by 
Sešlo se to tak najednou.
Ve čtvrtek večer zazvonil mé kvalitnější polovině telefon. Co říká volající, jsem neslyšel, ale podle reakcí manželky jsem vytušil, že ten, kdo volá, je poslem nečekaných sice, přesto ale dobrých zpráv.
Žena domluvila a s tajuplným úsměvem típla telefon:
„Právě volala Oldřiška. Jsou v Chorvatsku, mají volná místa v apartmánu a jediné, co jim náhle chybí, je cvičitel. Prý máme přijet, jako záskok. – Předběžně jsem řekla, že se poradíme, ale že by to asi šlo…“
Chvíli přemýšlím… (žena později tvrdí, že asi dvě vteřiny, déle určitě ne)… v práci nic akutního, co by nesneslo týdenní odklad, ale v sobotu je naplánován seminář.
„Když nachystáš věci na seminář, já zabalím do Chorvatska a po semináři můžeme jet,“ odpovídá žena na otázku dřív, než jsem ji vyslovil. „Pokud nebudeš moc unavený,“ dodává se smíchem. Směje se proto, že slyší, co si myslím: na cestu autem do Chorvatska nikdy nejsem unavený.
Ještě nikdy jsme do Chorvatska k moři nejeli tak snadno, hladce a rychle: rozhodnutí padlo během dvou vteřin, trasu jsme urazili včetně toaletních přestávek přesně za šest (!!!) hodin a ubytování jsme měli zajištěno, aniž bychom se museli o cokoli starat. – Moře a Svrchovaná Vůle rozhodly, že pro tento týden je naše místo tady.
Vody se rozestoupily a my jsme přešli suchou nohou.
Sedím na plochém balvanu, s kterým se znám už asi dvacet let. Kolem je divoká pláž, střídmě navštěvovaná nudisty. Stezka sem vede hustým porostem křoví janovců, které když kvetou, omamně voní. Rákos, vyšší člověka, ostrůvky starobylých borovic. Louka vonící přeschlou trávou a žíznivě čekající na déšť občasných bouřek.
Moře pod mým balvanem tiše mlaská.
V měkkém ranním slunci přehlížím balvanitou pláž, táhnoucí se do daleka. Je to malebné území nikoho a všech.
Není to souš a není to vodní svět. Voda a pevnina tu koexistují ve věčném sporu o hranice. Trvale obývat ji mohou jen bytosti obojživelné, jinak nikdo neobstojí.
Sleduji, jak běží vlny. Příboj se rozbíjí o skály a voda mírně zaplavuje břeh. Každá z vln dosáhne o něco dál a výš než její předchůdkyně. S vlnami připlouvají hejna rybiček, rybek a ryb. Malí korýši šmejdí po zatím mělkém dně – snad hledají, co za odlivu přibylo ve škvírách mezi kameny, které zrovna teď ovládá vodní živel.
Příliv dostoupí vysoko a voda se pak vydá na zpáteční cestu; místa, která pro tuto chvíli náleží vodě, nakrátko zase opanuje souš – a celý koloběh se bezpočtukrát zopakuje, jako se opakuje od pradávna až do konce časů.
Voda a souš, věčně neklidné rozhraní, pláž.
Jeden z balvanů má zvláštní tvar. Jeho půdorys docela věrně připomíná tvar země, která je mi vlastí. Má vlast je, globálně vzato, nedaleko – nějakých šest hodin jízdy autem.
Má vlast je, globálně vzato, taky svým způsobem pláž. Je to území nikoho a všech. Odedávna se přes ni převaluje vlnobití: z východu na západ, ze západu na východ. Východ a západ se střídavě ujímají vlády nad tou zemí, a žádný z nich ji neovládne natrvalo. Podobně, jako na pláži žijí tvorové, patřící tomu či onomu živlu, ale žádný z nich ji nemůže trvale opanovat, i mou zemi obývají lidé, vyznávající někdy východ, jindy západ. Jejich spory, někdy nicotné, jindy krvavé, přelévají se zemí z východu na západ a ze západu na východ jako příboj. A jako příboj, ani ony nemají a do konce časů nebudou mít konce. I zde jsou tvorové, kteří, podobni obojživelníkům, přežívají bez ohledu na to, kterým směrem právě vlna běží. – To, prosím, není hodnocení, není to odsudek, i když to tak někomu může připadat.
Je to pláž – nic víc, nic méně, se vším, co k tomu patří.
Blíží se šestá hodina, čas večerního cvičení. Skáču z balvanu na balvan a vycházím z pláže na stezku v pobřežním rákosu. Příboj téměř ustal, bude klidný večer a klidná noc.
Zdá se, že tuto noc jen v náručích milenců se odehrají bouře. A opravdu: jenom se to zdá.
Chorvatsko je půvabné, mně ale učarovalo moře, pobřeží a ostrovy na severu. Všechny myslitelné nálady a vrstvy, vlídno i drsno, tajemno. Příroda ve své syrovosti a mohutnosti.
Doma jsem tady u nás, ale patřím i tam.
Ládik!!! ví a rozumí.
Mi se nikdy nepodařilo jet poloprázdným autem k moři. Moje Čtvrtka vždy přibalila 2-3 kusy a byl z toho Balt, 15 let po sobě… ale předtím … poprvé Piteå, slunko nezapadlo, voda 20. Z pláží u mě nejdříve vedly Lofoty, potom všechno přebil Island. Poloostrov Tjörnes, Ledový oceán. Nikde ani noha, ani stopa po civilizaci široko daleko. I v červenci byl běžný sníh až k moři. Ubytování mě netížilo, žádné nebylo. Ta doba je asi pryč…
Jáchym umřel na moje jmeniny. Tušil jsem to, volal jsem hned ráno.
Na to nemám, co bych řekl. Byl bych ho rád poznal.
Šlo to opravdu těžce, ale přece! V ten den se mi podařilo po opravdu dlouhé době a „cestě“ ! zase ! dostat do výšky mezi nebe a Zem, kde to známé a neznámé odděluje křivolaká čára alpských dvouapůltisícovek:
http://imgway.cz/v/4T15.jpg
Neopakovatelné chvíle a pocity, jako by se člověk vznášel mezi tím fundamentálním a tím nekonečným … kde hledá sám sebe.
V takových chvílích si člověk uvědomuje jaké má štěstí, že tuhle výšku ještě mohl dát, že ještě furt může!
Tam, jako pokaždé, se vkrádá otázka:
„Uvidím to ještě někdy?“,
aby nevyřčenou otázku v zápětí nahradil v mysli ten defilující už opravdu dlouhý průvod těch, co tohle štěstí neměli a nemají … co tuhle krásu už nikdy neuvidí…
Requiescat in pace, náš holoubku asfaltový
https://www.youtube.com/watch?v=ROzM-Wwxof0&ab_channel=Jean-PierreDAZURO
pardon = vzápětí
To je někde nad Schladmingem?
Ne … v Allgäuských Alpách
Mne napadlo nieco ine od Albinoniho. Take pomale, ale iste kracanie do vysin…
https://www.youtube.com/watch?v=XMbvcp480Y4
Tužka napíše,…správný, letní námět,…moře, západy a východy slunce,…pláže, šumění vln,…a taky jejich zrádnost a nebezpečí, zpětné proudy, když se vlny odráží od konce šelfového pobřeží.
Ukolébavka
Spinkej už broučku malý,
pod okny příboj ztich.
Sudičky povídaly,
že budeš námořník.
Tvůj táta jim byl taky,
a všichni muži kol,
než odvály je mraky
na druhý světa pól.
Kdesi v podmořské tůni,
neslyší vichřici.
A lodi nad ním plují,
a rybky svítící.
Mé vlasy stále halí,
jen závoj smuteční,
a v kapli svíce hoří,
na paměť oněch dní.
Tak spinkej už můj malý,
moře ti splatí dluh,
a na všech jeho cestách
ať provází tě bůh.
Pláž,…hezké téma na mnoho pohledů,….díky,….Tužka.
Na ostrově Eysturoy. Faery 1995.
Hřbitov v osadě Gjógv. Sousoší matky s dětmi, hledící marně na moře. Na náhrobcích nejsou mužská jména. Ponurý čas, déšť, vítr, zima – křičí tisíce racků, alek, buřňáků, chaluh velkých, ústřičník s červeným zobákem něco našel na zemi. Čerstvé zážitky z výletu s grónským rybářem na Vestmanské útesy v menší loďce po rozbouřeném Atlantiku, promočené hadry, hlad – kdysi rybáři z loděk lezli po kluzkých útesech sbírat ptačí vejce, samé neštěstí, smrt.
Příští den cestou z Torshavnu do Seydisfjorduru z pochmurného nebe posvítil na hřbitov v Gjogvu paprsek Slunce:
http://imgway.cz/s/959O
Stopy na pláži Islandu.
http://imgway.cz/s/959Q
http://imgway.cz/s/959R
Ten článek mi asi utekl jinam, než kde jsem ho chtěl mít. Je to víc óda na chorvatské moře než politologická úvaha.
To bude asi tím, že nejsem politolog, zatímco milovník Jadranu jsem.
—
Měla to původně být reakce na otázku Starého kocoura, zda problém naší země a její politické situace má řešení. A při pohledu na pláž, na trvalé střídání souše a vody na jejich rozhraní mi napadlo, že i ČR leží na rozhraní Východu a Západu a je jí dáno věčně prožívat střídání jejich vlivu. – Takže na Kocourovu otázku odpovídám: za daných podmínek to řešení nemá. Vždy tady bude půlka provýchodních dezolátů a půlka prozápadně-ušlechtilých užitečníků, a ti se nikdy neshodnou.
Nohavica má k tomu virtuálku:
https://www.youtube.com/watch?v=Fk9O4-E4jl8
Díky!
Tuhle slyším poprvé.
Myslím, že každý problém má řešení.
Jen u politických řešení to může někdy trochu trvat.
Myslím tím jednu, dvě, tři generace.
A nebo 400 let jako po Bílé hoře.
Nám, kteří žijeme v časovém omezení – řekněme jeden život, 100 let – se to nelíbí, protože jsme netrpěliví, sám jsem toho příkladem.
Moře útočí na pevninu a kousek po kousku ji odnáší do hlubin.
Někdy se může potopit i kontinent, třeba s civilizací.
Jindy se nový kontinent vynoří, ovšem bez civilizace.
Vždy, když hovoříme/píšeme o nějakém řešení, nesmíme pominout, za jakých podmínek to řešení hledáme. To je mimořádně důležité, protože úvahy o podmínkách platnosti zpravidla mají k řešení samotnému mnoho co říct – například mohou ušetřit spoustu hledání tam, kde není co nalézat.
To, co jste napsal, může být pravda – teď ještě dopsat ty okrajové podmínky 🙂
Okrajové podmínky řešení současného politického stavu jsou dány našimi sousedy a spory mezi nimi.
Sousedy míním EU, řízené Anglosasy a Rusko, podepřené Čínou+
Pokud se nedostanou do přímého konfliktu, bude řešení politického stavu v České kotlině a Moravskoslezkých úvalech dlouhodobé, třeba na ty generace.
Jsme malý národ, 10mil. a bez přístupu k moři.
Nemáme ekonomickou ani vojenskou sílu, momentálně jsme v postavení kolonie EU, která je, ( ta EU) držena pod krkem USA.
Čím déle bude trvat naše vazalské postavení a budou se nám utahovat šrouby tím bude narůstat podíl dezolátů a klesat podíl užitečných idiotů.
Pokud se tedy vnější podmínky nezmění, nezmění se ani naše politické směřování.
Ani pokud by volby vyhrál Raichl a předsedou sněmovny by byl Vidlák.
Pokud se změní vnější podmínky, dojde i k změnám u nás.
Ve vedení může zůstat i část současného, pokud včas převléknou kabáty.
Srovnejme s předáním moci v r. 1989.
Souhlasím s Tebou, že ležíme na rozhraní Východu a Záchodu, eh tedy Západu a podléháme cyklicky jejich vlivu.
Pokud se ta hranice trvale posune jedním, nebo druhým směrem, bude i naše politické směřování jiné.
Pokud nebudeme mít – a asi nebudeme – milionovou vlastním průmyslem dobře vyzbrojenou armádu, včetně jaderných zbraní, bude naše suverenita vždy omezená.
Jeden hegemon nám nabízí naši depopulaci a namíchání s migranty ze zemí které zničil, zanikání pravomocí státu a jejich přesun do centra.
Druhý hegemon když u nás hegemonoval nás netahal do svých válek a na jeho území mají různé národy a národnosti svojí autonomii a nedošlo k jejich zániku.
(porovnejme třeba Burjaty a Indiány)
Že by se u nás projevoval výrazně vliv třetího hegemona momentálně nepředpokládám.
Ano, je to, jak píšeš. Zatím jsou podmínky takové, že se tady (střední Evropa) přetlačují východ a západ o vliv. A za těchto podmínek snaha o ustavení stabilního režimu nemá naději na úspěch. Právě tak, jako nemá naději na úspěch pokus o vysázení lesa v místě, kde trvale pracuje příboj. Les nebo sad na pláži nemá řešení.
Obrazně řečeno – Vidlák by v místě, kde já vidím tu pláž, chtěl vybudovat prosperující farmu s poli, sady a budovami pro ustájení dobytka. Adamová s Pekarovou by v místě, kde já vidím pláž, chtěly vybudovat prosperující chovnou stanici mořských úhořů, slávek a chobotnic.
Já myslím, že za daných podmínek je vyloučeno, aby kdokoli z nich uspěl.
Alefe, vím, jak to myslíte, jen věcná připomínka: Norové začínají s chovem lososů i na pevnině…
Chov v moři, u pobřeží, tam funguje už dlouho (byť fajnšmekři tyhle ryby neradi), teď z důvodů ekonomických (daně atd.), které nedokážu posoudit, začínají s chovem na souši. No comment, jen informace 🙂.
Já vím, že každé podobenství kulhá 🙂
Když to po sobě zpětně čtu, tak bych ještě dodal:
To, že k nějaké změně může dojít po změně vnějších podmínek neznamená, že bychom se neměli v rámci možností snažit o změnu toho, co změnit můžeme.
Aby negativní změny probíhaly pomaleji a nastolovat témata pozitivních změn.
Lidé by také neměli podceňovat sílu myšlenky.
To, nad čím přemýšlím(e), to posilujeme.
Tak jako kapka vody dokáže vyhloubit kámen, myšlenka dokáže tím kamenem pohnout.
Kdo ví o čem píšu, ten ví 🙂
Kdo neví, vysvětlování nepomůže.
„(porovnejme třeba Burjaty a Indiány)“
No, to sa asi porovnat neda, teda nie je to porovnatelne. Skôr napr. Mohykánov, Apačov… s Buriatmi.
„Moře útočí na pevninu a kousek po kousku ji odnáší do hlubin.“
To je pravda, ale lidé také dokáží moři vyrvat kousek po kousku pevninu zpět. Pravda jde to mnohem pomaleji než naopak, ale jde to. I v tom Chorvatsku je moje místo kde se to daří.
P.S.
AH odešel. Říká se, že tělo zemřelého zmizí, ale jeho energie zůstává.
On ji měl hodně, navíc pozitivní a já věřím, že ta se nemůže jen tak ztratit.
Já věřím jako Budhisté a prvotní křesťané na reinkarnaci.
Jako je zachování hmoty a energie, tak podobně je i zachování duchovní energie.
AH jsem bohužel nepoznal. Ale věřím, že tam kde je bude šťasten, dokud se znovu nezrodí.
Rád jsem četl jeho moudré příspěvky.
Sms jeho dcery:
Děkuji!
V březnu byl na operaci plic. Dopadla dobře, ale po pár dnech se táta roznemohl. Důvodem byla nejspíš autoimunitní reakce. Jeho stav byl natolik vážný, že byl asi měsíc hospitalizován na interně. Zároveň ale zdravotní stav nedovoloval další protinádorovou léčbu. Asi měsíc byl doma. Před třemi týdny musel být hospitalizován znovu. Bohužel jsme dostali špatné zprávy. Ptala jsem se ho, jestli Vam mám zavolat, nebo mu pomoci napsat nějaký příspěvek… to už měl ale i edem mozku a byl příliš unavený… Věděl ale, že na něj myslite a že tam má zmeškané hovory… Posledních 15 dní jsem s ním byla na nadstandardním pokoji oddělení paliativní medicíny, kde jsem se o něj starala a bydlela tam s ním až do konce… Odchod měl relativně snadný a říkal, že ho nic nebolelo… Vím, že jste Ládik. I že jste ho navštívil v Hradci…
Často o Vás mluvil…
já sama se sociálním sítím zatím úspěšně vyhýbám… není to můj šálek čaje…
Zdravím! BŠ
Téma pláž je mnohem přínosnější, než téma střídání prostředí nad vymytým pískem. Střídání prostředí nad vyjedenou krajinou je nudné, protože počet takových střídání je za český lidský život málo. 1918, 1948, 1989. To je zatím celé. Ze současníků ti nejstarší zažili jen 2 střídání a to je málo na diskusi.
Kdežto pláž – to je změna každým okamžikem. A taky není pláž jako pláž – některá je kolmá a říká se jí útes, některá je vnitřní (jezerní), jsou bílé i černé, milion variant a pohledů.
Miniúvaha na téma pláž x pobřeží.
Když Alef nedávno vyzval Vidláka, aby se podíval na pláž a zamyslel se nad ní, nechápala jsem – k čemu může pohled na pláž inspirovat, jaké neotřelé a závažné myšlenky mohou z toho vzejít?
Po přečtení dnešního článku jsem pochopila. Jen bych slovo „pláž“ nahradila výrazem „pobřeží“.
Slovo PLÁŽ ve mně evokuje představu něčeho (obrazně) plochého, mělkého, ryze užitkového. Místa zaplněného turisty na dovolené, prostého poezie, přírodě vzdáleného.
Naproti tomu na pobřeží je možné všechno. Může být krásné, vlídné, slunné. Mohou u něj ale troskotat lodě rybářské i jiné, může být dramatické, inspirovat k úvahám o mocné přírodě, o lidském pinožení. Nikoli na pláži, nýbrž na pobřeží cítím velikost přírody / vesmíru / nesmírnou pokoru.
Pro mne osobně existuje velký rozdíl mezi evropským pobřežím jižním a severním/ severozápadním. Na jihu vždycky myslím na dávné Řeky, Kréťany, na jejich civilizaci, na jejich všední každodenní myšlenky a starosti.
Na severu/ severozápadě vládne Příroda. Ano, s velkým P.
Já nebyl v Chorvatsku a tak mám představu, že to je samá pláž, hlava na hlavě. Před pár lety mi firma Lipovica (radiátory, Hrvatska) nabídla pobyt u moře i s dopravou jako formu provize. Nebral jsem to … jižní moře není moře, ale „chcanky“, které neosvěží. Hleděli na mě, co jsem za exot.
Někde to tak opravdu je. Jsou i místa, kde může být člověk sám, chce-li. Nebo si k té samotě může někoho vzít s sebou.
Veverka správně připomíná, že na mých fotkách je spíše pobřeží než to, co obvykle chápeme a představujeme si, slyšíme-li slovo „pláž“. Ale ve skutečnosti je to jen otázka měřítka: písek/štěrkopísek na pláži je „jen“ zmenšeninou pobřežních balvanů. Fraktál je jeden ze vzorců, které pán Bůh použil, když tvořil svět. Z této perspektivy není mezi pláží a pobřežím rozdíl.
—
Modřín a cedr mají docela podobný vzrůst i jehlice, ale cedr na severu nepřežije. Každý potřebuje k životu něco trochu jiného, zejména teplotu okolí. Můj strom je spíš ten cedr. Nízké teploty mi nedělají moc dobře, krátké dny a dlouhé noci za spolupůsobení nízkých teplot mi dělají vysloveně zle. To, že mě pán Bůh vysadil do ČR, je takový teplotní kompromis, aby mě aspoň občas přiměl k práci.
—
Zpátky na pláž: začínám si myslet, že pokus zavést na území ČR stabilní režim jakékoli povahy je předem odsouzen k nezdaru. V místech, která jsem nafotil, za stávajících podmínek nezřídíme ani višňový sad, ani chovnou stanici mořských ryb. Stejně tak v místech, kde domov můj.
Dlužno poznamenat, že i místa pobřeží s plážemi se mění v čase. Kam dorazí masová turistika, odtud je třeba se zdejchnout.
Chorvatské pobřeží je krásné, vadou na kráse jsou tam nejen masy turistů, ale také samotní Chorvati (Chorvaté?). První návštěva 1993 (nadrženi na teplé moře), druhá a poslední 1994 – pak zásada Chorvatsko už nikdy (dodrženo).
Ládik s ledovými moři je samozřejmě exot, k němu to patří, ale snad sám uzná, že v rámci kotlinky je to úchylka proti obvyklosti.
Já objevil v roce 1995 jižní pobřeží Kréty, tehdy turisty napadené ještě poměrně málo, s kouzelným místem jménem Paleochora. Postupně jsme tam začali brát s sebou nejen přátele, ale hlavně rodinu a vnuky. Pláže dvě – písečná a kamenitá na protilehlých stranách malého poloostrova. V letech 60/70 nevelké hipísácké hnízdo.
Dvaadvacet sezón, vždy na měsíc (první půlka s dětmi, druhá už jen sami) …. ale už jen vzpomínka.
Proč? Důvodů, jak už to bývá, více.
Především nemoc mojí Labutě, ale vlastně stejnou měrou nájezd turistů.
Tam, kde na kilometrové (písečné) pláži nebyl napevno umístěn ani jeden slunečník (což dokladovalo její s trochou nadsázky „liduprázdnost“), tam dnes slunečníky ve dvou i více řadách.
Tam, kde kdysi volné plavání napříč více než kilometrovým zálivem (nejdřív půl kilometru od břehu, a pak teprve napříč, to dá rozum), tam dnes motorové čluny s „atrakcemi“.
Tam kde kdysi jen řecké taverny dnes dokonce i mekdonald.
Paradoxní je, že narůstající masu turistů tvoří především Řekové, kteří prchají na jih z pobřeží severního, turisty přeplněného už dávno….. šíří se to jako mor.
Snad takové řecké Šangi La – Ostrov Gavdos, nejjižnější bod Evropy, tedy jižně pod Krétou. Zajeli/zapluli jsme si tam z Paleochory na pár dní dvakrát, v rámci prodloužení obvyklé dovolené. Čtyři desítky stálých obyvatel, liduprázdné pláže (třeba Sarakiniko). Zatím dobré – nemají tam letiště (a snad ani mít nebudou). Spojení jen nevelkou lodí dvakrát v týdnu… ale čerti vědí, to platilo ještě před deseti lety. Jak dnes, to nevím a o budoucnosti ani v tomto případě iluzemi netrpím.
P.S.: Skutečně liduprázdné pláže lze najít na jižním pobřeží Jemenu, tam nejsou (resp. v roce 1996 nebyli) turisté, ale ani místní. Naprosto žádný „servis“, jen jedno větší sídlo (Al Mukala) až k hranici s Ománem (ale také jeden ropný terminál nedaleko odtud). Něco pro takového nějakého „teplomilného Ládika“.
P.P.S.: Alefe, ta metafora s pláží v Kotlince je moc povedená, líbí se mi a až se to bude hodit, použiji ji v nějaké hospodské diskusi.
Kréta je můj sen. Nějak se pořád nemůžu dostat k tomu, abych si ho splnil, ale třeba se to někdy podaří…
Určitě ne na severní pobřeží – hotel vedle hotelu. Kdyby ses chystal, napiš – dám instrukce.
Výborně! Rád využiju 😁
Jako Godot, i my jsme poprvé (a na rozdíl od Godota i naposled) navštívili Krétu 1995, s tehdy třináctiletými synky. Projeli a prošli jsme většinu pobřeží jižního i severního, a absolutní souhlas s Godotem, sever NEBRAT. Jih tehdy nádherný, skoro liduprostý.
A ještě tento dojem: Kréťani jsou úplně jiní, než Řekové na pevnině a na jiných ostrovech: pracovití, příjemní, sebe a své služby nevnucují, nejsou vlezlí – jen zdvořile a nevtíravě nabídnou. Mají svou hrdost. Godote, máte stejnou zkušenost?
Z některých se stali v rámci možností kamarádi. Gyrosáři bratři Stefanos a Adonis (fakt, Adonis, to by jeden nevěřil), majitel retaurace námi zvaný „modrý dědek“, zelinářka Maria atd., dokonce i pes, zvaný vnuky Frank podle nějaké figurky z kresleného seriálu.
Jednu restauraci tam provozoje/provozovala Radka (s manželem Řekem), původem z Blovic (Plzeň-jih). Pořídila si tam tři děti.
Mně tamní lidé připadají jaksi nezáludní. Jasně, chtějí na turistech vydělat, však je to živí. Ale má to svoje rozumné meze a jak píšete – mají svoji hrdost. Moje zkušenost je, že na Krétě se nekrade – v šuplíku u postele vždy dost peněz a nikdy se nic neztratilo, ani nikde jinde. A nepodvádí….
Paleochora byla územím, kde se nespěchalo. Kdysi jsem na toto téma napsal drobný seriálek k Bavorovi na jeho „Poznámky“.
Boží země, hned po šumavském Podlesí.
Je tu ovšem rozpor – na jednu stranu bychom byli rádi, kdyby ta země zůstala jaksi „rustikálně řecká“, ale na stranu druhou chceme nějaké civilizační vymoženosti (myslím tím obecně „my, turisté“).
Neumím se textem zasnít jako Alef, ale když zavřu oči, vidím se za časného rána, kdy rodina ještě spí, ale já už mám naplavaný první kilometr, a rozvážně kráčím v ranním vánku ten kousek na „agoru“, abych všem nakoupil v pekárně něco k snídani (mají tam všechno pekelně sladké, já to nejím). Za ruku vedu vnuka Honzíčka, který se také probudil nějak předčasně (dnes 25 a 190 cm výšky). Po nákupu se usadíme (já jako skoro každé ráno) v první otevřené kafeterii (námi zvané „modrý růžek“). Usměvavá kafírnice jen „ja su“ a staví přede mne kafé eliniko sketo a ouzo me pago, před Honzíčka sklenici portokolády z čerstvých pomerančů. A jen tak sedíme, koukáme, občas prohodíme pár slov, já si pohávám s komboloi…. Čeká nás krásný den.
Krásné vyznání lásky k milovanému kraji jste napsal.
A ještě k tomu, co evokuje slovo „pláž“. Já to mám tak:
Ráno je prázdná pláž a na vodní pláni
v modravý mlze člun jako by stál
My srdce dávno máš, tak co ti brání
jít tím ránem dál…
Co do sudu prvně dáš, tím je provždy cítit.
Jistě. A za vodou v rákosí je ráj…
Lofotské pláže:
https://imgway.cz/4T14/1D2D0089-D076-48C2-9D70-29FC0F52BDF9.jpeg
https://imgway.cz/4T16/D7314DD2-7BDD-456E-888C-70F4CC61F5ED.jpeg
Hodně záleží na tom, jak vysoký je příliv/odliv a kam sahají bouře.
Běžím po pláži
v jednom podlaží
nikde žádný kopec
kráva nebo skopec;
tak to třeba v Leukerbadu
skála staví barikádu.
Uvolňovat kotníky
pláže nejsou chodníky –
2 hodiny šikmý došlap
nazpátek si hnáty pošlap,
vůbec žádný drop
zítra povyk ztrop
žes vytahal šlachy.
Můžeš jít hrát šachy.
Nikdy jsem moře na živo neviděla.
a tak občas sleduji kameru : https://www.youtube.com/watch?v=ADWJporvE1c
U moře
Moře, ach moře
moře, zdroji života
jednou tě vidět
V dáli mraky
k zemi sestupují
pro radost lidem
V horách stezky
k pobřežnímu městu
slunce provází
Nejvíc se mi líbí věta : “ To, prosím, není hodnocení, není to odsudek, i když to tak někomu může připadat. “
A taky : “ Je to pláž – nic víc, nic méně, se vším, co k tomu patří. “
***
Chápu to tak, že k životu patří všechno, na nás je nějak se s tím popasovat. Není to lehké, ani pro lidi, ani pro zvířata. Každý na to jde jinak, podle svých dispozic, jednání člověka ovlivňuje daleko víc faktorů, než jednání zvířat. Ale jedno máme společně – chceme se mít dobře, vyhýbat se bolesti a uchovat si život co nejdéle.
Možná je u lidí důležité mít určitý talent být šťastný. Kdo ho má, je ve výhodě.
***
Asi před čtrnácti dny mi dal invalida hrst drobných ( 37 Kč ) a dvě cigarety. ( Právě jsem přemýšlela, jak mu dát stovku a neurazit ho. Předběhl mě. )
Seděl na tramvajové zastávce , kouřil Chesterfieldku a pil Coca- Colu z lahve, kterou si právě koupil v Bille, bylo to na Letenském náměstí. Dá se tam sedět na parapetu Obchodní banky. Zatím žádné kovové trny proti bezďákům. Jupíííí 😀
Tenhle ale byl upravený, asi někde bydlel a právě bral invalidní důchod, nebo tak něco. Nohu měl amputovanou nad kolenem, byl poměrně mladý, snad okolo čtyřicítky, v kudrnatých tmavých vlasech žádné šediny. Tvářil se vesele, zdravil tramvajáky a na každého řidiče hlasitě volal “ ahóój!”
Mluvit se s nim moc nedalo, asi špatně slyšel, v uších měl naslouchátka ve kterých pískalo, asi ne poslední model. Nabídl mi cigaretu, zapálil, a ještě jednu, prý na potom.
Ty drobné mi dal proto, že hůře chodím, navíc se mi kouknul do tašky a viděl chleba s nálepkou “ – 25% společně to dáme, jídlem neplýtváme “ , a tak usoudil, že asi nebudu z nejbohatších.
( Do druhé tašky nebylo vidět, tam byly 2 lahve Vetlínskeho zeleného, takže jsem těch 37Kč dostala trochu podvodem. )
Na tom pánovi bylo vidět, že si udělal radost, kavalírsky pomohl babce, která na tom byla ještě hůř než on. Viděl odrbanou nákupní tašku, s uchy omotanými izolepou, sám měl boty Adidas, i když tedy jednu na protéze, pocítil potřebu pomoci stařence, která má boty od Vietnamců.
Ten člověk má prostě velký talent žít šťastný život. Přijmout 100 Kč by mu neudělalo takovou radost, jako když si mohl dopřát ten luxus a někomu dát 37 Kč.
Tužka napíše,….čtu si,….a tiše si prozpěvuji La Palomu,….Kdo z vás, když se dívá upoután moře hrou,….kdo ví, kolik lásek pohřbilo písní svou,….
Nebo taky Acker Bilkuv Dopis na břehu mořském….
Moře, oceán,….u mne vzbuzují respekt,….zrovna tak mohutná řeka,…a pokud je ještě rozvodněná,….
Tužka.
OT, @ Jan z Helvajzu
—
Nevím, jestli jsi zaznamenal, že jsem ti svévolně vytvořil autorský profil a také jsem ti přidělil xicht. Mrkni na to a případně vznes námitky. – Kdyby se ti chtělo něco napsat, zdejší osazenstvo to radostně přijme, jsem si jist 🙂
Na břehu moře, na pláži
Stát na břehu moře,
najít odvahu
po pláži se vydat do hlubin,
do moře.
Pláž je kamenitá,
nohy víly lehkonohé
do krve jsou zraněny.
Sbírá kamínky a uklízí je,
cestu do vln uvolňuje.
Je znavena, kde síly načerpá.
Jde však dále, hlouběji
i když umdlévá.
tou cestou bolestnou.
Je už velmi hluboko,
kamenů malých ubylo,
je více velikých.
Koho cestou potkává?
Pro radost plno různých rybiček,
někdo vhodil květy do moře,
občas potápěč se ukáže,
pro něj víla tiše zapěje.
Voda rány vymývá,
že sůl pálí?
Nic malé víle nevadí.
Jednou cíle dojde,
to je její jistota.
V dáli světlo pro ni svítí.
Až k němu dojde,
bolest pomine,
rány se zahojí,
vše se v tu chvíli zastaví,
došla do cíle.
A pak blik,
vše se znova začíná.
Ale víla je silnější. Už ví a cítí,
má prožitek.
Jednou potká druhou bytost
a bolest obou pomine.
Moře nevyhledávám, dávám přednost horám a výhledům z nich. Voda je mi nebezpečným živlem. Jako plavce mne v mládí chytla křeč a téměř jsem přestal existovat…
Kameny s vodou jsou mi fascinujícím spojením i balancováním trvalého s proměnlivým, pevného s tekutým. Hledání rovnováhy je úděl. Děkuji za možnost pohybu v Alefově virtuální Pláži.