24. 4. 2024

Můj milý deníčku…

…už dlouho jsme spolu nevedli monolog. Spěchám to napravit.

—ﬡ—

Je to tak, můj milý deníčku: neznám nic opojnějšího, než časné jaro. – Ne, není to pravda; znám: opojnější než časné jaro samotné je popíjet v časném jaru za kosího zpěvu večerní čaj, můj oblíbený Keemun.

Dnes byla právě taková chvíle: padá soumrak a po tmavnoucím nebi ženou se větrem potrhané cáry a hradby mraků. Při zemi je klidno, v korunách stromů ptáci přivolávají jaro a někde poblíž ze dvou stran střídá se kosí křik a kosí zpěv. Potok je plný vody, voda je čirá a vystupuje z ní stále ještě ledová vůně. Z lesa přitahuje řídká mlha a přidává se vůně tlejícího listí a probuzené trávy. – Slyšíš?
To přijíždí jarní kurýr, dobře ho znám.

—ﬡ—

Tenkrát – a je to už dávno – nebylo ani jaro, ani předjaří. Bylo léto, a bylo žhavé tak, jak jen léto dovede a má být. Jedna z bezpočtu mých přítelkyň tenkrát pracovala v jakési zastrčené kanceláři a já jsem ji tam občas navštěvoval, aby měla mezi hromadami papírů a jiné nezáživné administrativy trochu rozptýlení.

„Stav se na čaj,“ řekla mi do telefonu, „dneska ti ukážu, co se vidí málokdy.“ A tak jsem dorazil během chvilky v očekávání věcí nevídaných.

„Dost, že jdeš,“ pravila má přítelkyně se smetákem v ruce, „to bys neuhodl, jakou tady máme uklízečku.“

„Vy tady máte uklízečku…?“ opáčil jsem udiveně, a můj pohled se zastavil na obrovském chuchvalci pavučin, který visel ze stropu přímo nad stolem a končil asi deset centimetů nad ním.

„No právě že máme. Před chvílí odešla. – Vrátila jsem se z oběda, vidím tady tohle,“ ukázala pohledem na pavučinu, „tak povídám uklízečce – vidíte taky to, co já? A ona – ruce v bok, kroutí hlavou, a pohoršeně povídá: no to je hrozný, co si ti pavouci dneska dovolej, to sem fakt eště neviděla, takovej bordel všude nadělaj – A odešla, možná jste se minuli před domem.“

„Vidím, že to bereš za ni,“ řekl jsem a sledoval, jak sličná administrativní síla sejmula smetákem zlověstou pavučinu, „se smetákem ti to jde líp než Yu ShuLien s kopím.“ – A opravdu, uhnul jsem skutečně v poslední setině vteřiny.

—ﬡ—

Dávná příhoda s uklízečkou a pavučinou se mi vybavila, když jsem četl stížnosti na to, jaký jsme národ.

Jaký jsme vlastně národ…?

Těžko říct. Čistokrevný Čech asi neexistuje, genetické rozbory a průzkumy hovoří jasně a víceméně potvrzují, co se dá předem vytušit: jsme směska všeho možného, co tady po staletí žilo a co se po staletí přes tyto končiny valilo ze západu na východ, z východu na západ; a taky sever a jih přišly se svou troškou do genetického mlýna – vzhledem ke geografické poloze „srdce Evropy“ bylo by s podivem, kdyby tomu bylo jinak. Můj vlastní rodokmen je moravsko-slovenský a dále jsem nepátral, ale když vzpomenu na vzhled svých předků, našli by se mezi nimi jak čistokrevní árijci, tak i dávní nájezdníci z východních stepí (ahoj, Džamílo!). Ale narodil jsem se tady, obešel kus světa a vrátil jsem se žít právě sem. Když se mě v Číně zeptají na národnost, řeknu, že jsem Čech.

Víš, můj milý deníčku – hanět svůj národ a stěžovat si na něj, to je jako pomlouvat své rodiče a ostouzet sebe sama. Ať byli tví rodiče, jací chtěli, ty jsi genetická kombinace těchto dvou, na tom nelze změnit zhola nic. To lze jenom s pokorou přijmout, není jiná možnost. A má-li někdo výhrady k tomu, jak si jeho národ vede, má na výběr ze dvou variant: buď se s tím smíří, nebo se pokusí to změnit.

Pokusí-li se to někdo změnit, nejsnazší je začít od nejbližšího – od sebe sama. Jak bych mohl, můj milý deníčku, změnit někoho jiného, nedokážu-li změnit sebe sama?

Začni s málem: nauč se něco, co jiný neumí, co pomůže lidem kolem tebe, čím je obohatíš (a nemám na mysli jen peníze). Pak si můžeš vážit sebe sama, a tím se naučíš, jak si vážit jiných. Právě tak to dělají Asiaté: oběhnou svět, všechno okoukají, přinesou to domů a použijí po svém. Není důvod, abys to nemohl udělat také tak. Místo stížností na ostatní zapracuj na sobě. Cizí nechceme a svoje nedáme, to je dobré; ale prospěšné je i ptát se cizích: čemu dobrému se od vás mohu naučit?

Nebuď jako ta líná uklízečka, a když vidíš pavučinu nebo hovno, pak můžeš-li, na nic nečekej, neptej se, jdi a ukliď to – protože všechno velké, i národ, začíná od věcí malých.

—ﬡ—

Alef Nula

Osamělý podivín na vrcholu hory. » Medailon autora

View all posts by Alef Nula →

129 thoughts on “Můj milý deníčku…

  1. NA JEDNOM KÝBLU

    Povídá koště hadru:
    „Budeš poslouchat nebo…“
    „Nebo CO! UTOPÍŠ MĚ???“

  2. Pátrání po předcích v kronikách a matrikách mi přijde někdy trochu legrační, zejména jde-li o ponor do opravdu dávné minulosti.
    Jak píše klasik (parafráze), matka je jistá, ale otec je vždycky nejistej. Moje Labuť to komentuje slovy, že se stejně neví kdy se kam zatoulal jaký bičíkovec.

    V dávné minulosti, tak asi před 30 (?) lety, jsem podlehl mámení společnosti Genomac a poskytl jsem jí svůj genetický vzorek. Oni mi za mírný poplatek podali informaci o haploskupině (nikdy jsem pořádně nepochopil, co to je). Možná to najdu, až se budu stěhovat 🙂 .
    Tehdy bylo genetické zkoumání v počátcích a předpokládám, že měli k dispozici velmi omezený počet vzorků pro nějaké porovnávání. Nicméně mi našli nějakou geneticky přítulnou duši třeba až v Číně, nějakou v Americe atd. Ne snad jmenovitě s adresou a telefonem, ale že tam jsou jedinci se stejnou haploskupinou a tudíž „příbuzní“.
    Nejvíc jich bylo v oblasti kolem hranic Polska, Běloruska a Ukrajiny – prostě evidentně nějaké slovanské propojení. Amerika? Emigranti. Čína – asi propojení přes Tatary, Mongoly a snad i Avary.
    V západní evropě minimum, v Irsku a Skotsku ani noha. Tenkrát padla moje humorná teorie, že kolem Katovické Hory na Otavě, kde stávalo keltské opidum, zůstal zbytek nás, Keltů, ostrůvek ztracený a zapomenutý v tom okolním slovanském moři.

    Nemyslím si, že bych byl nějak výjimečně prospěšný svému národu, ale snad alespoň neškodím.

  3. Moc hezky jste to napsal, Alefe.
    Člověk by řekl, že takhle uvažovat o vlastním národě je přirozené – že vlastně nelze jinak.
    —-
    Dobře, že jste článek dal i na litterate.
    Ke komentářům jednoho tvora i k jejich autorovi by se výstižně vyjádřila asi paní katango. Nejdřív jsem užasla, následoval pocit jako při kontaktu s něčím opravdu odporným, hnusným. Nakonec mi připadá i dost směšný.
    Co všechno papír / internet snese…

    Jo, a podle jeho pravopisu soudím, že není Čech. 🙂

    1. Děkuji za pochvalu, to víte – mé ješitnosti to dělá dobře 🤣🤣🤣
      A vážně:
      Po internetu se potuluje kde co, všelijaké podivné charaktery, a zkoušejí, kde by mohly parazitovat. Od toho máme jev, zvaný imunita – i tady na Kovárně.

      Upřímně – stěžovatele na vlastní národ nechápu: proč se při sčítání lidu nepřihlásí a do občanky si nedají zapsat národ nějaký jiný, lepší, velký?

      Jistě by se hned cítili lépe – a my, nehodní, rovněž.

      1. Ono to už vede k otázce: Co to je vlastní národ? U mě (a spousty jiných) třeba který národ?

        Ono to má spoustu vazeb. Jako dítě jsem nikdy neposlouchal klezmer, hudbu židovskou a indické rágy. U nás z gramofonu „hřměla“ světová opera a zpěváci typu Paul Robeson. A přesto, když jsem ji slyšel poprvé mě oslovila, připadala mi tak známá, jako bych ji poslouchal od dětství. Vysvětlení nemám.
        Třeba u jazzu tohle nenastalo, ten jsem se musel „učit poslouchat“ zatím co soul a R&B fungoval)“na první našlápnutí.

        Jak to bylo u vás, když jste narazili na nějakou muziku nebo výtvarno poprvé?

        1. Pro Kocoura: U mě to byla klasická hudba. Asi nejvíc Antoníček Dvořák a papá Haydn. Já na nich vyrůstala. No a pak jako nezvedený teenager Ulrychovci, Spirituálové (zejména jejich výlety do renesance) a country. Je to guláš, ale mám to tak. Úplný základ ale mám od obou svých babiček, to byly přes národní písně odbornice. Sušil by zajásal, kdyby je slyšel. Znaly jich stovky a zpívaly si pořád. Dřív to tak bylo. Jak jinak by vznikly písně jako Na Poříčí dítě křičí ženská drhne schody?☺️)))

        2. Zajímavá otázka, musím se zamyslet a možná si nevzpomenu na všechny a všechno.

          Hudbu jsem začal vnímat (asi) skrze slovenské lidovky. Otec, Slovák, účinkoval v nějakém souboru písní a tanců, maminka muzikální moc nebyla. Východňárské lidovky mě berou dodnes.

          K vážné hudbě jsem nikdy nedospěl, nikdy jsem v sobě nenalezl dostatek trpělivosti ji poslouchat. Mám k ní obecně vzato neutrální vztah.

          Co vysloveně nemám rád jako žánr, je jazz a rock & roll. Tu a tam samozřejmě nějakou skladbu „vezmu na milost“, jsou výjimky.

          Co naopak hodně „můžu“ a přímo musím, je folk. Ovšemže ne všechno, vybírám si. Vybírám si to, v čem slyším vítr mezi skalami, šum křídel krkavců i labutí, vzdálené klepání datla a občas vrznout větev někde vysoko v korunách borovic…

        3. Jéje, Kocoure, to je otázka, na kterou by se dalo odpovědět i hodně dlouhým vzpomínáním.

          Jen ve zkratce:
          Máma si doma zpívala, i lidovky, ale utkvělo mi „Plují lodi do Triany, …., plují lodi na VŠESTRANY, a nenese mne žádná z nich.“
          Dlouho jsem si lámala hlavu tím, co jsou to ty všestrany.

          Malé dítko u rádia: Jarmila Šuláková! První a dodnes nejmilovanější Když jsem byla u maměnky v domě.
          Moc se mi tehdy líbily i budovatelské písně, zněly ohromně mohutně a optimisticky.

          Mimochodem, pokládám za kulturní zločin, že z celostátních stanic ČRo zmizel český / moravský / slovenský folklór. Snad jen brněnské studio nese štafetu dál.

          Větší dítko u rádia: V + W + J (vlastně nevím, jestli se tehdy jejich věci hrály. Ale odjinud jsem je znát nemohla), S + Š. Staropražské písničky. Šansony – paní Hegerová, Piaf, Brel, Aznavour.

          Dítko poprvé v opeře – patrně Prodaná nevěsta v ND: pamatuju si jedině to, že mi silně vadilo, že pěvcům pořádně nerozumím.

          Později se doma objevil gramofon, pak i magnetofon, a obzory se rozšířily.
          Okamžitě jsem si oblíbila syrový tradiční jazz. Swing nikdy.
          Čest a sláva dramturgii tehdejšího Gramofonového klubu!

          Časem přibyla i vážná hudba, dnes už by mi hodně chyběla. Tedy až na nové a nejnovější směry a výtvory, bez nich se ráda obejdu.

          1. Všestrany si taky pamatuju. Maminky se na to už nezeptám; ale nejspíš to byla v časech našich rodičů velmi populární píseň.

            Z budovatelských písní jsem měl nejradši „Už rozvil čas a voní nadějemi…“. Znáte?

            Jako úplně malý kluk jsem nade vše miloval „Přes spáleniště, přes krvavé řeky…“ a tatínek mně ji musel pořád dokola zpívat. Pak jsem ji jednou zazpíval ve školce, chudák paní učitelka si jistě myslela, jací doma nejsme zažraní komunisti. Pak mně rodiče vysvětlili, že takové písně se do školky nehodí.

            1. Ne, nic mi ten úryvek neříká. Možná kdybyste kousek zanotoval…? Kocour by třeba byl tak laskav a pomohl by s technickou stránkou věci.

              Když jsme jeli o pololetních prázdninách na lyžařský kurs nebo v létě na tábor, vždycky se v autobuse zpívalo. Dodatečně si uvědomuju, jak demokratičtí a ideově nezaujatí jsme byli – pěli jsme Kaťušu a Pochod rudých námořníků stejně rádi jako Johna Browna, Rodné údolí, Babinského a Na Okoř je cesta.

              1. Dodám si tedy odvahy a nesměle Vám navrhnu, že bychom si mohli, třeba až se setkáme, společně jdouce cestou kolem řeky, nějaké budovatelské písně zazpívat.

                Umíte si představit ty tváře kolemjdoucích?

                1. Neumím 🙂
                  Ale možná bychom byli příjemně překvapeni, přinejmenším výrazem (některých) našich +- vrstevníků.

                  Návrh jednomyslně přijat.
                  A hned ho porozvinu: stranou by neměla zůstat Píseň práce, Internacionála a ani Sojuz něrušimyj respublik svabodnych – ten původní text si zčásti taky ještě pamatuju.

                  1. Buďte taky geopoliticky angažovaná – co takhle píseň donských kozáků: Kuril ja machorku kak donskij kazak ….
                    Ale ta se nedá zpívat za pochodu;tu jsme pěli tak v druhé půlce celonočního mejdanu.

                2. Kdybyste mě vzali do party, mohl bych v paouzách recitovat Jasánkovy verše, ty umím zpaměti a mívám s nimi velký úspěch.
                  Možno i jako melodram, účinek větší.

                    1. A taky si pamatuju:

                      Legko na serce ot pěsni vesjoloj
                      Ona skučať ně dajot nikogda
                      I ljubjat pěsňu děrevni i sjola
                      I Ljubjat pěsňu boľšie goroda…

                      Ta se mně taky moc líbila -D

                    2. pro Alefa 21.08
                      A tohle asi hráli, když letěl Gagarin:

                      Rodina slyšit, rodina znajet
                      kak jejo syn v ablakach preletajet
                      —-
                      To se tu dnes sešlo vzpomínek starých zbrojnošů, zbrojnošek (a možná i zbrojnošat).
                      Jestli sem nakoukne nějaké pískle, nejspíš s děsem v oku hned uteče.

                  1. Mohla bych se též přidat – obstojně si pamatuji Kaťušu , Vstavaj strana a spoustu trampských písní – oblíbená mojí stařenky ,, tam v dáli na horách, haciendu bílou mám …
                    Jako s písničkami to mám i s národností – prostě všehochuť. Trošku slovenská, maďarská, rakouská, německá a moravská, ale cítím se být Moravačkou.

                    1. Kaťuša. To je už téměř hymna.
                      Hrozně smutná historka se s ní váže: Když jsou zákopy na Ukrajině blízko sebe, stává se, že na jedné straně „Kaťušu“ začnou zpívat Rusové a z druhé strany pokračují druhým veršem Ukrajinci. V té zkratce je celá tragédie té bratrovražedné občanské války.

                      A „Vstavaj straná agrómnaja!“? Viděl jsem ji několikrát zpívat v TV. Pokaždé si celé hlediště stouplo a mnohým se koulely slzy po tváři.
                      Možná to z našeho pohledu vypadá až směšně – ale není. Zažil jsem to jednou, na vojně, když Sověti obsazovali v 68 pražský rozhlas a ti, co byli uvnitř nevěděli, co se bude dít dál, tak se rozloučili s posluchači a pak pustili československou hymnu. Viděl jsem na tom Sloensku brečet dvacetileté kluky i „furťáky“ kolem čtyřicítky. Čechy i Slováky.

                      Ono to vlastenectví je podivné. Vytryskne, když to nečekáš.

                    2. Pro Kocoura: U budovatelských písní jsme dělali srandu skoro ze všech. Ale když zazněla Vstavaj strana agrómnaja, zvlášť jak ji zpívali Alexandrovci, tak to šla legrace stranou. Ta píseň byla podložena všemi těmi 20 milióny mrtvých z 2WW. A to mě při ní vždycky mrazilo.

                    3. Ad Alexandrovci: nikdy jsem je naživo neslyšela, ale mrazilo i z filmových záběrů.

                      Pamatuju si, že tu vystoupili i po 11/89, a pro osvěžení dat jsem otevřela Wikipedii. To jsem si dala! Přesné termíny jejich vystoupení u nás tu uvedeny nejsou, zato vyjádření Jar. Hutky. Pane Bože, Ty to vidíš. Buď je ten chlap úplně blbej (to asi není), anebo velmi dobře podplacenej.

                      Strašné, co s námi propaganda provedla, co se jí celkem bez odporu lidí podařilo.

                      My, poválečné ročníky, VÍME, že se Rusové NIKDY nevzdají, že prohru nedopustí.
                      Alexandrovce a záběry z pochodu pluku nesmrtelných bych POVINNĚ pouštěla (možná zbytečně) všem politikům a rozhodně všem školákům, od první třídy až po maturanty.

                    4. Já jsem na nich byl – v Egyptě. Rusko tehdy mělo v SAR obrovské zastoupení, my – Čechoslováci – jsme samozřejmě také byli zváni. Upřímně: bylo to impozantní, ale po nějakém čase, asi v půli představení, jsem to začal vnímat jako trochu monotónní, ba nudné. Ale zase tam byla moje spolužačka, kvůli které jsem se stal plaveckým závodníkem, a tím se to trochu kompenzovalo.
                      Tím to samozřejmě nechci zlehčovat. Dokud ještě mohli a vystupovali i v ČR, zvažoval jsem návštěvu představení. Mně by stačila Strana ogromnaja a ještě pár písní, celý ten maraton by na mě byl asi moc. Na YouTube si je občas pustím.

                  2. Já si z dětství pamatuji – Rozkvetlý den – tady je komplet: https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/budovatelske-pisne/rozkvetly-den-258519 . 😉))))) Tady je vůbec hnízdo nejlepších budovatelských… U nás na vsi je pouštěli přes místní veřejný rozhlas, když přijeli třeba očkovat pejsky. Tak aby lidi věděli, že přijde hlášení. To jen podomní obchodníci se ohlašovali tradičně: „Pééééééříííí, kůůůůůže, nůůůůůůůůůůůůůůžky!!!“ 😊)))))))))

                    1. Ládiku!!!,
                      to je poklad! Děkuju.
                      Jiřičko, Vám taky 🙂

                    2. Ještě jsem vyhrabala jednu, která se víže k písni „Rozkvetlý den“:

                      Naši vepři boubelatí – hráz kapitalismu!

                      Vojáčkové Petépáci na Zelené Hoře,
                      honili je po cvičáku, jako na Auroře,
                      že Jestřábi na Vólstrýtu denně ostří zraky
                      jak pokořit a zneuctít chrabré Pétépáky.

                      Vzepněme své síly hoši, vypěstujme si ty,
                      prasátka, jichž vůně mocná zničí Nůjorksity.
                      Vítr naší budoucnosti nezná zemských hranic,
                      vzkazuje náš velící. A prý je ještě panic.

                      To koukáte Jestřábové, kdopak nás tu střeží!
                      Štěstí, mír a plné sýpky do Hradčanských věží!

                      S písní Rozkvetlý den to všechno jistě vybudujem!

                      Podpis: Jiřička šťastně kroužící „vstříc světlým zítřkům!“ MŽ. 14.6.2020. Dokonce ani Kühnův sbor ČSM nechyběl. 😊))

                    1. Vzhledem ke vzájemné dislokaci našich působišť bude první vystoupení z auta/z vlaku 🙂

                      Ale prý na mě šijou zase nějakou práci kdesi v Čechách, tak by se možná dalo spojit příjemné s užitečným. Až budu znát podrobnosti, dám vědět.

                    2. A vystoupit z vlaku se nechá kousek od Helvajzu.
                      A řvát tu můžeme (i recitovat) na lesy.

                1. Kocoure, děkuju.
                  Strašné, co s našimi lidmi propaganda za pár let provedla. Ti jí podlehnuvší patrně vůbec nevědí, že nebýt Rudé armády by se nenarodili.

                  A počínání vedení našeho státu ani nemá smysl komentovat.
                  Co s tím? Nevím.

      1. Je to jedno, ano. A jestli Čech není, tím líp 🙂
        To jen jsem neodolala a rejpla jsem si, ostatně na ten smeč mi nahrál dokonale.

  4. Mě genetický původ zajímá jen okrajově. Více mě zajímá prospěšnost jedince svému okolí. Po svém původu jsem nikdy nepátral, dokonce ani v rodině – neznám totiž otce své matky a nikdy mě nenapadlo se jí na to ptát, když o tom sama nemluvila. Povahově jsem seveřan, ale mám černé oči a bělošskou pleť. Žádná čistá rasa, náchylná k nemocem.

    1. Já své předky znám do generace, že které vzešli moji prarodiče. Některé jsem ještě stačil osobně poznat, jinak z vyprávění prarodičů.
      Z matčiny strany to byli sedláci, z otcovy strany nejspíš chalupníci či malí zemědělci. Všichni mí předkové vyjma rodičů žili na venkově. Rodiče život zavál do města, do různých měst, já jsem se zase vrátil na venkov, ale k zemědělství ne, nemám pro to buňky.

  5. Já už jsem jinde napsala, že špatný pták, který do vlastniho hnízda kálí. Osobně mám radost že jsem se narodila zrovna tady v zemi, které se ne zbytečně říkalo konzervatoř Evropy. V zemi, která má výrazově jeden z nejbohatších jazyků světa, v zemi, kde je dost znát ještě vzdělanost, kterou tu zakládal učitel národů Komenský a v zemi, kde za každými třemi kilometry mohu obdivovat jinou krásnou tvář krajiny. Kdybych to všechno pohromadě našla třeba u Hotentotů, byla bych ráda Hotentotkou. Nejde tolik o genealogické linie, prý je teď zvládá přes tisíciletí rozplétat UI, ale o pocit vlastních kořenů, které v sobě cítím, a které nejvíc vycházejí z vjemů, které si střádám od útlého dětství. A národnost v průkazech? Česká. Proč ne?

  6. Když se vracím z Čech, vždy vycítím moravskou hranici a řeknu to. Konečně doma. A to jsem ze Slezska – které pro mě končí polskou a slovenskou hranicí. Od Větrného Jeníkova bych už auto domů i dotlačil.

  7. „Papůl“ je typický troll vyšší třídy.
    Jeho cílem je naštvat lidi. Zkouší to různě. Lze ho bezpečně zničit tím, že se ho nikdo nevšímá. Jenže víte, lidi jsou lidi. Vědí, že si tu vyrážku nemají škrábat, ale stejně…

    Měl jsem na blogu, než jsem udělal vstupní prohlídku, několik trollů, ale nebezpeční byli dva. Jedna penzionovaná česká učitelka, žijící u Bodamského jezera a jeden stavební technik z Prahy. Ty poznám aniž bych musel pátrat po jejich IP adrese. Tak ti (a jim podobní) se do diskuze na můj blog nedostanou. Ona „vstupní kontrola“ má ještě dvě vlastnosti: Nepíší tam „výkřiky ze tmy“, ale jen ti, kteří mají co dodat. Tím pádem je příspěvků mnohem méně – ale je to můj osobní blog a na „čtenost“ si nemusím hrát. A nemusím mazat.

  8. Tužka napíše,….četla jsem si,…prozatím jen zde, v Kovárně. K národnosti nic,…podle krevní skupiny B+ mám asiatské geny, protože podle celosvětového průzkumu v poměru na počet obyvatel je tato krevní skupina nejvíce zastoupena ve východní Asii.
    Když jsem dávala krev, tak mi o tom jedna zdravotní sestra vyprávěla,…tak jsem konstatovala,…že, když je ta krev v celosvětové populaci tak zastoupena v největším počtu jedinců, že ji už dávat nebudu, aby to náhodou nelili do odpadu,……a ona odpověděla, …. že v Čechách ji zas tolik není,….tak ať za půl roku příjdu zas.
    V Čechách jsou krevní skupiny zastoupeny celkem rovnoměrně,….plusmínus pár procent. To svědčí o genetické pestrosti, která nastala polohou České kotliny na křižovatce cest.

    Ale,…v textu mě zaujala hned první věta,….a začala jsem pátrat, co mi přináší blahé pocity. Je toho povícero.
    Třeba hlazení zvířat,…..bude to tím, že mi pěstouni, už od prvních dní mého života, dávali do postýlky králíka, aby mě zahříval. Český strakáč, měl otvor ve šprlení postýlky a umyvadlo s řezankou u dveří na moč a bobky. Byl mým společníkem mnoho let. A později všechna další zvířata na dvoře a ve chlévech,….a tím to bude.
    Má to i fyzikální vysvětlení ,….beru si od nich energii.
    Měla jsem fenu kokra,….ta ale nechtěla držet při hlazení,….dostávala šlehy, ….když to bylo v noci, byly modré záblesky. U ní jsem si moc hlazení neužila.
    Je to zvláštní,….u psů se mi to nikdy nestávalo a nestává.
    To by mohlo pro dnešek stačit,….i když, …. blahé pocity mi příroda dokáže připravit bezpočtukrát.
    Tužka.

    1. O mých kocourech bych mohl napsat knížku a nebyla by příliš útlá.
      Od jisté doby rozumím zvířátkům víc, než mnoha lidem. Zvířátka jsou nezáludná a jejich láska k člověku je, jak se mi zdá, absolutní. Když vás z nějakého důvodu nemají rádi (většinou se vás bojí) tak to dávají jasně najevo. Aspoň ti moji kocouři. Ke každému člověku se chovají jinak.
      Pokud bude Alef (i ostatní chtít ), něco napíši.
      Ti chlupáči si to zaslouží.

  9. Třeba teď – jako podkres k práci mám Karla Kryla, tisíckrát ohraného a mohu to pořád, zasekl jsem se. Jeho texty mě nabíjí, inspirují, jeho kytara rovněž. Po něm dlouhá mezera a pak Vysockij, i když všem slovům nerozumím, to mi nevadí. Pak Nohavica (s výjimkou 3 vepříků), pak mezera a pak celý folk, až potom country. S vážnou hudbou jsem na tom stejně, jako Alef. Líbí se mi jen některá, zejména Bach, Mozart – nejsem v tom znalec. Otec hrál v mládí po hospodách na klarinet, v pozdním věku 1x ročně, venku, v noci na vánoce, na celé bílé Jeseníky Tichou noc. Máma zpívat neuměla, táta ano – byl ministrant v Ostravě – Svinově. Mám hudební sluch po něm, ale zpívat se odvážím jen pod vlivem alkoholu, a to je výjimečně. Někdy v autě, s rádiem…

    1. Zaseklý, jak kolovrátek
      stálé tytéž myšlenky
      možná předků pozůstatek
      doteď, jistě od plenky.

      Nedůvěra vůči lidem
      hluboko je zaseta
      rozdávat ji mohu s klidem.
      V podstatě jsem asketa.

      1. Nežádat o pomoc
        je můj příkaz hlavní
        mít svoji pravomoc
        a ostrý náboj v hlavni;
        bez koltu, bez pušky –
        jen s hrnkem na tužky.

        Být první na ráně
        kdyby přišel vichr
        vzít nástroj do dlaně
        být pro blízké sichr.

  10. Tužka napíše,….tady se připomenuly heroické písně,….tak něco sentimentálního jako protipól…
    Stěnka Rázin.
    Za ostrůvkem řeky Volhy,
    v ranní páře nad vodou…

    Nebo z druhého konce Evropy,….
    Tři tamboři šli jednou z vojmy domů,
    rata bun, parara bum.

    A od nás,…
    Už mně koně vyvádějí,
    už mně koně sedlají.

    Jójó,….militarimelody,…a pak ty konce s funebráckou kapelou a Otčenášem.
    Co takhle,….Kočka lezla dírou, pes oknem,…..
    Tužka.

    1. měkoně vyvádějí… to by mohli zpívat některým našim politikům, až jim skončí mandát.

      Takového Fica, to bychom potřebovali.

    2. Pro Tužku: Je ještě jedna, ze které jsem si nikdy nedělala legraci – vždycky jsem si jí spojovala s neskutečnou dřinou, kterou tak věrně zachytil Ilja Repin ve svém slavném obrazu „Burlaci na Volze“:
      je to záznam z nejlepší verze této ruské lidové, písně profesionálních tahačů lodí na Volze, kterou jsem kdy slyšela. Bylo to v r. 2013 při koncertě na počest otevření Mariinského divadla v Petrohradě po letech rekonstrukce, sólista Michail Petrenko a sbor tohoto divadla: „Ej uchněm!“ https://www.youtube.com/watch?v=7nqlBp07j94 . Jeden z nejlepších sborů, co jsem kdy slyšela.

      1. Pro Kocoura: Zajímavý postřeh. Málokdo si všímá toho, jak dokonale sedí texty k národním písním. Jsou tak obroušené všedním životem, že už je vlastně nelze vylepšit. Proto mám národní písně ráda. Prosím nezaměňovat s lidovkami, které víc inklinují k dechovce. Tam už to není jednoznačné. Ale své národní písně má každý národ a většinou je to dokonalé. Pozná se na nich styl, který jednotlivé národy mají, nechci říct typické rysy, protože nechci generalizovat. Na to tu probíhá debata a výsledek mi to potvrzuje. Ale typicky národní písničku skoro nelze vylepšit. Ani hudebně ani textem.

      1. Jednoznačně je to příbuzné. Šavle jsou šavle.
        Taj-či je mnohem víc vysoká akrobacie a berou to tak nějak bez humoru, na vážno.
        Ta hudba mi nějak chybí.
        Šavlové tance kozáků jsou opravdu tance, s hudbou a tanečníci se baví. Umívají se.

  11. Tužka napíše pro Jiřičku,….díky,….mám taky několik oblastí ohraničených mantinely,….kdy se jen dívám, nebo poslouchám,…a nedotýkám se, nekomentuji tak ani onak.
    Namátkou zrovna dnes.
    Byla jsem na hřbitově,…kontrola hrobů a hrobky mých milovaných zesnulých.
    Byla jsem vychována od útlého dětství, že ze hřbitova se nic nesmí brát a odnášet si, patří to zesnulým.
    Vně zdi hřbitova jsou kontejnery na odpad a bioodpad.
    Dnes, těsně u zdi jsem objevila malou krásnou rostlinku stromečku jedle. Už má první kolečko šesti větviček. Na zahradě by u mne pro ni bylo místo,….opatrně vyrýt a zasadit,….
    Nelze,….
    I když je vně hřbitova, …. asi vyrostla ze semínka, které vypadlo z nějaké šišky, co byla ozdobou hrobu, když donesl kdosi pozůstatek smutečních ozdob do bioodpadu.
    Nevzala jsem si ji,….jsem zvědavá, zda tam rostlina zůstane a jak dlouho. Před Velikonoci znovu pojedu na hřbitov a prozkoumám to.
    Různých rostlin, co vyrostly ze semínek u zdi hřbitova, jsem za těch spousty let viděla,….po jedné okrasné malé thůjce tam kdosi nezahrabal ani důlek, když ji vyryl.

    Dodatek,….když jsem chodila po návratu doma po zahradě, tak, …. tak jsem při kontrole záhonu růží objevila těsně u jedné rostliny semenáček jehličňanu,….vsadila bych hodně, že je to jedlička,…..že by mě Prozřetelnost chtěla odměnit,….?

    Ještě k hudbě a tancům.
    Chačaturjanův Šavlový tanec jsem viděla naživo v několikerém provedení.
    V dobách bolševika byli zpěváci i taneční ze SSSR častými hosty.
    Bylo to vždycky v Praze při různých příležitostech,….a musím napsat, ….byl to vždy nápaditý a jedinečný sportovně taneční výkon.
    Spíš než hudbu, vnímám dokonalost pohybů,….a barvy.
    Dík i ostatním za odkazy.

    Tužka.

    1. Pro Tužku: Celá Chačaturjanova skladba je hudebním ztvárněním dovedností zacházet s meči. Proto tak fascinuje. Je to krásně nebezpečná hudba, stejně tak ten tanec. Kozáci byli mistři v nakládání s šavlemi… a s koňmi. Můj děda na ně vděčně vzpomínal, zachránili mu tam kdysi před 100 lety život.

      1. To jako opravdu? Neděláte si legraci?
        Nikdy jsem v Číně nebyla, jen si představuju, že v té obrovské zemi jsou si mnohá místa podobná a mnohé kopce vypadají skoro stejně.

        1. Píšu – může.
          Ale jinak – opravdu. S tím, že „blízko místa, které znám“ je v čínském měřítku o něco větší kus země než u nás.
          Na fotce je typická krajina jižní Číny v okolí řeky Li a jejího přítoku Yulong. Čínské hory jsou rozmanité a pro lokalitu typické, tvářnost krajiny se zpravidla neopakuje… podívám se do archivu a zkusím najít nějaké fotky a dát je do fotoblogu 🙂

        2. Já to taky bezpečně poznávám – jenom by tam pod nimi musela být voda. Jezdí se tam na takových typických čínských loďkách – myslím, že se jim říká sampany.
          O těch homolovitých kopcích se mi občas zdá i když jsem tam nikdy nebyl. V tom snu mívám na sobě jakýsi volný černý hábit a přes rameno zavěšený meč. Možná to neodpovídá ničemu, dokonce ani z historie. Spící mozek ale na realitu kašle.

    1. Úplně jste mě roztesknil.

      Když jsem se z Číny vrátil podruhé (napoprvé se závislost zpravidla ještě nevytvoří) a začalo se mi stýskat, napsal jsem si tohle:

      Ve vodách řely Li
      Nebe se zrcadlí
      Mě nehledejte už

      Jsem pro vás mrtvý muž
      Má duše u Yangshuo dlí:

      Řeka mi vzala sílu
      Hory – dech
      A dívky – srdce

      Dneska se tomu směju a připadá mi to děsně exaltované, ale tenkrát jsem to myslel (a cítil) vážně

  12. Na řece Li se prý používá ochočených kormoránů, kteří loví přivázaní na provázku a na krku mají prstenec, který jin znemožňuje rybu hned polknout, takže ji odevzdá rybáři. Na konec rybolovu je kormoránovi prstenec sundán a ten se může nasytit. Loví se v noci protože… už nevím proč. Možná že ryby připlouvají blíž k hladině aby se podívaly na lucernu, kterou rybáři mají pověšenou na přídi sampanu.
    (Sampany se dělají různé, většinou jsou z bambusu. Některé ve tvaru lodi, některé vpadají jako vor. Tvrdí to onkel Google.)

    1. Kormoráni: Ano, je to tak. Jedna z atrakcí. Za mírný poplatek se to předvádí turistům.

      Sampan: myslel jsem, že tímto slovem se označují loďky s plochým dnem (viz výše, odkaz na obrázky). Konkrétně v Yangshuo jsem se s termínem „sampan“ nesetkal, pro cizince – bamboo boat, bamboo raft, jde o vor, vytvořený ze silných bambusových kmenů, natvarovaných snad teplem (?) tak, aby příď voru byla pozdvižená z vody. Dají se na tom sjíždět i mělké peřeje a nízké jezy, zejména na řece Yulong (přítok Li). Pohon voru – buď bidlo, nebo dvoutakt s lodním šroubem.

      1. Do vlečky mládež (v r. 1975) neměla povolen vstup, obsazeno chlapy a ti tam klidně kouřili i s průvodčí. %)))

        1. Prošla jsem si fotky ještě jednou a kromě domovského listu a chlapců s batohy si pamatuji všechno. Mamka kouřila Lípy, děda Partyzánky a já při ročním pobytu na VŠST Dětvy – byly jen za korunu balíček %)). Při pohledu na ty fotky zjišťuju, že jsem vlastně pamětník.

    1. Ještě se mi vybavila moje první lodička z kůry, kterou mi vyřezal dědeček tou rybičkou a z dřívka stěžeň, propíchl list… A já se cítila jako Kolumbus, když jsme jí pustili na vodu… Byl to rybníček Blížka, kam chodily chytré husy samy z domova ve Mšeně si zaplavat a na žabinec. 😏👍

    2. Svojí Labuti říkám v podobných případech: „Miláčku, neser!“
      Vám ovšem: „Vítejte do klubu!“
      Skládaný toaletní papír, kterým nešlo utřít vůbec nic, natož lejno, jsem před pár lety někde objevil. Daroval jsem ho přátelům na chaloupku, kde ho mají na toaletě jako historický artefakt.
      Velkou vzácností je ohříváček na pivo, ten míval katovický děda, rodinný pivař.
      Letky jsem chodíval potají kupovat novosedelskému dědovi do hospody „Na hořejší“. Potají, aby babi nevěděla.
      A tak by se dalo pokračovat.
      K autobusovému přívěsu…. Jezdíl jsem s ním z Kačice do školy do Tuchlovic. Ranním spojem jezdili chlapi na Kladno na šachty, jak to tam bylo, to nevím. Ale v půl osmé do vleku samozřejmě i děti, ale ne každé – některé v něm blily.

      1. Nejvíc jsem se vylekal, když jsem uviděl kuchyni svého dětství. Jako u babče v havířské kolonce. Ale bylo to tam trošinku modernější, ze stropu tam visela nad stolem elektrická lampa zvaná „stahovačka, protože se dala snížit nad stůl, protože ta čtyřicítka nebo šedesátka, která tam byla našroubovaná moc světla nedávala, když babča chtěla něco přišít nebo zalátat. A to i ve dne, protože okno bylo malé a když bylo zamračeno bylo tam docela tma. Okno to bylo zasklené „taženým sklem“, takže v něm byly bublinky, přes které se pohledy ven legračně kroutily. To, že to to bylo tažené sklo jsem se pochopitelně dozvěděl mnohem později.

    3. Příšerné? Kocoure, nezoufejte, je nás víc.
      Pro Lípy jsem jako dítě chodila strýčkovi a tetě do hospody (kupodivu mi je klidně prodali), žákovskou knížku jako kdybych včera vyndala z aktovky.

      Pračka s dírkovaným bubnem byla ve společné prádelně dole v suterénu našeho činžovního domu („našeho“ = bydleli jsme v něm). Partaje se k jejímu využití hlásily u přísné správcové paní Motlové. Běda, když někdo nechal své prádlo viset v sušárně přes čas!
      Domovní společné prádelny byly praktické – na praní a hlavně sušení prádla bylo dost místa a stačila jedna pračka a jedna ždímačka namísto dvaceti.

      1. Náš stareček si kupovávali dýmkový tabak Bača a cigaretové papierky Vážka, z toho si na tretni (tretňa = zápraží) balili svoje „cigaretle“.

        Ty papírky Vážka měly na kraji lep, který se musel navlhčit, aby lepil (třeba jako známky a obálky). Já jsem mu (jako úplně malé děcko) pomáhal tím, že jsem mu ty papírky olíznul: „…reku, šak ked je to poslintané od mojeho vnúčka, tož to nemože byt ani škodlivé!“ Někdy to bylo poslintané tak, že to ani nehořelo…

        Jako předpuberťák jsem si ke kouření kupoval Partyzánky, tehdy stály 1,60 Kčs. Peníze na ně jsem si – teď už je to doufám promlčené – opatřoval kradením prázdných zálohovaných lahví za samoškou a jejich vracením.
        S nastupující pubertou jsem kvůli holkám kouření zanechal.

        1. Tak to klobouk dolů, já jsem přestala kouřit, až když mámě hrozila amputace nohy – dlouholeté kouření, cukrovka atd.

              1. Někdy v 6-7 třídě.
                Kouřili jsme startky za 4 kč, lípy za 2 kč, nebo někteří i sebrané vaigly.
                Nebylo to pravidelné kouření. Někdo přinesl cigarety a společně jsme je se spolužákama vykouřili.
                Možná jsem měl napsat: vyzkoušel jsem si nějakou dobu kouření a neoslovilo mě to.

                1. Ano. Díky za odpověď.
                  Já jsem si zkusila cigarety někdy kolem dvaceti. Připadala jsem si děsně dospělá a dělalo mi dobře sedět v restauraci a kouřit.
                  Jenže. Vlastně mi to nedávalo žádný požitek, tedy jsem toho nechala. A nikdy nelitovala – ani pokusu, ani nekouření.
                  A na stará kolena je ze mne militantní nekuřák 🙂
                  Vadí mi, když kuřáci zamořují jinak celkem čistý vzduch.

                  1. Kouřit jsem začala asi z blbosti a pocitu dospělosti. Přestat bylo dost těžké a teď je ze mne netolerantní nekuřák.

                  2. Mám to podobně.

                    Zajímavé je, že u normálního ohně (zahrada, táborák) mně dým nevadí. Dým z cigaret mi vadí strašně, a ještě víc, než dým z cigarety samotné mi smrdí to, co kuřák vydechne (vyfoukne).

                    Ještě horší je, že zatímco dřív v cigaretách hoříval jen tabák a papír, dnes v nich hoří i chemikálie, které se do tabáku přidávají kvůli samozhášivosti. To činí vydechnutý pach cigarety ještě odpornější.

                    Na kouření se asi už nedám, ale kdybych opravdu kouřit chtěl, asi bych si pěstoval tabák sám.

                    1. Člověk si zvykne i na šibenici.
                      Moje Labuť kouří odjakživa jako fabrika.

                    2. Jo, ženská dokáže s chlapem udělat ledacos… 😀

                      Já to nehodnotím, to je v každém vztahu jinak. U nás je to tak, že kdyby jeden kouřil, ten druhý by měl smůlu. Ale to není v žádném případě univerzální model.

          1. Tak, to víte: ženské dovedou s chlapem, ale i s chlapcem, udělat ledacos.
            Mojí motivací ke kouření byla vůně tabáku (nezapáleného), příchuť dobrodružství (chodili jsme kouřit na tajné místo v bývalé cihelně) a zakázaného ovoce.

            Když jsem přešel na 2. stupeň ZŠ, odehrály se v mém životě dvě významné věci: do naší třídy přišli žáci, kteří už měli být v 9. třídě, ale opakovaně propadli do šesté (!). Polepšovna a tak. Samozřejmě kouřili, smrděli, prsty zažloutlé od tabáku.
            Druhá, snad ještě důležitější věc bylo překvapivé a příjemné zjištění, že se mi nějak víc než dřív líbí holky a je mi dobře v jejich společnosti.
            Usoudil jsem, že kdybych vypadal jako mí propadlí spolužáci, asi bych se holkám moc nelíbil.

            Tabák prohrál, neměl šanci 🙂

      1. Buldoček pod zadní okno auta není žádná historie. Asi před čtrnácti dny jsem jednoho za oknem viděl. Pořád kývá hlavou. A taky chybí spona na kalhoty, aby se nohavice neskřípla do řetězu bicyklu…

        1. Nejen spona na kalhoty.

          Taky modrý „šusťák“, opletená sifonová láhev a bombičky, kola Pionýr, Junior, Sport, Tourist a Ukrajina (Favorit snad v nějaké podobě přežil), skleněný předmět plněný vodou, zvětšující obraz malinké televizní obrazovky, mléko v sáčku, jogurt v kónické sklenici s papírovým víčkem.

          Naše staré dobré učebnice, logaritmické pravítko, pytlík s kuličkami hliněnými, skleněnkami a cíněnkami, umně pletená bambusová plácačka na koberce a klepadlo před domem, ruční šlehač, kufr ze ztuženého papíru s kovovými chrániči rohů, lyže s huitfeldem či kandahárem a hůlky s talířem z bambusu a řemínků, autobus s ohrádkou na lyže a kufry na střeše, gumové dětské lyžařské boty, které spolehlivě rozedřely patu, „šlajfky“- brusle na kličku.

          Holčičí památníčky s více či méně neumělými kresbami a generace přežívajícími textíky, školní aktovka na záda, plynová lednička (měli jsme ji doma), šlapací šicí stroj, papírové květy lepené na okna na 1. máje a praporky v plechových držáčcích na okenních rámech (bylo moc dobře vidět okna / rodiny BEZ výzdoby), „Uhelné sklady“ a putny na uhlí, kalamář a násadka s perem, baterka na plochou baterii.

          To jen tak namátkou 🙂

          1. To všechno odvál čas.
            Nebyl to poločas
            byla to chvíle
            a dneska, po letech
            je nám to milé.
            To ještě žili máma a táta,
            peníze mívaly hodnotu zlata,
            to ještě bývaly na dlouho plány
            jezedák rozoral meze na lány.

            No a já ještě nezačal kouřit, čili něco mě minulo.

              1. Jojo, teď jsem dal 3 pahorky s kládou, 2600 kroků před snídaní, tep nahoře jen 105.

                1. A teď mě na ÚANu v Ostravě, na hladkém asfaltu, bodlo v lýtku a nemůžu dostoupit na nohu. A to má ta svině posttrombotický syndrom, takže je v kompresi a musím s ní hýbat. A zároveň nemůžu kvůli svalu.

                  1. Když jsem ještě lezl, měli jsme v oddíle takové heslo:
                    „Sportem k trvalé invaliditě!“ Když se to nepovede během aktivního sportování, přihlásí se to potom. O tom můžu dlouho rozprávět… Ono za mlada jsou regenerační schopnosti těla v pořádku.
                    Po pětašedesáti už ne.

                    1. Uvidíme. Šoupnu tomu bílkovinu a „inteligentní“ svalový elektrostimulátor, navolím léčebný program. Dnes ráno jsem prohlížel mapu Krkonoš, které jsou mi (pro ty davy pražáků) odporné, ale budu tam muset dělat doprovod do Špindlu na pár dnů… tak jsem vymýšlel běhací plán a teď tohle. To ani do divadla nedojdu.

                  2. Ládíku, něco podobného, prudká lýtková křeč, se mi taky přihodila. Pomohl mi vitamínový hořčík a okamžitě jsem přestala s kouřením. Do té doby tak 12 – 15 ks denně – Petry. Od té doby (2000) nekouřím, ale nenadávám, vím, jaké to je zkoušet přestat. A oboje vážně pomohlo. Křeče pominuly.

          2. Vzpomínky nám nikdo nevezme,. Díky otcově nadšení pro fotografování a filmování mám do svých jedenácti let dost zachyceno. Pak táta zemřel.

  13. Já ještě přidám něco nesmrtelného, přežívá to občas i mobily a dobu tabletovou… Pan čáp ztratil čepičku, měla barvu barvičku… Panák a večer na pořádný strach Krvavé koleno. Taky Vybíka. To přežije fšechno… Naštěstí.

  14. Tužka napíše,….moc hezké vzpomínání,….Díky,….tak přidám pár starších pomůcek, co stále používám,….valcha, šitíčko, kápézetka, skládací kalíšek, varný kalíšek od soudruhů z NDR.
    Tohle už nepoužívám,…ale,….plavky vcelku z vlny, berušky do copů, na tělocvik, modré trenky, žluté tričko, chlapci červené trenky, bílé tílko,…..měli jsme učitele, co na tomto oblečení trval,….běžně jme si to půjčovali,….takže se tričko po třech hodinách tv dalo ždímat,….a co hnědé a bílé punčocháče z bavlny, co se tak příšerně vytahovaly,…..měla jsem na ně kšandy.

    Určitě se mi dnes vybaví další retrovychytávky.
    Tužka.

    1. Kdybych se měl pozorovat pomocí nějakých elektronických chytrostí, asi bych propadl beznaději.
      Už tak mě to se… irituje!
      Stačí mi,. že když si změřím tlak a mám 145/80 a za minutu 110/70 tak už těm výmyslům moc nevěřím.
      U kardiologa mě měří pomocí klasiky (rtuť a stetoskop) a taky se diví. To chce klid.
      Kdo má umřít, tak umře… V dlouhodobém intervalu umře každý.

      1. Já ani nevím, co všechno hodinky měří. Zajímavá je ovšem interpretace výsledků – ta mě přivedla k netušené literatuře a rozšířila obzory. I ta blbá chůze má milion parametrů – třeba nesymetrii mám 1,4% (asi pajdám), dvouoporovou chůzi mám cca 20-30% (podle terénu a rychlosti), průměrnou délku kroku na rovině 77cm. Ale po měsíci jsem se zvážil a ze 106 mám 109kg a s tím jsem vesele běhal, což byla jasná chyba. Celkem jsem makal a nejspíš se mi pohla nahoru svalová hmota, což pro běh nebo kolobku nepotřebuji. Čili nastane další fáze metabolického syndromu – nežrat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *