12. 10. 2024

Král Ječmínek (XI.)

Čtvrtého dne časně ráno pojedli, rozloučili se s Valachetixem a vydali se na cestu.
Každý z nich měl na zádech nůši a v ruce hůl. O tu se po cestě opírali.
Hannah nesla Ječmínka ve vaku na prsou.
V nůši měli hlavně jídlo a nějaké oblečení, a také trochu věcí na výměnu za další jídlo, pokud by to bylo třeba.

Nejkratší cesta vedla podél Malé Bečky až k jejím pramenům, a potom dále na východ po hřebenech hor – na rozhraní povodí Oravy a Visly.
Než by se ale tamními pralesy bez cest prodrali, přišla by dříve zima, a tu by sami v horách nepřežili. Takovou cestou bylo možno vydat se jen na jaře, když v horách slezl všechen sníh. I tak by to byla cesta nebezpečná pro velké množství vlků a medvědů v horách.

Medvídek

Byla i jednodušší cesta: půl dne proti toku Bečky, potom zahnout na sever do Čechova Těšína a následně proti proudu Olší.

Po několika hodinách došli do místa zvaného Zubří, kde býval Vojtěch častým hostem. Místní lidé je zdrželi, že s nimi musí pojíst a přijmout alespoň trochu uzeného zubřího masa na cestu.

Zubr

Po vydatném obědě putovali ještě dvě hodiny proti toku Bečky, aby potom odbočili na sever proti proudu potoka Kání.
Několik káňat jim kroužilo i nad hlavami, ani nemávala křídly.
To je proto, vysvětloval Vojtěch Hannah, že krouží v teplém vzduchu, který stoupá vzhůru.
Ten proud je nejlépe vidět, když kvete les – a najednou se pyl zvedne a začne stoupat k oblakům.

K večeru se potok Kání ztratil v lese po jejich levé straně a stezka začala klesat.

Odbočíme pár kroků na východ, je tam mýtina a úžlabí se skálou, kde přenocujeme, vysvětlil Vojtěch. Opustili stezku a na mýtině vyplašili srnku se srnčetem. Na konci mýtiny pod skalou rozdělal Vojtěch oheň a Hannah nad ohněm dopekla kousek zubra, který dostali darem. Maso zajídali plackami.
Vojtěch rozšířil ohniště tak, že uzavíralo úžlabinu. Z druhé strany byla skála, a tak se nemuseli bát divoké zvěře.

Kdybychom pokračovali zítra dál do kopce, pravil Vojtěch, došli bychom na vrch Kání, kde mají káňata svá hnízda. Na jaře, když sedí na vejcích a mají mladé, může to být i nebezpečné, protože svá hnízda brání.
Za Kání pak je vrch Radhošt, tam žil dlouhou dobu jeden z našich bohů – Radegast. Valachetix říká, že to byl původně člověk jako my, který dosáhl osvícení, a po mnoha hrdinských činech spí – hibernuje – v jedné z tajných jeskyní pod Radhoštěm.
Kdo na něj v dobrém myslí, tomu se může zjevit a rozprávět s ním.

Káně lesní krouží ve stoupavém proudu vzduchu

Vojtěch přiložil na oheň mokré dřevo, aby žhavé uhlíky vydržely až do rána, a šli spát.

V noci Hannah vstala, Ječmínka nechala s Vojtěchem u ohniště, a vydala se cestou stále do kopce.
Zdálo se jí, že ta cesta nemá konce. Kolem ní létali ptáci. To přece nejsou káňata, ale sovy, uvědomovala si. Nakonec, po dlouhé době, skoro pod vrcholem hory uviděla mezi stromy slabé světlo. Vycházelo z malé jeskyně, a když přišla blíže, uviděla na kraji jeskyně sedět nějakého člověka na zkřížených nohách.
To světlo vycházelo z něho.

Z jeskyně vycházelo světlo

Pozdravila – a člověk otevřel oči.
Vítej, Hannah, dcero Svatopluka Velikého. Jsem rád, že tě na vlastní oči vidím.
Jsem Radegast, vládce této hory a jejího okolí.
Co pro tebe mohu udělat?
Hannah ani nepřekvapilo, že ji Radegast zná jménem, a zeptala se: Je možné zastavit vpád Avarů a Maďarů na Velkou Moravu?
Není, odpověděl jí Radegast.
Budou stále pronikat do moravských nížin a stále budou vyháněni.
Později, za několik staletí, budeme silní natolik, že se už na Moravu nedostanou.
A co můj syn, Svatopluk Ječmínek, ptala se dále Hannah.
Bude jednou právoplatným králem Moravy, ale možná jinak, než si teď představuješ.
Přijde pomáhat na Moravu mnohokrát a v mnohých tělech.
Bude přicházet a pomáhat a bude nepoznán.
Bude mu ku pomoci magický meč s jeho jménem, který bude rozsévat strach u nepřátel.

Hannah tomu úplně nerozuměla, ale Radegast pokračoval.
Vidím ještě další tvé potomky, a všichni budou svázáni s Moravou.
Po tobě se bude jednou ta nejúrodnější část Moravy dokonce jmenovat.

Nyní ti požehnám.

Vztáhl ruce nad její hlavu a ona vnímala veliký proud síly, který se přeléval z Radegasta na ni.

Pak ucítila jeho ruku na svém rameni.
Radegast jí na rameno lehce poklepal a tiše řekl: Vstávej, Jaroslavo, musíme jít dál.

Hannah otevřela oči a spatřila, jak se na ni Vojtěch usmívá.
Tak to byl jen sen?
A co se ti zdálo? zeptal se Vojtěch.
O Radegastovi, že jsem s ním mluvila v jeho jeskyni…
Ano, to se v těchto místech někdy stává, že přijde Radegast k nám a rozmlouvá s námi a radí nám.
Také jsem to zde před několika lety zažil.

Vojtěch obhlédl ohniště, aby od něj nic nevzplanulo, dali si nůše na záda a vrátili se z lesa na stezku.
Stezka klesala podél potoka Lubina stále mírně dolů.
Během dopoledne vyšli z lesů na obdělávanou půdu.

Žně byly v plném proudu.


Jan z Helvajzu

Bývalý lesník, současný skorodůchodce. » Medailon autora

View all posts by Jan z Helvajzu →

40 thoughts on “Král Ječmínek (XI.)

    1. Mě to putování Hanah připomnělo cestu mojí prastařenky s vozem a třemi malými dcerkami z Jasla na Dinoticu.

  1. Jak Hana postupně putuje Moravou, jdu s ní.
    Idylická krajina v idylické době?
    Ne, jenom to Janovi z Helvajzu tak připadá. Ani ty otravné mouchy se do povídání nedostaly…
    Ječmínek, budoucí král, zatím nic neříká…

  2. Mouchy, ovádi, komáři…
    Těch bylo zvláště u řek a potoků hodně. Asi podobně jako dneska.
    Do příběhu jsem zapsal včelí bodnutí.
    Kdybych měl popisovat každé komáří štípnutí, byl by příběh moc dlouhý 🙂
    Lidé té doby byli více spojeni s přírodou a z nějakého komára si vrásky nedělali.
    A někteří lidé se umí s přírodou dohodnout, že si nebudou vzájemně škodit.
    Ječmínek zatím nic neříká, ale až se naučí mluvit …

    1. Možná je komár ani nepropíchl, dnes je kůže zdegenerovaná hygienou s teplou vodou a odmašťovači.

      1. Včera večer nám na dvorek přiletěl nějaký lišaj. Smrtihlav to nebyl, ten je větší, a já nejsem hmyzozpytec, abych ho rozpoznal a zařadil. Ale byl krásný a létal naprosto tiše.
        Cikády řvaly celou noc, Měsíc byl v poslední čtvrti a brzy ráno přišla bouřka.

        Nádherné léto.

        1. Bych neřek. Podle blízké meteostanice (200m) byl nejchladnější okamžik noci teplý 24°C, což je tropická noc. Teď sice po dlouhé době slabě prší (0,5mm), ale je 26°C a prádelna. Nelétají ani ptáci. Krásné léto bylo včera v Jeseníkách, krásných 18°C po obědě a létal datel, v té pusté oblasti nebyl vůbec plachý. Voněla pryskyřice smrků, dokonalé kolo nevydávalo žádné zvuky a kde nevyjelo, tam zabíraly 8mm vysoké špunty nedostižných inovejtek Mudtalon.

          1. Ne, dlouhozobka to nebyla – ta létá ve dne, a je jich tady hodně. Bylo to něco cca 2-2,5 x většího (délkový rozměr) a bylo to v noci. Noční motýl.

            Noční motýl v lásce znamená
            že je marná, že je ztracená
            Letí, letí, do tmy odletí –
            láska je radost i prokletí

            Tenhle motýl do tmy neodletěl, seděl tam ještě brzy ráno. Kdybych nebyl líný, mohl jsem ho i vyfotit.

    2. Komáři:
      Záleží na množství. Mám štěstí – komárům asi smrdím. Když jsem někde byl s tátou, měl jsem pokoj – šli po něm. To ovšem neplatí pro hovada. No co se dá dělat. V přírodním koloběhu mají všechny druhy svoje místo. Vyhýbat se stádům krav.
      Už několik let není v Ostravě moc hmyzu. Nejsou tu tím pádem vrabci a vlaštovky. Jen datli a straky..
      I ty lidské. A zajíci. Se zajíci v městě je divno žít, zvykli si. Přes silnici chodí jen po přechodu. Ještě ani jednoho nic nepřejelo. A registrují, jestli je pes na procházce na vodítku. Pokud je, neobtěžují se s útěkem, pohopkají tak o 10 – 15 metrů a pasou s dál. Je to jinak než za mého dětství v Jeseníkách. Tam se na mě, když jsem seděl v lese a odpočíval, přišla několikrát podívat liška. Ostražitě, ale bez strachu. Že jsem kouřil ji nevadilo. Pěkná setkání.

    3. Děcka nevím. Ten svět tehdá a svět dneska….komár je komár, ovád je ovád a klíště je klíště. Musejí sát. Je to jejich úděl. Před pár lety jsem byl u kamaráda v Suchdole nad Odrou. Šli jsme pěšky do blízké vsi za pivem (pivo dnes a pivo dřív: to dřív bych nám nepřál, br). Pěšina se vinula při meandrech Odry. Loučka střídala loučku, křoviska, romantika. Až na ty komáry. Miriády komárů. Galaxie komárů! Nejprve jsme šli a tlachali. Po chvíli jsme urvali zelené větve, kterými jsme se navzájem šlehali. Závěrečnou fází byl úprk.
      Lidé v dávných dobách znali repelenty. Olej z hřebíčku. Dosud používaný a mimochodem velmi účinný. Kravskou moč s popelem, případně tukem. Velmi účinné, velmi páchnoucí. Tolik ke středověku. Bať.

    1. Baba Jaga je šestimotorový dron , půlvodně určený pro aplikaci nějakých preparátů na menší pole.
      Ve válce na Ukrajině se používá jako bombardér bez obsluhy, protože unese až pět kilo bomb. Používají Ukrajinci,Rusové s nimi bojují tak, že na ně shora z menšího dronu házejí síť. Tož tak.
      Takže zvolání „Hoďte na něho síť!“ získalo novou konotaci.

        1. Abyste se nepletl, Ladiku!!!
          Už jsem slyšel, že je urychleně vyvíjen tichý dron (pozorovací), aby pozorovaní netušili, že jsou pozorováni. Zatím drony slyšitelně sviští a vojáci tak vědí, že by se měli před „ptáčkem“ (птицой) raději někam schovat.

      1. Unese až 20 kg bomb na vzdálenost 10 km.
        Obě strany konfliktu jsou v dronech velmi vynalézavé.Drony prakticky změnily způsob, jakým se války povedou v budoucnu.

        Zvítězí ten, kdo bude míc dronů víc a dokáže lépe rušit, nebo převzít drony protivníka.

        Už v r.2011 dokázal Irán donutit US dron RQ-170 k přistání, když šmejdil nad jeho územím.
        https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/iran-zajal-americky-letoun-vratit-ho-nemini/r~i:article:724709/

        Jak jsou dnes technologie daleko, těžko odhadovat.

          1. Všechno souvisí se vším. Já mám širokoúhlé vidění, pardon…
            To mám z toho, jak pozoruji svět ze sloupu u vrátek.

            Ona ta válka, která se kdysi prováděla klacky a kameny, pak meči a kopími, luky a puškami a pak děly a letadly se vyvíjí.
            Už je to to zčásti válka robotů, některé drony a klouzavé bomby jsou schopny spolu kooperovat bez účasti operátora. V konečné fázi náletu útočí samy.
            Průšvih je v tom, že to všechno pořád zabíjí lidi.

    2. Ano, je to tak.
      Baba Jaga se správně jmenuje: Baba Joga.Byla to mladá a hezká žena, cvičitelka (už tenkrát) jogy.
      Proto měla dokonalé tělo (Hathajoga a i mysl měla v pořádku – Džňánajóga a samozřejmě vyrovnání s minulostí i budoucností Karmajoga), když šla po širé Rusi, chlapi se za ní otáčeli a volali: to je ale baba!
      A už jí to zůstalo – Baba Joga.
      Závistivci a závistivkyně jí pak místo Joga říkali Jaga .

      A nevíš jak se říká cvičiteli Tajči?

      1. Ještě k té babě:
        Já mám dost děravou paměť, ale matně si vzpomínám, že kdysi dávno jsem četl o příběhu baby Jagy zhruba tolik – byla to původně krásná žena a nějaký vztah, který hluboce prožívala, se jí nevydařil. Citové zranění bylo příčinou jejího posunu ke zlobě a černé magii.

        Třeba na to ještě někdy někde natrefím.

          1. Výborný článek.
            Babu Yagu ve filmu „Mrazík“ (skvělý film, u nás prostě patří k Vánoců – a Rusové, kteří se sem po roce 1990 přistěhovali ho neznali!!) mimo jiné geniálně nadaboval František Filipovský.
            Na jeho hlášku „Ha!!“ „Ivan!!“ se nedá zapomenout. Na Mrazíka taky ne.

                1. Toho by se mohli chytit nějací politici. Ti nám přece chtěljí prokazovat dobrodiní.
                  Je to zajímavé, taková nezákeřná pohádka a resonuje dodnes při mnoha příležitostech. Něco jako Ezopovy bajky.
                  Je v nich nějaká jednoduchá, primární moudrost, pochopitelná všem, a taky zapamatovatelná. To, co je v Bibli podáváno jako podobenství.
                  (Mimo jiné – já, ač od dětství bezvěrec, si Bible velmi vážím. Právě pro tuhle její vlastnost. Jednoduše vyslovené obecné pravdy.)

                  1. Já nevím, Kocoure… ta pohádka je podle mě zákeřná jak Holzmanův kůň. Dělá si nehoráznou prdel z lidské nadutosti a vypočítavosti, a dělá to velice rafinovaně – proto je tak populární (věřím, že je) dodnes.

                    1. Ale jistě. Jedna příhoda s Mrazíkem.
                      Přišla k nám před třiceti lety jedna ruská baletka. Skvěle připravená a nesmírně pracovitá. (Pak u nás léta tančila všechna podstatná sóla.) A ta, když potřebovala nějak upravit muziku pro své studenty (současně učila balet na konzervatoři) přišla velmi skromňoučce – no a neudělej to pro takovou čtyřicetikilovou „Nastěnku“ s velkýma očima.
                      Když jsem ji jednou řekl, že na mě zkouší „Nastěnku“, nechápala. Tak jsem ji dal Mrazíka v češtině (na VHS, DVD teprve začínaly.) Česky uměla dobře.
                      Týden se mnou nemluvila! Ale pak mi řekla – „Ale tohle přece musí umět všechy Rusky, jinak by nezvládly své muže!
                      Měla pravdu.
                      Tak to holt v Rusku chodí. Xeny bojovnice se tam vyskytují zřídka.

  3. Tužka napíše,….četla jsem si,….vrátím se k Ječmínkovi. Než začne mluvit, to bude ještě pěkná řádka pokračování,…..takže je se na co těšit.
    Díky,….Tužka.

  4. Koukám, že dnes má svátek Bořivoj.
    Manžel sv. Lidmily.
    Tak kdyby sem zavítal nějaký nositel tohoto slavného a poctivého jména, tak ať je zdráv a šťasten.

  5. Dám sem selfí s Perunem.

    https://postimg.cc/5Hdb0RYh
    https://postimg.cc/Thmj5y4B

    Možná to sem patří. Pohanský bůh Radegast je zhmotnělý v pivu, zná ho každý notorik a dement. Ale Peruna moc lidí nevidělo. Stojí na vrcholu Ropice (Hanah už je nedaleko) ve výšce 1083m. Bohužel je ze dřeva, ale dobří lidé ho natírají. Dotýkám se ho stejně, jako hladicího bodu na Lysé hoře.
    (Cesta k němu dnes byla 63km, nastoupáno 1303m, čas na kole 4:23h a max. rychlost 62,2km/h. Podle teploty venku a mé hmotnosti jsem ztratil 5700ccm potu a dolil do sebe 3 litry vod.)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

scroll-top