by 
Kdo byl v dávných dobách považován za nejslavnějšího a nejmocnějšího bohatýra, kterého se všichni obávali, ale také ho ctili? Šedovlasý Bajkal, hrozivý obr.
Byl také proslulý svým nezměrným bohatstvím. To mu ze všech stran přinášeli okolní hrdinové, které si podrobil. Bylo jich přes tři sta. Daň vybíral Bajkalův věrný společník Olchon, bohatýr tvrdé a neústupné povahy.
Kdo ví, co by si Bajkal počal se svými poklady, nebýt jeho jediné dcery Angary, modrooké, rozmařilé krasavice. Její marnotratnost otce trápila. Ach, jak snadno utrácela to, co její otec shromažďoval celé věky! Otec ji káral:
„Plýtváš bohatstvím a rozhazuješ, k čemu je to dobré?“
„Na tom nezáleží! Někomu to určitě bude k užitku,“
říkávala dobrosrdečná Angara se smíchem. „Mám ráda, když jsou věci v pohybu. Na bohatství se nemá prášit, jistě se dostane do dobrých rukou!“
Angara měla taky své vlastní drahocenné poklady, které odmalička uchovávala v modré křišťálové skříňce. Často ji dlouho obdivovala, když byla sama ve svém pokoji. Skříňku nikdy nikomu neotevřela. Proto nikdo nevěděl, co je uvnitř.
Skříňka byla až po vrch naplněna kouzelnými korálky z drahých kamenů. Ty poklady měly úžasnou moc! Jakmile je vyndala z truhličky, rozzářily se tak jasným a mocným ohněm neobyčejné krásy, že před nimi zbledlo i slunce.
A proč Angara nespěchala, aby si kouzelné ozdoby nasadila? To přiznala jen své chůvě Todoktě:
„Až jednou přijde můj milý, nasadím si je. Jen pro něj.“
Ale dny ubíhaly a nenašel se nikdo, kdo by se jí zalíbil. Angara se začala nudit. Všechno ji naplňovalo smutkem a rozladěním. Někdejší veselost a hravost byly náhle ty tam.
Bajkal si takové změny u své dcery všiml a uhodl: potřebuje dobrého ženicha, je čas, aby se vdala. Ale koho by si měla vzít, když se nikdy do nikoho nezamilovala? A tak se rozhodl oznámit všem v okolí, že chce svou dceru provdat.
Ukázalo se, že zájemců o příbuzenství s Bajkalem je hodně, ale Angara všechny odmítla. Nevěsta byla vybíravá! Žádný nápadník jí nebyl dost dobrý. A Bajkalu bylo líto nejen Angary, ale i všech mladých bojovníků, kteří u ní neuspěli.
Po čase kde se vzal, tu se vzal mladý rytíř Irkut s družinou. I on chtěl zkusit štěstí.
Angara se však na Irkuta lhostejně podívala a nakrčila nos: „Ne, ani toho nechci!“
Nic naplat, Irkut se chtěl vrátit, ale Bajkal ho zastavil: „Nepospíchej. Zůstaň ještě chvíli se mnou.“
A na počest hosta, který se mu líbil, uspořádal nevídanou hostinu, která trvala několik dní a nocí. A když přišla chvíle loučení, Bajkal Irkutovi řekl:
„Ačkoli tě Angara nemá ráda, já ano. A pokusím se z tebe udělat svého zetě. Počítej se mnou.“
Tato slova byla pro Irkuta sladší než med, domů se vrátil plný radosti. A od toho dne začal Bajkal přemlouvat Angaru, aby souhlasila se svatbou s Irkutem. Ta ho však nechtěla poslechnout. Bajkal se sice velmi snažil, ale nakonec viděl, že ze svatby s Irkutem nebude nic.
Přišel velký letní svátek Sur-churban. Na ten k Bajkalu každý rok přijíždělo mnoho návštěvníků. Jak opulentní a slavnostní to vždycky byla hostina!
Soutěže už začaly, když se na slavnosti jako poslední objevil potomek hrdiny z rodu Sajanů, mocný a slavný rytíř Jenisej, který okamžitě upoutal pozornost všech přítomných.
Ve střelbě z luku, zápase a koňských dostizích daleko předčil všechny bohatýry, kteří byli pozváni na Bajkal.
Jenisejova obratnost a krása udivovala Angaru a ta z něj nespouštěla oči, když seděla vedle svého otce. Jenisej byl také fascinován krásou Bajkalovy dcery. Přistoupil k ní, hluboce se uklonil a řekl:
„Všechna má vítězství jsou tvá, krásná dcero Bajkalova!“
Svátek skončil, hosté se začali rozcházet, i Jenisej opustil Bajkalovo panství. Od té chvíle se Angara nudila ještě víc.
„Nestýská se mé dceři po Jeniseji?“
„Ne,“ odpověděla. – Bajkal se znepokojeně zamyslel, ale rozhodl splnit svůj slib – provdat dceru za Irkuta. A to co nejdříve!
„Má drahá dcero,“ řekl Bajkal jednoho dne, „lepšího ženicha než Irkuta nenajdeš, dej mu svůj souhlas!“
Ale Angara se opět vzepřela: „Já ho nechci! Raději budu žít sama až do stáří!“ a utekla. Bajkal vztekle dupl nohou a křičel za ní: „Ne, bude po mém!“ A přikázal bohatýru Olchonovi Angaru hlídat, aby neutekla.
Jednoho dne Angara zaslechla rozhovor dvou racků. Povídali si o krásné modré zemi, v níž vládne Jenisej: „Jak je krásná, prostorná a svobodná! Žít v takové zemi, to je opravdu štěstí!“
„Kéž bych mohla vstoupit do modré země spolu s Jenisejem, abych mohla žít svobodně a stěhovat se do neznámých míst a rozsévat všude stejně svobodný a zářivý život. Ach, na to bych nešetřila svými kouzelnými korálky,“ zatoužila Angara.
Bajkal si všiml dceřina trápení a dal Olchonovi nový příkaz: uvěznit Angaru do skalního paláce a držet ji tam, dokud nebude souhlasit, že se stane Irkutovou ženou. A křišťálová skříňka s kouzelnými korálky u ní musí zůstat – nevěsta musí být pro ženicha ozdobena nejkrásnějšími šperky!
Angara padla na kamenné desky skalního paláce – ponuré kobky, a hořce zaplakala. Pak se trochu uklidnila, otevřela křišťálovou skříňku s kouzelnými korálky a ty jí jasně rozzářily tvář: „Ne, nebudu je nosit před nikým jiným než před Jenisejem!“
Angara zavřela krabičku a křikla na své přátele – velké i malé potoky:
„Moji drazí! Nenechte mě zahynout v kamenném zajetí! Můj otec je přísný, ale já se jeho zákazu nebojím a chci utéct ke svému milovanému Jeniseji! Pomozte mi osvobodit se!“
Velké i malé proudy zaslechly Angařinu prosbu a přispěchaly na pomoc – začaly podkopávat a prorážet kamenné klenby skalního paláce.
Bajkal mezitím vyslal posla k Irkutovi: „Na sklonku noci oslavíme svatbu,“ řekl Bajkal knížeti. „Přinutím Angaru, aby si tě vzala!“ – Té noci se unavený Bajkal dobře vyspal. Věrný strážce, bohatýr Olchon, si také krátce zdříml. Spoléhal na pevné zámky paláce.
Potůčky a říčky mezitím dokončily svůj úkol a vyčistily cestu z kobky. Olchon se vzbudil – Angara pryč! Jeho křik se ozýval všude kolem. Bajkal se také probudil a volal za uprchlicí:
„Stůj, má dcero! Slituj se nad mými šedinami, neopouštěj mě!“
„Ne, otče, odcházím,“ odpověděla Angara a dál utíkala.
„Pak tedy nejsi moje dcera, když mě nechceš uposlechnout!“
„Jsem tvá dcera, ale nechci být otrokyní. Sbohem, otče!“
„Počkej, pláču žalem!“
„Já také pláču, ale radostí! Teď jsem svobodná!“
„Zmlkni, nevděčnice!“ – vykřikl Bajkal, a vida, že navždy ztrácí dceru, popadl kámen a velkou silou ho mrštil za Angarou, ale bylo pozdě…
Marně Bajkal zuřil, marně se Olchon hnal přes hory – nemohli Angaru chytit ani zadržet. Šla stále dál a dál a svírala na prsou drahocennou skříňku. Sen o setkání s milovaným povzbuzoval Angaru, a ona toužila podělit se s lidmi o to nejdražší, co měla – o kouzelné korálky.
Na chvíli se zastavila a rozhlédla, otevřela skříňku, vyndala svazek kouzelných korálků a rozhodila kolem sebe: „Ať se zde rozsvítí světla života, světla štěstí, světla bohatství a moci!“ A běžela dál.
Najednou uviděla, jak před ní cválá jezdec. Byl to Irkut, který spěchal, aby zastoupil cestu své uprchlé nevěstě.
Angara sebrala všechny síly, prorazila si cestu a proběhla kolem něj. Irkut se zlostí až rozplakal. Angara opět rozhodila kolem sebe svazek korálků. Tak běžela dál, šťastná a štědrá.
A když v dálce spatřila Jeniseje, vzala z truhly ty nejkrásnější korálky a navlékla si je.
Takovou ji přivítal mocný, krásný a slavný kníže, slavný Jenisej. A vrhli se jeden druhému do náruče. Čekali na to už dlouho – a teď ta chvíle přišla.
„Teď už nás žádná moc nerozdělí,“ řekl Jenisej. „Ty a já budeme žít v lásce a shodě a totéž budeme přát i ostatním.“
Z Jenisejových slov bylo Angaře sladko a srdce jí tlouklo ještě radostněji. „A já ti budu navždy věrnou manželkou,“ řekla. „Kouzelné korálky, které jsem schovávala, rozdáme lidem, aby se radovali a byli šťastní.“
Jenisej vzal Angaru za ruku a společně kráčeli po modré slunečné cestě… Od té doby uplynulo mnoho let.
Slzy Bajkalu, Angary, Jeniseje a Irkuta, slzy smutku i radosti, proměnily se ve vodu.
Neúprosný bohatýr Olchon, který nechápal, co jsou slzy, proměnil se v kámen. Jinou skálu, tu, kterou Bajkal kdysi hodil do Angary, lidé pojmenovali Šamanský kámen. A Angařina dobrá přání se splnila: v místech, kam Angara hodila své korálky z kouzelné skříňky, se široko daleko rozprostřela jasná a velká živoucí světla, začala růst města.
A takových měst bude ještě více.
…
Líbí se mi pohádky, ale tahle se musí číst s mapou v ruce, aby získala správný rámec.
Uprostřed jsem se lekl, že je to předělaná pověst o princezně Turandot, ale chválabohu není, je to originál.
Taky bych nějakou pověst/pohádku rád napsal, ale nemám dost fantazie. Takové té pohádkové.
No – někdo ji má (Alef) a někdo nemá. (Já.)
Jsem jenom pozorovatel na sloupku u vrátek.
Pozor, já jsem jen překladatel. Pohádka je z knihy Kouzelné příběhy Bajkalského moře, ještě mi zbývá přeložit tři. Ilustrace jsou rovněž původní, z té knihy.
V záhlaví článku je vždy rubrika, do které článek patří. Když klikneš na ty „Kouzelné příběhy…“, vyběhnou ti ty čtyři, co už přeložené jsou.
Musím tu informaci doplnit do každé pohádky, takhle to vypadá, že jsem autor…
Ty jsi překladem spoluautor, který umožnil četbu i českým čtenářům.
Budiž Ti sláva!
Na odkazu je foto, kde Angara vytéká z Bajkalu.
Ta bílá tečka v prostřed řeky, je kámen (je jich tam několik) které Bajkal hodil Angaře do cesty, aby neutekla.
Angara na výtoku z Bajkalu ani v zimě nezamrzá, dokonce jsem viděl fotky,jak na tom nezamrzlém kousku řeky v zimě lovili z loděk ryby.
https://www.google.com/imgres?q=pramen%20angary%20bajkal%20hodilk%C3%A1men&imgurl=https%3A%2F%2Fupload.wikimedia.org%2Fwikipedia%2Fcommons%2Fthumb%2F1%2F10%2FView_on_Angara_and_Baikal_from_Chersky_Stone.jpg%2F640px-View_on_Angara_and_Baikal_from_Chersky_Stone.jpg&imgrefurl=https%3A%2F%2Fwww.wikiwand.com%2Fcs%2Farticles%2FBajkal&docid=jbEfKv4N80Ge1M&tbnid=0W75VsM1IRDLHM&vet=12ahUKEwijwNfm_cKNAxXKhP0HHTKlLQIQM3oECBkQAA..i&w=640&h=480&hcb=2&ved=2ahUKEwijwNfm_cKNAxXKhP0HHTKlLQIQM3oECBkQAA
Tady zase je skála Šamanka na ostrově Olchon.
https://ustecky.denik.cz/z-regionu/bajkal-perla-sibire-a-jezero-plne-podivnosti-20121010.html
Pohádke je to (pro děti) hezká.
My větší děti ale už víme, že věci bývají složitější.
Angara sice odmítala nápadníky a utekla až za Jenisejem.
Ve skutečnosti se ale napřed spojila s Irkutem.
Ano, jejich vody se v Irkutsku spojují, když Irkut vchází levým břehem do Angary.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Angarsk%C3%A1_kask%C3%A1da#/media/Soubor:Angarski_kaskad.png
Než se potká s Jenisejem, posílí její tok ještě mnoho nápadníků jako jsou:
Oka, Ija, Vitim nebo Taseeva.
Do manželství s Jenisejem tedy vstoupila jako velmi zkušená žena.
Ale to už do (krásné) pohádky pro děti nepatří.
Čest a sláva budiž hlavně mým učitelům i učitelkám, kdežto nedostatky v překladu (které tam určitě jsou, jen já o nich nevím) zavinila moje dnes již chabá znalost ruštiny.
Ale poznámka o tom, že jsem v tomto případě překladatelem, nikoli autorem, je v perexu všech zatím čtyř pohádek už přičiněna.
Při čtení jsem si vzpomněla, že byla někdy písnička o Angaře. Kdo ji zpíval, si nevzpomenu.
Ano, taky jsem si tu písničku hned vybavila, i kousek textu. Dál už pomohl strejda Google.
Zpíval Viktor Sodoma
ps://m.youtube.com/watch?v=g18XsdUtSpM
Začátek:
Znám hodně bájí, bájí, a povím vám prastarou
Jak svatbu v máji, máji, měl Jenisej s Angarou
Jak svatbu v máji, máji, měl Jenisej s Angarou
Ta řeka dívka Angara plála od jara
láskou jak vích
Vzal ji klid a mír silný bohatýr
hezký jak hřích
On ji měl rád, zprávu dal rackům nést,
že k moří dál touží sám ji vést
Znám hodně bájí, bájí, a povím vám prastarou
Jak svatbu v máji, máji, měl Jenisej s Angarou
Jak otci svému Bajkalu dívka za skálu mizí jak dým
tam se objaly krásná Angara s miláčkem svým
On ji měl rád, zprávu dal rackům nést,
že k moři dál touží sám ji vést
Znám hodně bájí, bájí, a povím vám prastarou
Jak svatbu v máji, máji, měl Jenisej s Angarou
—
Svého času tuhle píseň vysílal čs. rozhlas hodně často.
Oprava:
https://m.youtube.com/watch?v=g18XsdUtSpM
Také děkuji, poslechl jsem, ale nedoposlouchal. Nějak mě to… nenadchlo.
Tak text není nic moc, jen jsem si na ni vzpomněla při čtení .
Děkuji, Sodoma mě teda nenapadl.
…to bych mu ani neradil.
🤼
Tuhle píseň jsem neznal. Z dob, kdy z rádia zněly písně tohoto typu, velice matně si vzpomínám na píseň o dívce jménem Aksinija, ta se mi tenkrát docela líbila (mám na mysli píseň. Dívku Aksiniju jsem žádnou neznal, tak nedokážu posoudit). Ale už si nepamatuju – kromě toho jména – nic: ani nápěv, ani slova, a skoro ani melodii.
Je to strašně dávno. Myslím, že propadliště dějin se pro mě za tou písní navždy uzavřelo.
Aksiňa je myslím v Tichém Donu. Bez záruky.
Ano, Aksiňa Astachovová a Grigorij Melechov.
Četla jsem Tichý Don někdy ve čtrnácti nebo patnácti, moc jsem tomu nerozuměla, děsily mne brutální scény, ale poctivě jsem došla až do konce.
Tolik důležitých věcí zapomenu, tahle dvě jména mi bůhví proč utkvěla.
Někdy se zapíší do mozku sekundové zápisy.
V Košicích na nádrží jsem čekal na peróně, byl srpen, horko a vedle se rozjížděl vlak. Za oknem byla ženská tvář, která se na mě usmála. Věděl jsem, že to bylo speciálně pro mě a že to je opravdu krásná holka, která jela kamsi na východ. Černé dlouhé vlasy…
Jestli ještě žije, bude už taky stařenka jako já, ale předala mi ten úsměv, šém, kód, lék, který nezapomenu, ani když se u mě ohlásí ten německý doktor, co mi krade z paměti jména.
Možná si pro mě přijde v černém splývavém plášti s kapucí, aby mě doprovodila do Země Koček. Už jednou možná pro mě přišla. Byl jsem čerstvě po infarktu, na hadičkách na JIP-ce. Nezvonila, ale věděl jsem, že tam je. Otevřel jsem dveře. Stála ve tmě na chodbě a světlo v předsíni nějak divně zesláblo.
Ale jen udělala bílou štíhlou ruku gesto, že ještě ne a zase se rozpustila ve tmě chodby. Když jsem se ráno probral, pochopil jsem, že ještě není můj čas. že musím počkat. Další den mě pustili domů.
Vzpomenu si na ten její úsměv vždy, když je mi zvlášť smutno.
A hned je vše o něco lepší.
🙂
Kolik lidí – tolik světů…
Ano, sekundové zápisy.
Dobíhali jste někdy vlak, marně, a on postupně mizel v dálce? Koukal jsem na to z okénka toho vlaku, jak kamarád Palo Zaťko dobíhá, ale nedoběhne. Pár decimetrů mu chybělo. A tak praštil tou lahví piva, kvůli které se zdržel, o perón.
Hotové kino. Kulisy – nádraží v Banské Bystrici, režie – Život.
Dnes by se to takto odehrát nemohlo, protože vlaky mají z nuly na sto úžasné zrychlení, marno se pokoušet doběhnout. Nu, však pojede další. Možná.
Ano, nádraží je mocný symbol.
Třeba hledat ten správný vlak a nastoupit do jiného, který jede opačným směrem. Nebo (stalo se mi) přijít po dlouhém hodinovém pochodu podél trati na vesnické nádraží které je „mimo provoz“, žádné pokladny, žádné vývěsky, nikde nikdo, ticho, horko, prach na zemi. Kolwem žádná chalupa. Pocit jako ve špatném snu. Takže když tam po nějaké době zastavil (kupodivu!) jeden z projíždějících vlaků, tak jsem nastoupil a až ve vlaku jsem se začal zajímat, kam jede. Že zaplatím průvodčímu. Ve vagónu jsem ale jel sám.
Jenže vlak po několika minutách jízdy zastavil na nádraží, kde byly pokladny, občerstvení a vývěsky, kdy který vlak jede a kam. Takže to dobře dopadlo – i když to bylo na opačnou stranu.
Ale příhoda to byla surrealistická, byť trochu delší.
Od té doby vím, že Lešné jsou dvě a já – surrealista.
Jo, nádraží… to je opravdu mocný symbol. Polovina trampských písní má v sobě zmínku o nádraží.
Ráno bývaj smutný nádraží
Lásky odjížděj se vdát
Na peróně stojí schoulený
s dálkou snoubený
pěšáci silnice
Čundrácká poesie mě držela – a tak asi před půlstoletím pozvolna pustila. Je to záležitost věku, asi. Ale rád jsem si ji připomněl. Bývávaly to hezké, nekomplikované časy.
Našla jsem film od Bondarčuka, jsou to dva díly. Sice mi to přišlo trochu jiné, než si pamatuji z četby, ale bylo to dobré.
Tužka napíše,…díky za překlad,….bájný Bajkal,…krasavice Angara,….bohatýr Jenisej, v některých atlasech ho píší jako Enisej.
Několik cestopisů z této oblasti jsem četla,….nic pro zhýčkané křehulky.
A příspěvky,…nádraží,….tady bych mohla napsat tisíc a jeden příběh,…vlaky,….náhody,…..
Ano, naprosto přesně si pamatuji, jak jsem poprvé viděla parní lokomotivu,….nečekaně se objevila v mém zorném úhlu,….bylo mi pět let.
Tužka.
Mi do Bajkalu vlezl Listopad.
… a čím déle se dívám na kresbu v perexu pohádky, tím víc se mi líbí. Kresba i modelka.
Pěkná holka, že? Tak nějak jsem si představoval tu Aksinju z písně, kterou jsem jako mladík slýchal a k dnešku už zapomněl.
—
Některé věci se dají vyjádřit jenom mlčením, a je to tak dobře.
Zpíval to Jiří ˇ%Stědroň
No vida… zkusím pohledat!
Dík.