by 
Tento článek jsem původně psát nechtěl, ale po zběžném průletu diskusí pod textem Vidlákovým jsem změnil názor. Myslím, že je potřebné, abych rozptýlil náznaky dohadů, vedoucích do bažin. Některé směrovky, v diskusi nastavené, vedou špatným směrem – to je třeba jasně říct.
Když jsem pojal úmysl předat svůj web Vidlákovi, nebyl jsem si jist, jak to Vidlák přijme; co si budeme namlouvat – svým způsobem jde o danajský dar. Ale sebral jsem odvahu, nabídku jsem Vidlákovi dal, a nastojte – on všechny mé návrhy, tak, jak jsem je učinil, přijal.
Aby tedy bylo jasno: já jsem ten gottwald, a Vidlák je ten nešťastný beneš. – To je, jak doufám, že všichni chápou, pokus o vtip; podstata směny je tím ale přesto vystižena.
Navzdory mým obavám Vidlák (tak se mi zdálo) vcelku nadšeně souhlasil, a tím bylo rozhodnuto: nabídka a poptávka se potkaly v poměru jedna ku jedné – co víc si přát? Potom to byla už jen otázka času a formalit.
—ﬡ—
A to je, domnívám se, vše, co k věci mělo být řečeno. – Ba vlastně ne, není; ještě jedno zbývá. Vidlák mi ve svém článku vyjadřuje vděk za podporu, musím se tedy nějak vypořádat i s tím. Ale jak? Není to jednoduché, ale mám štěstí – mám totiž někoho, ke komu mohu jít na radu.
Kdysi dávno jsem na radu chodíval k Imageně. Imagena byla má přítelkyně, kterou jsem vyvolal do života z nádherné písně Vladimíra Merty. Mertovy písně jsem používal k balení dívek, a Imagena mi jednou přišla říct, co si o tom myslí. Pak jsme se scházeli a pili spolu portské řadu let a náš vztah vykročil k vyvanutí v době, kdy jsem postřehl, že Imagena nestárne, zatímco já zraju.
Zrání ovšem nezůstává bez následků, což se projevuje mimo jiné i tím, že rozlet zpomalí a člověk ocení, že má děti, které rostou. To je chvíle, kdy jev, zvaný dědičnost, připomene mnohé. Je to i příležitost splatit dluhy tužbám, které člověk jako dítě měl. A tak příběhy, které se dětem vyprávějí a s dětmi proporcionálně rostou, ožívají v dobrodružstvích akčních hrdinů a dostávají literární formu.
S akčními hrdiny – akční hrdinky nevyjímaje – je ovšem potíž: jakmile ožijí, jednají autonomně a nedají si do ničeho mluvit. Kráčejí Železnou cestou vnitřní opravdovosti, mají vlastní morální kodex a čerta starého dbají o to, co o nich soudí okolí. Ale pro tu vnitřní opravdovost stojí za to vyslechnout si jejich názor:
„Paní, jak ti máme poděkovat?“ oslovila Dorota Strážkyni. „Tolik jsi toho pro nás udělala… a my… není v našich silách se ti odvděčit!“
Strážkyně pohádek se krátce zamyslela.
„Ale jakpak že ne! Samozřejmě se mi odvděčit můžete. A nejen můžete, ale i musíte,“ dodala přísně. A pokračovala:
„Uděláte to jednoduše: dobrodiní, které jste obdrželi, prokážete někomu jinému, kdo je zrovna bude potřebovat, a to se stejnou podmínkou – to znamená, že si je nedáte oplatit, ale zavážete jeho příjemce k tomu, aby je předal dál. Dobro se neztratí a dotkne se tak mnoha lidí. A jednou, možná, váš vděk se ke mně vrátí odjinud. A když ne ke mně, tedy k někomu jinému. – Čas i den se nachylují, jeďme!“
Teď je jasné, že podpora, za kterou mi Vidlák vyslovuje vděk, mu neprojde jen tak.
Po vzoru Strážkyně pohádek chci Vidláka zavázat k tomu, aby to dobré, o čem píše, že ode mne má, v pravou chvíli předal někomu, kdo to bude zrovna potřebovat – a to se stejnou podmínkou. Dobro se tak neztratí a dotkne se mnoha lidí. A jednou, možná, jeho vděk se ke mně vrátí odjinud. A ne-li ke mně, tedy jistě k někomu jinému.
Teď je to snad opravdu vše. – Čas i den se nachylují, jeďme!
—ﬡ—
