24. 4. 2024

Něco osudu

Já začnu jagdyby zeširoka, a uvidíme, k čemu se jakože doberu. Tak to dělám nějakým způsobem pokaždé a zatím se to vlastně osvědčuje.

Předchozím odstavcem jsem učinil vyprázdněné novořeči zadost a slibuji, že dál už budu psát jako obvykle.

—ﬡ—

Mám za to, že mluvit o osudu jako o předurčenosti budoucích událostí pozbývá smyslu. Krásná literatura je konceptu osudovosti plná a v řadě případů na něm doslova staví. Je ale otázka, zda je to filosoficky obhajitelné; a domnívám se, že není.

Typická je zápletka, která do obecného povědomí prostupuje (nejen) z řeckých bájí. Hrdinovi příběhu je přisouzen neblahý osud; hrdina sudbu zná, a ze všech sil se snaží ji změnit. Ve skutečnosti ale svým konáním jen napomáhá jejímu naplnění. Jinak řečeno: ať děláš, co děláš, tvůj osud je neměnný a nakonec si tě vždycky najde.

V onom „ať děláš, co děláš“ je však právě zakopaný pes a vadný předpoklad. Reálně je to zatím tak, že cokoli uděláme, uděláme právě jedenkrát, a vzhledem k jednosměrnému plynutí času vícekrát v identických podmínkách zopakovat nemůžeme. Proto tezi o předurčenosti nemůžeme experimentálně ani potvrdit, ani vyvrátit.

Dalo by se namítnout, že výše uvedené neplatí tak docela: například u fyzikálních pokusů či výrobních procesů dokážeme zajistit, že mají výsledky předvídatelné, a to s velkou, prakticky stoprocentní jistotou. Předvídatelnost je v tomto případě dána tím, že známe a dokážeme působit na všechny okolnosti, které mají tu vlastnost, že ovlivňují předmětný děj. Kromě těchto okolností známých je tu ještě mnoho, možná i nekonečně mnoho okolností dalších, známých i neznámých, které se ale v ovlivnění zkoumaného děje neuplatňují, a proto je můžeme ze svých úvah vypustit.

Tak tomu ale není vždy.

Každý děj má má nějakou sadu příčin, k nimž se má jako jejich následek. Totéž ovšem platí i pro každou příčinu oné sady; vzniká tu jakási stromová struktura příčin a následků, která nesmírně rychle košatí až do nepřehlednosti. Přechod mezi oblastí přehlednosti a nepřehlednosti nemusí být ostrý; jakmile se ovšem při pokusu o popis nějakého děje ocitneme v oblasti nepřehlednosti, jistotu o výsledku ztrácíme. A domnívám se, že právě toto je moment, kdy začínáme hovořit o náhodě; toto je moment, kdy se otevírá prostor pro úvahy o předurčenosti.

V tomto smyslu nic jako náhoda neexistuje; to pouze strom příčin, vedoucí k výsledku nějakého děje (třeba hodu kostkou), je složitý a natolik se vymyká našim analytickým možnostem, že o něm předem neumíme říci nic přesného.

O osudu člověka, ve smyslu předurčenosti, bychom byli oprávněni hovořit v případě, že by například Jiří X. Doležal dostal příležitost prožít svůj život několikrát, pokaždé z odlišných výchozích podmínek, a pokaždé či ve významném počtu případů skončil by jako narkoman. Tehdy bychom mohli říct, že ve smyslu předurčení byla kariéra narkomana Doležalovým osudem; že snad z úradku vyšších sil to bylo jako osud určeno a nebylo v lidských silách to změnit.

Dokud nezískáme schopnost cestovat v čase a prověřit předurčenost experimentálně, hovořit v tomto smyslu o osudu nemá smysl – podobně, jako nemá smysl hovořit o „teplotě na slunci“ jako alternativě k „teplotě ve stínu“ (protože v protikladu k teplotě „ve stínu“, definované jako teplota vzduchu, teplota „na slunci“ definována nijak není). Tím samozřejmě není dotčena básnická licence hovořit o prožitém životě člověka jako o osudu; protože však každou situaci (včetně průvodních okolností) v životě prožíváme pouze jednou, osud jako jev předurčenosti není (nemůže být) definován.

A tím se širokým obloukem vracím k tématu, které jsem načal v článku o Knize proměn, k věštění.

—ﬡ—

Vezmeme-li do úvahy (nějakého) jedince a jeho potenciál jednat, vidíme, že sada okolností, doprovázejících jeho jednání, rozpadá se na dvě podmnožiny: jedna zahrnuje okolnosti, které jedinec ovlivnit může, ta druhá pak zahrnuje okolnosti, které ze své pozice ovlivnit nemůže. Tuto druhou skupinu okolností popisujeme jako danost; ona tvoří „terén“, v němž se život odehrává a není v naší moci ho změnit, a co je podstatné, její nezanedbatelná část se může nacházet v oblasi nepřehlednosti, jak řečeno výše. Naopak první jmenovaná množina okolností je prostor, v němž lze uplanit svou svobodnou vůli.

Věštění podle toho je pokusem o jakési zmapování oné oblasti nepřehlednosti. Výsledkem by mělo být něco jako mapa „životní světoplochy“ – to aby člověk tušil/věděl, že při svých osobních danostech a nevyhnutelnostech, půjde-li touto cestou, narazí na vodopád, na sráz, na poušť, hory či nivu, oplývající medem a strdím – a mohl si něco z toho vybrat. Tím není dáno, jaký výběr nakonec bude.

Stojíš na svahu a tušíš gradient. Ale jak si budeš počínat, je na tobě.

—ﬡ—

Alef Nula

Osamělý podivín na vrcholu hory. » Medailon autora

View all posts by Alef Nula →

84 thoughts on “Něco osudu

  1. Kdysi dávno jsem viděl film s roztomilým scénářem. Odvíjely se dva paralelní děje, odstartované tím, že v jedné verzi hlavní hrdina stihl/doběhl vlak metra, v té druhé ho zmeškal. Jeho osud/život se pak odvíjel rozdílně, ale scénárista to dovedl do finále tak, že se ty dva příběhy zase setkaly ve stejném vyústění (asi tam bylo něco s láskou, ale to už si nepamatuji, to nebylo důležité).

    V létě roku 1971 byl můj otec přeložen do Plzně a předložil mně a mamince (sestra už s námi nežila) dvě možnosti – buď byt ve čtvrti Slovany hned, nebo o dost větší ve čtvrti Bory, na opačném konci města, ale až koncem roku. Jednohlasně jsme zvolili možnost první….. o dva vchody vedle žila rodina leteckého důstojníka s dcerou Ivanou, tehdy patnáctiletou. V roce 1979 jsme se vzali, v roce 1986 zemřela.
    Otázka zní – jak by se asi vyvíjel život, kdybychom zvolili s bytem možnost druhou? A takových křižovatek a rozhodnutí je život plný. To je ta tvoje sféra nepřehlednosti, kde záleží na naší volbě, která je ale podmíněna mj. i vnějšími okolnostmi (odjížděl jsem do Plzně denně na střední školu, která byla od zvoleného slovanského bytu coby kamenem dohodil, atd.).

    Kdybych měl fantazii, napsal bych paralelní scénář, který by stejně končil tady v literární kovárně. Mohlo by být zábavné, nechat v něm procházet lidi svého života, ale ve zcela pro mne odlišných rolích, nejspíš méně významných, a naopak těm, kteří se mi životem jen mihli, přisoudit funkce zásadní.

    Je to jako s naší „omezenou státní suverenitou“. Jsme omezeně strůjci svého života/osudu.

    P.S. : Někdy příště možná o řetězení náhod, vedoucí ke koncům dobrým či zlým.

    1. Někdy je životní světoplocha vlídně široká do všech směrů, třeba jako ruská step 😁. Pak má člověk dojem, že jediné, co určuje směr, je jeho vlastní rozhodnutí. Jindy může být životní světoplocha nelítostně tvrdá a strmá asi jako namrzlá černá sjezdovka, ba i hůře. Pak na svobodné vůli vůbec nezáleží.
      A všechno mezi tím a třeba i úplně jinak.

  2. Když máš rodiště pod stolem
    budeš bojovat s drobky.
    Nebudeš lvem či buvolem,
    polezou z tebe bobky.

    Kdyby ses narodil bakalovi
    dostal bys do vínku byty.
    Dával bys rozkaz maršálovi,
    soudci bys říkal ty ty.

    Kdybys měl fijalu za tatu
    narodil by ses v řiti.
    Pěstičku bys měl zaťatu
    smrdělo by ti kvítí.

  3. Tužka napíše,….pane Alefe, pane Godote,….napsali jste oba pro mne zajímavý text. Mám v oblibě úvahy o běhu života, i příběhy ze života. Koresponduje to s mojí oblibou cestopisů a pravdivých historických románů.

    Křižovatky života,….správná volba okamžiku,….vhodná konstelace hvězd,….intuice, vypěstovat si psychoradary,…neopakovat stejné chyby v rozhodnutích,….a co ještě dalšího, mimo vrtkavou Sudičku Náhodu, nám ovlivňuje život…..je toho dost.
    Moje nevlastní prababička mě naučila používat byliny a výklad Tarot. Přiznám se, občas se optám karet, když váhám, jak se rozhodnout.

    Když má nevlastní prababička vzala karty do ruky,….nejprve je hladila, předávala z jedné ruky do druhé a říkala,…..Tarotové karty nikdy nelžou,optáme se jich, určitě nám dobře poradí, kterou cestou se dát,….

    K Tarotu příběh,….Kdykoliv karty ukládala, vždycky mě požádala, abych jí je, až umře, dala pod hlavu do rakve. Slib mi to, že mi toto jediné přání splníš. Vím, že na tebe se mohu spolehnout.
    Udělala jsem to, i když jsem toužila si ty staré Tarotové karty nechat. Koupit se nedaly.
    Bylo mi deset, když umřela. V době studií jsem za fakultu hrála košíkovou a byly jsme na přáteláku v Berlíně. Celá parta jsme se přemisťovali z autobusu do hotelu a mně se před starožitnictvím otevřela kabelka a obsah se částečně vysypal. Při jeho sbírání jsem letmo pohlédla do výlohy,….hned, u skla výlohy , ležel balíček karet. Tarot, navlas stejné, jaké používala moje nevlastní prababička,…. Náhoda, ? …tím jsem si splnila přání, mít staré Tarotové karty.

    Je píseň,….Balíček karet, …. ale ta je o kartách na hazardní i jiné hry,….i když, i podle nich se dá dělat výklad,….to neznám,….ale hazardní hry mě v nádražní restauraci naučili.

    Pište dál, pokračujte, budu si číst. Tužka.

  4. Zhusta běh života (osud) ovlivní volba partnera(ky). Zejména, je-li z jiné sociální bubliny.

  5. Proč dnes ti ptáci tak hrozně křičí?
    Asi hlásí, jací jsou dříči.
    Že by už hmyz byl taky vzhůru?
    Anebo zpívají ptačí súru?
    Největší zpěvák je na zemi, kos,
    řve jako tur, že on je tu bos(s).

  6. Zakopaný pes
    nad ním černý bez.
    Kolem černé mraky
    vole krátkozraký
    máš si lámat hlavu
    jako ta u splavu?
    Zem otírá tromba
    možná je to bomba
    člověk nikdy neví
    všichni jsou už leví.
    Přemýšlel jsi dosud
    že řídíš svůj osud
    a zatím jsi plaváček
    ještě skočíš na háček.

  7. Osudové okamžiky.

    Levá noha střídá pravou
    necestou i cestou, trávou
    nemocná předbíhá zdravou
    pak klopýtá mozek v hlavě
    pořád stejně tvrdohlavě.
    Lepší je běhat do kopce
    vždy do lesa, než do obce
    a nejlepší jsou vršky hor.
    Hlava mě táhne do starohor
    kde pobíhají fosílie
    nevadí, že na mě lije,
    hlavně, že se dýchá
    a tam, kde končí mícha
    je prázdno a pusto.
    Dole je moc husto.

  8. No… Když to po sobě dnes čtu, vidím, že bude potřeba zapracovat na stylistice…
    Měl jsem se držet osvědčené metody: odložit napsaný text a vrátit se k němu s časovým odstupem.

      1. Já jsem to psal včera na mobilu, když jsem, seďa na dvorku, srkal porto.

        Na výsledku je to vidět.

        Málo platné – velká obrazovka monitoru ukáže věci, které na mobilu zaniknou.

    1. Taky bych některé své příspěvky chtěla změnit, jenže bohužel to nejde… práce kvapná, málo/*** platná, musím na to příště včas myslet.

      Jdu okopat brambory. Ladiku!!!, máme zbrusu novou motyku, také via Megaknihy (!), kovanou, 800 g, srdcovitou, cca 200×200, výrobce J.A.D. tools Litovel, od něj (po krátké diskusi, nakonec ochotně a rychle vyhověli) i přiměřenou násadu – vyrobit si ji sami neumíme a na trhu jsou jen tenké, vhodné k mrňavým sranda-motyčkám.
      Proč ani v e-shopech, ani v kamenných prodejnách nevedou pořádné motyky?

      1. Změnit příspěvky – mohla byste, kdybyste byla registrována jako uživatel/autor. Ti mají přístup do administrace a v ní můžete skoro všechno 🙂

        1. „… a v ní můžete skoro všechno.“ A přesně to by byl právě dost malér, bůhví co bych tam při své počítačové dovednosti natropila. Takže děkuji, ale raději ne.
          Nejde ostatně o nic důležitého, jen tu a tam o vhodnější formulaci, která mne samozřejmě napadla okamžitě po uveřejnění příspěvku. 🙂

      2. Brambory neokopávám, tím bych je hned vykopal. Jílovitá půda seschla a drží pohromadě, jako beton. Nať už má zápoj a nasazuje květy. Rozměr pole je 3,9×7,8m = cca 30m2. Silonové pletivo 1m vysoké, stálo cca 2300Kč (asi 25-30m, s tyčkama co 3m). Srna dnes spala na zvýšeném záhonu, dojedla všechny saláty (sklidili jsme 3, z toho 2 jsme darovali), spásla vršky slunečnic (zbylo 15 cm od země), ozubrovala jahodové listí (12 sazenic). Otevřel jsem ráno dveře, k ležící srně to je cca 8m… tak vstala a čuměla (v 8:30). Říkám jí: Julčo, nemusíš utíkat, ale vypadni a nechoď tady, nebo to aspoň nežer. Tak odešla, nejspíš nakojit koloucha.

        1. My jsme museli obehnat záhony aspoň stínovkou. Podle stop – zajíc. Okusoval vršky rajčat. Srna loni sežrala sousedce taky rajčata.

          1. Mám okolo Helvajzu dřevěný plot palisádového tipu 260 cm, takže srnky, vysoká ani prasata se ke mě nedostanou.
            Ovšem kosáci ano.
            Mám sítě okolo jahod, pak je přendavám na kanadské borůvky a pak i na rybíz.
            Jinak bychom nic nesklidili.
            Třešeň přikrýt nejde, tam je to boj kdo z koho.
            A na podzim boj o ořechy s veverkami a myšmi.

          2. No, jo, tak už to je. Každej by se holt chtěl na tom, kdo zemi vzdělává, velebí ji a chléb náš vezdejší v potu tváře dobývá, jen přiživit… (a nejlépe stylem tomu hodně, tomu nic).

        2. Mám metodu na bezpracnou likvidaci různých technických, už přebytečných výrobků. Položím je pozdě večer do dveřního výklenku u vstupu do našeho domu na pěší zóně. Do rána je někdo „spase“ jako ta vaše srnka.
          Hračky po vnucích, starý mixer, sada nepoužívaných skleniček, nafukovací balón….. Prostě všechno. Ještě se nestalo, abych to ráno našel na původním místě.
          Škodolibou radost (bohužel jen zřídka) mi dělá láhev zkaženého vína……

        3. …. = v kostce jako naše „zahrádka“, Ládiku, na naší bezplotový latifundii. Jen jahody sem letos zachránil před „naším“ zvířectvem výstavbou větrníku, jehož točivej pohyb plašššššííííí ptáky, takže jahody máme málo naklovaný oproti jiným rokům. Zato ostatní, jak píšete, spolehlivě už spaseno. Ani letos sme neviděli mečíky, který manželka vytrvale rok co rok (už 30 let) v bláhový naději znovu a znovu vysazuje.

      3. Veverko,
        jako násada je nejlepší přiměřeně tlustá větev ze smrku.
        Může být i mírně zahnutá správným směrem.
        Větev je hutná – roste stejně dlouho jako strom – třeba 6 cm průměr větve a 70cm průměr kmene smrku.
        Když je vyschlá, není těžká.
        Větev samozřejmě oloupeme a ohladíme.
        Stačí zajít v lese na paseku kde byla mýtní těžba.
        Hezký večer.

        1. Smrková větev se těžko obrábí i těžko hledá ta správná. Mi se osvědčil jasan, ten se lépe hobluje a do mokrého se může i pořízem. Pro kosu mám javor, byl přesně tvarovaný.

              1. Stiskají silou 10kN a říká se jim svěrák. Má výměnné čelisti. Tyhle jsou na hrubé dřevo, brzy je vyměním za rovné na desky. Potřebuju dofrézovat drážky v obkladu fošen na barák.

      4. Mnoho let mám motyku, kterou kdysi v mládí vykoval tatínek (už tady s námi není), měla jsem ji jako památku, teď jsem konečně na ni našla násadu.
        Tak to má být.

  9. Tužka napíše,…tady se urodilo veršů,…něco přidám,….

    Bez názvu.

    Život je smutný kůň s manželskou károu vzadu.
    K největším omylům patří, že žijem spolu.
    Vstoupils mi do cesty, já šla k jinému cíli.
    Chtěls úsměv nevěsty a její závoj bílý.

    Teď stojíš u okna a toužíš po svobodě,
    lásku jsi zardousil, leží na dně v hrobě.
    Tu káru potáhnem, ty hot a já čehý,
    bez lásky úsměvů, bez vzájemné něhy.

    Až kára dodrncá ke hřbitovní cestě,
    to už neunikneš té černé nevěstě.
    Stuha se utrhla z pohřebního věnce,
    vítr ji zanesl poslední milence.

    Tak končí příběh z jedné křižovatky.
    Nic už nelze změnit, čas nedáte zpátky.

    Jdu pracovat na zahradu,…rozmyslím si něco sladce zamilovaného, snad mě to napadne, abych pesimismus předchozích vět srovnala do rovnovážné polohy.
    Tužka.

    1. Ve starcích na chmelu je to nakonec hezčí:
      Tak jeden mladík
      s jednou slečnou
      sešli se spolu na trati.
      Kéž dojedou
      až na konečnou
      kéž na trati se neztratí.

  10. Tužka napíše pro pana Godota,…ááá,…rozkryl jste mou inspiraci. Tleskám,…
    To se mi stává,…slyším píseň, nebo si na ni vzpomenu, a portože mám všude kolem připravené papírky a kousky tužek, poznamenám si, co mě napadlo.
    Stejně inspirativní jsou i orchestrálky,…, namátkou, Acker Bilk,…klarinet, saxofon jsou pro mne zpěvné až mluvící nástroje….i různé modlitby jsem si už jako dítě upravila podle své potřeby.

    Psát něco sladce zamilovaného,…. ? asi jsem se trochu kasala,…. těžký, značně těžký úkol, moc sladké to nebude,…ale trochu cukrkandlu do toho vložím.

    Co jsi, ? Lásko.
    Mám tisíc tváří a tisíc svůdných úst,
    touha i hlad jsem,….
    a v útrobách jen svírající půst.
    Jsem cesta, kterou chodíš každý den,
    vzrostlý strom, co byl bleskem zasažen.
    Jsem jemná a křehká,
    mýdlová jsem bublina,
    i bouřkový mrak, co na nebi se rozpíná.
    Jsem ruce milenců, radost,….i zrádný klam.
    A prázdnou rakev bez věnců
    pro opuštěné starce mám.

    Pro dnešek by to mohlo stačit,…zas někdy si ,….třeba, …? ukovám pokračování,….Co jsi lásko? Jóó,…jojo.
    Tužka.

      1. Já zahrábnu do několik desítek let staré historie – Udýchaná:

        Líbám
        dívku
        udýchanou

        Ještě
        včera
        byla pannou

        Náhle
        už to
        není tak

        (Málem by jí ujel vlak)

  11. Tužka napíše pro pana Godota,….děkuji za včerejší příspěvek.

    Taky napíšu pro pana Alefa,….jak jednoduché,….naznačí a přitom hezky řekne vše,…

    Tak pokračujte, pánové, ať udržujete v kovárně oheň.
    Mohla bych taky psát o lásce od svých zvířecích souputníků,….těch příběhů,….určitě víc, než souputníků rodu maskulínum.
    Tužka.

  12. láska, páska, bič , polarita, jednota, tao, akáša, sugesce,…osud

    A tak by mne zajímalo, je-li vesmír inteligentní a toto vše má vyřešeno,…. pak by to bylo vyřešeno i „v nás“.

    Co je přáním mým
    co je přáním duše mé?
    Klid a mír?
    Vnímat krásu okolo?
    Občas se stane zázrak
    pak duše ožije a rozkvete.
    Potkala jsem v týdnu pár lidí
    a malíře.
    Stalo se, že jsme spolu začali hovořit
    a posléze i společně kreslit.
    Jedna linka má, další linka jeho,….
    Na obrázku úsměv,
    srdce,
    domek, stromy,
    ptačí matka na hnízdě.
    Hrášek, či sedmero plamenů
    jako zdroj života.
    Vedeni řekou života,
    duhou, úsměvem,
    vánkem,
    či samým osudem
    jsme se setkali a tvořili.
    Co je přáním duše mé,…

      1. Jsem rovněž sirotek, oboustranný sirotek.
        A že jsem bratra neměla a nemám, tak vidím ráda Ládíka 🙂

      1. Tak to se posral sám. – Voják (!!!) s přehazovačkou a přelivem.

        To jsme to dopracovali. Jestli u mě něco vyvolává paniku, tak je to řehtající přehazovačka s ticián-přelivem.

                1. Vidíte – to mě nenapadlo.
                  Je jasné, že člověk moderní doby ze mě už nebude, patřím někam do skanzenu.
                  Nevíte o nějakém? Ideálně bez internetu…

                  1. Jestli takový existuje, bude tam brzo dost plno, řekla bych. Našinec by tam byl v dobré společnosti.

                  1. Němci jsou i v této věci v čele (šíleného) pelotonu:
                    „Nový zákon o sebeurčení, který německá vláda právě dokončuje a připravuje ke schválení, umožní změnit oficiální záznam o pohlaví aktem pouhého slovního prohlášení. Tuto možnost mají mít už děti od čtrnácti let. Pokud jim v tom rodiče budou bránit, mohou si stěžovat u soudu.“

                    https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/gender-trans-nemecko.A230629_090218_zahranicni_safaj?zdroj=zpravodaj_hp

  13. Pustil jsem si nahlas v autě před teskem v Těšíně písničku “священная война” a sklízím zvídavé pohledy.

    1. Nějak jste mi připomněl kreslený vtip od Jiránka (jistě ho znáte) – „Lékař nám předepsal pohyb, tak se díváme, jestli jsou sršni doma…“

  14. Tužka napíše pro pana Ládíka,…a co takhle Kaťušu, ta má dost různých úprav. Viděla jsem, jak na Kaťušu pochodovaly krásné mladé Číňanky , jedna jako druhá, červené kostýmky, stejná velikost, stejná váha, stejně dlouhé nohy, kolínka ve stejné lajně, bílé kozačky, stejný lehký úsměv. Tak strojový pohyb stovek mladých žen jsem opravdu nikde neviděla. Na ulici byly linky, špičky bot se v jeden okamžik vždycky dotkly nakreslené linky,….vítaly ruskou delegaci,…to byl dril, než to bezchybně vyšlo,…. vyrovnané řady, k nevíře.

    I Stěnko Rázin by jistě taky zaujal…nebo Sulika.

    Tužka

  15. Na chaty! Na chaty!
    Jezdí chudý, prachatý.
    Jezdí volvem, jezdí vlakem,
    z vlastní vůle i pod tlakem
    unikají z šedi města
    od jazyka lepí vesta
    z pracovního drilu.
    Do lesa ke grilu!
    Zažít oheň, zažít vodu
    zmizet od všech dálkovodů
    přiblížit se matce Zemi
    usnout mezi liliemi.

  16. Zpoza buka srna hledí
    jak ti indiáni bledí
    hořčíkem pod klestím křešou
    pejskové na sebe brešou
    dítka šlapou v kaluži
    každé facku zaslúži.
    Špičku klacku zdobí párek
    nejlepší prý bude škvarek
    aby křupal mezi zuby.
    Nedaří se, je moc hrubý
    příště bude párek tenký
    a teď půjdem do pálenky.

  17. V noci tepla bylo málo
    už aby to slunko vstalo
    bez něj padá tíseň
    na spacáku plíseň.
    Chtělo by to cos do huby.
    U lavoru tvrdé tuby
    kdysi zubní pasty.
    Vidím Květy, Vlasty –
    podívám se, jaký ročník
    u postele plný nočník
    na rohožce bláto,
    stálo mi to za to?

  18. Dal bych šunku, dal bych preso
    příště jedu Štrbské Pleso
    retro nejde přes pysky
    objednávám Kempinski.
    U bazénu na tři noci
    na Solisko bez pomoci,
    příští ráno Kôprovský,
    pocit bude obrovský.
    Jak mám ten svůj důchod trávit?
    Čím se mám furt kua bavit?

    1. Půlku nebe kryje skála
      ta rañajka bola malá
      o desáté v břuše kručí
      kdesi v kleči medveď bručí.
      U Velkého Hinca
      stretám ukrajinca
      a hadovkou do sedla!
      Duša výškou posedlá.
      Na tom štítě ani noha
      povedám si No, ci boha!
      Musíš rýchlo dole,
      zpotěný si, vole!

  19. Když už Štrbské pleso, tak kolem (bývalého) hotelu FIS vzhůru Mlynickou dolinou k vodopádu Skok. Kolem něj z levé strany s pomocí řetězů a následují postupně tři morény. Dojdete do jakéhosi kotle (myslím že Capie pleso? v červnui bývá ještě zamrzlé), vždycky dopoledne je tam velmi ponuro. Vzhůru vlevo, když byla (bývala) tuhá zima se spoustou sněhu, tak celý prudký svah ještě v červnu pod sněhem. Nebezpečný úsek – v noci sníh přimrzne, přes den nataje a vytváří se krusta, zažil jsem tam vážný úraz (ne svůj), kdy dotyčná sjela po svahu asi 150 metrů do suťoviska – volal jsem vrtulník. Tam se hodí lehký turistický cepínek (Black daimond – rolsrojs mezi cepínky) a každý krok se s ním jistit. Nahoře zase kousek řetězů a už jste v Bystrém sedle (cca 2300 mnm), resp. v Bystré lávce (sedlo je kousek více vpravo a o pár metrů výše.)
    Pak už sestup kolem Walenbergových ples, tam se (osobní zkušenost) vždycky rozzáří slunce. Pak už je to trochu otrava přes pár morén dolů Furkotskou dolinou. Uhnout pak kousek vlevo na chatu Pod Soliskom. Tam kapustnicu a vodku s horcom a dolů už ne lesem (nuda) ale lanovkou k hotelu FIS. V klidu mezi jednou a druhou hodinou.
    Když se vyrazí ráno za svítání, krásná tůra bez lidí. Kamzíci, svišti, orli…..
    P.S.: Vzpomínky starého zbrojnoše 🙁 Takle dokážu z hlavy popsat skoro všechny nejhezčí turistické trasy v tom hezkém koutě Slovenska. Kde ty loňské sněhy jsou…)

    1. Od nás děláme Kriváň bez ubytka. Vyjedu ve 4 a v 6:30 jsem u Studniček. Jednou mi dal nahoře ministr plaketu, bo jsem tam byl 29.8….

      1. Na Kriváň jsem šel z druhé strany, tedy ze Štrbského plesa skoro po vrstevnici k nějakému malému plesu (jméno jsem zapomněl) a tam vpravo nahoru. S cestou ze Studniček se to pak nahoře spojuje.
        V úseku lesa/kosodřeviny jsme na pěšině narazili na ještě teplou velkou hromadu trusu – co jiného, než medvěd? Měli jsme dost bobky….
        Na Kriváň jen jednou – strašně moc lidí.
        Bez ubytování bych nemohl, přece jen je to pár set kilometrů. Ideální doprava – nočním autovlakem Praha – Poprad.
        Když to máte kousek, dovolím si doporučit. Zaparkovat u Sedmi prameňou u Matliarů, vzhůru proti proudu (Biela voda?/Biely potok? Už nevím přesně), u Šalvějového pramene odbočit vlevo směr Brnčálka a z ní nahoru do svahu a na Jahňací štít. Nádherná tůra, jen strašně dlouhá (až k Brnčálce po zpevněné cestě, vleče se to), skutečné Tatry až pod Brnčálkou a výš.
        Minimum lidí.
        Šlo by to i ze Skalnatého plesa kolem Svišťovky a pak prudce dolů k Brnčálce. Jednou mě tam v těch dvou tisích potkala bouřka – jen sednout na bobek mezi těmi skalami a čekat. Skvěle vybavený, ale stejně mokrý až od slipů a do bot.
        Hezké vzpomínky.

        1. Ve 2016 jsem z Panoramy zkoušel oběhnout VT přes Hlinskou a Koprovskou a pod Koprovským sedlem mi došla voda, bylo strašné horko – tak jsem to vzdal. Běžet po kamenech je něco jiného, než po Beskydách. A to jsem měl Lysou (převýšení 800m z Ostravice) za hoďku.

          1. Na Koprovský štít zase ze Štrbského plesa na Popradské, tam vlevo. Dost lidí, ale když za chvilku odbočí doprava vzhůru na Rysy, prořídne to. Pak docela příjemně plynule vzhůru přes jeden potok k Hincovým plesům. Do Koprovského sedla hodně příkře, ale je to krátké, pak už jen malé převýšení na samotný štít.
            Ten zmíněný potok se dá docela dobře přeskákat, jenže jednou nás tam chytla bouřka, potok se rozvodnil a zpátky přejít nijak nešel. Čekali jsme až do tmy, než voda opadla. Naštěstí ve výbavě baterka. Vynucený nocleh na Popradském plese (naštěstí ještě mimo hlavní sezónu, volno. A dali nám brynzové halušky se špekem a vodku s horcom, a „viete ako – dobre bolo“.

            1. Mým vzorem byl Kilian Jornet, jenže já mám nad 100 kilo a vypadám, jak prase, tak běhám potmě. Denní běhy jsou světlé chvilky. A teď po kolapsu se prý mám podívat do občanky, říkal felčar. Tak pomalu přecházím na musherskou kolobku. Dnes jsem běžel 60 minut, kosil jsem 2 hodiny a na kolobce jen 30 minut.

              1. Já se snažím třikrát týdně fitko + dvakrát plavat.
                Ve fitku jen malé zátěže, ale více opakování a v tempu. Plavu dva km, ale jen prsa (kraula neumím) a už dost pomalu – ty dva kilometry tak za hodinu patnáct.
                Tlustý jsem jako vepř, ale nějak ještě pořád držím pohomadě.
                Příští rok mi bude 70, tak co….
                Tož tak a příště asi už o něčem jiném -nějak vznešenějším nebo tak nějak.

  20. K těm osudovým okamžikům…

    Nedávno jsem objevila na jůťůb takového mladého handsome sexy Indonézana, který si nazpíval někde ve studiu pár rockových balad a a docela cynicky to nechal prostříhat se záběry z America/Britain Got Talent. Má zcela jistě smysl pro humor.

    Nicméně, to, jak ten člověk zpívá a jak se u toho pohybuje, nechává nejen mě, ale jen za cca 3 týdny už i miliony dalších lidí po celém světě zdrogované v plynulém němém úžasu.

    Naprosto výjimečný hlas a fíling pro osmdesátkové rockové balady… ufff.

    Posuďte sami:

    Still Loving You – Scorpions (AA ANDRI Covers)
    https://www.youtube.com/watch?v=h5K6kRQL0JI

    NOVEMBER RAIN – GUNS N‘ ROSES (AA ANDRI Covers)
    https://www.youtube.com/watch?v=c1nKLVU5ySM

  21. Pozeram, ze sprava o tom tu nie je, tak si dovolim ja.

    Ládik!!! na inom fore oznamil, ze vcera zomrel Jáchym, alias Asfaltový holub.

    Pomyslime na neho, ktori sme ho poznali (hoc i len virtualne)…

    R.I.P.

    1. Všechno, co má ve skutečném světě začátek, má i konec.
      Důležité je to, co je mezi tím. Určuje totiž i následující události.
      R.I.P.
      ===
      Kdysi jsem dumal, jaká souhra náhod způsobuje, že se narodí člověk. Určitý člověk, třeba vy, čtenáři. Nebo já. Nebo kdokoliv.
      Jak by nepatrný popud mohl změnit vznik určitého člověka a vznikl by někdo jiný. Třeba ulomený podpatek mé matinky a zpožděná tramvaj, na kterou čekal můj táta. Ty dvě příhody se musely setkat. Jinak bych se nenarodil já, ale někdo jiný, jiným rodičům. (A nepsal by tu takové nesmysly.)
      Ty nepatrné změny jsou vlastně oněmi známými křídly motýla v Amazonii který spouští El Niňo.
      A nastávají denně mnohokrát. Bilionkrát.
      Jak praví klasik
      „Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře…“

      1. Řetězení náhod, to je skutečný osud. Ovlivnit ho můžeme, ale asi jen v drobnostech.
        Někdy přemýšlím jako vy.
        V Katovicích na Otavě, kousek proti proudu od Strakonic, bývá pouť kolem 5.května (v roce 1945 přijeli právě o pouti Američané).
        Byla i v roce 1948 a jako každoročně (až dosud) bývá její součástí fotbalové utkání s nějakou sousední vesnicí (i hřiště je stále totéž). Fandit se dostavila i tehdy patnáctiletá dcera místního holiče Václava Zedníka (jak vždycky vyprávěla, „měla na sobě ty fialový šik šaty po Němce – inu, tři roky po válce…) a ze sousedních Novosedel osmnáctiletý frajer. Přišla májová přeprška a frajer hodil holičově dceři přes ramena svoje sako a doprovodil ji domů. Hned po pouti se přišel nechat ostříhat…. a oholit. Jmenoval se Jaroslav Hudec, to je nějaká nápadná shoda se mnou, co?
        Možná kdyby nezačalo pršet, ani já bych tady nepsal tyhle blbosti.
        Řetězení náhod. Příště napíšu třeba tu o babičce a dědovi.

        1. Tak vidím osud i já. Řada náhod, která se nějak přihodily – a jsme tu. Mohlo to dopadnou jinak. A předtím jiná řada náhod, které daly vzniknout našim rodičů a předtím…
          Jde to až k Big Bangu. To je všechno je ten Osud.

  22. Řetězení náhod, to je skutečný osud. Ovlivnit ho můžeme, ale asi jen v drobnostech.
    Někdy přemýšlím jako vy.
    V Katovicích na Otavě, kousek proti proudu od Strakonic, bývá pouť kolem 5.května (v roce 1945 přijeli právě o pouti Američané).
    Byla i v roce 1948 a jako každoročně (až dosud) bývá její součástí fotbalové utkání s nějakou sousední vesnicí (i hřiště je stále totéž). Fandit se dostavila i tehdy patnáctiletá dcera místního holiče Václava Zedníka (jak vždycky vyprávěla, „měla na sobě ty fialový šik šaty po Němce – inu, tři roky po válce…) a ze sousedních Novosedel osmnáctiletý frajer. Přišla májová přeprška a frajer hodil holičově dceři přes ramena svoje sako a doprovodil ji domů. Hned po pouti se přišel nechat ostříhat…. a oholit. Jmenoval se Jaroslav Hudec, to je nějaká nápadná shoda se mnou, co?
    Možná kdyby nezačalo pršet, ani já bych tady nepsal tyhle blbosti.
    Řetězení náhod. Příště napíšu třeba tu o babičce a dědovi.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *