24. 4. 2024

Kočka, která mě milovala

V časech mého vrcholného chalupářského období, někdy na přelomu 70/80 let, jsme s první manželkou Ivankou odjížděli na chalupu na rozhraní západních a jižních Čech, nedaleko Otavy na úpatí šumavského Podlesí, někdy už v pátek odpoledne. Čekal jsem na ni s trabantem svých rodičů před výpočetním střediskem plzeňské Škodovky v půl čtvrté odpoledne, ona vyšla obtížena taškou s deseti osmistupňovými pivy Prazdroj (kancelářští si směli kupovat jen dvě denně, pivo to bylo skvělé) a hurá směr Nepomuk a Strakonice.

Dokud žil děda, byla na chalupě králíkárna, z níž chlupáčci občas směřovali na víkendový stůl. Když nás navždy opustil, nechala si babička už jen slepice, a i jejich stav postupně snižovala (umění stárnout).

Z živočišné říše patřil k inventáři ještě pes Ťapka, pouliční směs s hlavou asi tak trochu foxteriéra a tělem snad miniaturního dobrmana nebo možná jezevčíka, ale na vyšších nohou – neuvěřitelné dílo přírody a genetická záhada.

Zatímco pes byl záležitostí dlouhodobou a dožil se vysokého věku, kočky byly vysloveně spotřebním zbožím, protože chalupa stála u silnice a micky neměly dlouhého trvání. Jejich obrátka bývala tak rychlá, že ani nedostávaly jméno – prostě Kočka.

Jednoho kalnějšího sobotního rána, po předcházejícím večeru vzadu za kolnou u ohně, pod strání se starou lípou, nás vzbudilo kočičí naříkání nejsilnějšího kalibru, připomínající vytí poplašné sirény. I vylezl jsem z teplého pelechu a šel zkontrolovat co že se to děje. Aktuální Kočka mě intenzivně lákala ke kolně a byla velmi neodbytná. Tam jsem zaslechl kočičí fňukání naopak nejnižší slyšitelné intenzity – kotě.

V mnohých venkovských kolnách byly separované malé místnůstky, zvané prádelny. V nich byla nějaká „vana“ na máchání a kamínka (v našem případě zděná) s velkým hrncem na vyvařování prádla. Hospodyně si prostě při velkém prádle nechtěly tahat do domu nepořádek, vlhko a páru. Z prádelny rovnou šup na šňůru, v případě prádla ložního ještě bělit na zahradě (pamatujete?).

Vyšetřování ukázalo, že nahoře na vodru (v místním nářečí dřevěný strop nad částí kolny) se choulila tři koťata, které Kočka potají porodila, jakoby věděla, že potok je nedaleko a život koťat v ohrožení. Vedle koťat stoupal dávno neužívaný komín z prádelních kamínek, v něm díra – jedno z mláďat nezkrotilo svoji touhu po poznávání okolí a spadlo komínem dolů. Tak nešťastně, že se z kamínek nedalo nijak jednoduše vytáhnout. Na dotaz o budoucnosti prádelny babička povolila, vybavena už pračkou ROMO Fulnek a odstředivkou/ždímačkou, destrukci kamínek za účelem záchrany kočičího života. To už mi asistovali dvě – Kočka, neustále mňoukajíc se mi motala mezi nohama, a Ivanka už přinášela z dědova arzenálu zednické kladívko a majzlík. Vylámal jsem tedy dvě cihly a tvorečka, celého uváleného ve starém popelu, vyjmul na světlo boží.

Měkosrdcatá Ivanka při ošetřování zraněného konstatovala, že má i oči plné popela a vyslovila nekompromisní názor, že je zapotřebí borová voda, která se ovšem v lékárničce nenacházela. Po předcházejícím večeru jsem neměl odvahu sednout za volant, i rozšlapal jsem svého favorita a jel do lékárny v nedalekých Strakonicích – zkratkami šest kilometrů. Po návratu byla záchranná operace šťastně dokončena, pacient přežil bez trvalých následků.

Od té doby, kdykoliv jsem dorazil na chalupu, okamžitě mě Kočka vítala tak, jak to kočky umí – předla, otírala se mi o nohy a vynucovala si vstup do stavení (jinak zapovězený), aby mohla v orgiích vděčnosti pokračovat. Měla tendenci celý víkend zanedbávat své kočičí i mateřské povinnosti a zdržovat se trvale v mojí blízkosti. Byly i chvíle, při sychravém počasí, že jsem se natáhl na kanape vedle hořícího krbu, a tu mi hned Kočka vlezla pod kožešinovou (kočičí!) vestu a za spokojeného předení relaxovala se mnou.

O kočkách se někdy říká, že nejsou vůči lidem příliš věrné. Nu, třeba k tomu potřebují nějaký pádný důvod, kousek žvance nestačí. S touhle Kočkou jsme si užívali vzájemný vztah až do její smrti.
Přejelo ji auto, jak jinak.

Příště: Kocourek, který se narodil na šťastné planetě.


Godot

Mám na krku nejen pomalu sedmdesátku, ale i manželku, dva už opravdu hodně dospělé (zatím) nevlastní syny a tři už dospělé vnuky. V životě jsem byl lecčíms, a ne vším, čím jsem byl, jsem byl tak úplně rád. » Medailon autora

View all posts by Godot →

7 thoughts on “Kočka, která mě milovala

  1. Pokračovat!!!
    Mě si taky zvolili už mnozí kocouři za komorníka či důvěrníka. Žena je sice krmí – ale mě poslouchají a drží se u mě blízko – a žárlí na sebe. Ne nadarmo jsem si zvolil přezdívku. Kocouři neposlouchají nikoho – pokud sami nechtějí. Rozumíme si.

  2. Tužka napíše,…diky, pane Godote, moc milé vypravování. Už se těším na to „Příště“.

    Jako venkovanka, mám s chlupáči různých druhů, malými i velkými, jistěže i kočkami a kočičáky mnoho krásných zážitků. Protože mi nikdy žádné ze zvířat neublížilo, jsou to jen milé vzpomínky.
    Tužka.

  3. Podobnost pokračuje. Do Podlesí mám blízko od r. 1964, prožil jsem v něm mládí a teď tam na chalupě důchoduje ségra. A těch kočičích jmen!

  4. Nás tři ženské v chalupě si vždycky vybíraly „venkovní“ čičinky samy. Jednu dobu jsme měli dokonce 4 koťata naráz. Po 2 od stejné mámy, to v době, kdy jsme se nestačily domluvit já a moje mamka. Obě jsme usoudily, že jedna je málo a bylo by jí smutno… Doma jsme každá vypustila své dvě… – a babi vydechla „Mám infarkt.“. Zůstaly všechny 4, ale nejlíp chytala myši babička do pastiček. Tak asi tak, vzpomínka na život na Třeboňsku. Už jsou dávno v Pánu. Teď máme jen Stázinkou, černou jak noc a velkou bojovnici s Babánkem. To je malý jantarový brabantík, a to divné jméno má od paní, co nám ho prodala. Byla taky babička a on už byl zvyklý, že byla jeho mazel. Pes a kočka stejně velcí v jedné rodině, to je lepší než televize.

  5. Věrné….co to taky je, žejo? Nejsou oddané lidem, to je pravda. Ale vděk umějí všechny zviřátky. Neteř musela fofrem do porodnice, zmatek nad zmatek a svého labradora samozřejmě nechali doma. On věděl, že bude mimino a tenhle panický úprk ho strašlivě vyděsil. Takže – neteřčin muž volal, co se děje a jestli bych nemohla pejsáka vysvobodit, což jsem udělala. Dva dny, co byl u nás, s ním nebyla řeč, až když se všechno šťastně usadilo a páneček si pro něj dorazil.
    Je to už pět let, ale to zvíře mě dodnes vítá jako zachránkyni, kdykoli se vidíme 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *