O Bruncvíkovi

Soutok Modrého a Bílého Nilu
Království Makúrie, chrám boha Hóra, nedaleko soutoku Bílého a Modrého Nilu, někdy okolo roku 650, zimní slunovrat

V chrámu stojí skupina dvanácti lidí a čeká na příchod velekněze.
Polohlasně se dohadují, proč je nechal stařičký Hedetehotep zavolat a co po nich bude žádat.
Plnili už mnohé úkoly a navštívili mnoho zemí, dokonce se někteří z nich plavili i přes Velké moře.

Po chvíli se otevřela malá boční dvířka ve zdi a velekněz vstoupil k nim, do chrámu.
Dnes je oblečen jen prostě a jde sám, bez obvyklého doprovodu a ceremonií.
Jen v ruce nese svou berlu, na jejímž vrcholu je křišťálová koule jako Hórovo oko.
Velekněz návštěvníky jednoho po druhém chvíli skenuje pohledem – a pak promluví.

Jsem rád, že jste přišli na mé zavolání, věrní služebníci Boha Hóra.
Úkol, který pro vás dnes mám, je nejtěžší z úkolů, které jste kdy vykonali.
Naše země, milovaná Núbie, je v ohrožení.
Našemu skvělému království, Makúrii, hrozí zánik.
Okolní království sílí, zatímco to naše slábne.
A věštby říkají, že přijdou ze severu učedníci a následovníci proroka Mohameda, a těm se naše oslabené království už nedokáže ubránit.
Síla, která proudí do našich posvátných pyramid, slábne. Její spojení se zdrojem, který energii dodával, je narušené.
Linie pyramidy na soutoku Bílého a Modrého Nilu – Atheny – Olymp – Hřib zaniká.
Vy a vaši lidé doprovodíte mého vyslance Am-Tatenena na posvátnou horu Hřib, odkud k nám energie proudila, a on provede, co je třeba k nápravě.

Povede vás, jak jsem již řekl, Am-Tatenen. Každý z vás si vezme s sebou 12 bojovníků a lidi, kteří se starají o zásobování.
Vezmete si na cestu čtyři nákladní slony a čtyři bojové lvy.
Velbloudů dle potřeby.

Přeplavíte se přes moře na severu a přejdete hory Alpské, které kdysi přešel válečník Hanibal se svými slony.
Jsou to hory, kde leží bílá pokrývka celý rok, a kdo není na takovou cestu připraven, zmrzne. Jeho tělo zůstane v horách a jeho duše nenajde klidu.
Půjdete krajinou, kde lesy jsou tak husté, že budete muset prosekávat cestu, abyste se pohnuli kupředu.
Půjdete stále na sever, přejdete hraniční řeku, kde dříve končila Římská říše.
Po přechodu nízkých hor sestoupíte k řece Wilt-ahvě, divoké vodě, a podle ní půjdete na sever.
V některých místech se po řece můžete plavit na svázaných kmenech stromů nebo na lodi.
Až se doplavíte do místa soutoku s velkou řekou, přitékající od východu, půjdete od řeky stále na západ a brzy horu Hřib uvidíte.
Občas se vám postaví do cesty bojovníci, ale pokud to bude jen trochu možné, nebojujte a dohodněte se o volném průchodu. Není třeba vaši cestu lemovat mrtvými.

Na cestu se vydáte, až se objeví nový přibývající měsíc.

***

Jak Hedetehotep řekl, tak se také stalo.
Za několik dní se karavana lidí, slonů, lvů a velbloudů vydala na cestu – od soutoku Bílého a Modrého Nilu stále na sever.
U tří velkých pyramid se ještě Am-Tatenen o něčem radil s kněžími z Amonova chrámu, a pak šli podél pobřeží moře stále na západ.
Nedaleko místa, kde kdysi stávalo Kartágo, nalodili se na loď a přepluli moře.

Nejtěžším úsekem byla cesta přes Alpy – a to ji započali nedlouho po letním slunovratu, kdy v těchto končinách je nejtepleji a den je nejdelší.
V Alpách zahynuli všichni sloni a jeden lev.
I lidí trochu ubylo.
Když konečně sestoupili z hor do nížin, hodně si oddechli.
Zpátky přes ty zabijácké hory už nepůjdeme. Raději dojdeme, nebo doplujeme po řece až k Jantarovému moři a bez slonů nás vezme i obyčejná loď na cestu domů.
Protože se blížila zima, utábořili se u malého hradiště Linec, obsazeného markomanským vůdcem Attalem.

Na jaře, když slezl sníh, pokračovali dále k horám na severu, zvaným Gabreta.
Attal jim dal průvodce až ke kraji hor, a ten jim ukázal malou kupeckou cestu, kudy se vozila alpská sůl dále na sever.

Ve srovnání s Alpami Gabreta byly hory nevysoké, bez velkých skal a kamení, ale zarostlé hustým, místy neprostupným lesem.
Cesta proto pokračovala jen velmi pomalu a někdy se museli i vracet a hledati cesty jiné, protože stezka, po níž cestovali, se různě klikatila a někdy byla tak nezřetelná, že museli zpět a hledat ji znovu.

Sníh už z velké části roztál a stromy nebyly ještě olistěny.
To pomáhalo nalézat schůdnější cestu.
Musíme se dostat k Wilt-ahvě než se stromy zazelenají, popoháněl je stále Am-Tatenen.
Nakonec přišli k řece, když začínaly kvést třešně.
Stezka se začala rozšiřovat a přivedla je k opevněnému hradišti. Bylo to oppidum Třísov (nedaleko dnešního Českého Krumlova).
Jejich předvoj tam už byl dva dny před nimi, a tak byli očekáváni.

Tak jako všude po cestě, i tady si zasloužili nějaké jídlo a pití poutavým vyprávěním o své cestě a přátelskými zápasy s místními bojovníky.

Místní druid Theodex si ve své chatrči s Am-Tatenenem dlouho povídal a udílel mu cenné rady pro další cestu.
Ukázalo se, že loď, kterou chtěli u řeky postavit, by nikam nedoplula.
Wilt-ahva nebyla hluboká a klidná jako Nil, ale mělká a neklidná.
Postavili tedy na radu druida Theodexe několik vorů a na nich pak pluli dále.

Theodex pak poslal MMZ zprávu svým kolegům až po soutok s Bílou řekou, kde žil u Pšovanů jeho kolega druid, mladý Aboretix.
(MMZ – zpráva typu Menhir-Menhir)
Hlavně nechoďte tábořit na noc daleko od řeky, někteří místní o vás nemusí vědět, ať nedojde k nějakému nedorozumění.

Plavba na vorech nebyla jednoduchá.
Lidé zvyklí na cestování doma po Nilu nadávali a vzývali všechny známé i místní bohy a bůžky, aby jim byli příznivě nakloněni.
Řeka často tekla dlouhé úseky v hlubokých údolích a nebylo vidět okolí.
Až v jednom údolí, náhle z pravé strany – na kopci bylo malé hradiště, spíš Hradištko – se do Wilt-ahvy připojila rozvodněná Sath-ahwa.
Vory se rozkymácely a Am- Tatenen upadl a udeřil se o vor do hlavy.
Jen tak-tak jej zachytili, že nespadl do divoké vody.

To je ta řeka od východu, kde máme vystoupit na břeh, volali mnozí.
Přistaneme na levém břehu.
Ale velká voda jim hned přirazit ke břehu nedovolila a než se jim to podařilo, z levé strany přitékala líně další řeka.
Byla to Mže.
Zakotvili u břehu a vynosili všechny věci na břeh.
Ze zvířat jim zbyli už jen dva lvi a dva velbloudi.

Am-Tatenen byl stále v bezvědomí a tak se usnesli, že vyrazí cestou na severozápad, kde se měla dle nich hora Hřib nacházet.
Pro Am-Tatenena udělali nosítka a přivázali je za velblouda.
Třetího dne se utábořili na planině vprostřed lesa. Byl to divný les, řídký, staré a statné duby a malé jezírko s čistou vodou.
U něho konečně Am-Tatenen procitl.
Kde to jsme?
Proč jsme opustili řeku, ještě jsme po ní měli půl měsíce plout.
Odpusť, nejvyšší, ale nebyls při vědomí a z pravé strany přitékala velká řeka, mysleli jsme, že je čas vystoupit a pokračovat pěšky.
Dobrá, odpočineme si a promyslím, co dál.
Nad ohněm se opékal jelen, kterého lvi ulovili, a příjemně voněl.

Z dálky se ozval nějaký hluk a křik a běželo k nim několik desítek lidí s klacky a oštěpy.
Semkli se nacvičenými pohyby do obraného kruhu a chránili se štíty.
Jejich malý kruh se ježil kopími.
Útočníci je obklopili, ale zatím neútočili. Jen jim nadávali, že znesvětili jejich posvátný háj, Dušníky, kde odpočívají duše jejich předků a že krvavě zaplatí.
Pak od severní strany přijeli tři jezdci na koních.
Vedl je vladyka Jaromír.
Útočnici se za ně seřadili a zaútočili na kruh kopí a štítů.
Bojovníci Am- Tatenena byli zocelení a třicet-čtyřicet mužů pro ně nepředstavovalo žádné vážné nebezpečí.
Jezdci na koních se pokusili prudkým nájezdem překonat obranný kruh.
Podařilo se to pouze jejich veliteli, jehož kůň první řady kruhu obránců přeskočil.
Uvnitř kruhu se točil s koněm stále dokola a sekal kolem sebe mečem.
Několik lidí už poranil.
V tom se před ním objevil lev a zakousnul se koni do krku.
Kůň padl.
Vladyka Jaromír po lvu sekl mečem, ale ten se zrovna otočil, a tak mu jen podélně rozsekl ocas.
Lev zařval mocnou silou a zakousl se do krku i Jaromírovi.
Útočníci couvli, když padl ten nejstatečnější z nich.

Než se stačili přeskupit a zaútočit znovu, přibíhal z lesa člověk s dlouhou holí, zakončenou krystalem ametystu, a volal: Stát, okamžitě toho nechte, neútočte!

Zastavil se několik kroků před obranným kruhem a řekl:
Jsem druid Žiživoelix, kdo je váš vůdce?
Předstoupil Am-Tatenen také s dlouhou holí, jen zakončenou krystalem křišťálu.

Krátce si o něčem polohlasně povídali a pak se Žiživoelix otočil ke svým lidem a řekl: jedná se o tragické nedorozumění.
Tito lidé jdou na horu Hříp a sešli z cesty.
Nechtějí nás oloupit, jen potřebují projít.

Mezitím k nim přijel Jaromírův otec, starý vladyka Lech se svým doprovodem.
Dlouze si povídal s Žiživoelixem a Am-Tatenenem.
Pak řekl: Na tomto posvátném místě padl můj syn jako hrdina.
Na jeho věčnou památku zde na posvátném místě spočine jeho tělo i s koněm, a my všichni nad ním navršíme velikou mohylu.

Jak se domluvili, tak i udělali.
Celý měsíc vršili mohylu nad tělem Jaromíra a jeho koně.

Po hostině na oslavu Jaromíra vladyka Lech řekl:
Jsme tedy dohodnuti.
Dám vám průvodce pro cestu, abyste již bez boje prošli k hoře Hřip.
Ještě je třeba dohodnout náhradu za zabitého vladyku Jaromíra.

Lechova dcera Božidara se naklonila k otci a něco mu pošeptala.
Lech pokýval hlavou a pak pravil: má dcera říká a já žádám, abyste jako náhradu za zabitého Jaromíra zde zanechali na oplátku bojovníka, kterého ona sama určí.
Ten se stane jejím mužem a přijmeme jej do našeho rodu.
Kývl hlavou k Božidaře, ta vzala ošatku s jablky a procházela mezi bojovníky z daleké ciziny, až se zastavila u muže se lvem.
Tomu jedno jablko podala a pak se vrátila k Lechovi.
Lech se obrátil na Am-Tatenena: má dcera si vybrala. Nechť bojovník předstoupí a řekne své jméno.
Před Lecha se postavil statný muž, kterého následoval mohutný lev se zavázaným ocasem.
Jsem Al-Brun-Cvich a zůstanu u vás i se svým lvem, neboť neposlouchá nikoho jiného než mne.
Budeme ti říkat Bruncvík, je to pro nás lépe vyslovitelné, řekl Lech, a vstal, aby dal najevo, že slyšení je u konce.

Am-Tatenen se svými muži odešel na Říp, vykonali to, co bylo třeba, a pak šli dál, až k Jantarovému moři.
Bruncvík se lvem zůstal spokojeně s Božidarou.

Jen lev měl smůlu.
Žádné lvice se okolo něj nevyskytovaly, a ještě mu špatně srostla rána na ocase.
Konec ocasu zůstal trvale rozdvojen.

---

Poznámka pod čarou:
V 7. století království Makúrie vzrostlo natolik, že se stalo dominantní mocností v núbijské oblasti. Království bylo dostatečně silné, aby zastavilo šíření islámu Araby, kteří se zmocnili Egypta. Po několika neúspěšných útocích vládci Egypta a Makúrie uzavřeli dohodu o mírovém soužití a obchodu. Tato smlouva vydržela šest století. V průběhu století však příliv arabských obchodníků přinesl do Núbie islám a ten postupně nahradil křesťanství. Okolo roku 1350 byl „královský“ kostel v Dongole přeměněn na mešitu. Islám v núbijské oblasti zcela převládl v roce 1504.
Oprava energetické linie prodloužila existenci Makúrie o 800 let.

Mohyla Rudná, Dušníky:
https://idobnet.cz/na-mohyle-v-rudne-stoji-kostel-a-co-je-pod-ni