4. 11. 2024

Krajiny snu

Možná znáš, milý čtenáři, tu roztomilou pověru: co se ti zdá první noc, když spíš na novém místě, určitě se splní.

V mém případě to platí téměř stoprocentně.

První noc na novém místě se mi s železnou pravidelností zdávají sny chaotické a můj život podle toho vypadá. – Nemůže se mi zdát někdy něco pořádného? Do života by mi potom vstoupil pořádek.

Představuji si, že věc probíhá nějak takto: člověk spí a jeho život poklidně nechvátá, lineárně plyne po stereotypní a nudné časové ose: nádech – výdech. Nádech – výdech.

A najednou přijde sen.

Sen tě vystřelí do jiné dimenze, jejíž čas ubíhá po dráze, která je k dráze tvého výchozího času kolmá – taková odbočka do vedlejší ulice s návratem do místa téměř původního. Jako když vyhodíš kámen svisle vzhůru: dopadne nedaleko místa, z něhož jsi házel. Na původní časové ose urazíš vteřinu nebo dvě, ale na vertikále k ní jsi mohl prožít třeba celý život. A co naše stávající časová osa, kterou považujeme za výchozí – nemůže být podle toho rovněž odbočkou z času jiného, původnějšího?

Nevím.

Někdy si myslím, že nemá smysl rozlišovat: vždyť pocity, ta subjektivní razítka vnějších podnětů, jsou skutečná tady i tam – jaký tedy rozdíl?

—ﬡ—

Spatřil jsem ji na místě, kde bych ji nikdy nečekal: v odletové letištní hale. Stála v houfu cestujících, přešlapujících směrem ke své boarding gate. – Nevíte někdo, jak se česky řekne boarding gate? To jsou ty dveře, kde vám naposledy zkontrolují palubní lístek, a pak vám dovolí odejít do tunelu, vedoucího ke dveřím letadla.

Tak tedy:

S batůžkem na zádech přešlapovala směrem ke své boarding gate a naše pohledy se potkaly.

Rozběhl jsem se k ní a ona ke mně; připravil jsem ji tak o místo ve frontě. – Najednou je tak málo času na všechno! – Mlčky jsme stáli, drželi se za ruce, a fronta se nezadržitelně posouvala ke dveřím. V té chvíli mi došlo, že ať spěcháme nebo ne, všechny fronty se vždycky nezadržitelně posouvají ke dveřím letadla.

Nikdy jsme si toho tolik neřekli, jako v bezesloví oné chvíle před odletem. Fronta spěla ke konci, ona v ní bude poslední. Poslední okamžiky:

„Kam letíš,“ stačil jsem se ještě zeptat.

„Domů,“ odpověděla, a najednou z ní vystoupily slzy a strašlivá nejistota: „A vůbec nevím, kde to je…!“

Vzal jsem její hlavu do dlaní a políbil ji na ústa. V tu chvíli její tvář prolnula všemi podobami dívek, které jsem kdy znal, kromě jediné.

„Dobrou cestu…!“ – zvolal jsem. Otočila se a přes rameno mi ještě poslala uslzený pohled.

Pocítil jsem bezbřehý smutek, že ji navždy ztrácím, a současně obrovskou úlevu, že jsem se jí konečně zbavil. Nebo snad naopak: obrovskou úlevu, že jsem se jí konečně zbavil, a současně bezbřehý smutek, že ji navždy ztrácím. Oba pocity byly přítomny současně a byly drtivě intenzivní.

—ﬡ—

Probudil jsem se do nevlídného rána. Těžké olověné jihočínské nebe tehdy proplouvalo mezi skalnatými homolemi v údolí řeky Yulong, a slibovalo průtrž mračen.

Už je to hodně let, co se mi dál ten sen. Tenkrát jsem se těšil domů jako nikdy předtím. Vím, kde to je.

—ﬡ—

Alef Nula

Osamělý podivín na vrcholu hory. » Medailon autora

View all posts by Alef Nula →

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

scroll-top