by Už padá chaloupka má – už je jí hodně let
už padá tichounce jako ten květ
Já prosil větře nefoukej víc
já prosil slunce a sluníčko nic
Ó, ó-ó-ó, ječmínku zlaté vlasy máš
Ó, ó-ó-ó, pramínku cestu mou neznáš
když jdu blátem nebo pěšinou
když se líbám s vodní hladinou
a když hledám v dívčích očích studánky
Děvče mé vyšlo si ven zapomělo zavřít
chtěl jsem jí tichounce chaloupku vzít
Já prosil větře nefoukej víc
já prosil slunce a sluníčko nic
Už padá chaloupka má – střecha se zlomila
lípa se v zahrádce naklonila
Já prosil větře nefoukej víc
já prosil slunce a sluníčko nic
Ó, ó-ó-ó, ječmínku zlaté vlasy máš
Ó, ó-ó-ó, pramínku cestu mou neznáš
když jdu blátem nebo pěšinou
když se líbám s vodní hladinou
a když hledám v dívčích očích studánky
—ﬡ—
Text: Chaloupka/Minnesengři
To ti závidím, stvořit něco hezky poetického.
Ne, trocha poezie zcela jistě nikoho nezabije!
(Ty nohy patří tvým dcerkám?)
https://www.youtube.com/watch?v=vnUolq-nATQ
Trochu mě přeceňuješ 🙂
Verše jsou text k písni Chaloupka, zpívali Minnesengři (viz poznámku pod čarou). Fotky jsou moje až na tu poslední, tu jsem ukradl na těch internetech; když si vezmeš brýle (třeba jako teď já), seznáš, že nohy jsou ona (vlevo) a on (vpravo), přičemž předpokládám, že k nalezení studánek v dívčích očích v tomto případě již došlo.
Napadlo mě, že ta předmětná píseň možná nevzala původ u Minnesengrů. Ona totiž v lesích, když jde člověk pěšinou a tak, zní pořád. Bez ustání. Oni lesy, pěšinami a blátem taky jistě chodili, slyšeli ji tam a tak ji začali hrát. Což jejich zásluhu nikterak neumenšuje, naopak – nikdo před nimi ani po nich ji tak dobře nezahrál.
Včera byl nádherný den, voda ve studánce už ztratila zimní chuť, chutnala téměř sladce.
Já už špatně vidím, i na nohy. Tak je to snad omluvenka.
Tužka napíše,….moc milé,….hezké,….inspirativní.
Cesty.
Jít sám a sám,…
Cestou,….necestou.
Brodit se v čase…
Smát se i plakat,…a při tom nehlesnout
Díky,….mějte se jak nejlépe umíte,….Tužka.
Tužka napíše,….jojojo,….cesty.
Mockrát jsem si položila otázku,…?…kolik kilometrů jsem to už ušla.
V dětství, na národní školu, jeden kilometr do školy, jeden zpět.
Od šesté třídy jsem dojížděla do města vlakem.
Na vlakovou zastávku něco přes kilometr,…z nádraží dva kilometry do školy a cesty zpět.
Pak ještě doma se postarat o psy, kocoury a jednoho králíka, českého strakáče, který se mnou spal v posteli. Od začátku, …byla jsem, prý, malé, věčně zimouřivé dítě. Zahříval mě. Ten jediný směl, protože můj nevlastní dědeček tvrdil, že králík, když se nakazí, tak dřív chcípne než stačí něčím nakazit mne.
Třináct let mi dělal společníka v posteli,….u dveří měl bedýnkubobkárnu,….o tu jsem se taky časem musela postarat.
Celý život je chůze můj nejoblíbenější pohyb,…..krajinou s loukami, lesy a mírnými kopci a kopečky.
Pustá krajina bez stromů mě neláká,…Z oblasti za polárním kruhem jsem se po dvou dnech vrátila, ačkoliv tam byly naplánovány cesty na týden.
Ta krajina mě,….tenkrát,….naplňovala smutkem,….tak bič a pryč.
Budou kvést louky,….budou vonět lesy,….budou, snad i zpívat ptáci a lesknout se kapky rosy při východu slunce,….dám Pozdrav slunci,…..snad. Tužka.
Pěkná změna, prima fotosérie.
Taky bych tu dal nějakou, ale když k tomu já nemám tu poezii. Málokteré totiž rozumím. Tedy poezii, ne rýmovačkám.
Zato fotek z hor, lesů i města mám opravdu dost, přes 8000 zpracovaných, stačil jsem zásobovat dva fotoweby. A tu a tam něcovyhrát nebo prodat – za fotky šimpanzů jsem dostal doživotní vstupenku do ZOO. Nevím, jestli by se tu hodily ta moje repa ze života primátů v ZOO, kde je fotím jako lidi.
S těmi opicemi (a kočkami, velkými i malými) jsem měl navázané prakticky „vztahy“.
Jenže – sněžné levhatrty ZOO kamsi prodala, manula taky (ten se chodil ke mně k mřížím podrbat a ošetřovatelka to nesnášela). Zjistil jsem, že na mě žárlila. No podumám, jestli to nasypu na svůj blog nebo to zkusím podhodit Alefovi – pokud by chtěl.
Samozřejmě, že chtěl 🙂
—
Poezie a já… ten vztah je složitý a stále se vyvíjí. Poezii zhudebnělou přijímám snáze než poezii bez hudby.
Necítím (dost často) poesii. Čtu, ale jsou to jenopm slova. Na rozdíl od epického textu.
Leda bych ke každé fotce připojil své miniaturní vysvětlení, proč nebo jak vznikla. Už si často nepamatuji jména, ale vzpomínky se mi vybavují někdy až nepříjemně živě.
Možná proto mám sny, velmi živé a určené nějakou krajinou, prostorem, který v reálu neexistuje, ale kde se (klidně po letech) vracím. Někdy se kraj trochu pozmění, ale většinou zůstává stejný, takže se v tom pokračovacím snu pohybuji a jsem v prostoru docela orientován.
Kdybych uměl psát, napsal bych pěkných pár scénářů pro divné filmy. Ale kdo by je natočil, že? Nebo „knihu sestávajici ze snů“? Víte třeba , jak to vypadá ve středu Vesmíu? A jak se tam dostat? (Vím, vím, Vesmír prý nemá střed…)
Promiňte mi vmetek.
[;>))
Sněžní levharti jsou až skoro něžní, na dravce tedy. Takoví větší kočičáci…
https://www.youtube.com/shorts/NpWU8nAr2AY
Jo Jo podhoďte.
Hezké fotky i povídání (zpívání)
Na první fotce začíná kvést smrk, má krásně červené pylové šištice ze kterých pak létají obrovská množství pylu. Najiné smrky, na můj dvůr, auto, dokonce i na sušák s prádlem si dovolí.
Na poslední fotce hezké nohy, myslím ty v levo.
Ty šištice jsme utrhli (ne všechny, jen pár) a ochutnali – plné osvěžující šťávy, dobré.
Krásné fotky i slova k nim se hodí. V poslední době fotím jen mraky.
https://postimg.cc/V5TzhBWZ/3f3d3acd
před bouří
Co ten bubák s modrýma očima?
Musím si to zvětšit.
To modré jsou sudy ( trasa k bagrům).
Alefe, velký dík…
ZRCADLO
Vodní hladina pro ponor do myšlenek.
Máááárk Twain…?
DESKRIPTIVA MOZKU
Zkoumám-li teserakt,
stává se postupně hexeraktem.
Blázinec není daleko.
TVAROVÁ SHODA
Rohlík. Banán. Bumerang.
Společný jmenovatel obživy.
POSVIŤME SI…
Paprsky pozornosti.
Rozpustí jinovatku, vypálí nádor, obnaží lži.
Mění svět…
O SOVÁCH
Sova pálená – Siena pálená.
… Nemělo by se říkat:
„Nenoste sovy do Sieny…“?
Tiché máchnutí křídla.
Zvoní klekání –
u vikýře se bíle zablesklo.
Sovička, ta naše. Vydala se na lov.
ZDÁNLIVÉ TICHO
Slyším jen to, co chci.
Teď, v poledním tichu nevnímám cvrčky,
i když vrzají čtyři…
MÍRA VELIKOSTI
Jak strašný by byl svět 10x větší.
Už jen hmyz.
Co teprve lidská blbost…
Zajímavé… Opačně tomu říkají genialita.
VYVÁŽENOST
Proč říkají: „zlatá střední cesta, zlatý řez, zlatá mládež, zlaté ruce…“
Proč není etalonem hodnot vyváženost…?
Snad že se s ní nedá kšeftovat.
Alefe, když máš rád muziku jihoČecha Pavla Lohonky „Žalmana,“ připojuji se k Tobě. S naladěnými parťáky – muzikusy zahraju na mandolinové bendžo a zpívám Žalmanova Rána v trávě.
Začíná se refrénem:
Každý ráno boty zouval, orosil si nohy v trávě,
že se lidi mají rádi doufal, a procitli právě.
Každý ráno dlouze zíval, utřel čelo do rukávu
A při chůzi tělem sem tam kýval, před sebou sta sáhů.
Pak zpívám sólo první sloky:
Poznal Moravěnku krásnou a vínečko ze zlata
v Čechách slávu muzikantů umazanou od bláta.
(toto je plně odpovídající tomu, cos nazval Když jdu blátem).
Jo, a končí se melodickým hvízdáním pocestného až do ztracena….
Ano, ta je krásná. – Studánečka ke mně promluvila v té písni poprvé hlasem Pavlíny Jíšové.
—
Až mě zatípnou jak cigaretu
A tiše dohořím v popelníku
Až se mnou v zimě posypou chodník
Řeknu jen – díky vám, bylo to fajn
Nechte mi blues v těle zpívat
Ať mi to vyorá
Všechny lásky, všechny touhy
Které ještě zbývají nám
To mi včera znělo v hlavě celý den, musím si to pustit.
Kocoure sněžní levharti – zvláštní je jejich jemně plachá povaha. Když si pomyslím, v jak drsných a nehostinných podmínkách vychovávají mláďata, přežívají celá tisíciletí, je to neuvěřitelně odolný druh. Manul je druh mongolské kočky že? Nikdy jsem ho neviděla, myslím naživo, a nikdy jsem nevěděla, do jaké míry se liší od těch ostatních, divokých, žijících v Evropě a jinde. Mimochodem Mongolsko mi připadá už celá léta jako úžasná země. Myslím že už od dětství, kdy jsem narazila na knihu Ludvíka Součka pro mládež Krotitelé ďáblů. Tam jsem také prvně zaznamenala tvora jménem manul. Příběh byl pro mládež, dobrodružný, ale ta kniha je plná úžasných detailů o celé té zemi. Autor měl myslím osobní zkušenosti z Dálného východu, zejména z druhé světové války a je to velice znát. V té knize jen nejen plejáda místních zvířat uváděná místními názvy, ale on částečně používá i jejich hovorová rčení v originále. Zajímavá knížka, možná víc lingvisticky, než pro děti. O to víc jsem se potom o Mongolsko zajímala a ten zájem mi vydržel celý život. Teď si velice užívám cestu Žlutou žábou do Mongolska a jsem ráda, že tato rozverně vtipná parta nikdy neopomene proložit své zážitky překrásnými záběry z přírody z této tajuplné země.
Když blátem opravdu musím,
přeskákat po drnech zkusím.
Každý z nich mě unést musí;
žádný nikdy nehartusí,
že jsem ho nohou pokořil
a otisk boty zabořil.
Po chvíli mu vlasy vstanou
divnou silou nespoutanou.
Nejspíš má silné kořeny,
hodně hluboko vnořeny,
opírají se o jiné
podzemní vazby rodinné.
Když člověk sadí aleje,
nejsou to pro něj galeje.
Strom za stromem dává řád,
chtěl by ho mít napořád.
Řady stromů vedou domů
dávají směr nejednomu
zbloudilému člověku.
Bylo to tak od věků.
https://postimg.cc/zywn5jgV
Ládiku!!! Výrazově přesvědčivé verše. Díky.
Pro Vás jeden z mých fotoblogů kvetoucích alejí třešní z krajiny mého narození. https://blog.idnes.cz/zdenekhosman/aleje-nevest-jara.Bg19041902
Děkuji za přízeň a krásné snímky…. V mé fotce je skryta i březová alej za švestkovou. Obě jsem zasadil na jaře 2000.