18. 4. 2024

Chordějova žena

Žil kdysi poblíž Sajánských hor mladík jménem Chorděj. Byl chudý a pro svou obživu jednomu lakomému boháči pásl krávy. Když přešel rok, lakomec nedal Chordějovi za jeho službu víc než tři penízky. Chorděj se urazil a rozhodl se hledat službu jinde.

Dlouho putoval neprostupnou tajgou, divokými horami a nedozírnou stepí, až nakonec došel na břeh jezera Bajkal. Tam našel Chorděj loďku a přeplavil se na ostrov Olchon. Na ostrově se mu zalíbilo, ale rozhodl se, než se na něm usadí, vyzkoušet své štěstí. – Chorděj věděl, že Otec Bajkal není jen tak někomu nakloněn a nepřijímá dary od každého. I řekl si:

„Nabídnu jezeru své tři penízky. Přijme-li Bajkal můj dar, zůstanu tady, a odmítne-li je, půjdu dál.“ Tak si Chorděj pomyslel a hodil penízky daleko od břehu do vod Bajkalu.

Zahrálo moře, zašumělo a rozezpívalo se příbojem jako horská bystřina. Když Chorděj pohlédl na břeh, na oblázcích se třpytila jen pěna a jinak nic. Chorděj viděl, že je to dobré znamení – i zaradoval se a zůstal žít na ostrově Malého moře.

—ﬡ—

Už tři roky žil Chorděj na ostrově Olchon, a žilo se mu dobře. Moře ho živilo dosyta a tajga ho oblékala. Ale v samotě se mu začalo stýskat a pomyslel si, že by se rád oženil. Seděl tak jednou na břehu jezera, obíral se v myšlenkách smutkem nad svým osamělým životem, a pozoroval racky a kormorány, kteří s veselým křikem kroužili nad vodou. „Hle, ti ptáci jsou šťastnější než já – mají rodinu,“ toužebně pomyslel a smutně vzdychnul. A pak náhle v šumících vodách jezera zaslechl tichý hlas:

„Netrap se, Chorději. Poslední tři penízky, které jsi mi věnoval, nevyšly nadarmo. Kdysi dávno jsem se tě ujal a teď ti pomohu najít si ženu.“ Chorděj nevěřil svým uším, ale hlas pokračoval:

„Dobře mě poslouchej! Před svítáním se schováš mezi kameny a budeš čekat. S východem slunce přiletí hejno labutí. Když přistanou, shodí labutě své peří jako šat a promění se v urostlé a krásné dívky. Ty si vybereš, která ti bude nejmilejší; a až se dívky budou koupat, ty půjdeš a schováš její labutí oděv. Ona se pak stane tvojí ženou. Bude na tebe velmi naléhat, abys jí labutí šaty vrátil, ty však nesmíš jejím prosbám povolit! A později, až budete spolu žít, stále se toho drž. – Zapomeneš-li, co jsem ti radil, ztratíš svou ženu…“

Hlas umlknul. – Dlouho seděl udivený Chorděj na břehu a nevěděl, jestli k němu opravdu promlouval hlas Bajkalu, nebo jestli se mu to všechno jenom zdálo. Rozhodl se ale udělat všechno tak, jak si pamatoval.

A opravdu! Za úsvitu zaslechl svist mohutných křídel – a na břeh se sneslo hejno bělostných labutí. Odhodily svůj labutí šat a proměnily se v překrásné dívky, které vesele dováděly ve vodě.

Chorděj nevěděl, kam s očima. Všechny dívky byly nádherné, jedna krásnější než druhá – ale na jedné, té nejmladší, Chorděj mohl oči nechat.

Po chvíli si ale vzpomněl, co mu radil Bajkal. Vyplížil se z úkrytu a vzal šaty, které patřily jeho vyhlédnuté krasavici. Uložil je do malé jeskyně a vstup zatarasil kameny.

Když vyšlo slunce a dívky se nabažily koupele, vyšly na na břeh a začaly se strojit do labutích šatů. Jedna z nich však svůj labutí oděv nenalezla. Polekala se a naříkala:

„Ach, kdepak jste, má něžná, lehoučká pírka? Kdepak jste, má rychlá křídla? Kam jste se mi ztratila? – Ach, já nešťastná Chong!“

A tehdy Chong spatřila Chorděje a pochopila, že je to dílo jeho rukou. Přiběhla k němu, padla před ním na kolena, a se slzami v očích ho prosila:

„Buď ke mně dobrý, statečný mládenče! Vrať mi mé šaty! Budu ti za to na věky vděčná! Žádej, co chceš – bohatství, moc, všechno ti dám!“

Ale Chorděj tvrdě odmítl:

„Ne, překrásná Chong! Nepotřebuji nikoho a nic, kromě tebe samotné. Chci, aby ses stala mou ženou.“

Dívka-labuť se rozplakala a ještě úpěnlivěji prosila Chorděje, aby se smiloval a aby ji propustil. Ale Chorděj byl neústupný a trval na svém.

Ostatní dívky se mezitím převlékly a změnily se v labutě. Nečekaly na Chong, zvedly se do vzduchu a se smutným křikem na rozloučenou odlétly pryč. Chong jim zamávala na rozloučenou, sedla si na kámen a hořce se rozplakala.

„Neplač, překrásná Chong. Budeme spolu dobře žít, budu tě milovat a postarám se o tebe.“

Nedalo se nic dělat. Dívka-labuť se uklidnila, otřela si slzy, vstala a řekla Chordějovi:

„Nu což – vidím, že takový je můj osud. Souhlasím a budu tvojí ženou. Odveď mne do svého domu!“

Šťastný Chorděj ji vzal za ruku – a šli.

—ﬡ—

Od toho dne žil Chorděj na Olchonu se svou ženou Chong. Žili dobře a šťastně a narodilo se jim jedenáct synů, kteří vyrostli a stali se dobrými pomocníky svých rodičů. A když se synové oženili a založili rodiny, byl Chorděj mezi vnoučaty ještě šťastnější a veselejší. Při pohledu na své potomstvo se radovala i krásná Chong, která nestárnula a roky se jí nijak nedotýkaly. I ona si hrála s vnoučaty, vyprávěla jim pohádky, dávala jim moudré hádanky a učila je všemu dobrému. Napomínala je:

„Buďte v životě jako labutě, věrné svým druhům. Zapamatujte si to – až vyrostete, sami pochopíte, co je to věrnost.“

Jednou, když přivedla Chong všechna vnoučata do své jurty, obrátila se k nim s těmito slovy:

„Moje milé děti! Žila jsem jen pro vás a nyní mohu klidně umřít. A já umřu brzy, cítím to, ačkoli mé tělo nestárne. Zestárnu v jiné své podobě, které musím zůstat věrná, protože jsem kdysi dávno od ní byla odtržena. Věřím, že mne neodsoudíte.“

O čem babička mluví a co má na mysli, tomu vnoučata jen málo rozuměla. Ale starý Chorděj si dobře všimnul, že jeho krásná žena je stále častěji zamyšlená, teskní a někdy i tajně pláče. Stále častěji chodila do míst, kde jí kdysi Chorděj ukradl její labutí šat. Sedávala na kameni a dlouze hleděla do vln, které na břeh vynášel chladný příboj. Oblohou se hnala těžká oblaka a ona se za nimi toužebně dívala.

Chorděj se své ženy na příčinu jejího smutku nejednou ptal, ale Chong jeho otázky přecházela mlčením – až se nakonec rozhodla pro upřímný rozhovor. – Manželé seděli spolu u ohně v jurtě a vzpomínali na svůj společný život. Tehdy Chong řekla:

„Tolik let jsme spolu prožili, Chorději…! A nikdy jsme se nehádali. Porodila jsem ti jedenáct synů, kteří zachovají a rozmnoží náš rod. Cožpak si na sklonku svých dní od tebe nezasloužím aspoň malou útěchu? Řekni – proč přede mnou pořád ukrýváš mé staré šaty?“

„A k čemu ti ty šaty budou?“ zeptal se Chorděj.

„Ještě jednou bych se chtěla stát labutí a zavzpomínat na své mládí. Dovol mi, prosím, chvíli pobýt ve své dřívější podobě!“

Dlouho, dlouho Chorděj své ženě to přání rozmlouval. Nakonec se ale nad svou ženou slitoval a dlouho skrývané labutí šaty jí vrátil. – Ach, jakou radost měla Chong! Když je vzala do rukou, jako by ještě omládla, ožila, a tvář se jí rozjasnila. Rukou pečlivě uhladila peří a začala se do nich oblékat.

Chorděj právě vařil skopové v kotli s osmi pečetěmi. Stál u ohně a s láskou se díval na Chong. Byl rád, že je spokojená a veselá, ale najednou se polekal: Chong se náhle změnila v labuť.

„Gi! Gi!“ hlasitě zakřičela labuť-Chong, vznesla se do vzduchu a nezadržitelně stoupala k nebi, stále výš a výš.

Tehdy si Chorděj vzpomněl, před čím ho Bajkal varoval. Celý nešťastný vyběhl z jurty v naději, že přivede svou ženu zpět k domácímu krbu – ale už bylo pozdě: labuť se vznášela vysoko na nebi a s každým okamžikem se vzdalovala.

Chorděj se za ní díval a hořce si vyčítal: „Proč jsem jen poslechl Chong a vrátil jí ty šaty? Proč…?“

Dlouho se Chorděj nemohl uklidnit. Ale když smutek pominul a jeho mysl se vyjasnila, uvědomil si, že ačkoli to pro něj bylo těžké – cožpak měl právo připravit svou ženu o poslední radost? Kdo se jako labuť narodí, jako labuť také umírá – a co jsme lstí získali, lstí také ztrácíme.

Říká se, že sdělený smutek je poloviční, a Chorděj už nebyl osamělý. Byl obklopen svými syny, svými snachami a mnoha, mnoha vnoučaty – a v nich ve svém stáří nalezl útěchu.

—ﬡ—


Z knihy Байкала-озера сказки, Жена Хордея. Бурятская сказка. Přeložil Alef Nula

Alef Nula

Osamělý podivín na vrcholu hory. » Medailon autora

View all posts by Alef Nula →

19 thoughts on “Chordějova žena

    1. „…Říkal mi vždycky, láska trvá,
      pokud to jiným nepovíš…“ (Hana Zagorová)

      Jsou radosti, které není radno vyslovit – se slovy, která odletí, odletí i jejich kouzlo.

  1. Jeden muž, který byl již dlouho sám, rozmlouval k Bohu:
    ,,Přeješ-li si abych zůstal již sám, nu dobrá. Odejmi ale ode mne různé žádosti, kterých jsem dosud pln.
    Je-li to však možné, dej mi ještě ženu, kterou bych mohl milovat a ctít a ona stejně tak mne“
    I zželelo se Bohu nešťastníka a udělal z něho šťastníka.
    Ze stejného místa, ze kterého Chorděj přivedl svoji labuť, přiletěla na křídlech velkého ptáka Airbusáka jiná labuť až do České kotliny, nedaleko jednoho hradu v lůnu lesů Přemyslovských.
    Tam společně se šťastníkem dodnes spokojeně žijí.
    Jen čas od času cítí nutkání smočit se ve vodách Malého moře Bajkalu a oba letí na ostrov Olchon.
    Jen labutí šaty ještě nehledají.
    Ještě ne.
    Ale jednou… kdo ví.

  2. – Když Chorděj pohlédl na na břeh, na oblázcích se třpytila…
    – „Ještě jednou bych se chtěla sát labutí a zavzpomínat na své mládí.

    Zdravíme, čítame, opravujeme 🙂
    Seriál o „labutiach“ píše Cyril Mrakotsky na svojom FB.
    Párkrát som už na neho odkazoval.
    Labute sa o politiku nestarajú.
    Cyril zase rád.
    K starším treba rolovať.
    https://www.facebook.com/profile.php?id=100014091611642

  3. Udělala jsem dnes ráno chybu – nejdřív jsem se ohřála u vlídné výhně kovárny a POTOM vyrazila do drsného světa zpráv, komentářů, pravd i nepravd.
    Poučení: nespěchat, těšit se o něco déle a v příjemné oáze poklidu a poezie pobýt až TĚSNĚ PŘED návratem do světa skutečného.

      1. Já bych to, s dovolením, trochu poopravil: zoofilem. A nebo zoofytem. – Všimněte si, že úzkostlivě setrvávám v jazykové rovině.

    1. OT: četl jsem teď na litterate.cz zmínku o indiánské slovesnosti (občas tam zajdu, přece jenom je to můj bývalý web). Na jednu jsem si vzpomněl, ani nevím, proč:

      „Když mluvíš, hleď, aby tvá slova byla lepší než ticho, které jsi porušil.“

      Píšu to sem, tam by to zapadlo.

  4. Krásná pohádka, co dodat.
    Snad jen to, že celkové nastrojení je východní, připomíná Ruské Byliny nebo sbírku ruských pohádek Krása Nesmírná.
    Na nich jsem se učil číst. Moje polská babča mi tu knížkou koupila, protože učit se prý má člověk z pěkných knih. A vysvětlila mi písmenka.
    ===
    Potom mě v první třídě soudružka učitelka kárala za nepozornost.
    ===
    Dlouho jsem měl Krásu Nesmírnou na chalupě – až se někde ztratila. Ale nepotřebuji ji. Dovedu si ji perfektně vybavit i s ilustracemi.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *