Jeseníky

Poslední květnový týden jsme strávili v Jeseníkách. Laskavému čtenáři nabízím o tom stručnou zprávu. 

Ty krásné hory jsem předtím navštívila jen dvakrát, v osmé třídě s lyžařským kursem a pak během studia na VŠ – na letní brigádě, kde náplní byla práce v terénu. Uplynuly desítky let a vzpomínky vybledly, resp. zcela se vytratily. 

***

Nuže, je krásný slunečný den, přijíždíme od Olomouce a už první dojmy jsou příjemné – lesy a louky úžasně zelené, domy a zahrádky upravené. Později si těch zahrádek všímáme lépe; trávníky posekané většinou skoro až u země, na záhonech asi pěticentimetrový hrášek (doma už má skoro půl metru), brambory se také teprve nesměle rozhlížejí. Leckde rozkvétají šeříky (naše už odkvetly).

Kupodivu nikde na dvorku nevidíme králíkárnu, slepice za celý týden snad jen dvakrát. 

Nádherné šťavnaté louky všude kolem, ale něco chybí – ano, nikdo se na nich nepase. Kde jsou krávy, ovce? Odpověď dá informační tabule u cesty: zařídil to Brusel – před časem bylo zavedeno ekologické hospodaření. V zájmu ochrany vzácně se vyskytujících kytiček byla zrušena pole (!) a louky se převážně jen kosí, pastva povolena jen někdy a zdaleka ne všude. Takové hospodaření se dotuje. 

Kolik lidí ztratilo práci, o kolik potravin společnost přišla… Vybavím si alpské louky plné spokojeného  hovězího dobytka i ovcí a zjevně prosperující statky v Rakousku – a nechápu. 

***

Výlet na Praděd

1491 m n. m. Druhá, podle některých pramenů až pátá nejvyšší hora ČR. Autobusem na Ovčárnu, k vrcholu pak několik kilometrů pěšky. Je sobota ráno, slunce svítí, nahoru míří pro náš vkus až moc lidí – a  taky psů. Poprvé v životě vidím dětský kočárek, v němž neleží miminko, ale z boudičky se dívá velká psí hlava. Asi vlčák. Pohled, z kterého až zamrazí. 

Na Ovčárně skoro na tričko, nahoře ledový vítr a krátká sněhová přeháňka. 

***

Vydali jsme se i k přečerpávací vodní elektrárně Dlouhé stráně, k horní i dolní nádrži. Exkurze do útrob hluboko pod zemí byla už bohužel nedostupná; zájem je stále velký a nutno objednat několik týdnů předem. 

Stojím na okraji horní nádrže a žasnu. Gigantické, impozantní dílo. Kolik lidského umu a úsilí bylo třeba k jeho vybudování – všechno to vymyslet, vyprojektovat, stavbu zorganizovat, zprovoznit… Jen vyhloubit do skály prostor pro vlastní elektrárnu a „díry“ pro obě nádrže a vykutaný materiál z hor odvozit – a tuny betonu a zařízení naopak na místo dopravit – zdá se být nadlidský úkol. 

Zastihli jsme horní nádrž vypuštěnou, připomínala obří velodrom. Právě tam totiž obnovují asfaltový povrch dna a stěn. Několik dělníků dole v nádrži vypadalo jako drobní mravenečci. 

***

Stopy po loňské povodni jsou na mnoha místech zřetelné. Podemleté, stržené břehy a spadlé stromy, poškozené silnice a mosty, na domech je vidět, jak vysoko hladina vody sahala. A ze všeho nejhorší jsou prázdná místa nebo hromady suti na místech, kde ještě před rokem stál dům a bydleli v něm lidé. 

***

Karlova Studánka, téměř 800 m n. m., je malé, přívětivé lázeňské městečko. Užíváme si jeho atmosféru a raději nepátráme po tom, komu lázeňské domy v klasickém stylu dnes patří. 

Na trávníku u hlavní promenády stánek s pexesem a jinými užitečnými a poměrně vkusnými předměty s ptačími a rostlinnými motivy; to lze zajisté pochválit. Jenže: ke stánku patří i opeřenci, pevně  přivázaní za nožičku na provazech zhruba metr dlouhých. Orel skalní, sokol, káně, několik sov včetně Bubo bubo, výra velkého, který na nás moudře kouká a o lidech si myslí svoje. Nejlépe to vyřešil malý puštík, uvázaný blízko keře. Schoval se pod spodní větve, téměř ho nebylo vidět. Odtamtud ON pozoroval lidi. 

Orel se občas pokusil vzlétnout, ale provaz ho okamžitě strhl zpět. Moc jsem se před ním za nás lidi styděla. 

***

Obec Branná, zámeček v soukromém vlastnictví. Všude zákazy, příkazy, vykřičníky. Prohlídka možná jen s průvodcem, nikde ale informace o otvírací době, ceně a čase prohlídek, jen nabídka luxusního ubytování, konferencí, svateb a teambuildingu. 

Chápu, jde vám hlavně o kšeft. Díky a na neshledanou. 

Hrozí déšť, volíme tedy jen několikakilometrový okruh kolem obce. Stojíme u stromu s rozcestníky a cestu zvažujeme. Přichází starší pár, plus mínus naši vrstevníci. Zdvořile pozdravíme, paní mlčí a pán namísto pozdravu praví německy, že stezka vede tamtudy. Zavrčím rovněž německy „Já vím“ a tvářím se nepříjemně. Prokristapána, co je to za ýbermenše?! Ano, Sudety, vím. Ale doma jsme tu my. Ani ve snu by mne nenapadlo oslovit někoho v Německu česky. 

***

Velké Losiny, zámek, kde kdysi začaly čarodějnické procesy a kde Otakar Vávra natočil Kladivo na čarodějnice. Zámek vybudovali Žerotínové, ale kvůli dluhům jej i panství v r. 1802 prodali Liechtensteinům. Ti teď vznesli restituční nárok i tady, stejně jako ve Valticích a v Lednici. 

V obci stojí i krásná budova papírny, kde se ruční papír vyrábí prokazatelně nejméně od roku 1596. 

Prohlídku absolvujeme v neděli, přesto je jeden dělník přítomen a předvádí nám „čerpání papíru“: na síto v dřevěném rámečku se nabere řídká kaše z rozemletých hadrů (hader, jak tady správně po moravsku říkají), a když většina vody steče, vyklopí se hmota na plátno; tak vzniká budoucí list krásného ručního papíru. 

K výrobě používají zařízení stará několik století, výrobní postup je rovněž původní. Nádhera. 

***

Na závěr pochvala vody a lidí, s nimiž jsme se tam setkali. 

Pitná voda (z obecního vodovodního řadu) je báječná a asi hodně čistá – i obyčejný pytlíkový čaj z ní uvařený chutná dobře a je zcela prostý obvyklého filmu, který je jinak vždycky vidět na hladině a pak coby ošklivá hnědá usazenina uvnitř šálku. 

Za celý týden jsme nenarazili na nepříjemného, protivného člověka. Všichni byli milí, vstřícní, zdvořilí – obsluha lanovky, pokladní, personál v restauraci apod. I paní na velkém parkovišti, které se snad každý zeptal na totéž (kvůli ne zcela zřetelně vyznačené uzavírce), a ona trpělivě a vlídně opakovala stokrát za sebou stejnou informaci. 

Jaký to rozdíl oproti Pražanům a Středočechům, mezi nimiž se hlavně pohybujeme…