Estetický zákrok

Každá katastrofa má svou specifickou předzvěst, svou bílou vlaštovku, svou černou labuť.

Někdy o nich nevíme, protože k jejich rozpoznání chybí nám předchozí zkušenost: kdo neví, co je tsunami, stojí na břehu moře a udiveně pozoruje mimořádně silný odliv. Někdy ty předzvěsti dokonce záměrně přehlížíme – to když si usilovně přejeme, aby ohlášené události nenastaly. 

O to větší je pak překvapení, které přijde.

—ﬡ—

Teď se nějakou dobu neuvidíme, ohlásila sms ze známého čísla. Podstoupím malý estetický zákrok a stavím se až po Novém roce.

Ježíšmarjá, to je ale nápad, pomyslel si; to si nechá u kosmetičky odstranit pihu na nose, nebo co?

Nějak si v té chvíli nemohl vybavit, jestli u ní pihu na nose viděl – jako většině mužů, i jemu byly pihy na nosech žen téměř lhostejné.

Něco bych měl odepsat. – Ne, buďme upřímní: chci odepsat a pokračovat v konverzaci, jenže jak? – Zkusme něco jemně škádlivého. Zamyslel se a napsal: A poznám tě pak? – Neboj, poznáš, přišla vzápětí odpověď, v nejhorším případě mě poznáš po hlase.

—ﬡ—

Spokojeně schoval mobil do kapsy: všechno se tak dobře vyvíjelo! Nový rok se překulí, ani nemrkneš – a bude zase tu, jeho nový objev. Zvláštní, pomyslel si, tak dlouho jsme kolem sebe chodili, a teprve teď… Představa, že zrovna ona si připadá málo krásná a potřebuje estetický zákrok, zdála se mu téměř komická: dlouhé štíhlé nohy, pružný krok, jisté a pevné pohyby sportovního střihu, jemná a dokonale souměrná tvář, rámovaná mírně nesouměrným a věčně rozcuchaným účesem nakrátko… líbila se mu právě taková, jaká byla; ale – uvažoval – asi bude potřeba přijmout fakt, že ona sama o tom neví.

Letmo se rozhlédl a chystal se přejít ulici. Mezera ve šňůře aut byla daleko; vzal do ruky zase mobil a očima laskal slova zprávy, která mu přišla od ní. Zdálo se mu, že v těch několika řádcích je pro něho zašifrované poselství, které mu stále uniká – právě tak, jako nám uniká voda mezi zrnky písku spolu s varovnými signály, stojíme-li na břehu moře, pozorujíce odliv.

Raději by laskal samu původkyni té zprávy. – Mezera mezi auty se přiblížila a on nakročil k obrubníku. – Laskal ji tedy aspoň v představách: dlouhé štíhlé nohy, jemné rty, souměrný obličej, střapaté vlasy… kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? Ale nebylo třeba čerpat u cizích, poezie byla po ruce i z vlastních zdrojů:

Pod tričkem nosíš motýla
Babočku paví oko
Dlouho jsi za mnou nebyla
Létal ten motýl převysoko
–
Motýlku zase dělám chyby
Chytám tě sítí na velryby

Sám před sebou byl na tu báseň velmi pyšný a představil si onu chvíli, kdy své zbožňované vysvlékne bílé tričko, pod nímž prosvítají tmavé dvorce a jemné hroty malých, drobných ňader, stále ještě dívčích, ačkoli patří již zralé ženě, a … – Vykročil do mezery mezi auty.

Podstoupím malý estetický zákrok, procházel v duchu dobře již známý text, a v té chvíli ho dostihl záblesk strašlivého pochopení.

Svět náhle ustrnul uprostřed vozovky a on ve chvíli jasnozření seznal, že babočku drobných ňader už nikdy neuvidí. Motýl, kterého z dálky miloval a jemuž složil báseň, zajde obratnou rukou plastického chirurga – a promění se ve standardní trojky. Nebo čtverky. Proboha.

Na fyzické úrovni se záblesk pochopení manifestoval jako kamion, který nedobrzdil.

—ﬡ—

Bylo ticho, a jen duch se vznášel nad vodami.

Pak se objevilo plynutí času, den první, a působilo rušivě. Hlasy a světla, která se objevila ještě o něco později, také působily neodbytně, vlezle a mimořádně rušivě; tak rušivě, že sebou ve snaze odehnat je trhnul – a otevřel oči. Hned je zase zpátky zavřel – světlo, které mu do očí proniklo, bylo oslepující – ale už nebylo cesty zpět. Pocit čirého bytí se v záplavě všeho, co se na něj halasně řítilo ze všech stran, beznadějně vytratil. Otevřel tedy oči zpátky do světla, které mezitím někdo ztlumil.

 „Je to dobrý, je zpátky. – Jste v nemocnici, srazilo vás auto. Slyšíte, rozumíte, co vám říkám?“ ozval se nad ním hlas.

Chtěl odpovědět, že slyší a rozumí, ale nechápe a nerozumí. Avšak nešlo to; vydal jen zachrčení a přikývnul.

—ﬡ—

„Měl jste neuvěřitelné štěstí,“ řekl k němu primář, když při vizitě předtím pronesl něco nesrozumitelných latinských slov. „Příště se na chodníku rozhlédněte a neskákejte pod náklaďák, vy sebevrahu; už bysme vás taky nemuseli složit.“

„Napište ho zítra na převaz,“ sdělil primář svému doprovodu a obrátil se opět k němu: „Ruce i nohy máte v pořádku, jenom se teď chvilku nebudete usmívat. Až vám z obličeje sundají obvazy, asi to bude chtít menší estetický zákrok, s tím rozhodně počítejte,“ – a než se otočil k odchodu, dodal:

„… v nejhorším případě vás poznají po hlase!“

—ﬡ—