18. 4. 2024

Kavárna U Godota

Začalo to u moslemínů

Nejdříve se káva objevila v Mekce, pak v Medině a v I. polovině 16. století už se píše o mnoha kavárnách v Istanbulu a postupně po celém Turecku. Do Evropy přivezli kávu Benátčané, v jejichž městě vznikly i první evropské kavárny. Jejich evropskou „mekkou“ se postupně stala Paříž, kde jich kolem roku 1700 bylo už přes 250. Pití kávy prý se nejdříve snažili zabránit kněží jako „ďáblova nápoje“, leč osvícený papež Kliment VIII. kávu ochutnal a vydal nález, že je to „pravý křesťanský nápoj“.

Jako první Češi ochutnali kávu dobrodruzi a diplomaté Heřman Černín z Chudenic a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (moji krajané ze západu naší země!) při svých cestách Orientem na sklonku 16. století. Do Čech dorazila káva přes Vídeň a první kavárna vznikla v Brně – otevřel ji v roce 1702 Turek jménem Ahmed. Teprve někdy na počátku 18. století se pak v Praze objevil Arab Hatalah il Damascus, česky nazývaný Deodatus, který v exotickém oblečení chodil ulicemi města a nabízel exotický tmavý nápoj. Pak založil v roce 1714 první kavárnu v Praze U zlatého hada, pro její úspěch následovala brzy další U Tří pštrosů.

Místo setkávání

Kavárny se rychle staly místy setkávání a třeba Stefan Zweig napsal, že „Kavárna je vlastně jakýsi druh demokratického klubu, který je za šálek kávy přístupný každému.“ Johann Sebastian Bach složil dokonce na oslavu kávy „Kávovou kantátu“, která se prý hrála jako muzikálové představení.S rozšířením tisku v 18. a zejména pak v 19. století se stala běžným a vlastně povinným jevem velká vybavenost kaváren denním i periodickým tiskem, ve slušných kavárnách to trvá dodnes. Nad články se s velkou chutí debatovalo a hádalo a to zejména tehdy, když se sortiment kaváren rozšířil o alkoholické nápoje. Vznikaly jakési neformální diskusní kluby a tak mě napadá, že i zde máme vlastně něco jako virtuální kavárnu. Nad hlavami čtenářů tisku a diskutujících či jen tak poklidně zírajících pijáků kávy se vznášela oblaka tabákového dýmu, dávajíce tak prostředí až snový kolorit.

Čas trhl oponou

Kavárny v posledních letech trochu změnily charakter. Především mizí cigaretový dým, na kuřáka lulky je už vůbec unikát narazit. Názory na tuto změnu se různí, já si myslím, že (ač jsem odjakživa nekuřák) do kavárny cigára patří. Mizí také denní a periodický tisk, což je dáno tím, že mizí jeho čtenáři.

Bývalo obvyklé, že kavárna byla plná čtenářů a na noviny bylo třeba i počkat, než je dočte předcházející konzument informací. Dnes je tam čtenář papírových novin spíše výjimkou (já), většina mladšího osazenstva má před sebou otevřený notebook, tablet nebo alespoň telefon. Tím samozřejmě částečně mizí možnost i potřeba komunikovat spolu v kavárně, protože každý čte něco úplně jiného z prakticky neomezené nabídky globálního internetového (dez)informačního chaosu. Kavárna, která nemá wifi, brzy zhyne. Neodvratně.

Personál

Tak jako všude jinde je personál kaváren mužský, ženský či smíšený. Pro mě zajímavá byla opakovaná zkušenost z Paříže, kde je personál velmi často čistě mužský. Líbí se mi jejich dlouhé zástěry, které napodobují třeba i v pražském Café Louvre (kde je ovšem personál smíšený). Můj dojem je, že kavárny s mužskou obsluhou jsou mnohdy jaksi elegantnější, noblesnější, u Georga V. na zahrádce na Champs Élysées nás obsluhoval robustní číšník dobře 65 let dokonce ve fraku – nu cena té atrakci odpovídala…

Smíšenou obsluhu přeskočím, protože k ní nemám co říci a zabrousím ke své obsluze nejoblíbenější – dámské. V mých oblíbených místních kavárnách (o těch níže) je výhradně dámský či spíše dívčí personál. Teď si vlastně kladu otázku, zda jsem podvědomě výběr kaváren nepodřídil tomuto kritériu…? Jsou to až na výjimky děvčata něco přes dvacet, mnohá z nich ještě studují. Zdravíme se už zdálky a ony už vědí, čím mě v kterou denní hodinu mají pohostit. Ráno je to silné cafe doppio, před polednem spíše campari a cafe ristretto, v pozdějších odpoledních hodinách pak sklenka suchého bílého už bez kávy. Večer do kaváren nechodím.

Odvděčuji se těm děvčatům například tím, že když dorazí první jarní narcisy (při velkém nákupu ve velkoobchodu á 1 Kč kus), nevynechám je ze svého okruhu, při němž přináším drobnou květinou jarní optimismus svým řeznicím, zelinářkám, děvčatům v sámošce, pošťačce, trafikantkám, cukrářkám a sousedkám a někdy i jen tak neznámým kolemjdoucím, které jsou z toho obvykle vyděšené a prchají. Parciálně pak obšťastňuji občas jednotlivé okruhy známých podle cen květin na trzích a právě moje „kavárnice“ nejčastěji.

Druhy kávy

Z našich kaváren prakticky vymizel „český turek“ a to je dobře. Druhů kávy nabízí obvykle kavárna celou řadu (alžírská, latté, vídeňská a co já vím co všechno), ale podstatné je, z jakého druhu zrnek kávu připravují. Ty obvyklé, třeba illy, lavazza, segafredo a spousta dalších značek, jsou docela slušné kávy a běžného konzumenta „neurazí“. Labužníci si samozřejmě vybírají z dalších podle složení (podíl arabiky a robusty apod.) a míst původu. To je hotová věda.

Není všeobecně známo, že káva obsahuje tuk, který samozřejmě podléhá zkáze, a to především po upražení. Je-li vakuovaná a po otevření spotřebována do cca dvou týdnů, nic se neděje, což ovšem platí méně pro kávu už umletou, více pro celá zrnka. Máte-li někde v dosahu pražírnu kávy, je dobře nakupovat tam, ale zase jen v případě, že ji rychle spotřebujete. Jinak je dobré vakuové balení. Nikdy nedávejte kávu do lednice a na mrazák už vůbec ne!

Současný hlavní způsob přípravy kávy, tedy „espresso“, je geniální italský vynález poválečného období a to „espresso“ není „expreso“, nemá nic společného s rychlostí, ale s tlakem „la pressione“. Důležitá je tedy i kvalita a parametry stroje, v němž se espresso připravuje. Samozřejmě, že na domácím přístroji nemůžete připravit tak kvalitní kávu, jako na těch nejlepších profesionálních. Mně se náramně líbí ty obrovské mašiny a děvčata za nimi mi připadají jako kouzelnice a alchymistky, když se jim pára občas line zpod trysek. Muži mi za těmi přístroji naopak připadají jak kapitáni za kormidlem zaoceánské lodi.

Moc se mi líbí i ten pseudocyklistický mobilní vozík se strojem na espresso, který se u nás v městysi objevuje při různých trzích a oslavách. Káva sice do „papíru“, ale kvalitní.

Domácí přístroje nezavrhujte, i na těch obyčejných jednoúčelových připravíte lepší kávu, než je obvyklý turek nebo ty rozpustné hrůzy. Drobný přístroj na kapsle poskytuje služby rychlé a vždy stejně, pákové domácí espresso bývá dražší a trochu obtížnější na obsluhu, ale produkt z něj už se blíží profesionálním parametrů (mám a chválím).

Pro snoby

Cibetka je taková indonéská lasička, oficiálně se jmenuje „ovíječ skvrnitý“, po domácku Kopi Luwak. Tohle zvířátko leze po keřích kávy a ožírá červené kávové plody (ano, kávovník má plody červené, my je známe jako hnědé – pražené), které zase v trusu vykadí.

A tyhle vyprdnuté plody kávovníku se sbírají a připravuje se z nich ta nejluxusnější káva. Zní to hrozně, ale je to lahůdka. Zápletka je v tom, že zrno projde střevním traktem neporušené, ale proběhne v něm proces fermentace (chemii nerozumím a potravinářské už vůbec, tohle jsem samozřejmě vyčetl). Při fermentaci ztratí zrna svoji přirozenou hořkost a po vyloupání a pražení získají jemnou chuť.

Uvádí se, že jeden kilogram stojí až 1000 USD.

Když jsem tak tvořil tohle kavárenské klábosení, vzpomněl jsem si, že jsem ji jednou pil – a to, světe drž se, v jakési kavárně na centrálním Klatovském náměstí hned vedle radnice. Tak jsem zapátral na webu a skutečně – majitel mi pak telefonicky potvrdil, že „Mléčná kavárna a cukrárna“ v Klatovech na náměstí ji má v portfoliu stále. On prý tuhle kávu prodává za 170 Kč za šálek a považuje ji za určitou raritu – v tom mu dávám za pravdu. Nu vidíte – zajímavé kavárny se najdou i v podhůří Šumavy! A proč ne?!

Tak se tam třeba stavte a dejte, prosím, zprávu.

Od roku 2012 se snaží trumfnout cibetkovou kávu káva Black Ivory. V severním Thajsku je útulek pro 30 slonů, kterým dávají denně sežrat 32 kilogramů kávy, z trusu pak vyberou jeden kilogram neporušených zrn a pracují s nimi stejně jako s cibetkovými. Tahle káva je k dostání jen na čtyřech místech na světě – jen v hotelích řetězce Antara na Maledivách a v Thajsku. Tak se tam třeba stavte a dejte, prosím, zprávu…

Paříž – kaváren ráj

Utržím od vás jistě spoustu virtuálních pohlavků a kopanců, ale nemohu jinak. Není nic krásnějšího, než se v době časného léta toulat Paříží od kavárny ke kavárně a všechny památky vidět jen zvenčí. Samozřejmě v páru. Jejich kolorit je nenapodobitelný, káva výborná, personál spíše mužský, a sedět v nich můžete u jedné kávy a sklenky pastisu libovolně dlouho. Bývala radost sedět U Palečka na Place de Clichy, sledovat cvrkot a na žádost mojí Labutě o popelník ukázal číšník (v dlouhé zástěře, samozřejmě) na zem a povídá: „To je všechno popelník“. Jinak ovšem u už zmíněného Georga V., tam popelníky měli. Ovšem za dvě kávy, dva calvadosy a dvě perierky asi třicet euro… U Fouqueta naproti přes bulvár ještě „horší“. Ale běžné kavárny nejsou ani zašpiněné, ani drahé a hlavně – jsou prostě pařížské…! Pro mě nejlepší na Trocaderu L´Ancien nebo Café Rouge na Avenue Kléber (to není podle pneumatik, ale napoleonského generála). A na Place Du 18. juin 1940 u ústí Boulevard Du Montparnasse je pořád Café Duchesse Anne, kde seděl Šakal z mého oblíbeného románu a plánoval střelbu na De Gaullea.

Svoji kavárnu mám i v Paleochoře na Krétě. Jmenuje se Agios Music Café, je přímo v centru, jak my říkáme na „Agoře“, (ale ta ves je tak malá, že od mého příbytku prakticky na pláži do kavárny snad tři minuty) a nevím vlastně, v kterou denní dobu v sezóně mají zavřeno – asi nikdy… Tam ovšem piji kávu „řeckou“ z džezvy (a k tomu mia ouzo me pago). Tradiční nepohodlné řecké rozviklané židle s trnoží, k níž jsou stejně tradičně potřebné k sezení dvě další – o druhou se opírá levá/pravá ruka, na trnoži třetí spočívá pravá/levá noha. Rozviklané stoky s mramorovou deskou, všechno v modré barvě. Ta káva je vlastně „turecká“, ale to se nesmí vyslovit. Asi jako gyros/kebab… Legrační je, jak v kavárně naproti (asi 20 metrů), kam jsem také chodíval, majitel provedl rozsáhlou rekonstrukci ála EU. Ztratila místní kolorit a má tam prázdno.

V Itálii dělají kávu naprosto skvělou a prakticky všude. Stačí ale přejet hranici a narazíte na tu německou hrůzu, v Rakousku na venkově o nic lépe. Jinde moc nevím, třeba mě poučíte.

Nejhroznější kafe? Podle zpráv v USA (tam jsem nebyl), podle vlastních zkušeností v Torontu.

Moje kavárny… sám bych tomu nevěřil

Jak známo, žiji v historickém centru našeho městyse, ohraničeném bývalými hradbami a příkopy z roku 1295 – dnes sadovým okruhem. Kavárny v městě piva neměly žádnou velkou historii, vzpomíná se jen na dávno zbouranou Vídeňku. Když nemusím, staré město neopouštím (často musím, co se dá dělat) a tak tu mám i své kavárny.

Začal jsem přemýšlet, kolik jich tu máme, jen tak v paměti. Ale paměť starce – zdroj nejistý. Google – ten je jistější. Nevěřil jsem vlastním očím. Přímo v centru, prakticky na pětníku, je přes padesát kaváren! Které nevnímám, protože do nich nechodím – nemohu utrácet všude, že? A den má jen 24 hodin.

Mojí vlajkovou lodí je Anděl, ale sám se tomu trochu divím. Tak trochu underground (v suterénu je skutečně tzv. Šantán v Andělské – Andělská se původně jmenovala dnešní ulice Bezručova, z něhož se při pořádání nočních hudebních produkcí line z okýnek sladká vůně marjánky), ale příjemný. Velmi přátelské prostředí, v létě zahrádka vystrčená do ulice – moje častá úřadovna, před dokořán otevřenými francouzskými okny ála Paříž. Hodně mladých lidí, ale také skupinky penzistů, některé tam potkávám celkem často (brzy se přidám…).

Café La Rosé je napodobeninou jedné pařížské, kávu nemají jako v Andělu, ale zase lepší víno (z Moravy od Jirky Radochy – kamaráda našich synů). Chodím tam občas číst Blesk, který na rozdíl od jiných deníků nekupuji.

Naprosto noblesní je La Provence u Branky, na niž navazuje prostor restaurace – jedné z nejlepších u nás. Zahrádka do parku a personál se neptá, personál ví… Suché bílé z Nového vinařství (veltlín 2012 naposledy, ta řada se skleněnou zátkou pod šroubovým uzávěrem) a to, čemu Češi říkají „pikolo“.

Hned vedle Anděla na rohu s Františkánskou Caffeteria Hardy. Káva SKVĚLÁ, ale židličky a stoly takové plastové… neútulné. Hodně mladých, asi generační zlom.

Dále kolem centrálního náměstí Caffe Felliny u rohu Pražské – tam nechoďte! Pekelně předražené a obsluha děsná (ač dámská).

Když dobrou kávu a koňak, tak „U Španěla“, oficiálně El Cid. Na rohu Zbrojnické a sadů, skvělá kuchyně v restauraci (pravidelně hodně vysoko v Maurerově seznamu), obsluha báječná a hlavně – pokud ke kávě (slušná), chcete koňak (tedy vlastně cognac) – tak tam! Daniel Bouju XO, ovšem peněženka to unese jen ve svátečních chvílích.

Na méně civilizované straně centra ve Veleslavínce Café Azyl bohémského ražení s hodně stálou klientelou. Mají tam pro mě na mrazáku vodku Beluga, nevím o nikom jiném, kdo by ji pil.

Když někdo přijíždí autem a bojí se problémů s parkováním, dáváme si rande v Café Lamborginy v Saské – je to jen kousek od parkovacího domu na Rychtářce.

Pokud už musím mimo centrum, tak nejraději jen kousek do kavárny Kačaba – tam obsluhují tělesně a duševně mírně postižení. A nebo dál – eL Caffé na Klatovské/Chodském náměstí – káva excelentní! No, ale z ruky…

Kavárny „connecting poeple“

Mrzí mě, že kavárny, hlavně ty pražské, získaly teď u mnohých špatnou pověst. Některé jsou vynikající – Louvre na Národní a Savoy na Újezdě, ke kterému mám mimořádně vřelý vztah (to je na jiné povídání). Moje zkušenost mi říká, že obecně setkávání v kavárnách jsou příjemnější než v kancelářích a pokud se nejedná o nejbližší rodinu či přátele, tak i s příbuznými a známými. Dá se v nich klábosit až kecat, pracovat (pokud nejste třeba pokrývači, samozřejmě), číst noviny i knihy, jednat o tom či onom, plánovat, vzpomínat, snít… a nebo jen tak sedět a zírat na cvrkot kolem a usmívat se na okolí.

Jasně, nelze to dělat neustále, z čehož mě teď možná podezíráte. Ale občas…?

Kavárna je hezké místo k životu.


Godot

Mám na krku nejen pomalu sedmdesátku, ale i manželku, dva už opravdu hodně dospělé (zatím) nevlastní syny a tři už dospělé vnuky. V životě jsem byl lecčíms, a ne vším, čím jsem byl, jsem byl tak úplně rád. » Medailon autora

View all posts by Godot →

34 thoughts on “Kavárna U Godota

    1. V kuloárech webu převažuje názor, že zájem by byl 😉

      Mně se to velice líbilo, některá fakta byla pro mne zcela nová – třeba že espresso není expresní kafe. Jakou roli v přípravě tady hraje zvýšení tlaku? Pro zvýšení teploty vody?

      Cibetková / sloní káva mne dočista vyvrátila. Co je proti tomu čaj PuErh! (Moje maminka nad puerhem vždy ohrnovala nos řkouc, že to smrdí a jistě chutná jak mnichovy paty).
      Vybírat z cibetkových/sloních hoven fermentovaná kávová zrna, to je podobné, jako v diskusi pod Vidlákovými články hledat věcné a přínosné komentáře. Teď mi to vlastně došlo: Vidlák nechá komentáře v diskusi fermentovat, a ony tou fermentací ztratí hořkost.

      Ale zpátky ke kávě: napiš pokračování 2023 a nedej se pobízet!

      1. Pod větším tlakem se káva lépe vyluhuje, dostanou se z ní všechny ingredience. Proto se u kávovarů uvádí tlak, čím větší, tím lepší. Prý….

              1. Odborné vysvětlení pojmů:

                barometr = přístroj ke zjišťování rozměrů konkrétního baru; novější provedení udávají i počet barů ve zvolené oblasti

                barograf = odborník popisující vývoj barů a jejich výskytu i rozmístění aktuální; jde o specializaci v rámci obecnější barologie

                🙂

                1. Zajímavé. Já jsem měl za to, že barograf je zařízení, které graficky vyznačuje množství barů v okolí. Modernější modely i jejich polohu v mapě. Barista pak je odborník, který se zabývá zkoumáním barů, někdy i s nasazením vlastního života.

                  1. Alefe,
                    zajisté i Vy máte pravdu, dovolím si jen upřesnění:
                    barograf (vzor seismograf) je starší označení přístroje dnes známého jako barometr.
                    Termín barograf (vzor kartograf) se v současnosti používá už téměř výhradně jako pojmenování odborníků definovaných výše.

                  2. Barista:
                    Jak uvedl v úvodu článku Godot: Nejdříve se káva objevila v Mekce, pak v Medině. Tedy káva a vše co je s ní spojeno je takto spojena s jedním nejmenovaným náboženstvím.
                    Barista (podle vzoru terorista) pak obchází bary a zařízení kávu vařící, kde zkoumá, zda je vše v souladu s přikázáními onoho náboženství.
                    Tam, kde není spokojen, může dojít k výbuchu, např. ve Francii Bataclan.
                    S čím větším tlakem barista pracuje, tím je výbuch mohutnější.
                    Nasazení vlastního života je jeden ze základních požadavků na baristy.

  1. Pěkný článek od kovaného kavárenského povaleče.
    To poznám. A článek pěkně upravený graficky.
    To, že to není „z dneška“ mi osobně vůbec nevadí.

    1. Jo, to Godot je. Když se podíváte na fotku z našeho setkání, uvidíte to: já tam sedím jak vosa na bonbónu, kdežto Godot je viditelně ve svém živlu.

  2. Moje nejmilejší káva je fakt zvláštní mix. Jako správný cifršpion jsem většinu života vařila, a s gustem pila, kancelářského turka z pražského výběru. Byl to obřad, správně včas odstavit konvici, nalévat pomálu pěkně z výšky, aby byla pořádná pěna, nakonec ji pak otestovat položením kostičky cukru, která se musela, při správném postupu, potápět zvolna jako Titanic. Teď, na stará kolena jsem to jen vylepšila kávou havajský ořech, kterou si melu sama. Po troškách. Padne na to docela znatelná část mého důchodu, ale tu kávičku mám tak ráda, že nešetřím. Díky za článek, ta Bachova Kávová kantáta je moc hezká. ☕☕☕

  3. Já na kafe nejsem, nechutná mi. Jen dva lidé uměli připravit kafe, které mi tak-nějak sedlo; jeden byl Chorvat (s tím jsme se později rozhádali a vzájemně pouráželi, to by byla story na celý článek), druhý Čech, který pobyl mnoho let v Albánii a tam se to naučil.

    Když si dám kafe, cítím tu chuť ještě dlouho poté, i když si za půl dne dám syrečky nebo rybí salát, pořád cítím kafe.

    Zajímavý článek o kávě (zejména cibetkovité, případně sloní) si rád přečtu, ale popíjím u toho lahodný FuJian GongFu (již druhý nálev).

  4. Tužka napíše,….novou, zcela výstižnou definici baristy napsal pan Jan z Helvajzu. A pro pochybovače byl přídán důkaz.

    Barograf,…ve fyzice jsme měli napsáno, že barograf je přístroj, který graficky zobrazuje průběh atmosferického tlaku v souvislém časovém úseku.
    Časy se mění,….. Tenkrát,……barograf pracoval na učitelově stole celou hodinu fyziky a zaznamenával tlak na pás papíru navinutý na válečku , který se pohyboval za pomocí hodinového strojku. Hodinový strojek byl na klíček.
    Dnes to bude všechno propojeno s počítačem.

    Barometr mám,…přístroj na měření aktuálního tlaku,….ani nevím, jak si atmosferický tlak u nás stojí právě teď.

    Ještě ke kávě,….měla jsem období, kdy jsem si nosila v kabelce dobrou hořkou čokoládu a do kávy jsem si ji přidávala.
    Někdy jsem si objednala kávu s mandlovým likérem,…..áále, doma to je kafe s rumem a cukrem,….tak nejčastěji.
    A dobrý čaj taky není k zahození, zejména v zimě.

    Tužka.

  5. Moc pěkné čtení, takové smiřující a nabádající k nicnedělání.
    Kafe piju z povinnosti, sám pro sebe bych si ho nikdy nedal. Tekutiny používám pro uhašení žízně a s přibývajícím věkem pro dodržování “pitného režimu”.
    Kávu jsem nepil od malička do konce vojny. Jenže potom nastala pracovní 40letá etapa života a tam se káva (nebo kafe) používala. Představuji si názvosloví tak, že káva = zrna a pomletá zrna, kafe = pomletá zrna s vodou. Zkoušel jsem často pražená zrna bez vody, dá se to, ale nemusí se u toho sedět a nic nedělat.
    Technicky nejraději mám instantní “kávu” (hnědé granule kdovízčeho), bo se dá hrnek vypláchnout přímo čajem a ušetří se voda. Podivná mi připadala metoda Italů, kde to lopali z náprstků a blbě na mě čuměli, když jsem si jich dal 10. To se stalo i u nás v hospodě (než ji zbourali) – objednali jsme s kámošem 30 štamprlí, aby to pingl přinesl najednou a neuchodil se. Jiný kamarád zase pije jen malá piva proto, aby číšnice chodila častěji, že ji rád vidí (tento kamarád už je v urně pod břízou, sám jsem ho tam dal).
    Zpět ke kávě. Někdo dělá obřad už z přípravy s ptá se: do skla? Na to odpovídám “ne” a mám to v hrnku. Druhý dotaz zní: lógrovku nebo rozpustné? Odpověď je: plnotučné! Z cukrem nebo bez? Bez. Tím kecy končí a jde se pít. Je to horké a nedá se to. Tak něco do huby, aby to odfiltrovalo to pálení. Když už je teplota snesitelná (nebo si huba zvykne), vyzunkne se kafe do dna a ide se zase robit, bo čas su penize, pi…. Tu v Ostravě.

    1. Tento dlouhý text jsem psal přesně 30 minut, 1 prstem na mobilu, vleže na zádech. Zabitý čas. Teď už mi jede Autocad a normálně makám, bo platím daň 6208Kč/měs. z důchodu. Kafe ráno nebude, jedu na 9 do zámku. Tedy do kotelny pod zámkem Paskov, bo i atrium zámku potřebuje pod mozaikou podlahovku.

        1. Zatím jsou tam dlaždice 30x30cm a kanál uprostřed. V místnostech vedle se už podlaha rabuje. Mozaika bude asi až za dlouho … skleněný strop má být vitrážový. Záleží na dotacích, na bezbřehé bažině. Tepelná čerpadla už jsou ve sklepě a nevím, jak se trubkama dostanu nahoru. Takový vrták ani není…
          https://ibb.co/qs3v0kJ
          https://ibb.co/1fsvTKX

            1. Klenby pod sypkými podlahami, odhad 2m bordelu. Možná to stopne archeolog.
              Sousedovi kopali pod barákem (hradiště, 9.stol.), tak pozval domíchávač a zalil to…

                1. Dík, to nebude určitě třeba. Já bych potřeboval dostat 2 trubky 35×1,5 v izolaci tl. 30mm (tedy díra 100x200mm) přes základové zdivo přibližně známým směrem. Ponechal bych to na ukrajincích, ti už uměli podkopat základy klenby, je jich tady dost..
                  Teď to počítám… zámek má 150kW. Plynová kotelna v podzemí má 400kW (III. kategorie ČSN 070703) a vedle jsou 2 čerpadla (na vrty) s výkonem 2x58kW, která topí mimo zámek (jede 1, druhé je v trvalé poruše – a přesto má to jedno výkonovou rezervu… točilo se přes něj 10m3/h, venku bylo -2°C). Někdo neměl koncepci a nakoupil krámy za miliony (majitelem je „obec“, čili erár). Moje atrium má 13kW, ale chtějí ode mě „poladit“ topení, bez dokumentace, bez znalosti vedení trubek. Možná to spraví kafe………

                2. Ještě k mozaice. Před cca 25 lety jsem dělal podlahovku v Komerční bance Poruba, má 220m2 a neudělal jsem uvnitř jedinou spáru, dilatace jen po obvodu (podle ČSN by nedilatovaná plocha měla být do 25m2) a pořád to neruplo. Sice tam není beton, ale anhydrid s menší roztažností. Záleží na tvaru topné plochy, aby se blížil kruhu.
                  Naopak v kostele jsem podlahovku dělil na 12 dilatačních celků – ale nějaký pobožný hňup zatopil dřív, než to vytvrdlo a podlaha se vzdula o 1m, a to bylo z měděných trubek… vykopali si to sami, prachy byly ze sbírky, převážně z Německa, tak to nebolelo.

                  1. Koukám, že topenáři to taky nemají lehké. Myslel jsem, že nemožnosti chtějí zákazníci jen po mě. Třeba nacpat 28″ textu do 20″ reklamy tak aby tam bylo všechno, bylo tomu rozumět a vešla ještě nějaká hudba. Měl jsem obrovskou chuť to nějak „zhmotnit“ a šéfce marketingu to zajít osobně hodit pod nohy. Ale nechtělo se mi nikam jezdit, tak jsem to radši nějak zpytlíkoval. Ale hanba mě fackovala. Nepříjemné na poslech. [;>D)

                    1. Žádné řemeslo to nemá jednoduché, když narazí na Brouka Pytlíka.

                      Kdyby to bylo na mně – já bych Ládikův!!! násep lokálně proinjektoval řídkou cementovou kaší a po zatvrdnutí provedl 2 jádrové vrty. – Ale to píšu jen tak od boku, to bych musel vidět, a neviděl jsem.

  6. Návrat z restaurace. Už zaokrouhluju ceny na celé stokoruny nahoru. Kafe si dám doma. V hospodě člověk neví, co pije – nějaké čibo nebo daf egberc, na to nejsem zvědavý, to propagují černoši nebo černošky, to bych z principu nekoupil. Poctivou českou kávu, Jihlavanku z Vysočiny od přistrčila, to jo. Nebo instantní, tu jde ochladit studenou vodou, aby byla ihned pitná.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *