by „Tady píšou v recenzi,“ pronesla má žena hlasem, který naznačoval zájem, „že Stará Novalja je leda tak pro starý. Není tam, píšou, prý vůbec nic – prostě tam chcípl pes.“
Otevřel jsem si mapu, projel jsem si to místo v přiblížení, a nakonec zapnul i letecký pohled. „Opravdu. Podle mapy to sice vypadá, že ta recenze bude trochu nadsazená, ale jo… já bych to zkusil.“
A jeli jsme.
—ﬡ—
Součástí letošního podzimního lenošení u moře byl mimo jiné taky cestovní experiment. Tentokrát jsme nejeli přes Rakousko a Slovinsko (nerad, opravdu velmi nerad jezdím přes Rakousko), ale zvolili jsme trasu přes Slovensko a Maďarsko. Rozdíl v délce tras byl v jednotkách kilometrů (nebo minut času jízdy), o zajížďku tedy nešlo.
Maďarsko mne velmi příjemně překvapilo. Přestože trasa nevedla výhradně po dálnicích, ale střídavě i po silnicích nižších tříd, jelo se rychle a pohodlně. A to zejména z toho důvodu, že v Maďarsku – alespoň tedy v místech a čase naší cesty – byly silnice prakticky prázdné. Tak nízkou hustotu provozu jsem na našich silnicích zažil snad ještě před rokem ’89.
Dalším příjemným překvapením byl charakter krajiny, kterou jsme projížděli. Ano; Maďarsko je placka, která se dopustí mírné elevace až okolí slovinských a chorvatských hranic… projížděli jsme vesnicemi, a mezi nimi liduprázdným krajem. V naší vlasti nic takového nemáme, nebo snad jen ojediněle. Při jízdě krajinou u nás projíždím stále tu hustším, tu řidším osídlením, ale pořád je vidět „od domu k domu“. V Maďarsku tomu tak není, mezi vesnicemi žádná osídlení vidět nebylo; země působí klidně, vlídně a spořádaně. Vesnice charakterem výstavby připomínají jihozápadní Slovensko z doby před několika desítkami let, jsou čisté a upravené. – Myslím, že kdybych se nějakým nepochopitelným řízením osudu naučil maďarsky, možná bych tam i uměl bydlet.
Průjezd do Chorvatska byl naprosto plynulý – vlastně jsem ho zaznamenal až ve chvíli, kdy na mě cedule u cest začaly mluvit srozumitelnou řečí.
—ﬡ—
Ostrov Pag, podobně jako i jiné chorvatské ostrovy, je s pevninou spojen mostem. Doprava na místo určení je proto možná i autem a není nutno využívat trajekt. Ostrov se táhne od zadarské oblasti severozápadním směrem a od pevniny je oddělen Velebitským kanálem. Výrazně mu dominuje délkový rozměr, a jak je u chorvatských ostrovů zvykem, i Pag je mimořádně členitý. Na svém severozápadním konci se větví do dvou výběžků (Lun a Jadra); ty ve svém paždí svírají zátoku Stara Novalja, na jejímž břehu leží stejnojmenná vesnice – cíl naší cesty.
Kdybych seřadil klady a zápory našeho pobytu do uspořádané posloupnosti, největším záporem by bylo ubytování. – To, prosím, není ani výčitka, ani stížnost. Apartmán byl příkladně čistý, vybavený, ale bohužel – jako poslední volný apartmán, který na nás zbyl – výhled z balkónu byl do dvora a na sousední staveniště. Tak to prostě je – kdo poslední přijde, poslední taky mele. Paní hostitelka byla vstřícná a laskavá, a pokud bychom si napřesrok vzpomněli včas, jistě bychom bydleli tak, že by z balkónu nebyla vidět stavba, nýbrž moře. – Ostatně, v apartmánu jsme vlastně jenom přespávali.
Na Pagu je jistě mnoho krásných pláží, ale není v silách cestovatele za týden objevit všechny. My jsme rychle prozkoumali nejbližší okolí Staré Novalji a lunský výběžek. Čtyři kilometry od místa ubytování, poblíž pláže Jadra, objevili jsme místo, které nám naprosto učarovalo.
Uprostřed hrotitých, rozervaných, solí a sluncem vybělených skal, kterými je tamní pobřeží lemováno, našli jsme skoro vodorovnou, hladkou kamennou plošinku. Na dosah od ní – několik přírodních kamenných stupňů, svažujících se do otevřeného přírodního bazénu, či vlastně akvária. Voda? Absolutně čistá, průzračná, i podle mých měřítek teplá, a hluboká.
Nikde nikdo, jen občas v dálce člun, a vlny. – A to je všechno; a není to málo.
—ﬡ—
Podle obrázků nádhera.
—-
O dnešním Maďarsku toho vlastně vím málo – a býval to náš soused…
Jako mládě jsem jím projela autobusem do Chorvatska a zpět, utkvěla mi placatá krajina, vahadlové studny a převládající typ vesnických domků.
Příště, pojedeme-li do HR někam „níž“, zase to vezmu přes Maďarsko. Ten klid a pohoda v průběhu cesty byl úžasný.
—
Recenze se nakonec ukázala jako pravdivá, ve Staré Novalji opravdu „chcipl pes“, možná i dva. Ideální destinace 😂
Tvl, mi to stačí číst a vidět fotky a nemusím nikam jezdit. Já letos nebyl ani v lese. Nejdál jsem byl na Děvičkách a na Macoše, ale to nebyl cíl, nýbrž odpadní produkt cesty. Ani jsem neseděl na kole a nestál na kolobce, ač jsem namontoval nosič na střechu. Ani jsem nic pořádného neudělal, ani veverce ten výpočet, na který pořád myslím. Připadá mi, že mám dovolenou celý rok.
Když jsem uviděl nápis PAG, hned mě napadl Alefův ostrov v Jadranu, aniž jsem ho znal. Žádnou zkratku jsem nehledal. Jen jsem čekal plaveckou trasu a nějaké maso na roštu, zapíjené vínem. Ale to přijde…
Letos to plavecky moc nevyšlo. „Jarní“ pobyt v HR se (mně osobně, jiným ano) ne úplně vydařil, i když se nakonec vše v dobré a ještě lepší obrátilo – ale ten pobyt sám (byl to zase Medulin na špici Istrie) pro mě nebyl ani tak o odpočinku, jako spíš o starostech. Ani jsem o tom pobytu nepsal, nebyla chuť. Pag, to byla taková… náhradní dovolená.
Příští rok, pokud se zadaří, by to na jaře zase mohl být Medulin, naplánoval jsem po tamních ostrovech dálkovou plavbu. Na Pagu jsem došel k rozhodnutí opatřit si nějaké vybavení na focení pod vodou, rybičky kolem pažských skal by mohly být ozdobou kdejakého akvária, a nebyly ani plaché. Já se moc hluboko nepotápím, ale ty moje 3-5 m na pěkné fotky budou akorát.
Tak uvidíme za rok, vlastně ani ne za rok, už jen 3/4 roku 🙂
Ládiku,
už tehdy dávno jsem Vám napsala, ať naše kamna pustíte z hlavy. Empiricky jsme nakonec k celkem vyhovujícímu způsobu topení došli, stačí.
Ono by to bylo pod Vaši odbornou úroveň; až zase naberete sil, věnujte je, prosím, něčemu buď důležitějšímu nebo aspoň příjemnému.
Pag…
Tak tam jsem také nebyl.
Loni tam byla manželka a rostou tam tisícilété olivovníky a všude ovce.
Ty tam nerostou, ale pasou se.
Ano, ty olivovníky tam opravdu jsou: pokroucené, bizarních tvarů, obrovsky tlusté. U některých je cedulka, kterou si přišedší turisté čtou a pokyvují u toho hlavami.
Ovce (i kozy) se tam nejen pasou, ale z toho pasení i rostou.
Pažský sýr a hovězí pršut.
Krásný článek Alefe, moc jsem si početla a hodně mi připomíná krajinu,hlavně to Maďarsko, která je vlastně když se jede ze Zlonic směrem na Mšené Lázně a k Terezínu. Jsou tam pořád ještě nekonečné lány obilí a vůbec ani noha, nikde nikdo. Ideální místo na rozjímání, na zamyšlení, na to, jak dál . Vždycky si tam vzpomenu na Pana Woldyjwského, kterého jsem četla jako dítě, a slyším jak vrzají studniční vahadla. A to mi připomnělo zas Maďarsko. Tak vidíte, takové vzdálenosti, ale vzpomínky jsou zvláštní věc Děkuji. Bylo to krásné.
🙂
Děkuji. Bylo to krásné, děkuji… vzpomínku svou Ti věnuji, i když mi sbohem dáš.
Tohle se mi vynořilo z paměti, když jsem dočetl Vaši poslední větu. Je to tak intenzivní, že si tu píseň musím pustit.
—
Ano, je tam klidno a vlídno. Kdo ví; je to způsobeno jazykovou bariérou?
Já budu asi v naší populaci výjimka, protože cedulím v Rakousku rozumím úplně stejně jako cedulím v Maďarsku (to znamená vůbec).
Jediné maďarské sdělení, které jsem pochopil, byla směrovka s nápisem BALATON.
Jediná cedule, které rozumím v Rakousku, je cedule s nápisem AUSFAHRT – dnes už vím, že to není název blízké obce, nýbrž patrně obdoba toho, co světu sděluje maďarský nápis KIJÁRAT. Ale z doslechu vím, že lidi u nás rozumí rakousky docela dobře.
Maďarsky umí málokdo, cizojazyčných nápisů v Maďarsku je poskrovnu. Nepochybuji o tom, že jazyková nekompatibilita chrání domácí prostředí proti pronikání cizích vlivů podobně, jako rozeklané skály na pobřeží Pagu odrazují turisty od pohazování vajglů a plechovek od piva.
Proniknou jen málokteří.
Nevesely, truchlivy jsou ty jižní kraje,
byť tam chutné vínečko a klobása zraje.
😀 😀 😀
Nevesely, truchlivy jsou ty kraje jižní
v polou tmě a v polou světle usínají bližní.
Pivečko se tady kazí, tácek s párkem stydne,
Tůrista i s celou partou krajině se vyhne…
Nevesely, truchlivy kraje jižních moří
Slunce žárem spaluje, lesy jenom hoří
Bodavý hmyz napadá všechno, co je v domě
Nejezdi tam, turisto! (…moře? Zbude pro mě!)
Tužka napíše,….krásné azůro,…..mít to zahumny,….tak sedím na kameni každý den a pozoruji vodní slanou hladinu.
Kdo z vás, když se dívá upoután moře hrou,…..kdo ví, kolik lásek pohřbilo písní svou,…
Jojo, když se na obrázky dívám,….vzpomínám,….díky za připomenutí.
Tužka.
Představte si Tužtičko, že jsem bydlela 7 km od rybníka jménem Dvořiště, který má téměř 300 hektarů, a přesto jsem sedávala na stavidlech rybníčků velkých jako dlaň, které byly skromně schované za mírným kopečkem z lánů obilí za vesničkou jménem Hůrky. Říkalo se jim Pohoře – Hůrecká a Třeboňská a Loviště. Byly to tři malé rybníčky, kouzelné plné ptactva, šedých volavek které hlídaly mlžná rána, drandili tam roháči a cestou k nim se ozývaly čejky s furiantskými peříčky na hlavičkách… Tyhle malé rybníčky byly nádherné, ok možná krásnější než to ohromující Dvořiště a dokonce pro mně krásnější než chvíle u moře, které jsem zažila tak, ale které mě příliš pohlcovaly. Člověk nemusí jezdit za krásou až na kraj světa, někdy ji máme doma, akorát si někdy nevšimneme.
Ovšem na druhé straně:
Našel jsem jednou v kamenolomu takovou destičku břidlice velikosti školního sešitu, kde bylo otištěno nějaké rostlinstvo a žoužel, která se na tom rostlinstvu držela, než ji smetl příval bahna. Pod tím bahnem za mnohé miliony let všechno zkamenělo. Provrtal jsem ji v jednom rohu a pověsil na zeď. Tam visela dlouho až do stěhování, kdy se nějak ztratila.
Koukával jsem na ni celé hodiny a představoval si, jak to tenkrát všechno proběhlo.
Bouře, příval bahna… Visela tam dlouho, občas jsem ji z té zdi sundal a meditoval nad ní. S lupou i bez lupy.
Takže člověka může zaujmout i kousek zkamenělého bahna.
…Jednou jsem našel v kamenolomu…
(Aby země nedostal Alef kopřivku. Toje to moje „vylepšování věty“.)
Mně se ten původní, jakoby přehozený slovosled líbí – působí to tak odlehčeně, nonšalantně, možná i sám bych to tak napsal. Dost by záleželo na náladě 🙂
A mě zase okouzluje, že v téhle době, kdy skoro nikdo nečte, se ještě najdou lidé, které zajímá zkontrolovat si po sobě, jak věta zní. To je stejně krásné, jako načrtnout, třeba jako Japonci jen pár tahy v miniaturách, náladu okamžiku. Je moc fajn, že jste si dal práci. Jsem potěšená.
To přečtení není moje dobrá vlastnost, nýbrž profesionální deformace. Texty, které natáčím a zpracovávám si předčítám nahlas, abychom je nebmseli upravovat během natáčení.
Ale překlepy (hlavně chybějící čárky) stejně často přehlédnu.
😸😕🙄
…nemuseli… A stejně je tam! (Překlep.)
Mám dodnes podobný artefakt. Kdysi, když mi bylo skoro 20, a to už je let, jsem si dlouho šetřila a nakonec koupila prstýnek z jantarem. Takovou oválnou kytičku do stříbrného kraje zasazenou, ale ten jantar byl, jako velikánská nádherná kapka průhledného jantarového kusu – a uvnitř maličká muška. Mám ho pořád a říkám si úplně totéž, co Vy své kamenné destičce. Dneska už se do prstýnku nevejdu, ale nikdy, nikdy bych ho nedala. Mám v něm geologickou historii Zeměkoule.
Tak si mi (možná) povedlo poslat Alefovi do telefonu tři fotky z letošní Kréty.
Nějak mě zlobí počítač, kupuje se nový, ale to bude na dlouhé lokte, jako vždy.
Mně se letos na Krétu vůbec nechtělo, byl jsem tam naposledy v roce 2018. Největší starost byla teď postarat se o Labuť, naštěstí nová pečovatelka Lenka je velmi vstřícná, veselá a optimistická bytost, takže se starala, stejně jako nová skorosnacha od staršího syna, a též jedna Labutina stará kamarádka. Tak jsem to riskl ji na 12 dní opustit.
Bylo to báječně, šest dospělých chlapů – pánská jízda, z nichž tři nejmladší jezdili do Paleochory už od útlého věku s námi a s rodiči každý rok. Takže pro všechny jakýsi návrat „domů“.
Spousta plavání a sousta legrace, kluci fotili hlavně pod vodou, nejen tradičně nebezpečné dragony, ale nově i perutiny. Nějaké přírodní krásy ne, ty už máme nafocené asi stokrát. Tak jsem se zaměřovali hlavně na jídlo.
Doufám, že auditorium pobaví fotka „Já a Honzíček“ (nejstarší vnuk).
Všechno dobře dopadlo, Labuť to přežila bez úhony a nás šest také. Vzhledem k tomu, jak vnuci dokončují studia a mají logicky odstředivé tendence profesní i osobní, nejspíš to byla v Paleochoře poslední taková společná dovolená. Stihli jsme to.
Poslat fotky do mého mobilu se Ti určitě nepovede, protože je to stará tlačítková Nokia. Ale přesto děkuji 🙂
Já mám letos v plánu (doufám, že to vyjde) poté, co někdy na podzim opadne pracovní šrumec, objet naši malou republičku a navštívit pár přátel (ano, i ty, na které čekat patří k dobrým čtenářským zvykům, ale nejen ty), tak se pak třeba na nějaké foto z Kréty podívám – jestli do té doby nepřijde mailem.
Na Krétu bych se podíval moc rád, ale nějak mně to pořád ne a ne vyjít.
Tužka napíše pro paní Jiřičku,…díky,….potvrzujete mi svým vyprávěním mojí zkušenost z dětství, že,….že zážitky, které lze označit za běžné, jsou dětskou myslí vnímány zcela jinak, přijímá je s úžasem prvně viděného. Vrací se k těmto okamžikům, ve vzpomínkách, jsou zaneseny do podvědomí a dokážou rezonovat s okamžiky podobnými.
Na dokreslení napíšu,….ještě jsem nechodila do školy, když jsem poprvé uviděla lokomotivu a několik vagónů.
Supící parní stroj se náhle vynořil ze zatáčky, zapískal, vydechl množství páry a začal brzdit.
Těch několik vteřin, pevně zakotvilo v mé paměti,….a ať vidím jakýkoliv vlak, vždycky se současně vynoří i obraz mého prvního setkání s vlakem.
Jinak,….a naopak, jsou zážitky, které bych si měla pamatovat, mnohé jsou významnější, než parní lokomotiva, ….ovlivnily směr mého života,….a….a v paměti neuvázly,…nejsou tam. …. a je jich taky dost.
Tužka.
Perfektní popis flashbacku. Myslím, že ho má hodně lidí. Moje rané vzpomínky jsou taky barevné, stereofonní – ale jen kratičké. A nezapomenutelné.
Jako malý kluk snad čtyřletý jsem dostal dětské „kary“ (kolečko), jedu s ním po dlážděném chodníčku u pratety na zahradě, kary jsou krátké a já je spíše nesu. Slunko pálí a vedle chodníčku kvetou popínavé růže.
Kolem naší chalupy jede vůz naložený senem. Dvě krávy, které ho táhnou po kamenné, hrbolaté cestě mají co dělat, aby ho utáhly. Čerstvé seno krásně voní, nahoře je přes fůru přivázaný jakýsi kůl, aby seno nepadalo. Běžíme s malou sestrou podél cesty a máma na nás cosi křičí. Nerozumíme,
tak zapíchne nůž, se kterým cosi dělala na zahradě do trávníku, běží vyděšená k nám a odtahuje nás dál od cesty. „Vždyť se ten vůz nohl převrátit!“
A podobné „barevné diáčky Agfacolor“.
Nikdy nic moc uceleného a v naprosto přeházeném pořadí.
Takové věci nosím v hlavě. Ale když si mám vzpomenout, kam jsem před minutou odložil brýle – nevím… 😸
Máme velmi podobné zážitky Tužtičko. Když jsem jela poprvé vlakem, bylo to parní lokomotivou, bylo už podvečer a já jsem sledovala z okna jiskřičky, které létaly podél a chtěla jsem je chytit. Vypadaly kouzelně. Až do chvíle, kdy jsem se o jednu trošku spálila a v tu chvíli mi došlo, jaký je rozdíl mezi snem a realitou . Tu chvíli si pamatuji dodnes. ☺️👋
„Byl už podvečer …“ umělá inteligence mi automatický chybně opravuje češtinu, a já jsem si nevšimla. Omlouvám se…
Máme jen sebe
své sny a touhy
nad hlavou nebe
a život pouhý.
Své mrtvé stále
nosíme v sobě
žijí v nás dále
než budem v hrobě.
Není kam spěchat
stačí se dívat
vzpomínky nechat
potichu zpívat.
To mě docela dojalo, Ládíku. Díky.
Taky díky. Člověka někdy přepadne stesk.
Ač jsem relativně mlád, ztratil jsem už dost spřízněných duší. Otec odešel v 90 a tam to je ještě o hodně těžší. Vozil jsem ho pravidelně z Jeseníků do Opavy na srazy spolužáků z Obchodní akademie (ročník 1929) – na posledním setkání byly 2 paní a on, všichni imobilní. Člověk se stýkal ponejvíce se svými vrstevníky nebo s lidmi o 1-2 generace mladšími. Nakonec málem nejsou lidi, se kterými si člověk rozumí. Ale jsou, jen je najít.
Příliš dlouhověký člověk je nakonec trosečníkem na pustém ostrově.
Napadá mě to poslední dobou dost často. Na někoho si vzpomenu – ale vím, že on je už mrtvý.
Elina Makropuli…
Už vím, jak to Čapek myslel. Při prohlídce Čapkovy vily na Strži, kdy jsem tam byli se synem vlastně jediní návštěvníci. Kastelánka měla nemocné děcko a tak mi dala klíče. Ať na nic nesaháma a pak zamkneme a donesme ty klíče zpátky.
Takže jsem atmosféru, kterou tam Čapek zanechal cítil zvlášť silně. Bylo horko, vzduch byl cítit prachem – a podařilo se mi v Čapkově pracovně usnout. Ne na jeho židli, k tomu jsem neměl dost drzosti, ale v rohu tam stála jedna polstrovaná židle navíc. Nevím, jestli to bylo na pár sekund nebo minut. Probudil jsem se s trhnutím, protože jsem měl pocit, že tam ještě někdo je. Nebyl.
Ani syn – ten někam odešel. Sešel jsem tedy dolů, zamkl vchodové dveře, našel syna, jak fotí v parku nějakou žoužel v trávě – a šli jsme vrátit klíč.
Od té doby mám k Čapkovi tak nějak intimnější vztah. Asi jako ke staršímu bráchovi.
Je to pěkné. Kdysi dávno, když jsem ještě hrával na kytaru, možná bych si to hrál jako píseň. Kde jsou ty časy.
Krajino krajino,
suchá a vyprahlá,
ten kdo tě.miluje,
nikam nezapřahá.
Krajino krajino!
Ach, Čechy krásné – mé.
Než tebe opustit,
to radši zhebneme.
U mě to tak je.
Zase jste mi něco připomněla.
—
Krajino, krajino
smutná, neveselá
[:kéž mi to pánbůh dá
nač jsem si vzpomněla:]
Já jsem si vzpomněla
na svýho milýho
[:kéž mi ho pánbůh dá
žádnýho jinýho:]
—
Jihočeská lidová. Zpracoval Žalman (už nevím, v rámci kterého uskupení, oni jsou ti Jihočeši dost promiskuitní – zpívají všichni se všema), nádherně nazpívala (myslím) Lenka Slabá. Někde to bude i na YT, ale na první nástřel jsem to nenašel.
Trojúhelník Rakovník-Louny-Slaný, říkají mu krušnohorský srážkový stín. Žili jsme tam se Zdeňkem 45 roků, on ještě o generaci déle a byly to skutečně vyprahlé roky. A přesto to tam miluji, i když teď sedím v Liberci, o kterém se svého času říkalo, že zde 10 měsíců sněží a 2 měsíce prší. Ani to už není dávno pravda, celá země vysychá, a přesto ty Čechy miluji. Každé ráno se nadechuji a sleduji velmi pečlivě v průběhu celé snídaně v televizi Panoramu. Je to taková moje meditace. Ony existují dvě. Jednu vysílá Česká televize bez ohledu na to že si ji nemohu vybrat, a ta je trochu jiná, než ta, kterou si otevřu kdykoliv přes den přes červenou tečku systémem HBB. Liší se umístěním kamer v různých areálech i informacemi, které poskytuje o teplotě, srážkách, momentálním počasí. Data mají vždycky tak asi 20 minut zpoždění od reality. Seduji obě, protože to je má každodenní pouť po nejkrásnějších výhledech na česká horstva okolo naší kotlinky. Je to nádhera a za těch 45 roků, kdy se každý den dívám, teď už sama, mám pocit, že v každém tom středisku kde namontovali kameru trefím, že jsem tam doma. Občas mě zamrzí, že některé končiny, jako jsou například Beskydy, jsem nikdy neviděla na vlastní oči. Ale tohle jsou mé oči celá ta léta… Ten pocit souznění trvá neustále a připomněl jste mi ho svým setkáním s Čapkem. Občas si myslím, že když půjdu otevřít dveře tak tu krajinu uvidím za nimi.
Trojúhelník Rakovník-Louny-Slaný, říkají mu krušnohorský srážkový stín. Žili jsme tam se Zdeňkem 45 roků, on ještě o generaci déle a byly to skutečně vyprahlé roky. A přesto to tam miluji, i když teď sedím v Liberci, o kterém se svého času říkalo, že zde 10 měsíců sněží a 2 měsíce prší. Ani to už není dávno pravda, celá země vysychá, a přesto ty Čechy miluji. Každé ráno se nadechuji a sleduji velmi pečlivě v průběhu celé snídaně v televizi Panoramu. Je to taková moje meditace. Ony existují dvě. Jednu vysílá Česká televize bez ohledu na to že si ji nemohu vybrat, a ta je trochu jiná, než ta, kterou si otevřu kdykoliv přes den přes červenou tečku systémem HBB. Liší se umístěním kamer v různých areálech i informacemi, které poskytuje o teplotě, srážkách, momentálním počasí. Data mají vždycky tak asi 20 minut zpoždění od reality. Seduji obě, protože to je má každodenní pouť po nejkrásnějších výhledech na česká horstva okolo naší kotlinky. Je to nádhera a za těch 45 roků, kdy se každý den dívám, teď už sama, mám pocit, že v každém tom středisku kde namontovali kameru trefím, že jsem tam doma. Občas mě zamrzí, že některé končiny, jako jsou například Beskydy, jsem nikdy neviděla na vlastní oči. Ale tohle jsou mé oči celá ta léta… Ten pocit souznění trvá neustále a připomínal připomněl jste mi ho svým setkáním s Čapkem. Občas si myslím, že když půjdu otevřít dveře tak tu krajinu uvidím za nimi.
Omlouvám se, povedlo se mi to omylem odeslat dvakrát. Vlastně jsem chtěla poslat odkaz na tu píseň Minnesengrů od Žalmana. Zpívávali ji občas, ale dost často se střídaly zpěvačky, myslím si ale, že je to ona: https://youtu.be/sbMmt7crhsg?si=l98-5fN8LOGVW82J . Asi nebude vyloženě lidová, ale je možné že lidové písně poskytly autorům inspiraci. Autorství se připisuje Pavlíně Braunové a Pavlu „Andělu“ Pokornému.
Ano, to je ona! Děkuji…