24. 4. 2024

Divadlo

Jako dítě snad ještě předškolní jsem dostala loutkové divadýlko. Jednoduché – všechno včetně loutek se dalo uložit do prostoru pod jevištěm – ale nic podstatného nechybělo.

Dvoje kulisy v jednom, z jedné strany kartonu venkovská chalupa, ze strany druhé královský zámek. Plus herecký soubor (12 ks) se všemi důležitými postavami: král a princezna, Honza, vodník, …

Divadýlko jsem milovala. Otevřel se mi úplně nový svět – s několika jednoduchými rekvizitami a trochou fantazie jsem mohla vytvořit jakoukoli scénu, jakýkoli příběh. Máma mi z tvrdého papíru polepeného „zlatým“ staniolem vyrobila báječný trůn, ze kterého se králi vládlo mnohem důstojněji, než když na scéně jen postával. Bůhví odkud se vzala malinkatá stojací lampička se žárovičkou z kapesní baterky (a s plochou baterií za scénou); jak důležitá ale byla! Světýlko přímo na jevišti vytvořilo úplně jinou atmosféru, než osvětlení stolní lampou shora či ze strany.
Stačilo přes lampičku i scénu přehodit černou krajku, a byla noc. Zelenou – rázem vůkol temný les.

Rodina možná občas svého dárku litovala, to když jsem ji nutila na představení dost často chodit. Přípravy byly mohutné. Rozložit divadýlko a připravit scénu netrvalo dlouho, nejvíc času zabrala organizace okolí. V jednopokojovém bytě bylo nutno vytvořit hlediště pro dva až čtyři diváky, nad hlavou mi natáhnout prádelní šňůru a na ni zavěsit kusy textilu tak, aby na mne a na zákulisí nebylo vidět – z prostěradel kolem měla vystupovat právě jen scéna.

Když už jsem uměla psát, vyráběla jsem plakáty, pozvánky, divadelní program, vstupenky. Někdy jsem vybírala vstupné (jeden či několik desetníků). Hrála jsem pohádky známé, přizpůsobené možnostem divadýlka, i autorské. A moc se mi líbilo, když jsem naopak já seděla v hledišti a hrála máma. Ty úžasné proměny osvětlení, barev, atmosféry na scéně! Dech se tajil. Reálný svět zmizel, dění na jevišti mne úplně pohltilo.
Ono okouzlení, úžas, si pamatuju a vybavuju dodnes.


Veverka

Autorka má ráda hory, moře, drsný sever, Slovensko, českou krajinu a krásnou češtinu. Taky české pivo a moravské víno. Názorů je spíše konzervativních a podoba dnešního světa ji poněkud děsí; nejraději před ní uniká do přírody. » Medailon autorky

View all posts by Veverka →

19 thoughts on “Divadlo

  1. Pro veverku: Když byly děti malé, hráli jsme s nimi v podobném divadle pro pozvané kamarády pohádky, ale třeba i Erbenova Vodníka. Toho všichni milovali, neb to byl horor. Za scénou jsme měli lavór s vodou, který obsluhoval náš nejmladší. Zdendovi byly 4 a vždycky do té vody gustem plácl rukou, když „…vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v širá kola“ a když“…po nebohé dívčině, zavířilo se v hlubině „, už jsme se všichni mokří váleli smíchy. Jsou to naše nejhezčí rodinné vzpomínky. Taky na prince, vystřiženého a na placato vymalovaného temperami s tak dlouhýma nohama, že když nasedl na stejně placatého bělouše, coural nohy po zemi. Bajaja to byl překrásný. Když byly děti velké vyrobily jsme jim z papundeklu MASH. Byly nadšené – a my taky. Ještě ho mám schovanej (už moc nevím kde). ☺️

    1. Měli jsme jako děti loutkové divadlo u dědy v kuchyni pod postelí.
      O prázdninách, které jsme tam trávili jsme také sehráli mnoho představení.

  2. Mě loutkové divadlo minulo, škoda.
    Ale vzpomínám na ně v seriálu Chalupáři, kde hrál pro děti Hlinomaz. Také dobrá scénka.

  3. Mě loutkové divadlo taky nějak minulo. Jedna z mých spolužaček byla nadšená do divadla maňáskového, ale mně to tenkrát přišlo takové… infantilní. Možná neprávem.

    Veverčí a Jiřiččí vzpomínky na loutkové divadlo s dětmi jsou krásné. Dodatečně si říkám, že by se to (alespoň některým) mým dětem asi líbilo, protože některé hry byly (pokud jsem byl s to sledovat) náramně dramatické, namátkou:
    „Loupežníku, neutíkej! Přišla jsem tě zabít!“
    „…dravý nosorožec zařval: Nosoro, nosoro! a pak je všechny rozdupal a sežral.“
    „V té zemi žijou dva tygři, co se pořád perou, a dva draci, co se pořád žerou. Ale když přijde bojovnická princezna, přestanou a jdou jí pomáhat.“ (doprovázeno barvitou gestikulací, znázorňující ty dva vzájemně se žeroucí draky)

    Tady by se loutkové divadlo určitě uplatnilo – škoda, že nás to nenapadlo.

    1. Byla doba, kdy jsem měl na starosti i LDO (loutkové divadlo Ostrava) a tudíž jsem služebně shlédl desítky loutkoher. Jsou skoro stejné jak činohry – chytré (jen pro chytré) i hloupé (pro ty ostatní).

      Mají, (na rozdíl od hlavně severských činoher) jednu zvláštnost: Dětičky vydrží v hledišti sedět a koukat tak nanejvýš padesát minut. mezi malými „žkoly“ doposud nejsou snobi. Žgoli jsou opravdu upřímní a když je hra mizerná, nudná, začnou se nepokrytě bavit mezi sebou. Okřikování učitelek nějak neberou na vědomí – jsou chráněni tmou v hledišti.

      Takže loutkohra bývá stručná, zkratkovitá a naučná. Jistě, je to jen tak 10-20% repertoáru. Ale jak by člověk poznal dobrou loutkohru, kdyby nebylo těch 80 – 90% „ostatních“?
      Hostovalo u nás i Obrazcovovo loutkové divadlo. Výtvarně nádhera, vodění loutek taky a skoro se nemluvilo. Ale hrálo se to pro dospěláky jen večer. A dospěláci se mohli utleskat. Texty z playbacku, ale krásné hlasy a perfektní zvukové zpracování. Záviděl jsem.
      ===
      Vůbec je to zvláštní: V kumštu žádnou rusofobii nevidím. Pokud tam občas pronikne, je to vždycky infiltrace zvenku, od novinářských bestií nebo od jimi zblázněné věrchušky.
      Znám herce, kteří nenávidí Putina – a v ruských kouscích hrají jako diví. (Mám připraveno pár citací od Kennedyho a spol. a Putina i Stalina a nechávám lidi hádat, která je čí. Úspěšnost se pohybuje kolem 50%, to jest čistá náhoda.)

  4. Leccos se mi zapsalo do paměti i z časů, kdy loutkové divadýlko už odpočívalo někde hluboko ve skříni.

    Existoval tehdy Klub mladých diváků; na systém si už přesně nevzpomínám, ale díky členství jsem zhruba v letech 66-68 viděla relativně dost představení v Městských divadlech pražských. Jejich zlatá éra. Ředitel Ota Ornest, na jevišti Irena Kačírková, Libuše Švormová, Václav Voska, Josef Bek.
    Ne všemu jsem rozuměla – Ionescovým Židlím a Nosorožcům například.

    Moc dobře si pamatuju „Jonáše a dr. Matrace“ jen asi dva tři týdny před osudným 26. prosincem 1969.
    O mnoho let později Dobře placenou procházku v Národním divadle, režie Miloš Forman, dirigent Libor Pešek, Jiří Suchý v roli listonoše jako kdysi.

    A taky v Národním Rok na vsi s Borisem Rösnerem, Josefem Somrem, Johanou Tesařovou.

    Když čtu a slyším, co se ve většině divadel hraje dnes, jdu raději do lesa.

    1. Doluju z paměti:

      Před dost lety – snad deset, dvanáct? – jsme byli s partou přátel lyžovat v Jeseníkách a při té příležitosti jsme zašli do divadla v Šumperku – hráli Hotel Modrá hvězda. Bylo to opravdu pěkné, líbilo se mi to víc než film.

    2. Veverko ta představení v 60. Vám závidím. Já jsem milovala Václava Vosku. Nikdy jsem neměla příležitost do vidět živě. Bohužel.

      1. Jiřičko,
        řekla bych, že nás, žen a dívek zamilovaných do Václava Vosky, byly celé zástupy. Byl to krásnej chlap a skvělý herec.
        Stejná – ne-li větší – přízeň dámské části populace pak potkala Borise Rösnera, žáka a velkého obdivovatele pana Vosky.

        Když jsem přišla na SVVŠ, studovala o rok nebo dva výš Eva Vosková. Děsně jsem jí záviděla, že můj idol denně vidí, slyší, mluví s ním.
        Eva potom v F.L. Věkovi hrála pannu ze sousedství, se kterou se František oženil. Herectví dost brzo nechala, asi celkem rozumně.

        Dlouhá léta jsem měla schované programy z těch zmíněných představení. Pak jsem je v rámci stěhování dala do sběru. Dnes bych je měla za poklad 🙂

        1. Člověk nemůže archivovat všechno. Také teď dělám selekci. Mám k tomu drobný veselý příběh, ale sem se to nehodí, tak snad někdy jindy.

          1. Godote, před časem jste slíbil veselou historku speciálně pro veverku: o seznámení s Labutí. Prosím, vzpomeňte si a napište ji, až se zabydlíte v novém bytě.

            A kdyby se Vám někdy chtělo sepsat tlustou knihu rozhlasových vzpomínek, určitě by se našlo mnoho nadšených čtenářů.

    3. Když pominu loutkové divadlo pro všechny děti v domě,tak mé první představení byla v 5,5 letech Dvořákova opera Čert a Káča v divadle F.X.Šaldy.Pekelníkem jsem prý byla nadšená. Po pár letech jsme byli nuceně přestěhováni do vesnice v Podkrkonoší-ochotníci byli snad v každé druhé vsi;pamatuji Naše furianty,Lucernu,Na tý louce zelený.Za studií v Praze:Zahradní slavnost (1x a nikdy více),často Rokoko a Semafor;z velkých divadel ABC,Vinohrady,Karlín.Později úděsná Babička v ND (nezachránila to ani V.Chamostová),ještě horší Rusalka tamtéž (myslím,že to tenkrát režíroval Stano Dančiak)-ovšem 10x to trumfla francouzská komedie Silvie v Ústí n.L..Uvaděčky si tipovaly,kolik diváků odejde ještě před přestávkou.

  5. Ani kapka alkoholu
    z venku závan špeku
    důchodec má prdel holú
    na přikrytí deku.

    V hrnku lyžka obroušená
    vedle krátká tužka
    kůrka chleba usušená
    rozplácnutá muška.

    Valory valory valory
    ať žere suché brambory.

  6. Já vím, že jsme tady v literární kovárně už dál, že na texty o divadle už sedá prach.
    JENŽE.
    Včera jsem v rádiu zaslechla známou melodii a okamžitě se mi vybavila vzpomínka.

    V bratislavském ND hráli muzikál Na skle maľované. V hlavní roli Michal Dočolomanský, vedle něj Elo Romančík, Leopold Haverl, Božidara Turzonovová a další báječní herci, i v Čechách milovaní a důvěrně známí z televizních pondělků.

    Příbuzní nám opatřili lístky (nebylo to vůbec jednoduché) a my jsme vyrazili směr Bratislava. Rok už si nepamatuju, ale musí to být nejmíň dvacet let (ostatně Michal D. zemřel už 2008). Spíš víc.

    Představení to bylo nádherné. Strhující. Herci hráli, tančili a zpívali jako o život. Patrně na hranici svých fyzických i psychických možností. Oni své postavy nehráli, oni jimi BYLI.

    Nepamatuju podobný svůj divadelní zážitek a ten bratislavský ani nedokážu popsat. Jen vím, že jsem se od prvního tónu cítila být součástí dění na jevišti a konec představení jsem nechtěla vzít na vědomí; návrat z omámení do reality byl pozvolný a jaksi se zpět ani nechtělo.

    Televizní záznam:
    https://m.youtube.com/watch?v=nbZH3JsmCjg

    O představení:
    https://www.vtedy.sk/muzikal-snd-na-skle-malovane-docolomansky

    Po letech se ten původně polský muzikál hrál i v Praze. Při vší úctě ke všem zúčastněným vůbec nepřipadalo v úvahu jít se na něj podívat.

    1. Viděl jsem v Polsku.
      Bylo to opravdu dobré představení. Ale máme podobné. Balada pro banditu. Už jsme to dávali dvakrát – a jednou u nás hostovalo bratislavské ND. Jedna naše inscenace byla srovnatelná, druhou už pan režisér „přerežíroval“. Přitom Slovák…
      Bylo to složité, zmizela ta jednoduchost, přímočarost. Mezitím jsem chvilku pobyl v kraji Nikoly Šuhaje a trochu pochopil tamní mentalitu. Východňári jsou jiní než my, z nížin. Musíte s tím počítat. Ale nemůžete je nemít rádi.
      To je to nepovedené…

  7. Ještě na téma divadlo:

    Včera, 2. března, uplynulo přesně dvě stě let od narození Bedřicha Smetany. Národní divadlo v Praze uspořádalo při té příležitosti velkolepý gala koncert; vysílala ho ČT ART, ČRo Vltava, i některá z televizí francouzských a německých.

    Nejdřív jsem poslouchala rozhlasový přenos, pak ale zvítězila zvědavost – setřela jsem prach z televizoru a za chvilku nejen slyšela, ale i viděla. Orchestr i sbor na jevišti, publikum mimořádně elegantní – pak jsem se v programu dočetla, že byl předepsán smoking / černý oblek pro pány a dlouhé večerní šaty pro dámy.

    Koncert trval nejméně tři hodiny, program tvořily ukázky ze všech Smetanových oper, vystřídali se čtyři dirigenti.
    Potěšilo, že závěrečné Libušino proroctví zpívala Slovenka, paní Mária Porubčinová.

    1. Pro veverku: Trochu mi připadá Prodaná nevěsta tak často omílaná, jako odpolední Václavák. Mám Smetanu ráda a chápu, že dávali zrovna toto jeho dílo, ale uvítala bych radši Tajemství, anebo koncert jeho komorní hudby. Tu mám nejradši a kvartet Z mého života je z toho nejlepšího, co kdy napsal. Taky sbory má výtečné. Potěšilo mě, že se na opravdu slavnostní příležitosti vyžaduje dress code. Je to součást slavnostního prožitku. Díky veveřičko za sdílení. ☺️

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *