24. 4. 2024

Mezi nebem a zemí…

…se někdy dějí věci, kterým je těžko rozumět.

—ﬡ—

Letos je to pět let. V létě 2018 jsem se – jako ostatně téměř každé léto – v práci nezastavil: mosty, beton, železo. Ten rok se však jedna akce mému běžnému pracovnímu formátu vymykala. I v tomto případě se sice jednalo o most, ale nešlo o opravu, nýbrž o montáž příslušenství.

Most se nachází v sídlišti, kreré neleží právě v rovině, ba právě naopak. Jako lávka pro pěší převádí širokou a velkorysou komunikaci v pěší zóně přes hluboký a strmý terénní zářez, kterým vede tramvajová trať, obsluhující sídliště. V takových případech musí trolej, která doprovází koleje, „podlézt“ most, jinak to nejde.

Nejen most, ale i trolej potřebuje údržbu. Kolejové vozidlo údržby je drezína se zdvižnou plošinou, která je od země, tedy od kolejí, dobře izolovaná. Montér, stojící na plošině, tak nemusí mít strach, že si „sáhne“. Ono „sáhnutí“ (elektrikářský termín pro úraz elektrickým proudem) ovšem hrozí i na izolované plošině, pokud má osoba na ní stojící „zem“, tedy uzeměný předmět, nad sebou – jak je tomu v situaci, kdy plošina podjíždí most. Aby se riziko nebezpečného dotyku i v takovém případě vyloučilo, montuje se mezi spodní líc mostu a trolej fortelná izolační deska. Ta je od „země“ spolehlivě izolovaná a „sáhnutí“ pak nehrozí. – Naším úkolem tehdy bylo izolaci namontovat.

Montáž se zdařila. Byla to sice fuška – desky byly těžké, práce byla celý den nad hlavou, pod mostem na plošině solidně fučelo, šplh na plošinu, šplh z plošiny… ke konci už jsme byli utahaní jako koťata, ale všechno proběhlo tak, jak mělo. Zbývalo sundat nářadí z plošiny, vynosit je do svahu k autu – a hajdy domů.

A v této chvíli začíná můj zvláštní zážitek.

—ﬡ—

Ruda bere dva kufry s nářadím a škrábe se do svahu k autu. Ještě jednou – dnes, a jak doufám, na dlouho naposledy, lezu na plošinu a prohlížím, není-li někde v koutku zapomenutý materiál či nářadí. Vidím, že je všude prázdno, můžu tedy slézt a pomoci klukům s úklidem.

V okamžiku, kdy nastupuji na žebřík, abych slezl, cítím, že najednou je něco jinak, něco je… ne snad špatně, ale obrovsky nepatřičně. Mám pocit, jako bych náhle prolezl bílou mlhou do místa, kde jsem nikdy nebyl a ani nevěděl, že takové místo je: kde jsem a co tady dělám?

No jasně; na zemi jsou kufry s nářadím a nahoře na cestě parkuje moje červená dodávka. Jak to, že není bílá? (Mezitím vynáším nářadí a ukládám je do červené dodávky na obvyklé místo. Kluci z naší party se rozloučili a odjeli svými auty domů.)

Startuji a snažím se vybavit si cestu, kterou ze sídliště vykličkuji na známou silnici. Ale po té silnici – kam vlastně pojedu?

Možná znáte ten vjem, jaký vznikne, přeložíte-li přes sebe dva obrázky na průhledných fóliích. Vnímáte je současně, ale občas tápete, který tah patří ke kterému obrázku. Je to analogie k mému pocitu v té chvíli: jako by někdo přes sebe položil dva světy, které se prolínají, sdílejí prostor, ve kterém se právě nacházím, ale na okraji mých pocitů se rozbíhají – každý do svého vlastního kontextu a nekonečna.

Tak například si jasně uvědomuji, že jsem s partou spolupracovníků právě dokončil zakázku a až přijedu domů, zaparkuji červenou dodávku na vjezdu a dokud mám vše v paměti, vypíšu fakturu, abych na nic nezapomněl.

Stejně tak ale jasně cítím, že jsem domluven se svou nejstarší dcerou, že doma naložím krabice s věcmi po malých dětech, její malá už má dva roky, a ty věci odvezu dodávkou, protože do osobáku se hromada krabic prostě nevejde, k nim domů. Dodávka, do které jsme ty krabice nakládali, je bílá. – K nim domů? Ale kde to je?

Je to někde v kopci, velký dům se zahradou.

Ale problém je větší, než se zdá, protože dcera nemá děti, není vdaná a nebydlí ve velkém domě se zahradou kdesi na kopci. Moje dcera se totiž na jaře rozešla s dlouholetým partnerem, a já jsem ji z jeho chaty, stojící na kraji lesa, letos s pár věcmi odvezl k nám zpátky domů. Žádné dítě, žádný manžel, žádný dům na kopci, nic takového není… jenže já tam právě jedu, a nevím kde to je… Sakra. Ne, sedím červené dodávce, je to Peugeot Boxer, a jedu ze stavby domů.

Ale ten dům, dítě a někdo k nim, snad manžel, tady někde jsou. Jasně to cítím, skoro jako bych už projel kolem.

—ﬡ—

Přijel jsem domů, zaparkoval auto a sepsal práce do faktury. Rutina byla náhle důvěrně příjemná. Známé zvuky a vůně domova rozpouštěly neznámý a divný svět a po nějaké době jsem na zvláštní zážitek téměř zapomněl. Vzpomněl jsem si až nedávno. Kdy?

Vzpomínka se vybavila ve chvíli, kdy jsem z auta vyndával krabice s věcmi po malých dětech. Dcera s manželem je odnášeli do velkého domu se zahradou na kopci a pod nohy se jim pletla má dvouletá vnučka se psem.

To auto je Fiat Ducato – a barvu jistě uhodnete.

—ﬡ—

Alef Nula

Osamělý podivín na vrcholu hory. » Medailon autora

View all posts by Alef Nula →

88 thoughts on “Mezi nebem a zemí…

    1. Není.
      Ale mě by zajímalo, jak se to tak může stát, že člověk, aniž by to tušil, doslova strčí hlavu do doby a situace, která nastane někdy za pět let. Bez varování. Najednou se na chvíli změní kontext okolního světa.

      Bylo to těmi dráty a kolejemi, mezi nimiž jsem se pohyboval celý den, a nosnou výztuží mostní desky, která jde těm drátům a kolejím napříč? – Jediné pseudovysvětlení, které mě napadá.

    1. Jo. Ale s jistotou vědět, že dcera má dítě a já vnouče, a současně s jistotou vědět, že nic takového není… dneska vím, že to bylo nahlédnutí někam dál, ale to jsem tehdy nevěděl a přemýšlel jsem, jestli jsem se nezbláznil.

      1. Ano.
        Ale když už se něco takového stane, je snad lepší o tom moc nepřemýšlet.
        Jinak se člověk vyděsí a přijde na bůhvíjaké myšlenky.

          1. Shodou okolností jsem se včera stal nevlastním pradědečkem z druhého kolena, ani jsem nevěděl, jak.

          2. re: Alef
            Mne z takových myšlenek jímá závrať a hroutí se mi pilíře relativně známého a (velmi) relativně bezpečného světa.
            Stejné následky má přemýšlení o nekonečnosti vesmíru – v prostoru i v čase.

            1. Dovolím si položit Vám velmi intimní a nepřístojnou otázku, a samozřejmě mi nemusíte odpovědět. Nuže:

              V jakém znamení jste narozena (západní astrologie)…?

              1. Jsem Rak.
                Plyne z toho něco?
                Měla bych – narozena v jiném znamení – k těmto věcem jiný přístup?

                1. Myslím, že ano. – Ono dost záleží i na dalších charakteristikách horoskopu, mohou projev základního znamení hodně pozměnit nebo přesměrovat. Není to úplně jednoduché.

                  Ale někdy je dobré i u přátel vědět, jaká požehnání jim hvězdy naložily – třeba proto, abychom od nich nežádali něco, co jde proti jejich přirozenosti.

                  Oba moji rodiče byli Raci.

                  1. Horoskopy a vše s nimi související mne vždycky míjelo – nebo spíš já jsem nikdy necítila potřebu se do věci ponořit.
                    Možná je to chyba, ale už to tak nejspíš zůstane.

  1. Nejdřív (při čtení) jsem měl strach, co z toho vyleze. Spolužák dělal mosty hned po škole – nejdřív u firmy Hutnage Monty, potom u Bögl a Krýsl …. a zrovna dělal i Studénku, 10 roků nemá spaní. Pak jsem uvažoval „ostravsky“ – vím, že člověku může „jebnout“. Ale nakonec z toho vylezl paranormální jev… Více takových textů! Sám budoucnost nevidím, ani když mi „jebe“, ani ve snu. Ale sinchronicitu mám, i moje čtvrtka – jsme spolu 40 let, (24/7/52/40), tak se není co divit. Jezdíme na autovýlety, změnil jsem rychlé auto za vyhlídkové nenápadné … nedávno jedu přírodou snad 40-50 minut a čumíme na tu nádheru beze slov, i když jinak se bavíme pořád – a náhle ve stejnou chvíli (na vteřinu přesně) řekneme přesně stejnou krátkou větu, která se vůbec netýká probíhajícího autovýletu. Už se ani nepodivujeme.
    Na paranormální jevy je paní Tužka, nadaná přemírou empatie, na její názor jsem zvědavý nejvíc.

  2. Vidění budoucnosti… asi není o co stát, ale když člověk ví, že to, co v dané chvíli vnímá, je vidění budoucnosti, věřím, že snad se s tím nějak srovná. Představme si chaos v hlavě člověka, který neví, co je film, a jde do kina. Já jsem si tehdy myslel, že (asi) je nějaký paralelní/alternativní svět a omylem jsem se vyměnil za sebe z toho paralelního světa. Netušil jsem, že jen hledím pět let dopředu.

    To, že manželka ví, co si zrovna myslím/cítím, na to už jsem si zvykl. Nám to takhle naskočilo poměrně brzy – například na vojně jsem přesně věděl, kdy od ní dostanu dopis. Vysvětluju si to rezonancí, která jako fyzikální princip určitě funguje i oblastech, do nichž věda ještě nenahlédla.

  3. Tenhle text Alefe byl pro mě ranou mezi oči.

    Takový „взгляд в будущее“ a já už to měl hodně krát. Potom, když za čas ta blesková vize nastane – a ona docela pravidelně nastává – je to pocit jako něco už jednou zažitého, déja vu. Někdy je to v řádu sekund, kdy jsem z neznámých příčin zcela zastavil motorku – a vzápětí se zpoza rohu vyřítil náklaďák plný klád, jindy dní a někdy dokonce let. Někdy jsou to živé vzpomínky na situace, které jsem nemohl prožít. Možná intuice, možná bleskové sny, možná moje už dávná, rozvíjející se duševní choroba.

    V tlupě pralidí bych byl asi šamanem. Nerad totiž poroučím. Přitom jsem v reále býval často přinucen dělat náčelníka. Všichni se hádali, co udělat a někdo musel rozhodnout.
    Kombinace těch dvou rolí je ale nanic.

    Fráze „Ale on to přece říkal!“ nebo „Za něho by se to nemohlo stát!“ potěší jen občas. Když přimějete celý horolezecký oddíl, abychom se zuli, sundali kalhoty a přebrodili ledovou horskou říčku místo abychom dál hledali brod – a ona za dvacet minut přiběhne z hor blesková povodeň…
    (Ten vlak jsme tehdy stihli.)

    Dnes z takových náhodou zaslechnutých střípků cizích rozhovorů nemám pocit zadostiučinění.
    Já přece za to nemohl!

  4. Moje žena měla před lety vizi.
    Viděla dům a schody k němu.
    Věděla, že se to týká budoucnosti a myslela, že je to dům, kde bude mít místnost, ofis, na práci s klienty. To totiž v té době hledala.
    Když se pak, po letech seznámila se mnou a přišla ke mě domů, rozpoměla se, po čase, že to jsou ty schody k domu a dům, který viděla v té vizi.

    Občas má vize i teď a plní se jí to.
    Časem lze takto cestovat oběma směry.

  5. Tužka napíše,….četla jsem si,….ano, pane Ládíku, asi jste zachytil některý z mých vstupů , už před lety, na blozích pana Klána.
    Teď váhám, moje nevlastní prababička mě vždycky varovala, když jsem ji, jako dítě, své zážitky, s jejichž vysvětlením jsem si nevěděla rady, sdělovala.
    Opakovaně mě varovala,…..Raději to nikomu neříkej, aby tě neměli za pomateného jedince.

    Ze zájmem jsem si, pane Alefe, Váš zážitek přečetla.
    Ano, jsou události mezi nebem a zemí, které za pomoci současných věd nevysvětlíme. A přesto se staly.

    Váhám, …. mám, ….nebo nemám něco napsat.

    Počkám,…dám prostor dalším,….Tužka.

  6. To je právě to.
    Vy tady umíte psát, já jenom něco prožívám ale popsat to pořádným jazykem neumím. Co všechno by z příhody o rozvodněné říčce dokázal vytěžit takový Alef.

  7. Lidé přemýšlí o tom, že budou cestovat časem. Většinou si představují, že to bude možné pomocí složitých zařízení, časoprostorových bran.
    Já bych řekl, že takhle to asi nepůjde, že to takhle „technicky“ neklapne.
    Mám za to, že člověk má takové „časoprostorové zařízení“ zabudované ve svém mozku. Že o něm povětšině vůbec neví, že ho neumí zapnout, využívat. Když se zařízení zapne, je to náhodné, dotyčný neví, jak se to povedlo, nedokáže to zopakovat. Je to takové „dé ža vů“.
    Funguje to dopředu i zpátky.

    Moje manželka mi před lety vyprávěl své sny, které měla dva dny po sobě a naprosto se lišily od toho, co se jí zdávalo, takových těch krkolomných kombinací prožitků, tužeb a hrozeb.

    Zdály se jí dva dny po sobě živé sny, příběhy ze života z ranného středověku. V tom prvním, byla dívkou, dcerou šlechtice, bydlela na dřevěném hradě. Její otec si ji dal zavolat a oznámil jí, že jí musí poslat do kláštera, že se na ně valí nějaké nespecifikované vážné problémy, aby byla v bezpečí.
    manželka popisovala detaily, jak byla ona a otec oblečeni, jaké měli ozdoba a šperky, jak vypadala hodovní místnost, kam si jí nechal zavolat, co bylo na podlaze, jak vypadalo vybavení.

    Druhý sen byl z docela jiného prostředí a jiné situace. Byla žebračka. Byla v hadrech, pohybovala se hladová v předhradí nějakého středověkého sídla, kde projížděli rytíři a ona žebrala o milodar. Neměla zuby, byla samý bolák, měla nepředstavitelný hlad. Lidé z chatrčí v předhradí krmili zrním slepice a ona líčila, jak vybírala z bláta zrníčka cpala si je do úst, líčila tu chuť bláta v puse…

    Docela jsem zíral. Manželka se o historické reálie nikdy nezajímala a to co vylíčila bylo naprosto přesné, podle oblečení se dalo dokonce odhadnout století, způsob jednání odpovídal době a mravům. Nemohla si to vymyslet.
    Pak už se to nikdy neopakovalo.
    Co to bylo? Těžko říct. Vrátila se do nějakého ze svých minulých životů? Byl to její minulý život? Co se stalo, že měla dva dny po sobě takové sny?

    Alef tu popsal, jak spatřil obraz své budoucnosti a má žena mi popsala pravděpodobný obraz své dávné minulosti.

    1. No jo, to by Alef musel na té plošině usnout. Třeba mikrospánkem. Sny se prý odehrají v krátkém okamžiku. Což bych mohl potvrdit.

      1. Na té plošině jsem mikrospánek asi neměl; ten přesun (nebo jak to nazvat) nastal ve chvíli, kdy jsem slézal po žebříku z plošiny.

        A sen, to je (pro mne) úplně jiná kategorie, k tomu níže – mimo vlákno.

    2. Také se domnívám, že člověk má takové ,,zařízení“ ve svém mozku, nebo se prostřednictvím mozku dokáže napojit na to, co někdo nazývá ,,Kronika Akáša“

      Byl jsem kdysi na jednom kurzu, bydlel jsem na pokoji společně s jedním čechem a jedním slovákem.
      Ráno slovák vždy chodil kolem mojí postele a povídal: kdě sů tie piliny, kdě sů…
      Ptám se : jaké piliny?
      A on na to: veď si celů noc pílil… (chrápu)

      Měl jsem v tu dobu zájem o jednu dívčinu (ona o mě ne) a tak jsem večer v posteli před spaním zameditoval na téma co jsme měli společného já a ona v minulosti.
      Měl jsem ,,živý sen“ dodnes si ho pamatuji.
      Stál jsem v kostele před oltářem jako farář, obrácen k lidem a mluvil jsem k nim.
      Ona seděla v pravo na balkonku pro šlechtu a dívali jsme se na sebe.
      Atd. atd 🙂
      Ráno kluci co jsem s nima sdílel pokoj na mě nějak divně koukali.
      Povídám: zase jsem v noci pílil?
      No to ne, ležel jsi na posteli, na zádech, ruce rozpažené a něco jsi strašně dlouho a melodicky povídal.
      Já na to: a co jsem říkal?
      Nevíme, bylo to nějakou řečí co neznáme, ale hezky se to poslouchalo.
      Nakonec se shodli na tom, že to mohlo být latinsky.

      Tož tak.

  8. To je složité téma, to z mobilu neobsáhnu. Musím počkat, až se moje já dostaví k nějaké vhodné klávesnici.
    Teď jsem u jedné klávesnice byl, ale patřila k bankomatu.

  9. Ad sen: je to tak trochu nešvar, ale pro jednou se svět nezboří. Budu citovat sám sebe:

    „Sen tě vystřelí do jiné dimenze, jejíž čas ubíhá po dráze, která je k dráze tvého výchozího času kolmá – taková odbočka do vedlejší ulice s návratem do místa téměř původního. Jako když vyhodíš kámen svisle vzhůru: dopadne nedaleko místa, z něhož jsi házel. Na původní časové ose urazíš vteřinu nebo dvě, ale na vertikále k ní jsi mohl prožít třeba celý život. A co naše stávající časová osa, kterou považujeme za výchozí – nemůže být podle toho rovněž odbočkou z času jiného, původnějšího?

    Nevím.“

    1. A co naše stávající časová osa, kterou považujeme za výchozí – nemůže být podle toho rovněž odbočkou z času jiného, původnějšího? (Alef0)

      Domnívám se, že nejen může, ale i je. Naše dráha života je určována miliony nebo miliardami náhod.
      Třeba se zamyslete, jako náhodou jste na světě právě vy. Jak se táta náhodou seznámil s mámou, kolik dalších možností v každém okamžiku bylo a kterákoliv z nich by zapříčinila, že by se neseznámili a vy byste nevznikli. Někdo by vznikl – ale nebyli byste to vy. A totéž se dělo o generaci předtím s vašimi prarodiči. A jejich prarodiči.

      Jak by vypadal život, kdyby před 66 000 000 let náhodou netrefil Zemi asteroid Chicxulub a nevyhubil vzkvétající populaci dinosaurů a tím neumožnil rozvoj savců.
      A tak dále…

      1. A co náhoda sama? Není ten pojem ve skutečnosti jen berlička, kterou si vypomáháme, jsouce neschopni postihnout rozsáhlé a složité předivo sítě příčin a následků (od určité složitosti výše)?

        1. O tom přece píšu.
          Množství uzlových bodů a křižovatek je podobná situace, jako vlivy všeho možného na hozenou hrací kostku. Nepopsatelné, neopakovatelné – a proto tomu říkáme náhoda.
          A můžeme to ještě znásobit – kdo tou kostku hodí, vznikl taky vlivem náhody. [;>))

      2. Řetězení náhod je moje oblíbené téma k přemýšlení.
        Nic převratného jsem nevymyslel, kromě dvou variant (a nevím, která platí a zda vůbec alespoň jedna):
        Naše kroky celý život od početí až ke smrti řídí jen nevyzpytatelná náhoda a jejich řetězení.
        Nebo jsou náhody jen námi dosud nerozpoznané zákonitosti (což je takové trochu až jungovské).

        1. To je zajímavý námět.

          Jak už jsem výše psal Kocourovi, přísně vzato si myslím, že náhoda v pravém slova smyslu neexistuje. Existuje pouze složitý soubor příčin, který nedokážeme postihnout že dvou důvodů: (1) strom příčin nesmírně rychle košatí do rozměrů, které sice nejsou nekonečné, ale přesto tak obrovské, že se vymykají nejen naší kapacitě zaznamenání, ale i představivosti; a (2) je možné, že o existenci některých příčin ještě ani nevíme, proto je ani nemůžeme vzít do úvahy.

          Ale bylo by zajímavé prozkoumat, jak silně události konvergují ke svému výsledku. Představíme-li si výsledek nějakého děje jako „kořen“ složitého stromu událostí – jaký vliv na výsledek by měla třeba jen malá změna někde hluboko ve stromu příčin? Byl by výsledek zcela jiný, nebo by ostatní souvislosti vliv té malé změny kompenzovaly? Jaký účinek by měla „vzdálenost“ místa změny od výsledku?

          Vidím úplně nový obor matematiky. Dekompozicí události na strom elementárních příčin bychom mohli nalézt bod (pokud existuje), v němž stačí ono pověstné mávnutí motýlích křídel – a svět je náhle zcela jiný.

          To si musím důkladně promyslet.
          Mám mimořádně inspirativní přátele.

          1. Strom příčin a „bod (pokud existuje), v němž stačí ono pověstné mávnutí motýlích křídel – a svět je náhle zcela jiný“ je krásná představa a zní to logicky.

            Když ji vztáhnu k Vašemu zážitku: Vy jste viděl určitou situaci PĚT LET PŘEDTÍM, než nastala.

            Znamená to, že ona situace byla určena (kdy? kým?) už nejméně pět let předem?
            Že by tedy její vznik či podobu během této doby žádné mávnutí motýlích křídel nemohlo ovlivnit?
            Nebo že by se všechna „mávnutí“ v průběhu těchto let vykompenzovala a výsledek by zůstal ÚPLNĚ stejný?

            Anebo mi takhle po ránu hlava ještě nefunguje a uvažuju úplně scestně?

            1. Oba pánové mají pravdu a oba se dívají na tutéž věc.
              Každý z jiné strany. Jeden z té strany, kde jsou miliardy miliard možností, podle toho, jak dopadne ta první volba. A některé mohou být shodné i když k té shodě došly jinými cestami. Princip kinoautomatu. (Mmj na ten jsem, jakožto obyvatel kotlinky, hodně hrdý!)*
              Druhý pohled je od počátku světa, kde byla vlastně jen jedna možnost – jestli náš svět bude takový, jak jej známe nebo bude složený z antihmoty. Prý to rozhodla jedna jediná částice.
              K tomu úplnému základu:
              To bylo v okamžiku Big Bangu, kdy vznikl celý náš vesmír, zatím se zdá, že z ničeho. A to mi je, jakožto bezvěrci, hodně podezřelé. To znamená, že na začátku Světa neplatily žádné fyzikální zákony – zákon zachování hmoty nebo energie.
              A teď snad platí? Schrödingerova kočka to zpochybňuje aspoň v oblasti logiky.

              */ Zajímavé je, že naše vláda se chová trochu jako kinoautomat. Reaguje na „hlasování“, náladu lidí, ale některé její kroky jsou bez ohledu na toto totožné.

              1. Kdysi jsem viděl film, režijně i scénáristicky velmi zajímavý.
                Odehrával se v jednotném čase, ale ve dvou dějových rovinách.
                V úvodu mladík nestihne soupravu metra a čeká na další ….. a dál se odvíjí příběh (samozřejmě…. láska i práce atd.).
                V druhém úvodu, paralelně, mladík to metro stihne a jeho život se odvíjí jinak (zase láska a práce atd.).
                Na konci filmu se obě linky zase spojí v závěrečné scéně – osudu (v tomto případě hezkému) se prostě nelze vyhnout.

                Tak ve filmu. V životě je to jinak, existují spousty „nenaplněných scénářů“, místo nichž se zrealizují úplně jiné se zcela jiným výsledkem. V roli hlavního hybatele děje bývá často něčí smrt.

                Jak Alef ví, horkotěžko se rozhoupávám sem o tom něco napsat (jako Bedřich Smetana – „Z mého života“ nebo jak se to jmenovalo).

                1. To je přesně to, co se mi honí hlavou, když uvažuji v kategorii „osud“ nebo „předurčenost“. A to už zatraceně dlouho – tak asi kopu let. Ještě jsem k tomu „nezaujal jednoznačné stanovisko“. [;>))
                  Viděl jsem i krátký film, který zobrazoval popravu nějakého vojenského zběha a jeho bleskový sen těsně před smrtí. (Úsvit na Soví řece??) Že se provaz přetrhne a on dokáže utéct, uplavat osudu. Už se blíží ke své milence – když se film náhle zastaví – a je střih do reálu. Viděl jsem to jako kluk (byl to snad předfilm) a ten zvrat byl pro mě strašný. Později jsem zjistil, že takové zvraty v životě prostě nastávají.

          2. Jistě, matematický model.
            To napadne i pitomce (= mne), kterého docent Klátil vyhodil od zkoušky z matematické analýzy.

  10. Julio Cortázar, Nocí naznak. (Celkem krátká povídka.) Není ten základní motiv (a třeba i základní pocit) vlastně týž?

    Možná je rozdíl pouze v tom, že co Vy popisujete slaběji a subtilněji, je totéž, co on tam líčí syrověji a surověji.

    A možná také ne. Možná takové detaily jako bytelná isolační deska a obsidián nesou nějakou přidanou hodnotu k výchozímu námětu, a právě ta je tam podstatná. (Jen to u těch jihoamerických literatur nemusíme umět takto číst z důvodu vzdálenosti, a detaily pak vnímáme jako pouhé nahodilé rekvizity nezbytné k tomu, aby šlo děj vůbec vyprávět.)

    Ostatně u Borgese je tato přidaná hodnota podstatná vždy, vždy jej čtu tak, že právě kvůli ní psal, jakkoliv ty jeho fantastické motivy jsou originální a mohou být zajímavé. (Proč je Alef zrovna ve sklepě?)

  11. přísně vzato si myslím, že náhoda v pravém slova smyslu neexistuje. (3:58)

    No, tohle by prosím byl laplaceovský determinismus… Z hlediska dnešní fysiky je tomu přesně naopak, a náhodné je všechno. (Akorát že některé scénáře mají pravděpodobnost skoro neodlišitelnou od nuly nebo od jedničky.)

    V praxi je to tak, že kupříkladu ta konkrétní mutace genomu, která v důsledcích způsobí, že opice slezou ze stromů, je náhodná dokonale. Někde v dálavách se rozprskla supernova, jedna z částic ionizujícího záření po době, kterou bychom mohli snad nejlépe popsat jako půlku věčnosti, dolétla zrovna sem a trefila ausgerechnet vopičákovo gonády. Věřím, že neexistuje absolutně žádný způsob, prakticky ani teoreticky, jak toto předvídat.

    Jiná věc ovšem je, že ve stavovém prostoru existují určité atraktory. Něco (tj. evoluční výhodnost a selekční tlak) ty vopice na zem táhlo, a je pravděpodobné, že dříve či později by ze stromů slezly tak jako tak, to jest s pravděpodobností blízkou jedničce. Zajímavé je přečíst si třeba tohle: https://www.databazeknih.cz/knihy/rad-z-chaosu-60885

    1. prakticky ani teoreticky
      Prosím smázněte čárku (i tento příspěvek).

      Už je pozdě 🙂 smazal bych tím i celé vlákno pod smazaným příspěvkem, což by nyní byla škoda.
      P.T. čtenáři se žádají, aby pod příspěvky, jejichž mazání je autorem vyžádáno, už nic dalšího (nebo alespoň nic dalšího hodnotného) nepsali.

      Alef Nula

    2. Nahlédl jsem do diskuse pod odkazem, zajímavé. Mimochodem, kdyby byl vesmír konečný, všechny možné události už nejméně jednou nastaly 😂, i tato debata. – Je tady někdo, kdo by si vzpomněl?

  12. Problematikou času, našeho místa v něm, možností nahlédnout do minulosti , přemístit se do jiného života se zabýval ve svém díle mmj. i Jack London.

    Jeho Tulák po hvězdách je skvělá kniha.

  13. @ Zpátečník a jiní:
    Na některé podněty budu reagovat zase až z klávesnice a monitoru, vyžaduje to obšírnější psaní.

    Od Borgese jsem někdy něco už četl, ale zrovna Nocí naznak – myslím, že ne. Nemám tedy co porovnávat, leda snad okolnost, že zahrnout mne do jedné úvahy s Borgesem, s tím pomalu – mohl bych zpychnout 😂

    Pojem atraktoru mně připadá velmi účelný a užitečný – chápu ho jako „limitu“, se kterou „konverguje“ strom příčin a následků, o němž se zmiňuji výše (ty uvozovky jsou nezbytné, jde o intuitivní analogie oněch pojmů).

    1. Nocí naznak je právě od toho Cortázara. K Borgesovi jste se přiřadil už sám, Alef je jedna z jeho nejslavnějších fantastických povídek (hned těsně poválečná).

      Limita je jen číslo. To (a tedy i ta limita) jistě může být atraktorem. Jenže (a v tom jsou přínosy celé té teorie chaosu) tím atraktorem může být i něco mnohem obecnějšího a složitějšího, třeba fraktál.

    1. je to senkrovna — Inu, nic si z toho nedělejte…

      Kupříkladu takový F. X. Šalda předal Tvorbu Fučíkovi.

  14. Už několik blogů tihle „vzteklí psi“ prakticky zničili. Běžní diskutéři odešli. A autoři, pokud včas nezavřeli vrátka, se často přestali o svůj blog starat. Nebo se zatvrdili jako Šaman Honza Kovanic.
    Bez diskuze to jde taky, ale je to pak monolog.

    P.S.: Ono těch trollů , flammerů a podobných myslím zas tak moc není. Mají sice různé nicky, ale stejný styl. Dají se odhalit s velkou pravděpodobností.

    1. Pořád na mobilu.

      Nechce se mi to na mobilu hledat – ale Petr Žantovský měl na PL pěkný rozhovor, myslím, že třeba Vy, Godot, jako lidi, kteří mají/měli/mohou mít k rozhlasu blízko, by s ním souzněli. Žantovský v tom článku vyslovil myšlenku, že kultura rozhlasového prostředí se projevuje mj. v tom, že s hlasem se zachází jako s dramatickým nástrojem, a to i když třeba jen hlásíte počasí. Jinými (mými) slovy: forma je důležitá.

      Analogické teze můžeme vyslovit, i pokud jde o práci s textem: okolnost, že s textem zacházíme jako s literárním útvarem, a to bez ohledu na jeho obsah, je projevem kultury. Jakmile tento imperativ opustíme, je to začátek konce, ocitáme se na sestupné trajektorii, jejímž atraktorem je senkrovna.

      Jedna věc je provozovat zájmový web, druhá (a neskonale složitější) věc je dělat žurnalistiku na úrovni.

      1. Nevím, jestli jsem byl osloven ale – ano.

        V mluveném slovu je víc informací než v psaném textu a musí být podány jinak, „on line“, dlouhé věty se nepěstují. Zjistil jsem, když jsem začal dělat audioknihy. Museli jsme s interpretem, zkušenými rozhlasovými herci text upravovat, rozdělovat souvětí i klasickým filosofům, aby tomu bylo rozumět na první poslech. Tam se nedá běžně vracet jako u psaného textu.

        Zákazníci se kolikrát divili, co všechno lze v tom textu vlastně objevit. Co tam bylo, ale při čtení jen očima u nějak „zapadlo“. Interpret je součástí díla, přináší tam svůj názor na text.

        O technických chybách jako jako šumly, temporytmus nebo melodie věty nemluvím.

        1. A možná proto nemám rád programy, které předčítají text, třebaže už to není robotický hlas. Taktéž poznám obrázek generovaný AI. Vždy je tam cosi nepřirozeného. Jsou to výstupy nějaký způsobem (ne)lidské. Drobné věci, které tak nějak neviditelně, neslyšitelně posouvají výsledek mimo „lidství“. Jakási diná dokonalost, sterilita.
          Je to jedna z mých obav z AI.

        2. Ano, byl, a Godot (i jiní) samozřejmě též.

          Jistěže nelze zákonitosti, platné pro práci s mluveným slovem, jedna ku jedné překlopit do světa slova psaného. Ale nepochybně nalezneme styčné body.

          K mým osobním pravidlům při psaní patří přečíst si text sice v duchu, ale jakoby nahlas, jako přednes. Text, který se příjemně a pohodlně vyslovuje, se i příjemně čte. Obráceně to, myslím, neplatí vždy.

          1. Legrační poznámka:
            Když točím reklamy, vždy říkám našim „textařům“, ať si to přečtou nahlas s hodinkami v ruce. Kolikrát je text, i velmi svižně přečtený, dvakrát tak dlouhý než smí být. Nakonec musím na místě napsat nový text, který říká totéž, ale je tam „méně slov“. [;>))

            1. Návrh: ať si vezmou do ruky místo hodinek kbelík s vodou a předpaží. Na délku projevu to určitě bude mít výraznější vliv než hodinky.

              Pokud byste trval na chronometru, řešením by mohly být rozměrné bicí hodiny.

          2. Říkal mi jeden letecký konstruktér výrok mnohých pilotů – když je nové letadlo krásné, bude i letecky dobré.
            Viz třeba nesmrtelný L39 Albatros – v době svého vzniku úplná letecká bomby a snad nekrásnější letadlo na světě ve své kategorii.
            Pak přišli s L – 159 Alca – celkem propadák.
            Návrat l – 39 NG (nová generace) – to už dnes nikoho neohromí – ani krásou (hezké není) ani výkony (takových je spousta).

            To jen paralela k té „krásné“ mluvené řeči, dobře poslouchatelné.

            Je ví se mi v této souvislosti, že vymizela určitá osobitost hlasových projevů profesionálů (především herců) – já dnes těžko rozeznávám jednoho od druhého. Vzpomenu si vždy na nezaměnitelnost hlasů Adamíry, Klema, ze starších Högera či Vosky (Vozky?) atd.

            1. Voska, myslím. (Ten elektronický blb mně udělal z Vosky vodku, Bože!)
              Smolík. Ráž. Pivec. Horníček. – jen tak, co lovím po paměti.

            2. když je nové letadlo krásné, bude i letecky dobré — Tak to jsem prosím ještě nikdy neslyšel.

              Vždy jen obráceně: „Když to dobře lítá, také to [většinou] dobře vypadá.“

              Občas jsem přemýšlel proč. Kdyby to totiž byla nějaká jednoduchá pravda, znamenalo by to, že nepotřebujeme aerodynamické tunely ani superpočítače, stačil by náčrtník a výtvarně zdatný kreslič. Možné (a neúplné) odpovědi:

              • Svá estetická kritéria (nevědomky) upravujeme až ex post, až když vidíme, jak to lítá.

              • To, co lítá dobře, je produktem nějakého iterativního vývoje, a ten postupně přidává prvky, které teprve jsou ty podstatné pro náš estetický vjem. (Zatímco nepodařená konstrukce skončí již ve stadiu prototypu.) Příklad: Spitfire se mi také líbí více s bublinovým překrytem kabiny a rovným (neprůstřelným) čelním sklem, které však v prototypu nebyly. Tak nějak se nám možná více líbí to, co je více skutečné nebo alespoň vypadá skutečněji.

              Ten druhý bod ale může být čistě subjektivní. Už jako dítěti se mi více líbila reálná letadla (byť jen na fotografii) než nějaký hypersonik stvořený několika smělými tahy kreslíře. Jiný to ale může vnímat opačně.

              Jo, a také se mi více líbí fotka letadla, na níž rozeznávám struktury a detaily, než fotka v kvalitě, jakou jsem vídal v L+K před 50+ lety…

              1. Nezapomeňte na to, co říkával (údajně, ale já bych tomu věřil) Jozef Sudek: krása není v těle, nýbrž v oku, které se dívá. Znám osobně pilota a stavitele letadel (ultralightů), který to říká také tak (a občas i naopak, obojí je možné). Podzvuková letadla si berou jako vzor ptáky, a umím si představit, že pro některé oko budou oba pohledy ekvivalentní.

                U aut to samozřejmě neplatí, tam je to jinak… škoda:-) U aut platí, že co má kola, jede – a dnes je v módě ohyzdnost. Tak pravilo moje oko.

              2. Já to chápu tak, že konstruktéři, kteří dbají i na krásu, mají k produktu komplexnější přístup, než holí technokraté. Co uživatel (pilot) registruje první je samozřejmě vizuální vjem.
                Výsledek tomu pak odpovídá.
                Jistěže nějaká lineární souvislost mezi krásou a funkčností nejspíš neexistuje.

      2. Žantovský tam také zmínil, že v 91 letech zemřel Karel Mastný, kdysi (dnes zapomenutá) rozhlasová legenda. Dost jsem se od něj naučil.
        Mluvená řeč má svá „špecifiká“, jak o tom s gustem píše Kocourek Mourek.
        Modulace/síla hlasu, jeho zabarvení (dané síše geneticky, ačkoliv se uměle dá posadit o „oktávu výše“ nebo také naopak). Veliké umění je pauza, ale i záměrné opakování slov atd. atd.
        Negativem je, že doslovný přepis mluvené řeči často působí dojmem, že dotyčný je nejspíš idiot (pěkná prasárna, jak někoho dehonestovat).

        Z praxe vím, že když jsem si dal záležet, rozmluvil se a posadil hlas níže, působilo to dojmem, že jsem dvoumetrový chlap s metr širokými rameny…. ve skutečnosti jsem ovšem malý tlustý (tenkrát ne tolik)a plešatý (také ne tolik). – výhoda rozhlasu, v TV by to neklaplo.

        Krátké věty (Starý kocour) jsou fajn, ale dobře zvládnutá mluvená řeč ustojí i košatá souvětí. Při hovoru z patra (nebo zpatra?) je ovšem uměním (cimrmani) udržet přitom myšlenku a po vsuvkách a odbočkách se vrátit k jádru původního tématu. Problém vzniká tehdy, když je téma složité a dotyčný hovořící o něm (až příliš) mnoho ví, pak vysvětluje, odobočuje, navazuje a je z toho guláš, uvařený v dobré víře, ale obtížně srozumitelný.

        To mi připomíná, že jsem v pátek vařil tradiční hovězí guláš (podlévaný pivem) a moc se podařil. Směs kližky, krku a zadního hovězího, hodně cibule. Do včerejška a dneška se parádně rozležel – navzdory Evropské unii a jejím hygienickým předpisům.

        1. A vidíš, tos mi něco připomněl. Já dost často, tak 4x týdně, někdy i častěji, mluvím ke skupině lidí (+- 20 osob). A už mi napadlo, že nějaký výcvik v mluveném projevu by mně neuškodil. Existuje něco takového?

          1. Moje Labuť to kdysi vyučovala, ale kde ty loňské sněhy a ledy jsou.
            Dřív se na to dbalo – vyučovala třeba i smuteční řečníky 😀 .
            Dnes nevím, ale něco určitě existuje.

        2. Jednadevadesát… Karel Mastný měl mimořádně příjemný hlas i projev.
          Působil dojmem rozhlasáka-srdcaře.

          Bývalo ho myslím slyšet na Praze (tehdy asi ještě ne Dvojce) v ranním bloku a snad i v Mikrofóru.

    1. Píše jen to, co už tak nějak intuitivně víme už dávno i my, „zaprdění Čecháčci“.
      Král je nahý – hle, jaké překvapení!

    2. Tohle bych panu Kechlibarovi připsal do diskuse, kdybych věděl jak:

      — — —

      Jestli dovolíte, zmíním triviální psychologický mechanismus, který v článku zmíněn nevidím. Dejme tomu, že někde je problém, který nechci řešit. Jak budu postupovat?

      1) Nejprve řeknu, to je nepatrný, nepodstatný problém, který nikdy nemůže narůst do rozměrů, v němž by nám mohl škodit, natož nás ohrozit. (A všichni, kdo na něj poukazují, tak činí jedině z temných, avšak průhledných motivů, které umím hravě odhalit.)

      2) Problém nechávám v klidu růst, a jak jeho rozměrů přibývá, přibývá i na síle mé argumentaci dle bodu (1).

      3) V určitém okamžiku – tj. po dosažení určité kritické, nikoliv však nutně nezvládnutelné velikosti problému – obrátím o 180°, konstatuji, že jde o zásadní, obrovský, neřešitelný problém, a dodám, že toho jsem si byl vědom vždycky, již od samého počátku, a proto jsem s ním také nic nedělal (dokud to objektivně šlo, dokonce dokud to šlo snadno).

      Jako kdybych celý postup ve všech třech jeho fázích nebyl za svůj ne až tak dlouhý život viděl už tolikrát…

      1. Tak to je.
        Používám při argumentaci rád a často. Je to výrok Tovjeho, židovského mlíkaře z knihy „Tovje vdává dcery“ nebo v muzikálové podobě „Šumař na střeše“. (On to moc muzikál není, je to činohra se zpěvy.) Čtyři slova, kterým své rozhodnutí, které předtím dlouho konzultovat s Tórou a Bohem obrátí vzhůru nohama.
        „Ovšem na druhé straně…“
        A má většinou „lepší pravdu“ než tu, kterou předtím pracně vymyslel.

          1. Tovjeho hrál u nás Honza Filip – žid, který se ve skutečnosti jmenoval jinak. Že je žid jsem si všiml, až když jsem jednou k němu přišel na návštěvu.
            V Praze Tovjeho hrál Tomáš Töpfer – taktéž žid. Nebyl tak dobrý, ale přece jen byl dost dobrý. Myslím, že pro tu roli je potřeba být židem.

    3. Tohle bych panu Kechlibarovi připsal do diskuse, kdybych věděl jak:

      (Ale se správnými tagy; on míval náhled, takže to výše by se mi tam nebylo stalo. Omlouvám se; oprava vítána.)

      — — —

      Jestli dovolíte, zmíním triviální psychologický mechanismus, který v článku zmíněn nevidím. Dejme tomu, že někde je problém, který nechci řešit. Jak budu postupovat?

      1) Nejprve řeknu, to je nepatrný, nepodstatný problém, který nikdy nemůže narůst do rozměrů, v němž by nám mohl škodit, natož nás ohrozit. (A všichni, kdo na něj poukazují, tak činí jedině z temných, avšak průhledných motivů, které umím hravě odhalit.)

      2) Problém nechávám v klidu růst, a jak jeho rozměrů přibývá, přibývá i na síle mé argumentaci dle bodu (1).

      3) V určitém okamžiku – tj. po dosažení určité kritické, nikoliv však nutně nezvládnutelné velikosti problému – obrátím o 180°, konstatuji, že jde o zásadní, obrovský, neřešitelný problém, a dodám, že toho jsem si byl vědom vždycky, již od samého počátku, a proto jsem s ním také nic nedělal (dokud to objektivně šlo, dokonce dokud to šlo snadno).

      Jako kdybych celý postup ve všech třech jeho fázích nebyl za svůj ne až tak dlouhý život viděl už tolikrát…

      1. Já už tam Marianovi nic nepíšu. Co si potřebujeme říct si řekneme u kafe. A on to tam taky moc nečte. Diskuze se jako obvykle odpojí od tématu a pak se tam dva-tři „hádají o rozumné.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *