24. 4. 2024

Vánoční kázání

Zajisté Bůh není tak chud,
aby nemohl každému poutníkovi propůjčit jeho vlastní duši.

Ireneus ze Smyrny

Úvodní citát znám zprostředkovaně – z knihy Karpatské hry od pana Miloslava Nevrlého. Citát sám je stručný, ale obsahuje nedozírně mnoho.

—ﬡ—

Jak to vlastně přijde, že neznaboh*) jako já připomíná slova křesťanského světce a mučedníka? Nějaké spojnice tu jsou, a postupně k nim doputujeme.

Nemám v úmyslu se přít, zda Bůh je či není. Já to nevím. Nemám nic, co by mne utvrzovalo v přesvědčení o tom, že je; nemám nic, co by mne utvrzovalo ve víře v jeho neexistenci. V tomto bodě nevědět pro mne znamená svobodu a otevřenost k poznání, které přijít může a nemusí: nevím.

Ale je tady období Vánoc, Vánoce jsou (v pořadí naposledy) křesťanský svátek; a byť pomyslná krabice, obsahující Schrödingerovu kočku, zatím nebyla otevřena, můžeme si hrát s představou, co by bylo, kdyby. – Pro tuto chvíli snad mohu předpokládat, že Bůh je, a snad nějakým způsobem vede naše kroky.

Je-li tomu tak, je nezbytné, aby k nám Bůh nějakým způsobem promlouval. Jestliže Bůh ze svého všeobsáhlého bohatství vybral každému poutníkovi jeho duši, jeho vlastní a jedinečnou duši, je nad slunce jasnější, kde hledat onen zázračný komunikační kanál, který zprostředkuje přímé spojení s Bohem: v duši samotné, která nese neopakovatelný otisk dlaně Stvořitelovy.

Tím se dostáváme k něčemu, o čem nepíšu poprvé: o vztahu mezi vírou, náboženstvím a církví. Takhle tomu rozumím já:

Víra, to je pro mne důvěrný, intimní vztah k něčemu, co člověka přesahuje; řekněme, že to je vztah věřícího k Bohu. Je to vztah mezi těmi dvěma: člověkem na straně jedné a Bohem na straně druhé; je to jen mezi nimi a nikomu dalšímu do toho vztahu nic není.

Náboženství je učení o předmětu víry. Co je důležité: není nezbytné, aby ten, kdo o víře učí, sám víru měl. Pro účel učení zcela postačuje, aby pronášel „ta správná slova“, nic víc.

Církev je světská organizace, společenství lidí; a to se všemi klady a zápory, které to může přinášet. Církev je firma, která poskytuje náboženství servis tím, že je materiálně zajišťuje. S vírou má (nebo může mít) církev – společenství lidí – společného ještě méně než v předchozím odstavci zmíněné náboženství.

—ﬡ—

Jak jsem pochopil, Vidláka někdo vykázal z jakéhosi společenství, které se schází ve jménu Božím. Zamysleme se: jakého hříchu by se Vidlák musel dopustit, aby ho Bůh zavrhnul? Tam, kde Bůh nesoudil, soudil jeden člověk Jeho jménem, a jiného člověka odsoudil jen pro odlišný názor. – Není to pýcha, smrtelný hřích?

Já myslím, že je.

Ke své víře Vidlák žádné svolení, něčí blahosklonnou akceptaci, ani nic dalšího nepotřebuje, všechno už má. Má onen jedinečný komunikátor s otiskem dlaně Nejvyššího Zahradníka, a je jen na něm, zda bude naslouchat.

—ﬡ—

O tom, že pýcha je nejen z pohledu křesťana smrtený hřích, ale i z pohledu neznaboha jeden ze záludných Strážců prahu na cestě za poznáním, o tom snad někdy jindy. Upřímně věřícím (a proto nepochybně i Vidlákovi) ke Štědrému večeru posílám modlitbu, inspirovanou právě osobností velikého usmiřitele, svatého Ireneje:

Budu uvažovat o tom, jak mám být slávou Boží. Nestanu-li se jí, jak bych pak mohl vidět Boha?

Bože, Tys dal svatému biskupu Irenejovi schopnost úspěšně upevňovat pravou nauku a pokoj v církvi; na jeho přímluvu upevňuj i nás ve víře a lásce, abychom usilovali o svornost a jednotu. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

—ﬡ—

O Štědrém večeru kázání musí být; a není-li, nezbývá, než aby se toho ujal třeba i neznaboh. Vrátím se teď do své obvyklé polohy a řeknu ještě jinými slovy něco hodně blízkého tomu, co říká modlitba výše:

Povolaný nemá vlastního srdce,
činí srdce lidí srdcem svým:
K dobrým jsem dobrý,
a k nedobrým jsem také dobrý,
neboť hluboký Život je dobrota.
Věrným jsem věrný
a nevěrným jsem také věrný,
neboť hluboký Život je věrnost.
Povolaný žije ve světě docela tiše,
ale otevírá mu své srdce.
Lidé naň hledí s údivem a s údivem mu naslouchají.
Povolaný s nimi jedná jako s vlastními dětmi.

To byl Lao-C‘, Tao-Te-Ťing v překladu Jiřího Navrátila, kapitola 49.

Co ještě?

Snad jen – laskavému čtenáři pozdravení a pokoj lidem dobré vůle.

—ﬡ—


*) V mém pojetí neznaboh není totéž co ateista.

Ateista věří, že Bůh není. Je to pořád víra v něco, pro co není důkaz – jen předmět víry je jiný.

Neznaboh prostě neví; je s tím smířen a připouští, že může a nemusí přijít informace, která to změní.

Alef Nula

Osamělý podivín na vrcholu hory. » Medailon autora

View all posts by Alef Nula →

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *